21.5.2013, Rubrika: Akademie, Strana: 20, Autor: BARBORA ŘÍHOVÁ, Téma: Ostatní
ROZHOVOR s předsedou Studentské komory Rady vysokých škol Miroslavem Jašurkem o tom, jaké změny čekají vysoké školy
Způvodní velké Dobešovy reformy vysokých škol se stala novela a ta je jednímvelkým kompromisem. V těchto dnech resort školství finalizuje její podobu. Pracovních jednání se účastnil i předseda Studentské komory Rady vysokých škol Miroslav Jašurek. Podle něho je zásadním nedostatkem fakt, že resort nemá v rukou strategii, která by jasně řekla, jak se mají vysoké školy do budoucna rozvíjet.
* LN Jak dlouho se vy osobně zabýváte vysokoškolskou reformou?
Jako předseda Studentské komory od konce roku 2009. Zažil jsem dobíhající reformy ministryně Kopicové a ministra Lišky, pak ministra Dobeše. A teď ministra Fialy.
* LN A nemáte někdy pocit déja vu? Třeba kvůli tomu, že si pravidelně stěžujete, že ministerstvo dělá všechno na poslední chvíli.
Je to trochu déja vu v tom, že se čas využívá neefektivně. Hezky je to vidět na tom, co udělal ministr Fiala. Do úřadu nastoupil loni v květnu. Pak se poměrně rychle sešel se zástupci vysokých škol s tím, že stahuje věcný záměr zákona a že bude jen novela. Pak se nedělo nic až do konce října, kdy resort zaslal první katalog témat. A teprve v půlce prosince začala série intenzivních jednání.
* LN Domníval se, že debata s vámi bude odsýpat?
Ministr Fiala přišel po svém nástupu do funkce na sněm Rady vysokých škol a řekl, že už jsme velmi dlouho o všem jednali, že už to máme prodiskutované a že teď jde jen o to, to sepsat. Jenže se ukázalo, že jeho katalog témat se pohybuje v takové míře obecnosti, že z něho není jasné, co tím resort myslí. Ono se řekne: dáme vysokým školám autonomii v oblasti akreditací, s tím všichni souhlasí. Když se ale pak dojde k tomu, co to přesně znamená a jak to bude vypadat, tak se ukazuje, že to až tak jasné není a shoda zdaleka není automatická.
* LN Když kritizujete ministerské návrhy, dost často argumentujete i tím, že chybí potřebné analýzy...
Problém je, že ministerstvo nikdy nepřišlo s materiálem, který by formuloval strategii, tedy: co očekává stát, co se čeká od vysokých škol, jak by se měly rozvíjet dál. Trochu absurdní je, že nyní ministerstvo oživilo projekt KREDO, v rámci něhož se má taková strategie vytvořit. Běžet má následující dva roky. Takže se nejdřív změní zákon a paralelně s jeho implementací se bude psát strategie, jak má systém vypadat. Nakonec to může dopadnout tak, že zjistíme, že sice máme novelizovaný zákon, ale strategie chce něco úplně jiného.
* LN Demonstrujte to na nějakém příkladu, prosím. Třeba avizované rozdělení škol na profesní, výzkumné. Co chybí, abychom se o této diverzifikaci mohli bavit?
To je dobrý příklad. Rozdělení se ale netýká škol, ale studijních programů. Některé školy jsou převážně profesní už nyní, třeba Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. V tom ale není žádný problém, ta se tak profilovala vždy a změna jí může jen pomoci v tom, co už dělá. Pak jsou ale univerzity, u nichž se těžko odhaduje, jestli si vyberou, že budoumít některé programy profesní – a kolik jich bude. Co třeba udělají technické školy? Proč by se přesouvaly do profesního pilíře, když zároveň dělají výzkum? Navíc chce ministerstvo zavést ještě třetí kategorii, a to studijní program s akademickým profilem.
* LN To je co?
Ministerstvo nám řeklo, že je to de facto současný stav. Škola se tedy bude moci rozhodnout, že některé své studijní programy přesune do profesního nebo výzkumného pilíře, anebo neudělá vůbec nic. A i ministerstvo přiznává, že si myslí, že většina škol zůstane i nadále v té skupině akademické. Je tedy otázka, co se stane, až začne novela platit. Já bych si troufnul říct, že se v této věci mnoho nezmění.
* LN Ministerstvo ale přece může nastavit podmínky tak, aby všichni na akademickou a výzkumnou úroveň nedosáhli. Třeba prostřednictvím financí.
Ano, nástroje financování, to je způsob. Pokud by vláda řekla, že bude osmdesát procent peněz rozdělovat na profesní programy, tak by na to samozřejmě začaly školy nějak reagovat.
* LN Něco takového si představujete, že by mělo být v té strategii?
To ne, tady je pak nebezpečí účelovosti. To je vidět například na tom, co se děje v Ostravě. Ostravské vysoké školy nastoupily cestu ke slučování poté, co premiér kdysi prohlásil, že budeme mít asi pět až šest výzkumných univerzit. Cílem bylo vytvořit jednu velkou univerzitu, která by mohla do této kategorie patřit. Teď se ale ukazuje, že kategorie výzkumných univerzit vytvořena nebude a jedna z ostravských univerzit už se spojovat nechce. Byla to tedy reakce na prohlášení premiéra, ne promyšlený záměr s dlouhodobými přínosy.
* LN Ale ty argumenty, proč školy rozdělit, zní logicky: máme příliš mnoho škol, které se snaží dělat stejné věci, máme příliš mnoho škol univerzitního typu, které jsou tlačeny, aby dělaly výzkum, máme obory, kde bohatě stačí titul Bc.
