Jak se učí ti, kdo učí? O podpoře a inspiraci s Lucií Poslušnou

 „Je důležité ověřovat, jestli to, co považujeme za relevantní my vyučující, vnímají stejně i studující. Je to dialog, během něhož se učíme společně, nejen ‚učíme je‘,“ říká vedoucí Centra jazykové a pedagogické přípravy FSV UK Lucie Poslušná. Měsíc před každoroční mezinárodní konferencí Paedagogium mluví o spolupráci s touto celouniverzitní platformou na podporu vyučujících a o tom, proč jsou pro ni zpětné vazby od kolegyň, kolegů i studujících ty nejcennější.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se vedle výuky studujících začala věnovat také podpoře a rozvoji vysokoškolských vyučujících?

Zhruba před devíti lety mě oslovil Institut ekonomických studií FSV UK s nabídkou vést kurz pedagogických kompetencí pro doktorandy, kteří se poprvé pouštěli do výuky. Možná mě vybrali proto, že jsem angličtinářka působící na tomto institutu a potřebovali kurz v angličtině. A možná i proto, že se na fakultě traduje, že jazykáři na FSV UK vědí, „jak učit“ (smích). Tak jsem začala vést takzvaný metodický seminář, který probíhal několik let a měl velmi dobrý ohlas.

Pak přišla chvíle, kdy se na fakultách začala zakládat centra pedagogické podpory. Pan děkan mě tehdy oslovil s tím, že by bylo vhodné propojit nově vznikající centrum s naším Centrem jazykové přípravy, jehož jsem vedoucí. Tak vzniklo Centrum jazykové a pedagogické přípravy. K projektu jsem přizvala své dvě kolegyně, jedna z nich už se mnou dříve učila právě v semináři pro doktorandky a doktorandy, a později jsme tým rozšířili ještě o kolegyni z Institutu sociologických studií FSV UK, která se dlouhodobě věnuje vzdělávání a vzdělávací politice.

Jaké byly vaše začátky s výukou doktorandů? Dělala byste zpětně něco jinak?

Určitě. Začínali jsme tehdy tak trochu „na koleně“, hodně intuitivně. Představovala jsem si, co doktorandi asi potřebují, co by jim mohlo pomoct a co třeba fungovalo mně samotné při výuce. Bylo to spíš hledání cesty než hotový systém. Což ostatně platí dodnes. Seberozvoj je nekonečný proces.

Postupně jsem zjistila, že nejcennější věc pro jakéhokoli vyučujícího je, když se na něj přijde podívat někdo jiný – kolega, kolegyně, kteří se na výuku podívají nezaujatě a dokážou říct například: „S tímhle také bojuji a osvědčilo se mi to a to. Co to třeba zkusit takto…?“ Nejde tu o kontrolu nebo hodnocení vyučujícího, ale o kolegiální sdílení. Proto také takové aktivity nenazýváme hospitacemi či observacemi, ale návštěvami ve výuce.

Bývá to mnohem přínosnější než jakýkoli teoretický kurz nebo metodická příručka. Samozřejmě, můžeme předávat různé dovednosti, typy a inspirace, ale bez osobní zkušenosti z výuky a zpětné vazby je to poloviční. Člověk prostě neví, v čem přesně může druhému poradit, dokud ho nevidí fungovat „v terénu“.

Žádáte i vy svoje kolegyně a kolegy, aby se přišli podívat k vám do hodiny?

Ano, a vždycky je to obohacující – pro obě strany. Je to vlastně forma vzájemné reflexe a růstu. Takováto kolegiální zpětná vazba je ideální způsob, jak se může člověk dál rozvíjet. Když se jdu podívat na hodinu jiného vyučujícího, naučím se při tom i já sama něco nového. I kdyby to bylo jen to, že si řeknu: „Aha, tohle dělám občas taky, aniž bych si to uvědomovala, a možná bych to měla dělat jinak.“

Ale řada lidí má z cizí návštěvy obavy.

Ano, nechtějí, aby jim někdo „lezl do hodiny“, bojí se zásahu zvenčí nebo prostě jen cítí nejistotu. Otevřít svou výuku ostatním vyžaduje důvěru a trochu odvahy.

Jaké kurzy vedle Kurzu základních pedagogických kompetencí (v anglické verzi Essential Teaching Skills) nabízíte?

Například jednorázové aktivity, v nichž jsme se inspirovali platformou Paedagogium, konkrétně formátem Inspiration Café. Tyto neformální diskusní setkání pořádáme přibližně dvakrát za semestr a věnujeme se různým tématům, která zrovna rezonují. Nedávno jsme měli besedu zaměřenou na kooperativní výuku, jak podporovat spolupráci mezi studenty v hodině.

Jaký je o to zájem?

Jedná se zatím spíše o menší stabilní skupinu lidí, kteří se o výuku zajímají a chtějí ji posouvat dál. Ale to je přirozené. Vždycky začnou „srdcaři“, ti, které to opravdu baví. A od nich se to postupně šíří dál – sem tam přijde někdo nový, nechá se inspirovat, a tak to pomalu roste.

Naší nejnovější iniciativou jsou takzvané didaktické dílny, v angličtině communities of practice. Něco podobného má tuším Pedagogická fakulta UK, kde se konají zase didaktické ateliéry. Jde o to, že se skupina vyučujících se společným zájmem o určité téma se pravidelně schází, diskutuje a sdílí zkušenosti. Není to workshop v tradičním smyslu – nikdo tam nikoho neučí, nevede výklad. Je to spíš otevřené, kolegiální setkání, kde se lidé vzájemně inspirují.

