Marc Niubo: To cenné, na co navazujeme

Ředitel Ústavu hudební vědy FF UK Marc Niubo vzpomíná na kolegyni Lenku Hlávkovou, jednu z obětí tragédie na Filozofické fakultě UK z prosince 2023, v kontextu aktuálních projektů pražské muzikologie i pamětního fondu, který vznikl na její počest. Hovoří ale i o úskalích hodnocení vědy nebo historicky poučené interpretaci. V jeho slovech zní silné vědomí toho, co je důležité udržovat a kultivovat do budoucna.

Jak formuje odkaz Lenky Hlávkové, bývalé ředitelky Ústavu hudební vědy FF UK a odbornice na starou hudbu, a její jistě přetrvávající duch, současné směřování ústavu a jeho aktivity?

Lenčin odkaz je stále poměrně silný, a to v různých formách. Badatelsky se zaměřovala na oblast hudby vrcholného středověku a rané renesance, s důrazem na střední Evropu. Zde přímá návaznost chybí, což ale není nic divného, když zohledníme, jak málo je v Čechách muzikologů. To patří k těm odborným ztrátám. Říkám to právě s vědomím úzké vazby, kterou ona měla ke svému učiteli docentu Jaromíru Černému, kde navázání na některá jeho témata bylo poměrně plynulé.

Je pochopitelné, že bez přítomnosti učitele je mnohem těžší jít v jeho šlépějích… 

Přesně tak. Lenka své nástupce ještě vychovat nestačila, na druhou stranu ale samozřejmě spolupracovala s řadou kolegů i v rámci mezinárodních týmů. Je tak naděje, že se některá témata budou rozvíjet dál – třeba kolega Jan Ciglbauer, s nímž se podílela na excelentním projektu Staré mýty, nová fakta, může část témat převzít. V mezinárodním kontextu má k Lenčiným tématům nejblíž polský kolega Paweł Gancarczyk, se kterým Lenka často spolupracovala. Paweł má zájem v této již „tradiční“ česko-polské spolupráci i nadále pokračovat, mimo jiné si zažádal o grant na Polské akademii věd, aby mohl přijet do Prahy a rok tu strávit a cíleně navázat na Lenčinu práci. Doufám, že tento plán vyjde.

Pokračují i některé tradice, kterých byla Lenka výraznou protagonistkou. Byla duší vzájemné spolupráce a komunitního života tady na ústavu – to uchováváme a jsme si vědomi, že je to něco cenného, na co navazujeme. Pokud bych měl vyjmenovat některé konkrétní akce i za hranicemi ryze ústavního života, začal bych krásným vzpomínkovým koncertem v Rudolfinu v únoru roku 2024. Lenku a její odkaz dále připomněla speciální sekce na konferenci středověké a renesanční hudby MedRen v Granadě, to bylo velmi důstojné a nejbližší právě té vědecké komunitě, v níž se pohybovala. Celý přednáškový blok a koncert byly věnovány její památce také na výroční konferenci americké muzikologické společnosti AMS v Chicagu na podzim roku 2024. Podařilo se také uspořádat její vědeckou pozůstalost, což jsme udělali týmově s kolegy, knihovníky a studenty. Vše už máme buď zapřírůstkované, nebo rozdané zájemcům. Tuto aktivitu podpořila také paní rektorka Králíčková, za což jsem velmi vděčný.

Musím říct, že této nabídky jsem sám využil – nejen mít odbornou literaturu přímo z hudebního ústavu, ale především moci každý den vidět ve své knihovně hmotnou vzpomínku na paní doktorku. Děkuji za tu možnost.

To jsem moc rád. Nyní ještě zbývají dva publikační projekty. Jeden se už chýlí ke konci – kolektivní monografie na její počest, do které přispěla i mezinárodní muzikologická komunita. Tematicky bude kniha různým způsobem navazovat na Lenčin výzkum a hudební zájmy. Doufáme, že zvládneme rukopis do konce tohoto roku odevzdat nakladateli a během příštího roku vyjde. 

Pak je tu ještě jeden „dluh“ – projekt, který Lenka nedokončila a já jsem vzal na sebe. Jde o takovou speciální záležitost, spis spojený s nahrávkou, původně zamýšlený k mým padesátinám. Ty jsem měl v době covidu a celé to vznikalo složitě, ale nakonec se oslava zdařila a dostal jsem tehdy prototyp knížky i s nahrávkou.

Je to publikace Opera v Praze kolem roku 1750, u níž bylo očekávané vydání v roce 2022?

Ano, tenkrát se nestihlo vydání, protože Lenka měla spoustu práce s granty. Aktuálně jsem všechny texty opět zrevidoval a nyní už zbývá „jen“ sehnat peníze na vydání. Ale věřím, že se nakonec podaří i tuto publikaci vydat.

Četl jsem, že tam mají být zajímavá, dosud neexponovaná jména. Na jaké ztracené perly zapomenutých mistrů barokní opery se mohou čtenáři a posluchači těšit?

