Komunikace vědeckých výsledků může vypadat jako zábava, ale je za ní spousta „neviditelné“ práce. Její dlouhodobý význam pro vědu a vzdělávání nesmíme podcenit. Zaslouží si podporu, profesionalitu, nadhled a hlavně vnímavost vůči měnícím se podmínkám, zamýšlí se Martin Vlach, popularizátor vědy a emeritní prorektor pro vnější vztahy UK.
Semestr skončil, přišlo zkouškové období a s ním dohánění všeho, co člověk několik měsíců odkládal – recenze do časopisů, dopisování článků (tedy v mém případě nejméně jednoho), práce v laborce, konečně trochu času na rodinu… a také prostor pro malé nadechnutí a popřemýšlení nad dnes už běžnou součástí vědy – její popularizací.
Z postřehů, které jsem načerpal jako prorektor, proděkan i učitel fyziky na gymnáziu, docházím k závěru, že při nezúčastněném pohledu zvenčí je „popularizace vědy“ či „komunikace vědy“, chcete-li, takzvaná „brnkačka“. Jen mírně zasvěcenější pohled nás však dovede ke zcela jinému závěru. Není to totiž hra pro hru samou.
Propojení světa vědy, světa médií jako prostředníka a široké veřejnosti má svá stinná a velmi problematická místa. Najdeme je v obsahu samotném, ve formě jeho prezentace, v procesech každé vědecké instituce a konečně v celospolečenském aktuálním kontextu. Najít optimum mezi všemi těmito vlivy, z nichž každý má svoji vlastní dynamiku, opravdu není jednoduché.
V rámci tohoto celého komunikačního komplexu každý mluví jazykem svého „kmene“. Popularizátoři a popularizátorky – vlastně tlumočníci tématu – si proto musí osvojit hantýrku všech zúčastněných a doufat, že všichni v rámci svého kontextu budou chápat to, co má být řečeno, přibližně správně. Jinak hrozí více škody než užitku.
Poměrně často se objevuje popularizace vědy založená na nadšení, méně už na souvislostech. „Jéé, něco víme, dáme tam obrázky, pár super efektů, uděláme takové sexy video na mobil, řekneme pár hřejivých frází. Hotovo. Dáváme ven.“ Možná se ptáte, co je na tom špatně, pokud vůbec něco. Co by se přeci mohlo stát?
Na celé věci chybí především alespoň minimální oponentura, jakákoli konzultace, ideálně nezávislé posouzení, zda je opravdu nápad tak dobrý a zda je v této podobě dobře prezentovaný. A to teď nemluvím o všech dalších kontextech, protože i dobré video může v rámci instituce narazit na řadu překážek nejen odborných, ale i systémových. Věřte, že o těch druhých vím po letech v akademických funkcích mnohé… Právě profesní (na straně vědeckých kolegů) a profesionální (ze strany odborníků na PR) oponentura může hodně pomoct. Ano, přes všechny možné problémy, někdy chaotické sledování nových trendů, přes riziko ukvapených „manažerských“ rozhodnutí, je dialog vždy lepší než monologické setrvávání na jedné výchozí představě.
Kromě zmíněných formálních okolností má být však vždy ještě podstatnější obsah. A ten nepadá z nebe, nevzniká jaksi automaticky. Každá instituce by měla sledovat své vlastní popularizační podhoubí, systémové vazby a podporovat aktivity, které mají potenciál pro další rozvoj, i když třeba v upravené formě. Právě z těchto činností obvykle vzejde spousta dobrého pro celou instituci. Snažil jsem se proto vždy podporovat nápady vzniklé přirozeně, „odspodu“, z každodenního kontaktu s lidmi. A ty smysluplné, s dlouhodobým potenciálem, pak cíleně rozvíjet. To je, myslím, úlohou každého „stakeholdera“ (abych užil dnes tak oblíbeného slova).
