Rektor Jiří Zima: Univerzitu musíme zklidnit a digitalizovat

 „Jednou z mých dlouhodobých priorit je výstavba Kampusu Albertov a řešení celé složité situace s úvěrem,“ říká v interview profesor Jiří Zima, nový rektor Univerzity Karlovy.

Pane rektore, máte za sebou prvních pár týdnů ve funkci. Teď je 7:30 ráno, začínáme rozhovor pro Forum. Jak vypadá váš typický pracovní den od nástupu do funkce?

To, že běžně začínám v 7.30 ráno, je pro mě normální. Mám to teď do Karolina relativně blízko, takže jsem zvyklý být v práci velmi brzy. Takhle jsem se to naučil kdysi, když byla pracovní doba od půl osmé, a nemůžu se toho zbavit (směje se).

Kolik míváte denně schůzek?

Začínám se potkávat s děkankami a děkany na samostatných schůzkách, mluvíme o tom, jaké problémy kdo z nich kde cítí. Takže včera to byla jedna schůzka za druhou, dneska také. Zítra to bude snad trochu lepší, ale zase máme vědeckou radu…

Co je pro vás v roli rektora největší změnou v agendách?

Mám mnohem víc různých reprezentačních povinností, aspoň teď na začátku, což je pochopitelné. Spoustu věcí si musí sednout: dost času zabralo třeba řešení úvazků u prorektorů, aby to dobře hrálo s fakultami. Chtějí se se mnou potkávat různí významní lidé, což k mé roli rektora patří. Vedle toho pochopitelně řeším strategická témata napříč univerzitou.

Byl jste téměř měsíc a půl de facto děkanem Katolické teologické fakulty UK. Jak vás to vytěžovalo nad rámec rektorování? A co bude nyní, kdy nucená správa KTF UK skončila?

Ano, máte pravdu. Byla to věc, která mě samozřejmě zaměstnávala hodně, ale nechodil jsem na všechna jednání sám; pověřil jsem dva prorektory, kteří dojednávali vše potřebné. Společně jsme se snažili uklidňovat vleklé spory na fakultě. Na konci minulého týdne ale MŠMT ukončilo nucenou správu KTF UK a výkon působnosti přešel zpět na Jaroslava Brože, který bude až do konečného rozhodnutí soudu děkanem této fakulty. Věřím, že se v následujících týdnech podaří na fakultě obnovit stabilní fungování a všichni aktéři vleklého sporu spolu budou v zájmu celé fakulty spolupracovat. A já se budu moct naplno věnovat povinnostem rektora.

Jaké jsou vaše tři hlavní priority teď na začátku mandátu?

Zpovzdálí se mi zdála situace na rektorátu docela turbulentní. Takže se potřebuju dopodrobna seznámit se vším nezbytným. Připravuju schůzky s vedoucími odborů rektorátu, to je jedna z důležitých věcí. Další z priorit, kterou všichni vnímáme, je digitalizace a Studijní informační systém (SIS). Na tuto agendu mám, myslím, nejlepšího člověka, jakého jsem mohl sehnat (míněn je prorektor Martin Nečaský – pozn. red.), takže doufám, že se v tom brzy pohneme. A pak vidím jako obrovský problém – možná jsem ho měl jmenovat úplně na prvním místě – Kampus Albertov. Tam jsme se žel dostali do situace, kdy víme, že si budeme muset vzít velký úvěr, protože jinak kampus nepostavíme, a to se nesmí stát.

K tomu se jistě ještě dostaneme, Albertov je klíčové téma. Ale ještě prozraďte, jaké jsou vaše dlouhodobé priority pro celé čtyřleté období? Myslíte, že zůstanou stejné jako ty aktuální, které jste jmenoval výše?

Musíme se ještě víc posunout v internacionalizaci. Aby to studující Univerzity Karlovy nebrali jako povinnost, ale spíše jako obrovskou příležitost. A to samé platí i o zaměstnancích. Už na Přírodovědecké fakultě UK jsem před časem začal pociťovat, že najednou až tolik lidí netouží vyjet do zahraničí za zkušenostmi. Dneska jsou možnosti takové, že lidé cestují, kam potřebují či touží, a není už tam takové nadšení „někam vyjet“, jako bylo krátce po roce 1989. Tehdy kdo mohl, tak vyjel kamkoliv, jen aby se dostal na renomované pracoviště v cizině.

Jaká je druhá priorita?

