Lucie Bankovská Motlová ze 3. lékařské fakulty UK se věnuje psychiatrii. Přestože tento obor i pojem vzbuzuje v mnohých lidech obavy, profesorka vypráví o krásách psychiatrie, o největších mýtech s ní spjatých a dává rady, jak si i v těžké době udržet duševní zdraví.
Nedávno jste s kolegy publikovala článek, kde sledujete zájem mediků o psychiatrii. Co vás k tomu vedlo?
Nápad na článek vznikl v rámci úplně jiného výzkumu, kdy jsme se zabývali stigmatizujícími postoji mediků na lékařských fakultách. Součástí dotazníku byla i otázka, zda budou volit psychiatrii jako svůj obor a vyšlo nám, že pouze jedno procento studentů by chtělo dělat psychiatrii. Přitom v zahraničí to jsou čtyři procenta. To nás zaujalo a chtěli jsme zjistit čím to je.
Druhým důvodem byla existence Balonova dotazníku. Richard Balon, původně český psychiatr působící ve Spojených státech, vymyslel dotazník, který se zabývá postoji mediků k psychiatrii. Byl ale dostupný pouze v angličtině, španělštině a dalších jazycích a nám přišlo škoda, že není i v češtině. Tak jsme kolegu Balona požádali, zda by souhlasil s překladem, a tak vznikl český dotazník postojů k psychiatrii.
Tento dotazník jste rozeslali na všech osm lékařských fakult v České republice. Co jste zjistili?
Oslovili jsme všechny mediky od prvního do šestého ročníku – v roce 2019 to bylo 10 147 studentů. Odpovědělo nám přibližně 24 procent. V první otázce jsme se ptali na zvolený obor nebo všechny obory o nichž uvažují. Psychiatrii zaškrtlo přibližně třicet procent a dětskou psychiatrii patnáct procent, to nás potěšilo, to je hodně. Když jsme se ale podívali na ty již rozhodnuté, tak psychiatrii zvolilo pouze 1,6 procenta mediků a dětskou psychiatrii dokonce nikdo. Také jsme zjistili, že zájem o psychiatrii je výrazný v prvních ročnících a postupně klesá. Čtvrtinu studentů od volby psychiatrie odrazovalo jejich nejbližší okolí. Téměř sedmdesát procent mediků vnímá, že psychiatrie má mezi ostatními obory stále malou prestiž. To je ale podobné po celém světě.
O duševním zdravím se v poslední době hodně mluví. Probíhá reforma péče o duševní zdraví, kdy se dá očekávat, že bude potřeba více psychiatrů. A my jsme v situaci, kdy současní psychiatři odchází do důchodu a nová generace se do oboru nehrne. To je alarmující zjištění.
Proč je tak malý zájem o dětskou psychiatrii? Pediatrie je přece oblíbená.
Jedním z důvodů může být to, že se dětská psychiatrie pořádně neučí. Na výuku celé psychiatrie je vyhrazeno sto hodin, za kterou musí studenti zvládnout celou diagnostiku i léčbu – od lehkých depresí, závislostí až po těžké psychózy. Na výuku dětské psychiatrie tak zbývají dvě až čtyři hodiny. Na fakultách kde mají dětskou lůžkovou psychiatrii možná o trochu více, ale to nestačí. Cestou ale není plošné navýšení počtu hodin, už teď je objem učiva, který mají medici pojmout obrovský. Pomohlo by nabízet speciální volitelné kurzy dětské psychiatrie, kde by se s ní zájemci mohli blíže seznámit.
Dalším důvodem může být to, že dětská psychiatrie je nesmírně komplexní – není to jen práce s pacientem, ale i s jeho rodinou, školou či sociálním odborem. To mnohé zájemce odradí. I charakter práce s dětským pacientem je odlišný – je to hodně o pozorování, jak si dítě hraje, jak interaguje s rodiči. Musíte velmi dobře umět vývojovou psychologii a ta se na medicíně také moc neučí. S dospívajícím se zase musíte naladit na jeho vlnu a získat jeho důvěru, což ne každý dospělý umí.
Jak si vysvětluje pokles zájmu o psychiatrii během studia?
V prvním ročníku studenti považují psychiatrii za něco velmi zajímavého, mnohé láká psychologický aspekt. Problém nastává v okamžiku, kdy se střetnou s realitou výuky, která probíhá většinou na uzavřených psychiatrických odděleních, kde se léčí ti nejtěžší pacienti. Přitom většina psychiatrické péče probíhá v ambulancích a denních stacionářích.
