Je univerzita schopna přijmout, že konstruktivní kritika není útokem, ale investicí do naší kvality? Je vedení ochotno přiznat chybu bez ztráty autority? Je naše akademická obec připravena oddělit odborný nesouhlas od osobní roviny? Zamýšlí se prorektor pro 3. roli Martin Vlach.
Od studentských let slýchávám, a často to vlastně i sám říkám, že univerzita je ze své podstaty místem kritického myšlení. A naše Univerzita Karlova zvláště, protože je nejstarší i nejlepší, že ano... Akademická svoboda, otevřené diskuse, často je v nás i touha zpochybňování autorit, argumentační férové střety (myšleno v dobrém ve smyslu konstruktivní kritiky) jsou a mají být základními stavebními kameny poctivé vědy i výuky. Paradoxně však právě takové ctnostné instituce, jež kritické myšlení systematicky rozvíjejí (a hlásí do světa), mívají ale uvnitř různě vážný problém přijmout kritiku vlastních struktur, vlastních rozhodovacích procesů či mocenských vztahů v rámci „organismu“. Otázka tedy nezní, zda jsou české univerzity vůbec připraveny na interní kritiku, ale zda ji skutečně považují za hodnotu, kterou chtějí kultivovat.
Formálně to máme (alespoň trochu) ošetřeno. Existuje řada mechanismů, které mají takovou dobře míněnou kritiku umožňovat a naši krásnou instituci prospěšně rozvíjet. Ať se jedná o akademické senáty, kvanta pracovních skupin, vědecké rady, etické komise, systém hodnocení výuky, ale i zaměstnanecké průzkumy, HR nástroje a podobně. Institucionální rámec tedy nechybí – alespoň „na papíře“. Poslední dobou (ale možná stárnu) mi přijde, že jádro problému však neleží v tom, že by nám chyběly nástroje, nýbrž v samotné institucionální kultuře. Mechanismus může i existovat, aniž by byl skutečně řádně využíván, nebo může fungovat spíše jako zvykový rituál, někdy je to spíš performativní show a vlivové hrátky než jako prostor pro reálnou a potřebnou změnu. Řeknu to: „systém“ pro konstruktivní kritiku je všude, ale také nikde. A mám pocit, že docházíme ke stavu, že zodpovědnost začíná být až příliš rozostřená.
Strach z nálepek potížisty
Co vše se do „nechuti“ k interní kritice promítá? Jedním z klíčových faktorů je nejspíše strukturální závislost. Český akademický systém je poměrně malý (tzv. „náš rybníček“) a přitom navzájem silně osobnostně propojený. Kariérní postup bývá dlouhodobý, hierarchický a personálně koncentrovaný. Někdy je školitel zároveň hodnotitelem v jiné komisi, vedoucí katedry grantovým partnerem, kolega ze senátu rozhoduje o budoucím pracovním místě, pan docent X má zase post v ministerské radě, další všude říká, jaké má konexe a podobně. Právě v takovém „vztahovém“ prostředí je otevřená konstruktivní kritika do vlastních řad profesním rizikem. Nikoliv proto, že by byla automaticky trestána (to už máme naštěstí dávno za sebou, i když to nějak nově patří do krajů směrem na východ od nás a dál), nýbrž proto, že potenciální důsledky jsou obtížně předvídatelné. Ťafka a rána veřejným „potížistům“ může přijít s prodlevou jakožto sofistikovaná odveta třeba na akademickém otevřeném plénu za nějaký ten domnělý „osobní útok“ či „absenci loajality“. Nedávno jsem zažil jedno poměrně závažné rozhodování, a měl jsem regulérní pocit, že jsem ve střetu zájmů. Jednalo o moment, který by v důsledku mohl ovlivnit i Univerzitu Karlovu. Zmínil jsem, že jsem v potenciálním střetu zájmů a že hlasovat nebudu, neboť bych své hlasování mohl v budoucnu využít, zdůvodnil jsem proč, a požádal jsem o to, že se hlasování nezúčastním… A dostal jsem odpověď: „Pane kolego, buďte v klidu, jen hlasujte, tady u nás je přeci každý ve střetu zájmů“. Tato věta ve mě zůstala a asi zůstane dlouho, co to vlastně máme v našich hlavách za normu?
