Jan Svoboda patří do širšího kádru volejbalové reprezentace, přesto když může, neváhá obléct trikot týmu Univerzity Karlovy v univerzitní lize. A na probíhajících Letních světových univerzitních hrách v Německu je dokonce kapitánem českého národního týmu. Ten se bohužel do bojů o medaile neprobojoval, ve čtvrtfinále mu vystavili stopku zkušení Italové.
Svoboda tak další úspěch v letošní sezóně nepřidal, na jaře i jeho zásluhou tým Univerzity Karlovy poprvé v historii vyhrál Univerzitní volejbalovou ligu. „V týmu Univerzity Karlovy nastupuju už pátým rokem a je fajn si po sezóně zahrát s kluky, s kterými se dlouho znám. Kvalita je samozřejmě jiná než volejbalová extraliga, ale vždycky panuje přátelská atmosféra,“ říká smečař, který má na kontě přes dvě stovky utkání v nejvyšší volejbalové soutěži.
Začínal v týmu Lvi Praha, pak strávil tři roky v proslulém celku AERO Odolena Voda, a poslední sezónu nastupoval za Duklu Liberec. Od příští sezóny však bude oblékat nový dres. „Mám sice kombinované studium, ale i tak to bylo s působením v Liberci složité skloubit. Proto jsem se rozhodl přestoupit do Kladna, abych byl poslední rok studia blíže Praze,“ vysvětluje student magisterského oboru na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK.
Rady od táty každý den
Časem by tak mohl jít ve šlépějích svého otce, jenž se stal úspěšným trenérem v lize i u volejbalové reprezentace. „Určitě bych chtěl zůstat u sportu, ale přece jen ještě pořád studuji. I proto, abych v budoucnu měl víc možností, jakým směrem se vydat. Ale trenéřina se logicky nabízí, vždyť volejbal je u nás doma téma číslo jedna, ať už u oběda nebo večeře. Každý den mám na stole nějaké další rady od táty,“ usmívá se Jan Svoboda mladší.
Svobodovi jsou volejbalová rodina, oba rodiče vystudovali FTVS a do extraligy už nakukuje i Janův mladší bratr. Nebylo to u nich ale dané tak, že oba musí hrát volejbal. „Měli jsme až překvapivě volnou výchovu a volný výběr, rodiče nás provedli vícero sporty. Hrál jsem i fotbal, věnoval se plavání, gymnastice, atletice, lyžování… S volejbalem jsem začal relativně pozdě, asi když mi bylo nějakých deset let. A stejně jako později brácha jsme se oba poměrně brzy prosadili až do reprezentačních výběrů, takže jsme ani žádný tlak nepotřebovali.“
Srovnávání se slavným otcem se ovšem vyhnout nemohl. „Samozřejmě se s tím potýkáte a snažíte se vyjít ze stínu svého otce, ale my sami se neporovnáváme. Jasně, občas mezi námi proběhnou nějaké sázky a hecování, ale musím říct, že pokud bychom se s bráchou rozhodli v jakýkoliv moment volejbalovou kariéru ukončit, tak by se nám od rodičů dostalo podpory a nevydědili by nás,“ směje se Jan.
„A byla by škoda volejbalu nechat, protože nějaký genetický potenciál v nás je, a i díky našemu zázemí a tomu, jak jsme byli doma vedení, jsme byli v určitých letech napřed oproti našim vrstevníkům,“ dodává.
Ačkoliv je otec trenér, v klubu se s juniorem nikdy nepotkali. Když Jan svou kariéru v lize začínal, tak senior převzal národní tým. „Tam jsem pod ním hrál tři roky, a role otec-trenér vs syn-svěřenec nejsou zrovna nejšťastnější. Bylo to těžké pro obě strany. Stačí si představit situaci, kdy si v šatně od spoluhráčů někdy vyslechnete o vlastním tátovi i nehezké věci. A on zase musel stát před volbou, zda postavit syna nebo konkurenta. Proto vždycky říkám, že hráč musí být natolik dobrý, aby hrál pořád anebo natolik špatný, aby nehrál. Pak není co řešit.“
Nyní už „střet“ otce se synem nehrozí. Jan Svoboda je sice stále členem národního týmu, ale otec přešel už v roce 2017 k mládežnickým týmům. Mimochodem, poslední velký úspěch volejbalové reprezentace je spojeny právě s dobou, kdy tým vedl Svoboda starší – 10. místo na mistrovství světa v roce 2010. Od té doby se český volejbal na MS nepředstavil. „Těžko říct, čím to je. Kdybych to věděl, tak se asi můžu stát předsedou volejbalového svazu,“ směje se Svoboda mladší.
Skloubit studium a vrcholový sport je těžké
„Ale v mládežnických výběrech jsme extrémně úspěšní, kluci patří k nejlepším kolektivním sportům u nás. Počínaje našim ročníkem (narozeni 1999 a 2000), v roce 2017 jsme na juniorském mistrovství Evropy vybojovali titul a o rok později byli druzí. A už se to začíná přenášet do dospělého nároďáku, čímž je však v reprezentaci taky veliká konkurence,“ uznává Jan Svoboda, jenž je v širším kádru národního týmu, ale na červnové Zlaté evropské lize chyběl.
„Vlastně to pro mě vyšlo dobře, protože jsem potřeboval dokončit studijní resty ve škole a po dlouhé době jsem měl nějaký delší volný čas. A v sezóně jsou ještě dva velké vrcholy - kvalifikace na mistrovství Evropy a na mistrovství světa, takže předpoklad je, že se sestava týmu bude obměňovat,“ doufá v nominaci hráč, který z aktuálního kádru volejbalové reprezentace zřejmě jako jediný dokončil vysokou školu.
„Obecně je strašně těžké skloubit studium s vrcholovým sportem. A i když jsem na sportovní škole, tak je fér, abych plnil docházku a zápočty stejně jako ostatní. Někteří učitelé na to nahlíží přísně, tudíž mi studium bere dost času, který bych mohl věnovat například regeneraci. Spoluhráči z nároďáku jsou tak nyní oproti mně trochu napřed, ale až mi za rok skončí studium, tak se snad budu zase moct víc soustředit jen na volejbal,“ říká Jan Svoboda.
A sní o tom, že si jednou zahraje v jednom klubu i s mladším bratrem. Nebo si vyzkouší nějaké zahraniční angažmá. „Rád bych si to jednou zkusil a po očku hledám zemi s ideální kombinací mezi kvalitou ligy, kulturou a jazykem, který bych se naučil. Nejlíp mi zatím vychází Francie,“ usmívá se potutelně Svoboda. Francouzštinu však ještě nešprtá. „Nene, takhle daleko ještě nepřemýšlím. Teď jsem se učil na zkoušky, příští rok státnice a pak se uvidí.“
| Jan Svoboda |
| Absolvoval bakalářské studium na FTVS UK, nyní student prvního ročníku magisterského studia. Jako smečař hraje od roku 2015 volejbalovou extraligu a je i členem národního týmu, juniorský mistr Evropy z roku 2017. Oba rodiče vystudovali FTVS a slavili volejbalový titul v československé lize, shodou okolností oba jako členové týmu Olymp Praha. Otec Jan je i bývalý úspěšný reprezentant a trenér národního týmu. |