Medici ale z výuky poznají jen tu „velkou psychiatrii“ a to je odradí. Řada z nich uvedla, že neví, jak s pacienty komunikovat, že se jich bojí. To jen ukazuje, že se obecně musíme více věnovat výuce komunikace s pacienty a také jak málo se věnujeme emočním reakcím studentů, přitom s tím se dá velmi dobře pracovat. Za malým zájmem je možná i to, že jiné obory studenty systematicky lákají, dělají náborové kampaně, kde ten svůj obor prezentují jako zázračný, který pacienta postaví na nohy. To psychiatrie nedělá a je to asi chyba.
Kdybych byla medička, čím byste mě lákala pro volbu psychiatrie?
Snažila bych se vám ukázat psychiatrii v celé šíři. To znamená ukázat vám uzavřená oddělení, kde se léčí lidé v akutní fázi onemocnění, ale i to, jak se navrací do běžného života. Ukázala bych vám ambulantní psychiatrii, protože tam se léčí naprostá většina psychiatrických pacientů. Také bych se snažila zprostředkovat celou zkušenost, co se v oboru děje, jak psychiatr pracuje. Psychiatr totiž především sdílí příběh pacienta, to je něco, na co v jiných oborech není čas. V psychiatrii pracujete s terapeutickým vztahem lékaře a pacienta. Mnohdy výrazně pomůžete pouhou psychoterapií – léčíte slovem. Je úžasné vidět, jak vám depresivní člověk „ožije“ doslova před očima.
Na psychiatrii je také úžasné, že v terénní praxi nepotřebujete přístroje. Není to založené na odběrech a hodnotách, podle kterých určujete léčbu. V psychiatrii léčíte na základě toho, co vám ten člověk o sobě řekne, co vypozorujete, případně, pokud s tím souhlasí, co o něm řeknou jeho blízcí. Je to úplně jiný charakter práce. Je to také obor, kde většinou nemusíte o půlnoci vystřelit a jít zachraňovat životy. Psychiatrie je obor pro lidi, kteří nechtějí pracovat v náročném tempu urgentní medicíny a také je ideální pro ty, kteří nejsou manuálně zruční nebo nemají prostorovou představivost. Základním předpokladem je mít rád lidi a být trpělivý.
Je to úžasně pestrý obor, ale jako každý má i svá úskalí. Pracujete s lidmi, kteří jsou někdy paranoidní a vezmou vás do svých bludů nebo s lidmi, kteří jsou těžce psychopatičtí a mohu vám vyhrožovat. Ale to vše k tomu patří a když jako psychiatr máte i kompletní psychoterapeutické vzdělání – psychoterapeutický výcvik, tak i tyto situace ustojíte.
Čím psychiatrie nalákala vás?
Jsem z psychiatrické rodiny, oba rodiče byli psychiatři a díky tomu jsem znala psychiatrii v celé šíři doslova od kolébky. Údajně už jako malé dítě jsem bývala zaparkovaná v kočárku na psychiatrii v Nové Pace (směje se). V psychiatrii je rodinná tradice poměrně častá, je to taková cechovní záležitost. A i já ji možná předám dál, dcera studuje medicínu a psychiatrie ji láká.
Jak se mění vnímání psychiatrie a duševních onemocnění? Mizí stigmatizace?
Stigmatizace psychiatrie a duševních onemocnění bohužel stále celosvětově přetrvává. Negativní nálepku si nesou pacienti, jejich blízcí i personál, který o ně pečuje. V české společnosti je ale míra stigmatizace dramatická – pouze osm procent Čechů by bylo ochotno pokračovat v přátelství s někým, u koho se objeví duševní onemocnění; v porovnání u Angličanů je to 56 procent. Pouze tři procenta Čechů by bylo ochotno žít společně, čtyři procenta pracovat společně a necelých sedm procent bydlet v sousedství někoho, kdo má duševní onemocnění; v Anglii dramaticky více. Je tu ale naděje, když se podíváme na určité populace, tak například medici stigmatizují méně než obecná populace a také mají méně stigmatizující postoje než jejich pedagogové-lékaři. I v obecné populaci mladší generace stigmatizují méně.
Jak vypadá úspěšná destigmatizace?
Třeba do výuky mediků se zařazují výukové programy, kterých se účastní lidé s osobní zkušeností s duševním onemocněním. To má obrovský destigmatizační efekt. Stejně dobře funguje, když se tito lidé s osobní zkušeností zapojí jako lektoři nebo peer terapeuti a sdílí své příběhy. To je moc důležité, protože u závažných duševních onemocnění, jako schizofrenie nebo bipolární porucha, laická populace většinou neví, jaké jsou příznaky a jak se nemoci projevují. A samotní pacienti nemají náhled – je součástí onemocnění, že jedinec se cítí zdravý a nemá potřebu vyhledat péči. Přitom podle výzkumů z roku 2017 vyplývá, že asi dvacet procent české populace trpělo v posledním roce duševní nemocí a jen zlomek vyhledal lékařskou pomoc. Alarmující je, že deset procent Čechů má problém s alkoholem a před devadesát procent z nich se vůbec neléčí.
