Vytisknout tuto stránku

Rodinná tichá pošta o holocaustu. Co nakonec uslyšíme?

středa, 27 listopad 2013 10:05

Také při každém rodinném setkání posloucháte historky, které se mezi vašimi blízkými předávají z generace na generaci? A zkoušeli jste někdy pátrat po tom, jestli jsou vůbec pravdivé? Co když nejsou, co když ve skutečnosti bylo všechno trošičku jinak? A co když je to vyprávění o vašich předcích, kteří přežili holocaust? Právě rodinnému tradování příběhů lidí, jež si prošli hrůzami koncentračních táborů, se věnuje antropoložka Mgr. Zuzana Schreiberová, doktorandka na Fakultě humanitních studií UK. Sama se tak vydala pátrat i po své vlastní historii, její předci totiž zažili tábory Terezín, Osvětim, Meuselwitz i pochod smrti.

terez

K tématu jejího výzkumu ji inspirovala kniha Můj děda nebyl nácek autorů Haralda Welzera, Sabine Mollerové a Karoline Tschuggnallové, která sleduje kolektivní paměti a kolektivní vzpomínání v německých rodinách na druhou světovou válku a připojení se k nacismu. Kniha zaznamenává právě to, jak se příběhy Němců, kteří žili v době druhé světové války, proměňují z pohledu jejich potomků.

Téma ji oslovilo i proto, že si ve vlastní rodině ověřila, že ne všechno bylo přesně tak, jak se traduje. „Můj děda přežil Osvětim. U nás se vyprávěla historka, že jedinou dobrotu, kterou si mohl v koncentračním táboře dopřát, byl škraloup z mléka posypaný kakaem. Ještě když děda žil, jsem mu vyprávěla, co se v rodině povídá. Nevěřil svým uším: ‚Cože, kakao?! Cože, mléko?! V Osvětimi?!‘,“ vzpomínala Zuzana Schreiberová na jeho bezprostřední reakci. Vyprávění o tom, že její děda mohl v táboře občas sníst i mléčný škraloup, se stalo součástí rodinné paměti a pomalu u mladších generací deformovalo pohled na to, jakým peklem toto místo ve skutečnosti bylo.

Pro svůj výzkum využívá Zuzana Schreiberová archiv Centra vizuální historie Malach při Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde je možné vyslechnout desítky hodin nahrávek vzpomínek těch, kteří přežili holocaust. Tyto příběhy chce pak konfrontovat s vyprávěním jejich potomků. „Existuje řada prací o přenosu traumatu z generace na generaci, řada výzkumů, které se zabývají vlivem událostí holocaustu na identitu potomků. Chybí ale práce, která by zkoumala tuto ‚tichou rodinnou poštu‘, tedy to, jak se v generacích příběhy těch, kdo přežili holocaust, mění,“ podotkla.

schreiberovi350

Nejprve chce Zuzana Schreiberová metodu vyzkoušet na své vlastní rodině. V centru Malach je totiž k dispozici i nahrávka jejího dědečka, popovídat si tak chce o jeho příběhu se svým otcem. „K holocaustu je v rodinách dvojí přístup. Buď se o něm nemluví vůbec, nebo lidé naopak hovoří velmi otevřeně a tím si léčí své trauma. Dědeček hodně jezdil na besedy se studenty, ale ve vlastní rodině o holocaustu nemluvil vůbec,“ podotkla Zuzana Schreiberová a sama si tak díky nahrávce srovnala některé příběhy svého dědečka a uvědomila si třeba i to, že neměl jako jiní lidé, kteří prošli koncentračními tábory, vytetované číslo na předloktí.

„Děda byl totiž v jednom z prvních transportů do Osvětimi. Tehdy se lidem ještě čísla netetovala, protože byli určení rovnou na smrt. V Osvětimi se ale mému dědovi a pradědovi podařilo dostat do skupiny, kterou odvezli do tábora Meuselwitz, kde po celou válku dělali mechaniky. To je zachránilo, v Osvětimi byli pouze dva měsíce. Celý zbytek rodiny, který v Osvětimi zůstal, tam i zahynul,“ vysvětlila.

Zuzana Schreiberová je na začátku svého doktorského výzkumu. Teprve před pár měsíci obhájila svou výborně hodnocenou diplomovou práci, v níž se věnovala tomu, jakým způsobem současné pražské židovské komunity prezentují dějiny českého židovstva a svého hnutí.

Nejen jako antropoložku ji judaismus zajímá už od jejích bakalářských studií, kdy se věnovala pravidlům košer kuchyně a tomu, zda a jak dodržování zásad košer kuchyně ovlivňuje život současných českých Židů. Sama se už několik let jako koníčku věnuje přípravě košer jídel a vůbec vaření. Vede i svůj vlastní foodblog, kde zájemci najdou recepty třeba i na to, jak si udělat košer sushi nebo svíčkovou. „Většinou nevařím tradiční židovskou kuchyni. Košer neznamená, že udělám šoulet. Stačí jen vědět, co se smí a nesmí používat a jaká další pravidla je potřeba dodržovat, a pak můžete připravit cokoliv, na co máte chuť,“ usmívala se.

Autor: Helena Zdráhalová
Foto: Mgr. Zuzana Schreiberová, Wikimedia Commons