Překladatelka Charvátová: Můj osudový autor je Vargas Llosa

Anežka Charvátová patří k našim předním překladatelům a znalcům latinskoamerické literatury. Čtenářům zpřístupnila autory jako Bolaño či Vargas Llosa. V rozhovoru hovoří o studiu na Kubě, vlivu umělé inteligence i práci v Obci překladatelů. Přečtěte si inspirativní vhled do světa knih.

Jste významnou překladatelkou románské literatury a vášnivou propagátorkou latinskoamerických autorů. Pocházíte ovšem z rodiny s bohatou lingvistickou tradicí. Měla jste vlastně možnost věnovat se něčemu jinému než cizím jazykům?

Moji rodiče se zabývali latinou a antickou řečtinou, což mě – jako mrtvé jazyky – upřímně nikdy nelákalo. Ale chodili k nám na návštěvu tatínkovi zahraniční kolegové a mohla jsem poslouchat třeba krásnou italštinu. Moje starší sestra prošla stejnou výchovou, ale nakonec vystudovala Přírodovědeckou fakultu a dnes se dokonce věnuje programování, takže to s tím předurčením zase až tak horké nebylo… Nicméně já jsem jeden čas uvažovala spíše o srovnávací lingvistice, do sešitu jsem si zapisovala zajímavé výrazy vedle sebe francouzsky, španělsky, italsky, někdy i rumunsky. Pak jsem ale propadla latinskoamerické literatuře. To setkání bylo pro můj nejen profesní život naprosto určující.

Předpokládám, že zde hovoříme především o peruánském autorovi Mariu Vargasovi Llosovi, jenž byl následně předmětem vaší diplomové práce a jehož řadu děl jste přeložila do češtiny…

Ano, to je skutečně můj osudový autor. Jeho román Město a psi bylo první latinskoamerické dílo, které jsem přečetla. Knihu Zelený dům jsem rozebírala u přijímaček na Filozofickou fakultu. Pak jsem psala diplomku o románu Rozhovor u Katedrály, který nakonec vyšel česky v mém překladu až mnohem později, v roce 2021. Paradoxem bylo, že jsem svou diplomku o jeho novátorských vyprávěcích postupech psala v rámci studijního pobytu na Kubě, kde byl však Vargas Llosa v té době již zakázaný, jelikož se na počátku 70. let rozkmotřil s Fidelem Castrem. Jeho knihu jsem si tedy tenkrát na Kubu musela přivézt z Prahy!

Vy jste Vargase Llosu moderovala při jeho návštěvě Prahy v roce 2019. Jak vzpomínáte na to setkání?

To bylo samozřejmě po mnoha a mnoha letech zanícené četby jeho děl a jen pár překladech jeho textů. Předtím jsem s ním jen jednou krátce telefonicky hovořila po vydání knihy Vypravěč. To setkání naživo bylo opravdu působivé. Možná jsem měla zpočátku jistou trému či obavy, ale ty se rázem rozplynuly. Vargas Llosa působil jako velmi milý a vstřícný člověk, jenž je rád, když někdo zná jeho díla, a s vášní si o literatuře popovídá. Jeho rodnou zemi Peru jsem však navštívila až teprve nedávno a tím jsem si splnila další svůj sen, i když už mi bohužel nebylo dopřáno se s Vargasem Llosou setkat v Limě (Vargas Llosa zemřel 13. dubna 2025, pozn. redakce).

Zajímavé bylo, že řada tamních lidí jako svou oblíbenou knihu označila Vypravěče, který v Česku takový čtenářský ohlas neměl. Peruánci si cení bohaté imaginace a pasáží věnovaných amazonským vypravěčům z kmene Mačigengů, kteří vyprávěním příběhů, legend, historických událostí i rodinných drbů udržují pospolitost roztroušených rodin. U nás je naopak nejoblíbenější román Tetička Julie a zneuznaný génius, což je jeho asi nevtipnější a nejpřístupnější kniha s výraznými autobiografickými rysy. Ostatně jeho experimentálnější knihy jsou pro současného čtenáře náročné, a to někdy včetně mých studentů.

Bylo to právě experimentování se strukturou vyprávění, co vás k jihoamerické literatuře přivedlo?