O duševním zdraví a mentální hygieně začíná mluvit řada známých osobností i influencerů na sociálních sítích, to může pomoci lidem s úzkostí nebo třeba depresí, že včas vyhledají odbornou pomoc. Také velmi dobře fungují iniciativy jako Nevypusť duši a další, které velice dobře duševní zdraví popularizují a poskytují informace, kam se v případě potřeby obrátit.
Jaké jsou ty největší mýty o psychiatrii?
Lidé si často myslí, že psychiatrie nezná účinnou léčbu, že nemůže lidem výrazně pomoci. To vůbec není pravda, existuje celá škála léčebných postupů. Podobně jako třeba diabetes i duševní onemocnění umíme léčit. Psychiatrická léčba je stejně jako jiné medicínské obory založena na vědeckých poznatcích.
Častý je také mýtus, že pacienti s duševním onemocněním jsou násilníci – všichni známe ty hororové titulky v médiích. Je pravdou, že například člověk trpící bludy, který není adekvátně léčen, může projevit násilné chování, protože se cítí ohrožen a brání se. Ale těmto stavům umíme předcházet vhodnou léčbou a pacienti mohou žít zcela normální život.
Současná pandemie vyvolává obrovský tlak na zdravotníky. Učí se medici, jak tyto situace zvládat?
Na všech fakultách existuje předmět Lékařská psychologie, kde se studenti učí, jak komunikovat s pacienty i jak pečovat o své duševní zdraví. Třeba u nás na 3. LF se hodně věnujeme výuce mindfulness – všímavosti. Ukazuje se, že tato technika je ve zdravotnictví velmi prospěšná – zlepšuje empatii, komunikaci s pacientem, snižuje stres a výrazně pomáhá i v osobním životě. Je to skvělá technika vhodná pro každého, nejen pro zdravotníky.
Co je to mindfulness a jak nám může pomoci?
Mindfulness neboli všímavost je technika soustředěné pozornosti v přítomném okamžiku bez posuzování a očekávání. Můžeme si to představit jako opak nevšímavosti, kdy jedeme na autopilota. Všímavost se trénuje pomocí meditačních technik, kterých je celá řada a v poslední době začínají být velmi oblíbené. Lidé, kteří se mindfulness věnují, se subjektivně cítí lépe, uleví se jim, sníží se jim psychické napětí a stres, lépe spí i zvládají chronické bolesti. Mindfulness zároveň budí pozornost mezi odborníky, protože se ukazuje, že mění i fyziologické parametry – snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, zlepšuje imunitní systém, snižuje zánětlivý C-reaktivní protein, krevní tlak, hladinu cholesterolu i některých parametrů nádorového bujení. U lidí, kteří pravidelně meditují byly popsány i změny ve struktuře a funkci mozku.
Duševní zdraví se teď hodně skloňuje i v souvislosti s koronavirovou pandemií. Co pozorujete?
Na začátku mnoho lidí zúzkostnělo – přišlo něco neznámého, co narušilo naše bezpečí a vzalo nám běžný životní styl. Lidé se obávali a dodržovali pokyny. V současné době jsou již lidé unavení a někteří jsou nedisciplinovaní a ztratili pud sebezáchovy – nedodržují opatření, což je obrovská škoda, protože ruce, roušky nebo ještě lépe respirátory a rozestupy je stále to nejlepší, co máme.
Zcela jiná situace je ale u zdravotnického personálu – ti jsou od začátku pod obrovským tlakem. Na začátku nebyl dostatek ochranných pomůcek, viděli, že kvůli tomu především v zahraničí umírá řada kolegů. Od podzimu se zhoršením situace zase musí čelit obrovské zátěži. Je nedostatek personálu, pracují přesčas, na odděleních vypomáhají lidé, kteří se neznají, nejsou sehraní a často ze zcela jiných oborů. Například z psychiatrie se stalo covidové oddělení a z psychiatrů, kteří mají již mnoho let po škole, internisté. Říká se tomu morální zranění, kdy jste nuceni dělat něco, co za normálních okolností nesmíte, protože na to nejste vyškolení. Kromě toho jste najednou na oddělení, kde se i přes sebelepší péči hodně umírá. Pro zdravotníky je to nesmírně náročné po psychické, ale i fyzické stránce, protože pracují v celotělových oblecích. Je dobře, že se o tom mluví, ale mám pocit, že se pro ně málo dělá.