Ano, jsou tam zastoupeni i skladatelé, kteří jsou obvykle jen ve slovnících a jejichž nahrávky prakticky neexistují, např. Francesco Zoppis nebo Giovanni Marco Rutini. Jde o repertoár italské opery uváděné v Praze kolem roku 1750, tedy galantní styl, raný klasicismus, chceme-li, a nahrávky jsou snad s jednou výjimkou ve světové premiéře. Textová část sestává ze sedmi drobných studií a celé to bylo koncipováno jako spíše příležitostný tisk, maximálně do 300 kusů. Je to převážně „úvodový“ materiál, vhodný pro studenty či zájemce, ale rozhodně má potenciál oslovit i širší publikum.

Aktivity studentů hudební vědy také nově podporuje Pamětní fond Lenky Hlávkové.

To je nová věc a jsem za to moc rád. Fond vznikl do velké míry právě z popudu nás, bývalých spolužáků Lenky. Chtěli jsme vytvořit sbírku, která by měla přesah i do budoucna – a po roce vyjednávání a hledání toho správného formátu vznikl pamětní fond v rámci Nadačního fondu UK. Právě v těchto dnech (polovina listopadu – pozn. red.) se ukončuje první ročník sběru žádostí o příspěvek a počátkem nového roku bude vybraným žadatelům udělena podpora. Posuzovat se bude kvalita projektu a odůvodnění finančních nároků. Navíc nemusí jít o unikátní projekt zaštítěný pouze tímto fondem – naopak lze kofinancovat něco, na co nestačí grant, stipendium a tak dále, což je docela běžná situace. Z pamětního fondu může být podpořena i studentská mobilita, kupříkladu aktivní účast na mezinárodní konferenci.

Podpora vědy je důležitá, a právě pro studenty a etablující se vědce víc než potřebná…

Nejen pro ně. Vzpomínám na CD Septem Dies z roku 2021, za kterým stál velký výzkum a je to skutečně ojedinělá nahrávka (hudby znějící na pražské univerzitě v 15. století, pozn. aut.). Velmi se líbila i zahraničním hodnotitelům a je to něco, co bychom určitě rádi dělali i do budoucna. Narážíme ale na způsob, jakým jsou tyto projekty posuzovány v rámci systému hodnocení vědy. Příprava kritických edic nebo dramaturgie takovýchto velmi specifických nahrávek zatím nemá své „kolonky“ – a pokud je má, tak za relativně méně bodů. A to je samozřejmě obrovská škoda, protože se tím dostáváme do velké nevýhody. Pakliže kunsthistorici zcela legitimně deklarují výstavy, pak i my bychom potřebovali mít takovéto dramaturgické počiny – nahrávky nebo i unikátní koncerty a představení, která bez solidního muzikologického výzkumu nevzniknou. Za tím je obrovská práce, která u nás zpravidla není vůbec zaplacena, nebo úplně mizivě, a když to pak ani nemůžeme vykázat v rámci práce na univerzitě nebo v akademii, tak je to špatně. 

Je pravda, že umělecké výkony a výstupy se uvádějí ve „vedlejší“ databázi RUV (Registr uměleckých výstupů), a ne v „hlavním“ RIV – Rejstříku informací o výsledcích, čemuž odpovídá i hodnocení?

Přesně tak. Je to důležité téma. Konečně máme výsledky mezinárodního auditu vědeckého výkonu celé univerzity, z něhož vyplývá, že si vědy o umění na univerzitě stojí v mezinárodním kontextu velmi dobře, dokonce lépe než některé „tvrdé vědy“. Zároveň ale zcela jasně říká, že je tady nedostatek financí – že ty excelentní výkony se dějí takříkajíc „navzdory“ finančním podmínkám, které tu jsou. Na jednu stranu jsem vděčný, že si mnozí naší práce cení, a uvědomují si, že jsme v mnoha ohledech souměřitelní s kolegy na prestižních zahraničních univerzitách. Potenciál, aby to bylo lepší, tu je, ale podstatnou brzdou je skutečně nedostatek financí. A tento problém se nevyřeší tím, že pracovníci humanitních oborů budou usilovat o mezinárodní granty. To rozhodně není cesta, která systémově vyřeší problém financování vysokých škol a výzkumu. 

Na pražské hudební vědě je silná středověká hudební tradice. Sám vzpomínám na studentskou konferenci před mnoha lety, kde během jednoho příspěvku rozdali kopie starého zápisu ze středověkého rukopisu a přítomní začali zpívat chorál. Ta praxe je živá samozřejmě i díky personě Davida Ebena. Jak byste celkově popsal zaměření Ústavu hudební vědy FF UK?