Další rovinou je kulturní tradice. V české akademická kultuře je konkrétní konstruktivní kritika často vnímána jako osobní útok na „někoho“, „ideje“ či „instituci“, nikoli jako legitimní součást odborné a věcné diskuse o řízení renomované instituce. Neobjevuji tu Ameriku, když napíšu, že takováto kritika bývá docela běžně interpretována jako nedostatečný respekt vůči pracovišti, katedře, fakultě, univerzitě. A loajalita má v prostředí, které je dlouhodobě podfinancované (to je samozřejmě téma na celou sérii a spoustu blogů), opravdu vysokou symbolickou hodnotu. Pak se stává, že kritizovat konstruktivně až příliš často znamená „rozpoutávat zbytečné napětí, kolego“, „tou veřejnou kritikou jste pošpinili dobré jméno“ nebo „nechápete vůbec širší souvislosti, navíc jste mladý“. Přitom se pomíjí, že otevřená kritika s krátkodobými náklady (vyjasnění, změna, střety, řešení) může přinášet opravdu dlouhodobé zisky – a to nikoli pár hráčům a největším řvounům, ale celku, systému. A vtipné na tom je, že se tak trochu z mého pohledu „demagogická“ kritika konstruktivní kritiky nejčastěji ozývá od lidí s největšími střety zájmů (ale kdo není ve střetu zájmů, že?).
Konstruktivní kritici jako reputační riziko?
S tím souvisí i otázka reputace. České univerzity mezi sebou soutěží o financování, studující i mezinárodní partnery či zahraniční studenty. Vnější obraz stability a excelence je pro ně všechny strategickou prioritou. Interní kritika, která se leckdy i propíše do veřejného prostoru (mediálních případů a kauz z poslední doby známe všichni kvanta), bývá proto vyloženě vnímána jako „ohrožení naší reputace“, zejména pokud by mohla proniknout právě na titulní strany deníků anebo hlavních televizních relací. A tak vzniká veliký paradox: zatímco jsou transparentnost a otevřenost opakovaně deklarovanými hodnotami univerzit či akademiků, jejich skutečné a plné uplatnění naráží na obavy ze ztráty kontroly nad vlastním obrazem.
Nechci být jen negativní. Řada věcí se daří. Nelze tvrdit, že by české univerzity a vysoké školy nebyly úplně schopny sebereflexe. I vedení Univerzity Karlovy se v poslední dekádě snažilo a snaží věci podstatně zlepšovat. Je patrný posun v oblasti hodnocení kvality vědy i výuky, ve věcech etiky výzkumu či étosu internacionalizace. Ale ruku na srdce – mnohé změny byly iniciovány právě interní kritikou, která díkybohu v některých oblastech pozbyla onen osobní charakter. Takže systém není zcela rigidní, někdy i reaguje. Často ale dochází k zásadním změnám teprve ve chvíli, kdy je tlak dostatečně silný a kritiky je tzv. nadkritické množství, a to obvykle nejenom té interní, ale když se problém stane zájmem veřejným.
Specifickou roli v celém tématu – kritizovat, či nekritizovat – hraje postavení studujících a nejmladších akademických pracovníků. Ti jsou logicky nejzranitelnější částí systému, přesto běžně přinášejí právě tu nejcennější zpětnou vazbu. Jiný pohled, nové nápady. Pokud však mladé kolegyně a mladí kolegové nebudou mít jistotu, že poctivá a férová kritika nebude mít negativní dopad na jejich budoucí kariéru, přirozeně volí opatrnost či raději mlčí. Nebo hůř – když něco kritického řeknou, mají strach, že „končí“. I tyto zkazky jsem poslední měsíce od některých slyšel. Nebo naopak začnou pálit opravdu ostrými, bojují za svoji pravdu tak vehementně, až se stávají těmi, jež „systém“ sám odvrhne.
Zkusme být k sobě kritičtější
Až moc jsem se rozepsal. Takže svůj námět shrnu. Klíčovým problémem (ne)kritiky tedy na našich univerzitách není připravenost ve smyslu (ne)existence pravidel, ale naše vlastní připravenost kulturní, psychologická a možná i mravní. Je univerzita schopna přijmout, že konstruktivní kritika není útokem, ale investicí do naší kvality? Je vedení ochotno přiznat chybu bez ztráty autority? Je naše akademická obec připravena oddělit odborný nesouhlas od osobní roviny?
Možná se to na univerzitě bojíme říkat nahlas, že něco nefunguje, protože máme dokonce i možná pocit, že systém je hodně křehký. Tedy že každá kritika je jen dalším oslabením. Paradoxně však dlouhodobé potlačování potíží vede k jejich hromadění a k ještě větším trablům. Instituce, která chce být vpravdě sebevědomá, hrdá a skvělá, musí umět snášet nepříjemné otázky, a hlavně na ně má umět konstruktivně odpovídat, i třeba ve smyslu „to teď nevím, ale máte pravdu, pojďme to zlepšit“.
Domnívám se, že schopnost přijmout interní konstruktivní kritiku je testem jakési institucionální zralosti a možná i módně lze říct institucionální odolnosti. A také dospělosti. Univerzita, která tvrdí, že učí kritickému myšlení, má být první, kdo jej aplikuje na sebe samu. Pokud se nám společně podaří vytvořit prostředí, kde je možné říct „tady toto úplně nefunguje“ bez obav z osobních důsledků, nejde o oslabení, ale o posílení. Pravá akademická kultura nestojí na přeludu bezchybnosti, ale na ochotě své chyby reflektovat a hlavně i (byť časem) napravovat.