První didaktickou dílnu jsme nazvali Vyučující 4.0 – tedy vyučující nové doby. Tématem jsou moderní technologie a umělá inteligence ve výuce. Měla jsem radost, že to vzbudilo zájem, a věříme, že na to navážeme dalšími podobnými setkáními.

Začali jste také sdílet tipy do výuky prostřednictvím fakultního věstníku. Můžete přiblížit, o co přesně jde?

Ano, na naší fakultě vychází věstník pro zaměstnance a od začátku nového akademického roku do něj každý měsíc přidáváme krátké tipy do výuky – drobné nápady, aktivity nebo inspirace, které mohou vyučujícím usnadnit práci nebo zpestřit hodiny. Tyto tipy jsou zároveň dostupné i na našich webových stránkách, aby se k nim mohl kdykoli kdokoliv vrátit. Na začátku semestru jsme se zaměřili třeba na icebreakery, tedy aktivity na rozproudění atmosféry v nově vzniklých skupinách. Teď jsme zase reagovali na podnět jednoho kolegy ohledně aplikace, která přešla do placené verze, a tak jsme připravili přehled bezplatných náhradních aplikací vhodných pro výuku.

Snažíme se být flexibilní. Někdy vybíráme témata podle aktuální potřeby, jindy podle toho, co se nám osvědčilo nebo co by mohlo vyučující zaujmout.

Jak tyto tipy do výuky propojujete s dalšími aktivitami centra?

Věstník vychází jednou za čtrnáct dní a dohodli jsme se s naším Oddělením vnitřní a vnější komunikace, že budeme v pro nás vyhrazeném prostoru střídat pedagogické tipy s pozvánkami – ať už na naše akce, nebo na akce pořádané platformou Paedagogium.

Tímto způsobem se zároveň snažíme propagovat workshopy a sdílet, co se děje i mimo fakultu, protože těch aktivit je teď opravdu hodně. Od doby, kdy vzniklo Paedagogium a začala se na fakultách rozvíjet podobná centra pedagogické podpory, se nabídka kurzů a setkání obrovsky rozrostla. Samozřejmě, ne každý má čas se všeho účastnit, čemuž naprosto rozumím. Všichni máme spoustu dalších povinností. Důležité ale je, že zájem o pedagogický rozvoj tady na fakultě postupně roste.

Jaká je na vaše aktivity reakce ze strany vyučujících?

Většinou velmi pozitivní. Je pravda, že zatím je to všechno poměrně nové, takže je ještě brzy na nějaké dlouhodobé závěry – ale první ohlasy jsou povzbudivé. Účastníci často říkají, že je kurz přivedl na nové nápady, třeba: „To mě vůbec nenapadlo, to je dobrý nápad, začala jsem to zkoušet a funguje to.“ Což je pro nás skvělá zpětná vazba – vidět, že se jim podaří něco z kurzu nebo konzultace hned překlápět do vlastní praxe.

Mění se z vašeho pohledu přístup studujících a jejich očekávání od výuky?

Určitě ano. Jak pracovat s generací Z je jedno z velkých a poměrně složitých témat. Mám pocit, že všichni pořád trochu hledáme ten správný způsob. Zkoušíme různé varianty, jak studenty aktivizovat, jak udržet jejich pozornost, která se opravdu zkracuje.

Když si vzpomenu na svoje začátky před mnoha lety, základem výuky tehdy bylo čtení textů. Na hodině jsme běžně četli několikastránkový odborný článek a pak ho detailně rozebírali. To už si dnes vůbec neumím představit. Materiály musíme zkracovat, dělit na menší části, hodiny dělat interaktivnější a pestřejší, aby studenti udrželi pozornost.

Na druhou stranu si pořád říkáme, že jsme na vysoké škole a pracujeme s dospělými lidmi, kteří si studium dobrovolně zvolili. Takže by měli být motivovaní a s určitým zájmem o obor a zodpovědností k vlastnímu učení. Je to tedy věčný balanc mezi přístupem vstřícným a náročným – jak mladé lidi zaujmout, ale zároveň jim připomínat, že aktivní přístup musí vycházet i z nich samotných.

Uvažujete i o aktivitách, které by byly určené přímo jim?

Rozhodně ano. Jedná se o oblast, kterou naše centrum zatím nerozvíjí, ale do budoucna ji rozhodně máme v plánu. Rádi bychom nabídli studentům podporu ve smyslu „jak se vlastně učit“. Zní to jednoduše, ale mnoha studujícím při nástupu na univerzitu chybí potřebné dovednosti v tomto směru. Jsou mezi nimi velké rozdíly. V tuto chvíli tyto služby částečně realizuje naše fakultní pracovní skupina pro well-being.

Co vám zpětná vazba od studujících přináší?

Má velmi praktický dopad i na nás vyučující. Díky komunikaci s nimi dokážeme snáze nahlédnout jejich potřeby a dělat hodiny aktuálnější a srozumitelnější. My, kteří už máme něco odučeno, si někdy myslíme, že víme, co na studenty funguje. Ale je důležité si ověřovat, jestli to, co považujeme za relevantní my, vnímají stejně i oni. Je to prostě dialog. Studující nám mohou dát cennou zpětnou vazbu o tom, jak vnímají naše metody, co je motivuje a co už třeba nefunguje tak jako dřív. A právě v tom vidím velký potenciál – učit se společně, nejen „učit je“.