Přesně tak, mám ráda nejednoduché knihy, které se dají skládat jako mozaika a já jako čtenář do toho musím vložit kus své invence. Spotřební seriály i literatura z vás stečou a do týdne nevíte, o čem to bylo, ale tyto knihy vám dovedou nabídnout naopak velmi hluboký zážitek. Nejde však jen o spletité vyprávění. Síla těch knih vychází mimo jiné z tragické moderní historie latinskoamerických zemí, kterou jejich autoři přímo prožili či přímo protrpěli. Složitá struktura jejich děl zrcadlí neméně složitou politickou, historickou, kulturní, zeměpisnou, společenskou realitu.

V šedesátých letech všechno bujelo, kypělo, latinskoamerické spolenosti ještě hledaly vlastní identitu. Tehdy právě vznikl slavný latinskoamerický literární boom, kdy najednou napsali svá vrcholná díla mnozí autoři, mimo jiné čtyři spřátelení spisovatelé Vargas Llosa, argentinský Julio Cortázar, mexický Carlos Fuentes a samozřejmě Gabriel García Márquez z Kolumbie. Sami se tehdy vnímali jako latinskoameričtí tvůrci na prvním místě, až poté jako příslušníci svých států, kromě osobního přátelství byli spřízněni tématy i snahou o obnovu vypravěčství.

Takovou soudržnou partu už v současné latinskoamerické literatuře nenajdeme, ačkoli některá témata a žánry jsou společná autorům z různých oblastí. Dnes je to bohužel zejména téma násilí, společenského, politického, rodinného, fyzického i psychického; ale existují i žánry spojující autory z různých zemí, např. andská gotika či laplatská fantastika. Na přelomu století vznikl v návaznosti na tradiční španělský pikareskní román tzv. sicareskní román, kde se hlavní postavou stal sicario, tedy námezdný vrah přecházející od jednoho pána k druhému, od drogových kartelů k partyzánům, vládním vojákům, paramilitárním uskupením, náboženským fanatikům apod.

Přeložila jste řadu latinskoamerických autorů z různých zemí, tak si až kladu otázku, s jakým přízvukem hovoříte vy sama…

(smích) Mám takovou svou neutrální variantu latinskoamerické španělštiny, která je různě „splácaná“ z mnoha zemí, ale rozhodně nemluvím s evropským přízvukem. Ten se mi nelíbí.

Trochu jsem čekal, že bude kubánský. Tam jste strávila nejvíce času, že?

V kuse asi ano. Byla jsem tam totiž studijně na půl roku v 80. letech, kdy se jinam moc nemohlo. Vzpomínám na to ráda a dodnes se mi o Kubě občas zdá. Po stránce zázemí, stravy, hygieny či dopravy to bylo ovšem pekelné, a to nás tehdejší normalizační Československo rozhodně nerozmazlovalo….

Tyhle věci se ale nakonec ukázaly jako podružné, protože jinak to byl po všech stránkách ohromný přínos. Za tu dobu jsem totiž měla možnost lépe pochopit latinskoamerickou mentalitu i kulturu, které se od naší velmi liší. Celé to bylo nesmírně obohacující. Úroveň výuky jako taková se s tou naší sice nedala srovnat, ale já stejně raději většinu času trávila v bohaté knihovně Casa de las Américas četbou a prací na své diplomové práci. A v rámci možností cestováním po ostrově.

Vy ovšem nejen sama překládáte, ale od roku 2021 jste i předsedkyní Obce překladatelů. Jak tuto funkci vnímáte?

Chápu to jako službu, už jsem začala druhé tříleté funkční období a chci to zase předat dál. Jsem naštěstí společenský člověk, takže mám celkem ráda i tu reprezentativní funkci, ráda náš obor prezentuji navenek. O práci se dělíme s kolegy ve výboru i s řadou aktivních členů. Děláme osvětové akce, besedy, udělujeme překladatelské ceny, snažíme se zlepšit pracovní podmínky pro překladatele, spolupracujeme s dalšími profesními organizacemi.

Zaznamenal jsem i vaši Anticenu skřipec za nejhorší překlad. Jak vítěze vybíráte?

Máme na to – podobně jako u Jungmannovy ceny za nejlepší překlad – komisi, která kandidáty zčásti sama vybírá a zčásti přejímá podněty od čtenářů, dnes už i prostřednictvím sociálních sítí. Naším záměrem ovšem není se někomu vysmívat nebo někoho shazovat, ale poukazovat na to, jak se to nemá dělat. Uvědomujeme si, že překladatelé dělají chyby, a to se týká i mě. Tomu se prostě u dlouhého textu nevyhnete a nemusí to být vůbec dáno neznalostí jazyka. V tom ovšem spočívá právě role redaktora, jenž v ideálním případě srovnává váš překlad přímo s originálním textem.