Všechny tyto snahy uvnitř vědecké instituce a ve spolupráci s novináři a popularizátory však mohou snadno přijít vniveč, pokud se ocitnou v celospolečensky nepříznivém klimatu. A tady se trendy odhadují velmi těžko. Dlouho jsme, myslím, pozorovali obecné zlepšování v českém mediálním prostředí. Teď jsme naopak ve fázi, kdy klasická média (tištěná a zpravodajské portály) ztrácejí o vědu zájem. Nedávno skončily Lidové noviny (které mívaly dobré vědecké redaktory), z mnoha zpravodajských portálů popularizace vědy mizí na úkor triviálnějšího obsahu. Drolí se a přesouvá do izolovaných „bublin“ užšího okruhu čtenářů. Doufejme, že alespoň v Deníku N, kde se etabloval seriózní Petr Koubský s kolegy, zůstane. Trend však není dobrý a bez příslušného prostoru v médiích, bez možnosti vysvětlovat smysl a význam vědecké práce, bez popularizace vědy i zpravodajství o vědě, se budou možná stále hůře obhajovat nutné výdaje na výzkum, vzdělávání či péči o talentované studenty.
To vše navíc v situaci, kdy se z USA světem šíří „trumpizace“. Pro vědu, fakta a racionalitu nastávají horší časy. Tím více by ale měly být v mediálním a veřejném prostoru přítomny. Bohužel, nejmenovaný a „podivný“ ministr zdravotnictví USA škrtá granty těm nejlepším vědcům. Strašidelně působí doporučení NIH (National Institutes of Health) neužívat v předkládaných žádostech o granty pojem „mRNA“, klimatologové zase mají omezit užití slov „uhlík“ nebo „klimatická změna“. Příkladů bychom našli asi víc, systém se ve vědecky nejsilnější zemi světa rozvrací… Velká klasická média na to reagují vlastně jen chabě. Litují sice vědce, podivují se v komentářích, ale více se neděje. Možná ani víc už nesvedou. Teď opravdu nevím, jestli v tak vážné situaci něco zmůže systematická péče o popularizaci vědy. Jsem si však jistý, že právě k takové situaci může dojít i jinde, pokud vědci nedokážou veřejnost inspirovat ke kritickému myšlení.
Musím ale pochválit popularizační aktivity vysokých škol a Akademie věd ČR. Podobně jako Univerzita Karlova, a v tomto jsme, myslím, na opravdové špici v rámci ČR, vybudovaly své relevantní kanály, vydávají své online magazíny či tištěné časopisy, které přinášejí objektivně vysoce profesionální články. Do těchto institucí ostatně přešla řada špičkových novinářů. Cílí na VIP postavy politiky, decision makery, studující a širokou veřejnost. Podle mě to smysl má. Ale tvrdá otázka zní: Udržují tyto aktivity skutečně zájem české společnosti? Nepíšeme si už jen tak ze zvyku a mediální setrvačnosti? Mají například objevy z prestižních ERC grantů opravdu takový ohlas, jaký by si zasloužily?
Prim jako by skutečně hrály sociální sítě, dostupné všem „zdarma“. Řada mladých vědců, vědkyň, doktorandek a doktorandů vábí followery téměř na jakékoli platformě (včetně kontroverzního OnlyFans) ke svým oborům. Je to z jedné strany skvělé, protože přes tyto kanály poutající pozornost se lidé snadno dostanou i k zásadnějšímu obsahu.
Na druhou stranu, právě na těchto platformách dost často také chybí ta už zmíněná minimální oponentura. A kontexty, které tu mohou nejrůznější informace z vědy získat, vyznívají někdy rozporuplně. Dokonce se může stát, že v nadšení a dobré víře sdílené informace druhotně zneužijí různí konspirátoři nebo manipulátoři. Možná jsme jen trochu zaspali v tom, jak popularizátory a komunikátory vědy připravovat, jak je upozornit na rizika. Velmi mě proto těší aktivity mnohých fakult Univerzity Karlovy, třeba konference Komunikace vědy 360° se zapojením Fakulty sociálních věd UK nebo scicomm záměry Matfyzu.
Na závěr mi dovolte vyslovit postřeh, který stejně už tušíte od úvodního titulku. V současnosti, díky otevřenosti sociálních sítí, čím dál více záleží na konkrétních lidech, zda a jak popularizaci zvládnou. Doufám, že i v tomto prostředí se uplatní minimální oponentura jako běžná věc. Ve hře je dost, jak ukazuje příklad z USA. Instituce popularizaci více či méně financují, ale ruku v ruce s tím by měla jít cílená podpora pro šikovné popularizátory, hlavně pro ty se skutečným obsahem. A jestli máte dobré nápady, nebojte se spojit síly. I dobrému popularizačnímu videu či projektu, který možná právě teď nosíte v hlavě nebo už chystáte, prospěje zapojení více lidí, tedy mít tým, který umí být konstruktivně kritický, není či nemusí být vidět, ale maká.