To ano. Ale nesmí to být strategie typu „kouknu z okna a řeknu si, že pět je hezké číslo, takže máme mít pět výzkumných univerzit“. To mimochodem udělali v Malajsii. Chtěli mít špičkovou univerzitu ve světových žebříčcích, během pěti let se tam dostala, ale způsob financování výrazně snížil kvalitu ostatních vysokých škol.
* LNA co by tedymělo být v té strategii v pasáži o diverzifikaci?
Stát by měl především zmapovat, jaké máme typy škol. Taková strategie už začala vznikat, když byl za ministra Dobeše náměstkem Jan Koucký, ale nedokončila se. Už tehdy se ukázalo, že typů škol je mnohem víc. Jsou třeba vysoké školy, které kombinují výzkum s tradičními profesními programy.
* LN Změnit se má i systém akreditací. Jak to vypadá s ním?
Původní idea byla, že školy budou moci mít takzvanou institucionální akreditaci, což dá škole vysokou míru autonomie, sama si bude garantovat kvalitu svých studijních programů a bude mít nástroje, jak to kontrolovat. Na to by zpovzdálí dohlížela akreditační agentura. Místo toho ale nyní vzniká dosti komplikovaný systém.
* LN Jaký?
Budou dva scénáře, oba možné. Buď si školy i nadále nechají akreditovat jednotlivé programy, podobně jako tomu je dnes. To se bude týkat zřejmě zejména menších škol. Pak tu bude druhá možnost, tou je právě ta institucionální akreditace, ověřující obecnou způsobilost vysoké školy nést plně odpovědnost za kvalitu studijních programů. A ktomu si navíc bude muset zažádat ještě o alespoň jednu akreditaci takzvané oblasti vzdělávání.
* LN A co to je za oblasti, třeba oblast humanitního vzdělání?
Mluvilo se ještě o menších: sociologie, strojírenství, filologie. Stále se to řeší. Pokud by byly oblasti širší, je zase otázkou, zda – když by měla škola akreditovanou třeba oblast přírodních věd – by musela nabízet programy v celé této šíři. Co by pak dělala škola, která se zaměřuje jen na biologii, ale třeba už ne tolik na chemii?
* LN Když ještě chystal reformu ministr Dobeš, vysokým školám nejvíc vadily větší pravomoci pro správní rady. Tady jste uspěli a došli ke kompromisu.
On je to spíše kompromis z únavy, z velkého množství jednání. Správní radě se pravomoci navyšují, ale nemá poslední slovo. To má akademický senát.
* LN V jiných zemích je ale běžné, že mají správní rady větší slovo.
Ano, ale to se bavíme o úplně jiných systémech. U nás je správní rada spíše orgánem ministerstva školství. Chápu to tak, že vznikla v okamžiku, kdy vysoké školy získaly autonomii a stát na ně převedl majetky. Tak si tam vložil mechanismus, který zaručil, že kdyby se třeba zbláznil rektor i akademický senát a chtěli prodat veškerý majetek a odjet na Bahamy, tak by to správní rada zatrhla. Něco jiného ale je, když má správní rada vstupovat do věcí jako rozpočet školy, jejích vnitřní předpisů... Podle mě je cílem ministerstva zvýšit ne až tak vliv správních rad, jako jejich atraktivitu pro lidi z komerční sféry a průmyslu. Nyní je ale mnohem zásadnější přesun kompetencí fakult na rektora.
* LN Proč to chce resort udělat?
Argumentuje tím, že rektor zastupuje školu navenek, odpovídá na ní. Je fakt, že rektor zodpovídá za vše, a když se děkan rozhodne, že bude uzavírat podezřelé smlouvy, tak rektor dnes nemá dostatečně silný nástroj, jak by v tom fakultě zabránil.
* LN To zní logicky. V čem je problém?
Děkan má personální kompetence ve vztahu k fakultě, fakulta nakládá s majetkem, realizuje studijní programy a podobně. To je stanoveno zákonem. Vnávrhu novely stojí, že to, co je v kompetenci fakulty, stanoví nově statut školy. Pokud rektor navrhne, jaké kompetence si ponechá, a akademický senát mu to neschválí, automaticky bude to znamenat, že jsou všechny kompetence v rukou rektora. Rektor tak získává velmi silné pravomoci. I někteří rektoři sami říkají, že lepším řešením by bylo, kdyby zákon jasně stanovil odpovědnost děkana a fakulty za rozhodnutí, která jsou v jejich pravomoci.
* LN A co vůbec zápisné a finanční pomoc studentům, o čemž se mluvilo za ministra Dobeše?
O tom se už nemluví vůbec. Na podzim ministerstvo školství říkalo něco o půjčkách na živobytí. Studentská komora se ale usnesla, že půjčky nejsou nástroj pomoci, ale nástroj k zadlužování, a pokud chce stát pomáhat, tak jinak. Ať dává třeba cílené granty, rozumně podporuje práci při studiu... Od té doby je ticho.
***
Správní radě se pravomoci navyšují, ale nemá poslední slovo. Je to takový kompromis z únavy, z velkého množství jednání.
Nesmí to být strategie typu „kouknu z okna a řeknu si, že pět je hezké číslo, takže máme mít pět výzkumných univerzit“
Miroslav Jašurek * Narodil se v roce 1983. * Je studentem doktorského programu veřejná politika na Fakultě sociálních věd UK. * Je předsedou Studentské komory Rady vysokých škol a místopředseda Rady vysokých škol. * V letech 2011–2012 byl členem pracovní skupiny pro přípravu nového zákona o vysokých školách, v současnosti zastupuje studenty v pracovní skupině pro novelu současného zákona.