Václav Vančata: Antropolog musí mít přehled a fantazii

Václav Vančata je evoluční antropolog, paleoantropolog, primatolog a skvělý vypravěč. Vždyť také učí na Pedagogické fakultě UK budoucí učitele biologie. „Začínal jsem v Laboratoři evoluční biologie ČSAV, díky manželce jsem si přidal studium primátů a postupně jsem se ,rozpínal´ od australopitéků přes neolit až k době bronzové. Jsem vlastně takový Jára Cimrman antropologie,“ směje se. 

„Mám to štěstí, že celý život dělám, co mě baví, víceméně už od šesti let. Knížky Po stopách pravěku nebo Planeta Eden, ale také science fiction a fantasy určily mou základní trajektorii,“ vzpomíná, pohodlně usazený v křesílku své „přijímací místnosti“ na chalupě kousek od Budyně nad Ohří, kterou přes léto obývá s manželkou, uznávanou zooložkou zabývající se výzkumem chování lidoopů (vedle jiného i jejich malováním – pozn. red.). V červnu oslavil sedmdesátiny, a přestože před několika měsíci se u něj objevily nečekané zdravotní problémy, cítí se a vypadá výborně, na odpočinek se rozhodně nechystá.

Připravuje knihu (Paleoantropologie: Nová syntéza, Munipress, Brno – pozn. red.) a těší se, že po covidovém útlumu bude zase přednášet naživo studentům  Pedagogické fakulty UK. „Pravěk je z hlediska historie ohromně důležitý, jsou to naše kořeny. Je ale nutné si klást otázky, co, jak, a hlavně proč danou věc učit. Odboural jsem valnou většinu lidských taxonů a věnuji se archaickým formám i dalším formám Homo sapiens (anatomicky moderní člověk a neandrtálci). Budoucí učitelé základních a středních škol podle mě nepotřebují podrobně znát dalších osm druhů, které jim nic neříkají. Už je slyším, jak komentují třeba Homo naledi: ,Pane, docente: to je nějaký člověk na ledu?´“ vtipkuje o bystrosti studentů i na účet svého oboru. Nechce vychovávat solitéry, nemá nic proti spolupráci, kdy si spolužáci vyměňují poznámky a materiály – pokud jsou poctivě připravené a každý udělá ve své části maximum.

Kouzlo DNA

Podobnou cestou se ostatně ubírá i současná věda. „Je to týmová práce, což se mi ohromně líbí. Samozřejmě každý antropolog se s tímto trendem vyrovnává po svém a neznám žádného, který by nechtěl objevit něco ,svého´. Když nosíte půl roku každý den kamení, tak to, co najdete, pokládáte za vlastní. Ale ta týmovost, hledání komplexity a celku dnes naprosto převládají,“ pochvaluje si Vančata.

Stejně tak si považuje rozmach výzkumů postavených na genetice. „Ta je naší spásou a vlastně jedinou prokazatelnou zpětnou vazbou, kterou máme. Můžeme se mezi sebou do krve hádat o detailech, jestli ,ten hrbolek je tak nebo tak´, jaká je struktura kostí… Ale DNA neobejdete. Díky ní můžeme zjistit, o jakého jedince jde, zařadí nám ho časově, určí možnou míru příbuznosti. Ukazuje směr, kterým se v bádání vydat – jaká mohla být jeho potrava, jak ji získával, jak žil. A ukazuje kudy cesta vést nemůže. Tím nastává nová éra. Konec neplodných disputací... Znáte ten, jak se sejdou dva antropologové? Jsou dva, a mají tři názory. Nejdřív společně napíšou knížku o tom, co našli, a pak druhou, jak to našli. Tyhle vtipy už možná necháme za sebou,“ usmívá se vědec, podle kterého zbude ale na fantazii antropologů pořád místa dost. Stále totiž platí takzvané pravidlo deseti – o dávné minulosti máme zjištěno pouze deset procent informací.

Neadrtálci – „lidé“ jako my

Víme, že poslední společný předek všech velkých lidoopů (lidí, šimpanzů, goril a orangutanů) žil před téměř 16 miliony let v Evropě. Ze společné vývojové větve se postupně vlivem migrací, různého životního prostředí i genových mutací oddělili předchůdci dnešních orangutanů, pak goril, a nakonec se rozešla i cesta šimpanzů a lidí (před zhruba 8,5 až 7,5 miliony let). Díky této dlouhé společné minulosti s nimi máme dodnes shodnou většinu genů (se šimpanzi dokonce 98,6 %, možná i více).

