Anna Hrbáčková: Holky sportu taky rozumí

Věnovala se atletice a volejbalu, hraje na housle, píše prózu a poezii. Nakonec ale nezvítězil vrcholový sport ani konzervatoř. Anna Hrbáčková se zaměřila na sport z trochu jiné pozice. Jako doktorandka na FSV UK se zabývá tématem genderu ve sportovní žurnalistice a publicistice. Věnuje se také sportovnímu PR a marketingu, ke kterému se dostala díky mistrovství světa v hokeji.

Co vás přivedlo ke sportovní žurnalistice a sportovnímu PR?

Ke sportu jako pracovnímu prostředí jsem se dostala postupně prostřednictvím různých dobrovolnických akcí. Poprvé jsem pracovala na olympijském festivalu, který během zimní olympiády v Soči v roce 2014 pořádal pro veřejnost Český olympijský výbor. Opravdu obří akcí ale bylo hokejové mistrovství světa v Praze 2015, kde jsem působila v tiskovém centru. Postupně jsem začala pracovně jezdit na další akce, i na šampionáty v Česku a na Slovensku od krasobruslení přes atletiku po tenis. Pracovala jsem i jako PR Českého svazu kanoistů.

Nesnila jsem o tom, že bych se stala sportovní novinářkou nebo se věnovala sportovnímu PR a marketingu, spíš se mi to tak připletlo do cesty a postupně jsem přišla na to, že mě to strašně baví. Sport pro mě vždy představoval veliké emoce, zážitky a různé příběhy.

Jak to vypadá v zákulisí tak obrovských akcí, jako je mistrovství světa v ledním hokeji?

To, že můžete hru vidět takto zblízka, je super a na začátku je to pro vás velký tahák. Mistrovství světa v hokeji byly pro mě opravdu velmi intenzivní tři týdny. Potkáte se tam se skvělými lidmi. Já se tam navíc seznámila se svým současným partnerem, o to raději na to vzpomínám. Nastartovala se tam také moje „sportovní“ kariéra. I díky tomu jsem pak z Olomouce, kde jsem studovala, přešla do Prahy na FSV UK, kde se sportovní žurnalistice více věnují. Trošku to ale změní vaše vnímání samotného sportovního zážitku. Když jsem jela třeba na nějaký velký závod s vodními slalomáři, byla jsem za ně tak nervózní, že už jsem si to vůbec neužila (smích). Ani ze samotného závodu toho moc nemáte, protože řešíte spoustu různých pracovních věcí. Loni jsem si ale úžasně užila olympiádu v Paříži, kam jsem jela jen jako fanynka, nikoliv pracovně. Uvědomila jsem si tehdy, jak skvělé je vrátit se do hlediště.

Během magisterského studia jste se věnovala roli genderu ve sportovní žurnalistice a publicistice a toto téma rozvíjíte dál i jako doktorandka. Čím konkrétně se zabýváte?

Pohybuji se už dlouho ve sportovním prostředí a za tu dobu vidím, že pohled na ženy, které se věnují sportovní žurnalistice, stále není úplně pozitivní. Větu: „Holky tomu nerozumí, tak by se do toho neměly motat,“ pořád čas od času někde uslyšíte. Po konzultaci s mou školitelkou Alicí Němcovou Tejkalovou jsem se zaměřila na téma, jak sportovci a publikum vnímá sportovní novinářky. Díky kontaktům, které mám ve vrcholovém sportu, jsem mohla do kvalitativního výzkumu zapojit i některé účastníky a účastnice olympiád, včetně medailistů. O to cennější práce to je. Zajímavý byl například pohled jednoho z fotbalistů, který ženu-novinářku nevnímal negativně, ale spíš jako něco „exotického“. Sám hovořil o tom, že se jako fotbalista pohybuje celý život v podstatě jen v mužském prostředí, a když pak jde zápas pískat žena nebo se tam objeví žena-novinářka, vnímá to jako určitou nepatřičnost.

Zaměřuji se ale také na vnímání publika. První výsledky našeho výzkumu ukazují, že žena-novinářka nevyvolává v očích diváků negativní reakce. Snad je tedy postavení žen ve sportovní žurnalistice a publicistice už opravdu na lepší cestě.

Společně s Alicí Němcovou Tejkalovou nyní chystáte veliký projekt, že?

V současnosti připravujeme s Alicí Němcovou Tejkalovou, která je hlavní koordinátorkou projektu, a s dalšími pěti univerzitami žádost o grant z programu Horizon Europe. Projekt by se měl zabývat genderově podmíněným násilím (online i off-line) ve sportu a ve sportovní žurnalistice. Cílem je nejen upozornit na to, že k genderově podmíněnému násilí v různých formách a v rámci různých sportovních pozic dochází, ale především vyzvat k akci a prevenci. Spolupracujeme na něm s univerzitami ve Finsku, Dánsku, Irsku, Španělsku a Polsku, zapojen je i Evropský olympijský výbor. Pokud grant získáme, projekt by se měl rozjet od druhé poloviny roku 2026.

Jakou roli při volbě sportu hraje to, jak se o něm informuje?

Společnost hodně ovlivňují samotní sportovci a sportovkyně a jejich úspěchy. Třeba poslední roky získal na popularitě Adam Ondra a najednou chce každé druhé dítě lézt. Stejně tak k méně obvyklým sportům přitáhly pozornost Martina Sáblíková nebo Eva Adamczyková. Loni na olympiádě pobláznili národ šermíři. Ženskému lednímu hokeji by zase mohlo pomoct to, že se letos konalo hokejové mistrovství světa žen v Českých Budějovicích. Obrovský vliv má rodina. Když si budou doma rodiče každý den pouštět hokej nebo fotbal, je pravděpodobné, že k tomu přitáhnou i svoje dítě. Tyto sporty u nás i nejvíce pokrývají média, takže to spolu určitě souvisí.

Jaké máte plány do budoucna? Vyhraje sportovní PR nebo akademické půda?

Je skvělé, když si vaši přednášku poslechnou lidé, které to opravdu zajímá. Když za mnou někdo přijde a poprosí o konzultaci nebo o to, abych mu vedla diplomku, dělá mi radost, že můžu pomoct konkrétnímu člověku. Teď v červnu mi obhájili čtyři studenti a studentky, a to jsem byla opravdu pyšná. Původně mě to k doktorskému studiu moc netáhlo, teď ale začínám vidět výsledky, a to i na mezinárodním poli – dosud jsem měla možnost prezentovat výzkum na konferencích v Paříži, Torontu, Cardiffu nebo v rámci studijního pobytu v norském Drammenu. Na akademické půdě se zkrátka začínám cítit dobře.