21.5.2013, Rubrika: Názory, Strana: 11, Autor: ZDENĚK PAVLÍK, Téma: Ostatní
DISKUSE
Za problémy se jmenováním profesorů si mohou představitelé vysokých škol sami, neboť se drželi tradice jejich jmenování císařem z boží milosti. Ta měla své opodstatnění v době, kdy profesor byl státní úředník jmenovaný shodně s jinými představiteli státní správy, soudů a vojska.
S osamostatňováním vysokých škol a odpolitizováním jejich vědeckopedagogické činnosti ztrácelo toto politické jmenování postupně smysl. To se ukázalo již při vzniku Československa, ale tehdy prezident T. G. Masaryk převzal řadu tradičních pravomocí bývalého mocnáře, mj. i jmenování vysokoškolských profesorů. Již tehdy to postrádalo logiku, ale vysoké školy se tohoto pozlátka – jmenování profesorů prezidentem – nechtěly vzdát, neboť to tomuto titulu dodávalo zdánlivě, a v očích veřejnosti i fakticky, prestiž.
V době komunistické diktatury to byl poslední formální článek celého jmenovacího procesu, neboť kádrování proběhlo ještě před jeho zahájením. Po obnovení demokracie v listopadu 1989 vysoké školy získaly opět nezávislost ve své vědeckopedagogické činnosti, avšak jejich představitelé (senáty, Rada vysokých škol, Konference rektorů) neprotestovali proti zákonnému ustanovení formálního jmenování profesorů prezidentem, i když nelogičnost toho byla zřejmá.
Vím, o čem mluvím, neboť jsem byl po sametové revoluci v devadesátých letech členem senátu UK i Rady vysokých škol. Návrhy změnit tuto situaci byly pouze ojedinělé a nezískaly v akademické obci širší podporu.
Nástupem nového prezidenta, navíc zvoleného oproti všem tradicím parlamentní demokracie přímou volbou, dochází v profesorském jmenování k návratu do 19. století. Řešení je velmi jednoduché – rychlá zákonná úprava tohoto nelogického ustanovení. Profesory by měli po řádném řízení jmenovat rektoři vysokých škol s působností pro danou školu s možností nostrifikace na jiných školách. Tímby se zároveň vyřešil problém, kdy se profesorské tituly získávají na jiné škole, než na jaké dotyčný pedagog působí, protože to často bývá snazší. Nezjišťoval jsem, v které zemi ještě existuje praxe jmenování profesorů hlavou státu, ale nemyslím si, že jich je mnoho. Prezident Spojených států by se jistě divil, kdyby mu někdo předložil k podpisu profesorský jmenovací dekret.
Foto autor| Po obnovení demokracie vysoké školy získaly opět nezávislost ve své vědecko-pedagogické činnosti, avšak jejich představitelé neprotestovali proti zákonnému ustanovení formálního jmenování profesorů prezidentem, i když nelogičnost toho byla zřejmá
O autorovi: ZDENĚK PAVLÍK, emeritní profesor UK