Dnes se ale v nakladatelství často spěchá, a není tedy čas text důkladně zredigovat, případně redaktor s překladatelem nekomunikuje a dělá změny bez jeho vědomí. Snažíme se vnímat překlad knihy jako celek a prezentovat ho tak veřejnosti. Skřipec se neudílí jen za špatný překlad, ale i za špatné redakční zpracování, za nepečlivý přístup nakladatele, za prohřešky vůči překladatelské etice. Záměrem není dehonestovat kolegy, i když součástí ceremoniálů je taková show, kde pro pobavení předčítáme ukázky těch nejméně povedených překladů. Na druhou stranu to je i jedna z mála příležitostí, kdy se o naší práci hovoří v médiích.

Zároveň působíte i na Ústavu translatologie FF UK, takže máte dobrý přehled o svých budoucích kolezích. Jaký máte dojem ze současných studentů překladu?

Mám se studenty velmi dobré vztahy, ale obecně je to samozřejmě vždycky tak, že v té skupince studujících máte nadprůměrně nadané, ty průměrné a potom místy i nějaké slabší, ale těch je skutečně minimum. Naše spolupráce je pro mě zdrojem inspirace. Zejména když společně překládáme na seminářích a diskutujeme o různých variantách. Vzpomínám si třeba, jak jsme jednou připravovali španělské titulky k filmu Vrchní, prchni a královsky se u toho bavili. Výuka je pro mě velkým přínosem i s ohledem na to, že práce překladatele je převážně samotářská.

Nemají studenti přeci jen obavy z umělé inteligence?

O obavách či dokonce strachu bych rozhodně nemluvila, ale pochopitelně to naši práci nějak ovlivňuje a do budoucna se ten vliv asi bude stupňovat. Umělá inteligence může možná naši práci jakž takž suplovat u smluv a technických textů, kde se stejné výrazy opakují ve stejných kontextech, ale literární překlad stojí na originální práci s jazykem, což umělá inteligence, založená na předpovídání nejčastěji se vyskytujících slovních řetězců, na předpokladatelnosti a banalitě, sama vytvořit nemůže. Umí dokonale napodobovat, nikoli sama tvořit. Nepochybuji však o tom, že ji naši studenti již nějak používají, hodně teď pracujeme na tom, abychom vymezili jasná pravidla, jak se smí používat. Jako všechno, AI může být dobrý sluha, ale zlý pán.

V jednom z vašich starších rozhovorů jste začínajícím překladatelům doporučila překládat detektivky…

Já jsem toho napovídala… (smích) Myslela jsem tím, že detektivky (zejména ty klasické) obvykle obsahují mnoho dialogů, které jsou pro začátečníky asi nejschůdnější, a také jsou napínavé. Dnes bych možná ještě více doporučila kratší (a neexperimentální) divadelní hry, konverzačky. Se studenty na seminářích většinou společně překládáme povídky.

Vy sama jste si ale pro svůj první překlad vybrala knihu Umberta Eca…

(smích) To byla taková mladická nerozvážnost. Italský název zněl Diario minimo, tedy v překladu Minimální diář. To totiž nebyla klasická kniha, ale sbírka různých nápadů, úvah a parodií, které Ecovi různě přicházely na mysl. Taková kniha představuje výzvu i pro zkušené překladatele a pro začátečníka je to opravdový oříšek. V češtině myslím toto dílko nevyšlo, je asi těžko přenosné, protože řadu parodovaných autorů český čtenář nemá k dispozici, takže by humor spadl pod stůl.

Je klišé, že humor je na překlad nejobtížnější?

Všechno je na překlad těžké… Ale humor skutečně bývá v různých národech specifický , a to ani nemluvím o slovních hříčkách. Toho jsem si užila u románu Tři truchliví tygři, který je právě plný slovního humoru, přesmyček a různých parodií. V takovém případě musíte místy zapomenout na veškeré poučky, a naopak se uvolnit a trochu popustit uzdu fantazii a kreativitě. V tom je to ale právě krásné. Humor, dětská literatura či fantasy patří k žánrům, kde si můžete skutečně vyhrát. Odborně pak hovoříme o tzv. adaptačním překladu.

Kde jsou podle vás hranice kreativity překladatele?