Návod na duševní zdraví 
„Terapeutická loď“ využívaná během psychoterapií. |
A co medici? Po nich se chce, aby studovali a zároveň pomáhali v nemocnicích…
Pro ně je to také nesmírně náročné. Řada z nich stále pomáhá v nemocnicích a k tomu studují, protože výuka normálně běží. Problematické je, že někde například nejsou studenti medicíny očkování, přitom jsou během stáží či dobrovolničení ve stejném riziku jako zdravotnický personál. Zároveň je úžasné, jak se sami od začátku aktivně zapojují a pomáhají na covidových odděleních i jinde, což popisují jako velmi cennou zkušenost.
Sama jste zmínila, že lidé jsou již unavení – co s tím?
Na většinu z nás už dopadá izolace, která se může na duševním zdraví negativně podepsat. Jsme tvor sociální, čerpáme energii z toho, že jsme ve skupinách lidí. V současné době to ale již vydržme, máme očkování a tedy i naději, že to skončí.
Současná pandemie nás může naučit, že duševní zdraví je křehká záležitost, ale lze o ně pečovat. Můžeme se to naučit podobně jako čištění zubů. Jsou to jednoduchá pravidla, která každý zná, ale ne vždy dodržuje – dobře jíst, spát, hýbat se, chodit ven, bezpečně se socializovat, věnovat se koníčkům. A znovu zdůrazňuji nepít alkohol – oslabuje imunitu i kognitivní funkce a celou situaci jen zhorší.
Důležité je neruminovat – necyklit se v negativních myšlenkách. V tom opět pomáhá mindfulness, které nám poskytne určitý odstup. Pokud máme blbou náladu, je nejlepší pohyb nebo dělat něco rukama – umýt nádobí, přesadit kytky. Vhodné jsou i techniky hlubokého břišního dýchání, které aktivují parasympatikus a tím nás zklidní. Dále to mohou být techniky z pozitivní psychologie, kdy si každý večer řeknu, co se mi ten den povedlo a co mi udělalo radost. Důležité je nesrovnávat se, k tomu svádí sociální sítě.
A ordinuji i mediální dietu – vybrat si jeden relevantní zdroj informací a toho se držet – nezahltit se informacemi. Pro mě je to například Daniel Stach, který i složitá témata vysvětluje srozumitelně a mám jistotu, že to jsou ověřené a nezkreslené informace.
Jak poznám, že už mám vyhledat odborníka?
Jedno odpoledne, kdy je člověk skleslý, je naprosto normální. To jsou přesně ty situace, kdy mohou pomoci techniky mindfulness, svižná procházka nebo telefonát s kamarády. Pokud ale člověk začne pociťovat beznaděj nebo třeba zjistí, že se už 14 dní v kuse se cítí smutný, plačtivý či se u něho začnou objevovat myšlenky vzít si život, to jsou situace, kdy musí neprodleně vyhledat pomoc. Stačí vzít telefon a zavolat do centra krizové intervence, která fungují 24 hodin denně každý den, tam se mu dostane odborné pomoci.
Psycholog pomáhá v situacích, kdy cítíme emoční nepohodu, mírné úzkosti nebo například poruchy spánku. I zde je důležitá odbornost; seznam certifikovaných psychoterapeutů naleznete například na stránkách České asociace pro psychoterapii.
Jak pečujete o své duševní zdraví vy sama?
Obecně pohybem – miluji standardní a latinskoamerický tanec a když to jde, tancuji. Ráda lyžuji, což teď také nejde. Ale každý den cvičím, především cviky na posílení zad a břicha, což je při sedavém povolání absolutně nezbytné. Dále nepiji alkohol, zjistila jsem, že mi je tak mnohem lépe. Pravidelně medituji, i kdyby to mělo být jen pár minut denně. A další úžasná věc – máme psa. Pes je báječný společník a nutí vás chodit na procházky. Se psem není člověk nikdy sám.
| Prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph. D. |
| Působí na 3. lékařské fakultě UK, kde vede Oddělení lékařské psychologie. Vyučuje psychiatrii a lékařskou psychologii a vede kurzy v rámci celoživotního specializačního vzdělávání. Absolvovala 1. LF UK a postgraduální studium psychiatrie na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové. Dva roky strávila na University of California Berkeley, USA. Věnuje se především destigmatizaci duševních onemocnění a preventivním psychoedukačním programům. |
