Barbora East, Julie Chytilová, Anežka Kuzmičová. Trojice těchto žen se věnuje vědě a výzkumu na Univerzitě Karlově. Patří také mezi dvanáct vědkyň, které o své vášni pro poznání a bádání, o životních snech i překážkách, jež musely zdolat, hovoří v nové knize Neviditelné ženy ve vědě. V Kampusu Hybernská ji 11. února představila její autorka, vědecká novinářka Pavla Hubálková.
Na konci roku 2015 Organizace spojených národů vyhlásila 11. únor Mezinárodním dnem žen a dívek ve vědě. Cílem bylo ukázat, že bádání není mužskou výsadou, ale že se mu věnují také ženy, i když jak ukazují mezinárodní statistiky, v menšině. Proto se je OSN rozhodla podpořit a také motivovat mladé ženy, které stojí na počátku svých kariér, k tomu, aby se nebály naplno využít svůj potenciál a věnovaly se vědě a výzkumu.
Kdo nahlédne do knihy Neviditelné ženy ve vědě, kterou vydala Pavla Hubálková na začátku letošního roku, zjistí, že Česká republika má v tomto směru co dohánět. Jak autorka ukazuje v přehledných infografikách, Česko mělo podle posledních dostupných dat Eurostatu z roku 2021 nejnižší podíl žen mezi výzkumníky ze všech členských zemí Evropské unie, a to pouze 27,1 procent. Naopak největším zapojením žen se může chlubit Lotyšsko s 59 procenty.
Vedle množství (často alarmujících) dat se lidé při čtení nové knihy Pavly Hubálkové dozví, za jakými vynálezy, které dnes používá celý svět, stojí ženy, nebo si připomenou opomíjená jména významných žen historie vědy. Stěžejní částí knihy je však dvanáct rozsáhlých rozhovorů s vědkyněmi českého původu. Mezi nimi je i několik těch, které buď v současnosti přímo na UK působí nebo jsou s univerzitou úzce spjaté.
Jak vybírala ženy, jimž dá ve své knize hlas, a proč dala přednost psaní o vědě před vlastní badatelskou prací, hovoří Pavla Hubálková v rozhovoru pro magazín UK Forum. Svou kariéru vědecké novinářky odstartovala právě v univerzitním magazínu a s autorkou tohoto článku se osobně zná, proto jsme také v rozhovoru zachovaly tykání.
Názvem své knihy Neviditelné ženy ve vědě jasně odkazuješ ke světovému bestselleru Neviditelné ženy britské spisovatelky Caroline Criado Perez. Jak moc tě tato kniha inspirovala k vlastní tvorbě a k uvažování nad postavením žen ve společnosti?
Neviditelné ženy jsem četla už před nějakou dobou, ale stále se k této knize vracím. Název mojí knihy ale vlastně vznikl nezávisle na ní. Dlouho jsem pracovala s titulem Ženy ve vědě, ale když jsme potom s grafičkou a grafikem přemýšleli nad tím, jak vizuálně knihu zpracovat, přišli s nápadem přebal knihy udělat tím zvláštním „neviditelným“ způsobem, což zároveň vedlo ke změně titulu knihy. Dlouho jsme pak debatovali o tom, jestli to s ohledem na Neviditelné ženy je vhodné.
Neviditelnost nevnímám jenom tak, že ženy, které ve vědě působí, nejsou vidět, ale spíš tím odkazuji k tomu, že jich je ve vědě málo. Ženy jsou navíc neviditelné jako předmět výzkumu, většina výzkumů je zaměřená na muže nebo mužské tělo, i na to jsem chtěla upozornit.
Pavla Hubálková svou novou knihu Neviditelné ženy ve vědě představila také v Kampusu Hybernská. Akci spoluorganizovala koordinátorka agendy rovných příležitostí na UK Iveta Bayerová (vlevo). Publikum přišly pozdravit také stávající předsedkyně Rady pro rovné příležitosti UK Irena Smetáčková a někdejší předsedkyně a současná děkanka FHS UK Věra Sokolová (zleva).
Jakým klíčem jsi vybírala vědkyně, které oslovíš?
To bylo na celé práci nejtěžší. Snažila jsem se o co největší pestrost, chtěla jsem ukázat zajímavá vědecká témata i osobní příběhy. Zajímala jsem se o to, jak se ženy dostaly k vědě, jak se vyvíjela jejich kariéra, s čím vším se musely vyrovnat. Ukázalo to, že neexistuje jen jedna cesta k vědě, ale že možností je mnoho, a kdo chce, může se k vědě dostat.