Překladatel by se měl snažit zachovat styl autora a celkovou myšlenku a vyznění originálu. Jeho cílem by mělo být, aby si český čtenář odnesl stejný zážitek ze čtení, jako tomu bylo v původním jazyce. Překlad musí fungovat a překladatel musí být služebníkem originálu, ne jeho novým tvůrcem. Hranice kreativity se obtížně vymezují, důležitá je pokora vůči originálu, ale zároveň by měl mít překladatel odvahu k rozletu tam, kde je to pro správnou funkci textu třeba. Vždy záleží na konkrétním textu, jazykovém citu, zkušenostech.

Pak je tu další klišé, zejména u překládání poezie, že překlad může být buď krásný, nebo věrný…

To je naopak naprosto příšerné klišé! Překládání poezie by bylo na samostatnou přednášku, ale obecně záleží jen na překladatelově umu.

Jak vnímáte práci s fakty a jejich případnou lokalizaci? Vyrostl jsem na klasických „verneovkách,“ kde byly v textu číselné odkazy a po samotném románu následovalo ještě mnoho stran poznámek, kde překladatel vysvětloval, na co autor v textu narážel.

Poznámky jsou za mě naprosto překonaná věc, kterou oplývaly překlady v minulém století. Dneska se poznámkám pod čarou snažíme v beletrii spíše vyhýbat, protože autor chce čtenáře vyprávěním zavést do svého fiktivního světa a poznámky pod čarou pak tento záměr maří, protože vás z toho světa naopak vytrhávají. Já jsem spíše zastáncem doslovu nebo glosáře na závěr bez odkazů v samotném textu. Nahrazování zahraničních reálií českými ekvivalenty je nevhodné, ale záleží to samozřejmě na typu textu a cílovém čtenáři (v textech pro děti se dá přimhouřit oko). Vybavuju si, jak mě v českých titulkách na Netflixu rozesmál v seriálu z kolumbijského drogového prostředí obrat „nedělej zagorku.“

Co obecně bohatost a pestrost jazyka? Jak se s ní může překladatel poprat?

Zde opět platí, že překladatel musí vycházet z originálního díla a snažit se ho adekvátně zprostředkovat českému čtenáři. Pochopitelně by se v češtině neměla příliš často opakovat slovesa jako „byl“ či „řekl“, stejná vztažná zájmena apod., ale zároveň je třeba zachovat autorův specifický styl. Pokud si autor libuje v krátkých větách a jednoduchém jazyce, tak bychom se ho neměli snažit opravovat. To byla třeba slavná Kunderova stížnost na francouzský překlad knihy Žert, kde francouzský překladatel zvolil navzdory originálu honosný květnatý jazyk, až se téměř jednalo o novou knihu.

Na druhé straně musíme umět využít celé jazykové spektrum, jež nám čeština nabízí. To se týká i hovorových a slangových výrazů. Existuje i tzv. překladatelština, kterou charakterizuje ochuzený jazyk, překlad je sice významově správný, ale chybí mu jistá živelnost či šťavnatost původního textu. To je právě znakem průměrného překladu.

Vy máte za sebou naopak řadu čtenářsky i odborně ceněných překladů. Na jaký ráda vzpomínáte?

Už jsem zmínila Tři truchlivé tygry. To byl určitě jeden z nejtěžších, ale i nejzábavnějších překladů. K románu jsem se dostala souhrou šťastných náhod při svém pobytu na Kubě, kde byl (a je dosud) zakázaný, ale půjčila mi ho jedna profesorka. Zhltla jsem knížku převážně vsedě na zídce havanského nábřeží, které hraje v textu výraznou roli. Kniha je plná humoru, odkazů a parodií, ale zároveň i nostalgie po zmizelém světě předrevoluční Havany. To všechno představovalo velkou výzvu a určit mi pomohlo, že jsem měla trochu v krvi prostředí, v němž se text odehrával.

Srdeční záležitostí pak byl samozřejmě Rozhovor u Katedrály od Vargase Llosy… A Jungmannovu cenu jsem dostala za román 2666 od Roberta Bolaña, svého dalšího osudového autora, od něhož už jsem přeložila šest knih a stále se k němu ráda vracím. Nyní snad mohu říct, že jsem si většinu svých literárních snů splnila, ráda bych ještě přeložila něco od Reinalda Arenase, určitě ještě nějakého Bolaña a pak současné autory, které stále nadšeně objevuju a vnucuju nakladatelům.