(smích) Ano, zpívání chorálu je tady poměrně rutinní záležitost – což chápu, že někdy může vzbudit překvapení. Ale není to jen o chorálu, to by samozřejmě bylo hrubé zkreslení, které potřebuje vyvážit. Myslím, že tím nejsilnějším „protizávažím“ studia středověkého chorálu, včetně neumové notace, je orientace na kulturně etnografické zkoumání hudby, kde se za posledních 10 až 15 let podařilo ujít velký kus cesty a vznikly velmi cenné práce, z nichž některé byly nedávno přetaveny do speciálního sborníku studií.

Zvuk, gender, identita (ed. Tereza Havelková a Vít Zdrálek)?

Přesně tak. Tento způsob přemýšlení o hudební kultuře, který je velmi aktuální a nepochybně ještě dlouho bude, je také poměrně markantní značka našeho pracoviště. Je to oblast, kterou musíme dále kriticky rozvíjet. Myslím si, že současná doba k tomu ještě víc vybízí, vzhledem k tomu, jak vypadá současný svět. Celá oblast kulturní analýzy, anebo vůbec přemýšlení o současném světě, se tak dotýká skutečně „živého masa“, a humanitní vědy včetně té hudební tu mají co říci. A pak je tu ještě pomyslný „zlatý střed“ hudby mezi středověkem a postmodernou, kde se mísí nejen ryze historické, ale i kulturně orientované zkoumání hudby minulých věků…

Nakonec i minulá století se mohou zásadně aktualizovat, přinejmenším tzv. poučenou interpretací, která už je nejen zcela „doma“ v baroku, ale v posledních letech se rozvíjí i v dalších epochách. Kupříkladu velmi zajímavými výboji Marka Štryncla s ansámblem Musica Florea, v jehož poučené romantické interpretaci znovu-poznáváme i Dvořáka, Smetanu nebo Fibicha. Slyšet tak hluboce zažitou věc, jako je Novosvětská symfonie – stejné melodie, ale docela jinak, je skutečně zážitek. A ukazuje to, že nelze říci, že poznání čehokoli je „hotové“…

Ano, pokud jde o samotné provozování hudby, potom právě zkoumání interpretačních stylů minulých epoch samozřejmě velmi názorně dokazuje, že i v této oblasti se můžeme poměrně smysluplně posouvat a stále objevovat. Nahrávky Marka Štryncla jdou v tomto ohledu mnohem dál než třeba Roger Norrington nebo John Eliot Gardiner. Mrzí mě, že k tomu chybí kompetentní debata, to ale nejde ani tolik za hudebními vědci, jako spíš za hudební publicistikou a tím, jaký má u nás prostor a možnosti. Popravdě, tohle by zasloužilo mezinárodní pozornost a diskusi.

Jak vlastně přicházíme na to, jak hrát hudbu, o které nám žádný pamětník už nemůže nic říct? Jak zjišťujeme ty obvykle nepsané praktické interpretační nuance jako větší či menší vibrato, rytmické a dynamické proměny v průběhu melodie, které jsou v jádru historicky poučených interpretací?

Může to být vlastně cokoliv. Velmi záleží na době – mohou to být dobové učebnice, rytiny, malby, ale i nástroje jako takové, které se samozřejmě zkoumají i z ryze fyzikálních a akustických hledisek, jsou to estetická pojednání… Deníkové záznamy, korespondence nebo cestopisy mohou obsahovat popisy provozování hudby i jaký efekt měla na posluchače. Využíváme všechny dostupné prameny, které si člověk vůbec může představit, a snažíme se z toho kriticky složit skládačku, která by byla vnitřně koherentní, dávala smysl a nakonec obstála i při hudební realizaci.

Nikdy nebudeme mít sluchovou zkušenost člověka nějaké jiné epochy, to je jasné. Vytvořit z tohoto pohledu autentickou interpretaci je nemožné. Autentičnost bude spočívat pouze v našem nasazení, ale nikoliv v tom, že přesně zrekonstruujeme všechny parametry. To se nestane – sluchovou a vůbec životní zkušenost posluchače z minulosti nezopakujeme, ale určitými cestami se můžeme nepochybně přiblížit dobovému zvuku mnohem víc než jinými.

Anebo můžeme bezděčně vytvořit úplně novou tvůrčí praxi – jako florentská Camerata, která při snaze o znovuoživení řeckého dramatu na konci 16. století položila základy opery…

Nejen Camerata a její konkurenti, ale i každé hledání dobové stylové interpretace je nekončící proces, při kterém zákonitě vzniká něco nového. A nakonec se vždy ocitneme v bodu, kdy žádnou oporu v písemném nebo jiném typu pramene nenajdeme a musíme se při interpretaci spolehnout už jen na osobní estetický úsudek. Někteří se z principu na nic ptát nechtějí (už „všechno ví“), jiní se ptají pouze „vlastního citu“. Ale čím víc otázek si interpret na začátku klade, tím víc může nalézat, objevovat a rozšiřovat si zásobu odpovědí. A těm muzikologové pomáhají.