„U anatomicky moderního Homo sapiens (190-10 tisíc let) byste žádné rozdíly oproti dnešním lidem nepoznala. A u neandrtálců asi taky ne. Dle některých hypotéz napomohl jejich vyhynutí dlouhodobý zánět středního ucha nebo umřeli na králíky. Jasné nicméně je, že se dostali v období svrchního paleolitu pod ekologický tlak a byli postupně vytlačováni do marginálních ekosystémů. Jenže neandrtálci potřebovali maso. A králík, marná sláva, biftek nenahradí,“ glosuje Václav Vančata, podle něhož se evoluce člověka vyvíjela se změnami na kontinentech.

„Neandrtálci žili na severu, kde byla zima, led, ale zase jídlo a voda. To jim muselo stačit. Lišili se od nás nejen stavbou těla, ale i metabolismem, protože jejich játra musela být schopna zpracovat mnohonásobě vyšší množství bílkovin, než je běžné u anatomicky moderního člověka. Naopak my jsme žili v Africe, kde bylo šílené sucho (poušť Kalahari měla desetkrát méně vláhy než dnes). Nacházely se tam nicméně ostrůvky s potravou a vodou, kde jsme museli za každou cenu existovat. Využívali jsme situací, jak se dalo. A tak vznikly lovecké háčky, harpuny, nové typy nástrojů. Museli jsme vymýšlet, vynalézat,“ popisuje antropolog.

Václav Vančata a jeho žena Marina Vančatová (vpravo) při setkání s bioložkou Jane Goodallovou, která proslula výzkumem primátů, zejména šimpanzů. 

Oštěp od šimpanze

Díky tomu se u nás začala vyvíjet plánovitá operační paměť – jinak bychom nepřežili. A tady jsme se oddělili naprosto zásadně od lidoopů, kteří neplánují, ale řeší. Šimpanz si třeba také umí k lovu malých savců vyrobit oštěp, ale dělá to proto, že může, kdežto my jsme to dělali, protože jsme museli. „Nejzákladnější pokus v tomhle směru udělali v Lipsku. Do skleněného válce dali vědci oblíbený oříšek. Šimpanz si přinesl vodu z pítka, nalil ji do válce, až oříšek vyplaval nahoru, pak ho sežral a šel pryč. Stejně tak kamenné nástroje. Řekne si: ,Proč bych ho zlepšoval, já si zítra udělám nový.´ Ne lepší, prostě jiný. Jejich způsob přemýšlení je pragmatický. Jsou schopni vyřešit cokoli rychle a dál už se tím nezabývají. Pro antropologii je úžasné, že dnes vidíme, jaké byly příčiny vývoje. Lidoopi představují jakousi srovnávací skupinu. Šimpanzí kultura a lidská se vyvíjí paralelně,“ srovnává vědec.

Malby a meditace

Víme tedy něco málo, o tom, jak naši předkové žili. Ale co cítili a prožívali vnitřně? To si můžeme samozřejmě jen domýšlet. Každopádně museli mít velice pokročilé uvažování, protože například jejich technologie výroby kostěných nástrojů byla velice složitá. „Potřebovali k ní vhodnou kost, kterou na určitou dobu vložili do mírné kyseliny. Poté ji narovnali, opracovali a nechali vyschnout v suchém tmavém prostředí. Průnikovost kostěného hrotu byla mnohem lepší než pazourkového, ale vyžadovalo to čas, zručnost a hlavně potřebu,“ uvažuje Vančata.

Mnoho z životního stylu můžeme vyčíst i z jeskynních maleb. Nejen to, co kreslili, ale že vůbec kreslili. Zjistili, že napětí způsobené lovem mohou ventilovat duševně – objevili relaxaci a odtud kulturní vyžití. Dnes už je prokázáno, že vnímání určitého typu umění a meditační praktiky s ním spojené, velké mše či polyfonická hudba, mohou výrazně snižovat hladinu stresových hormonů. A v úvahách můžeme jít i dál: Čím nás přitahuje výhled na obzor? Možná nám to dodnes dává pocit kontroly nad okolním prostředím – vidíme do dálky, že nám nic nehrozí nebo možnou kořist, potenciální potravu. A naopak, proč je nám dobře v malém útulném prostoru – že by nám připomínal pocit bezpečného úkrytu? Jsou to samozřejmě jen spekulace, romantické představy o životě před dávnými věky z pohledu dnešního člověka. Každopádně s našimi předky i příbuznými lidoopy máme společného mnohem víc, než zatím víme a dokážeme si představit. Kde končí genetika, začíná fantazie.