Téma viditelnosti a neviditelnosti žen sleduješ už několik let. Vnímáš nějaký posun?
Určitě, mění se to. Dnes slavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě a já mám sociální sítě plné toho, jak si to všechny instituce připomínají. Před pěti lety to takhle nevypadalo. Byla jsem jedna z prvních, kdo na tento den upozornil, a podobně i Univerzita Karlova byla jednou z prvních institucí, která se tomu začala více věnovat. Naproti tomu dnes už si ho připomínají téměř všechny vědecké nebo vědecko-vzdělávací instituce.
Součástí představení knihy v Kampusu Hybernská byla i diskuze s vědkyněmi, které působí na UK. Vystoupily na ní Hana Hušková (1. LF UK), Ludmila Dobrovolná Wladyniak (FHS UK), Olga Vindušková (PřF UK) a Eva Ferrarová (FF UK) (zleva).
Jakou zprávu sis sama pro sebe odnesla při práci na knize?
Přineslo mi to obrovskou motivaci do další práce a potvrzení, že to má smysl. Ozývají se mi vědkyně, se kterými jsem v minulosti dělala rozhovory, jak jim to pomohlo v jejich práci. Říkají, že se jim hlásí studentky se zájmem o vědu, i když nevypisují pozice, prostě jen proto, že je příběh, který jsme v rozhovoru popsaly, zaujal. To je obrovská motivace k tomu o tématu mluvit dál a všechny ženy dál zviditelňovat.
Původně jsi neurovědkyně. Nechybí ti věda a práce v laboratoři?
S vědou jsem pořád v kontaktu, jenom nesedím v laboratoři u mikroskopu. Denně ale čtu vědecké studie a pořád sleduji, co se děje, jen se nemusím trápit s tím, že mi nevycházejí v laboratoři výsledky. Místo toho se trápím s psaním článků (smích).
Na jinou kolej tě přesměrovala výhybka v Chicagu, kam si odjela díky Fulbrightovu stipendiu. Co se tam tehdy přihodilo tak zásadního, že ti to změnilo životní cestu?
Práci vědeckého novináře nebo novinářky jsem z Česka moc neznala. V USA jsem ale poprvé viděla tu velkou podporu na univerzitách, existovala tam celá oddělení zaměřená na komunikaci vědy, pořádaly dokonce kurzy pro vědce a vědkyně o komunikaci vědy. Začala jsem na jeden z nich chodit a zjistila jsem, že mi to jde a že to nemusí být jen o perfektní angličtině, ale jde hlavně o to najít v sobě schopnost to, čemu se věnuji, představit v nějakém příběhu. To byl pro mě obrovský moment.
A s tím ses vrátila do České republiky…
Myslela jsem si, že se vrátím do Česka jen na přechodnou dobu a pak zase odjedu někam do zahraničí, kde se budu věnovat komunikaci vědy. Do toho ale přišel covid. Dostala jsem tehdy nabídku od Martina Rychlíka stát se vědeckou novinářkou na Univerzitě Karlově (Martin Rychlík byl v té době šéfredaktorem magazínu UK Forum, pozn. red.), a tím se mi otevřely dveře v Česku.
A teď tě zahraničí už neláká?
Láká, ale uvědomuji si, že bych tam vždy měla handicap nerodilého mluvčího. Naproti tomu v Česku vnímám, že mám šanci něco změnit.
| Ing. Bc. Pavla Hubálková, Ph.D. |
 Absolvovala Klinickou biochemii a Učitelství chemie na Vysoké škole technologické. Doktorát v Neurovědách obhájila na 3. lékařské fakultě UK. Jako stipendistka Fulbrightovy komise strávila jeden rok na Northwestern University v Chicagu (USA), kde se vedle výzkumu začala zabývat i popularizací a komunikací vědy, což nakonec nad jejími dalšími pracovními zájmy zcela převážilo. Několik let působila v redakci magazínu UK Forum. Dlouhodobě spolupracuje jako vědecká novinářka s celostátními médii i s periodiky zaměřenými na vědu, výzkum či technologie. Pro Český rozhlas Dvojka moderuje pořad Žárovky. Je spoluautorkou monografie Science Communication. Úvod do komunikace vědy. Na začátku letošního roku vydala knihu rozhovorů Neviditelné ženy ve vědě. |