Potřebujeme univerzitu víc otevřít, nejen ve smyslu společnosti a třetí role, ale musíme se snažit, abychom na UK přitáhli postdoky ze zahraničí, a taky abychom dokázali přilákat zpět naše úspěšné absolventy. To je komplexní problém, protože jim budeme muset zajistit třeba bydlení, nabídnout jim nějaký rozumný „balíček“ do začátku a perspektivu na pár let.

Dobrá. A vaše třetí dlouhodobá priorita?

Hlavně bych si přál, aby se univerzita, naše alma mater, zklidnila, neboť mi přišlo, že je atmosféra poněkud zjitřená. Chci, aby se lidé nebáli problémy nahlas pojmenovávat.  Když se bojíte na něco poukázat, tak problém stále bobtná. Ale když to sdělíte, máte šanci věc zlepšit.

Ve vašem kolegiu působí o dva prorektory víc než v minulém. Znamená to vyšší náklady na odměny? A jak bude nastavená transparentnost u odměňování?

Nemá smysl něco zamlčovat, když víte, že pokud vás někdo požádá o informace podle zákona 106, musíte je poskytnout. My jsme si to předběžně napočetli, a i když máme více prorektorů, tak nám na prorektorský sbor vychází, že náklady jsou nižší, než byly v minulém období. Musíme též dodělat mzdový předpis. To jsem sliboval. Začneme s předpisem pro rektorát a pro odměňování vedoucích pracovníků na něm, včetně prorektorů.

Kritika minulého období míří i na to, že prý rektorát „nabobtnal“. Budete zeštíhlovat?

Nejdříve tomu musí předcházet schůzky s vedoucími odborů. Plánujeme určitou změnu řízení rektorátu, ale chceme s tím vyjít až ve chvíli, kdy to budeme mít promyšlené a připravené. Já taky slyšel, že je tady „hrozně moc lidí“, ale nejprve to chci přesně zjistit a vedoucích pracovníků se ptát, co ti lidé dělají a jaký to má smysl. Jestli jsou tu třeba jen na konkrétní časově omezené projekty a pak odejdou a podobně.

V týmu máte nově i prorektora pro třetí roli: Martina Vlacha z Matfyzu. Co pro vás osobně znamená „třetí role univerzity“, jak ji laikům popíšete?

Třetí role univerzity pro mě znamená, že jsme placeni z veřejných prostředků a univerzita by to měla společnosti nějak vracet. Je to vše, co je spojeno se službou veřejnosti. Samozřejmě vychováváme studující a mladé vědce, to jsou naše dvě hlavní role, o tom není pochyb. To se nemění a je to zásadní. Ale je tam i třetí role, kterou musíme naplňovat řadou prospěšných aktivit. Univerzita dosud neměla například podchycenou spolupráci s Prahou, regiony či veřejným sektorem, zlepšit je nutné i služby pro absolventy či jejich vzdělávání.

Hodně popularizačních a komunitních aktivit se soustředilo do Kampusu Hybernská. Je tam Didaktikon, výstavy, workshopy… Vidíte v rozvíjení Hybernské potenciál?

Didaktikon, kam chodí děti ze škol, má obrovský úspěch. Navštěvovat by jej chtěli i školáci ze Středočeského kraje, jenomže už na to není volná kapacita. Takové věci chci podporovat a myslím si, že je to něco, co je vidět a dělá nám i velmi dobrou reklamu.

Přesuňme se do jiného kampusu, do Kampusu Albertov. Vy jste to již načal, že se mluví o úvěru a potřebě až pěti miliard korun. Věc hoří. Cítíte se jako krizový manažer?

Cítím, že je to velký problém, ale šel jsem do rektorské volby s tím, že jej v případě, že uspěju, budu muset řešit. Měl jsem jako děkan na starosti dvě velké stavby, takže vím, jak dlouho se v Česku staví a co se při tom má udělat. Když jsem v případě Albertova viděl, že se tam ještě nekoplo a za rok a půl se má kolaudovat, věděl jsem, že to nemůže dopadnout dobře. A všechny kroky, které posléze vycházely najevo, jen potvrzovaly mé obavy. Na univerzitě vnímám neklid, protože tyhle peníze někde musíme sehnat, někde si je půjčit a pak je musíme, samozřejmě, splácet. Jestli to budou tři miliardy, bude to třeba na dvacet let. Každý rok je to poměrně značná suma. A kde ty peníze seženeme, tím se teď zabýváme. Nesmí to dopadnout tak, že fakulty, které už dnes nemají nadbytek prostředků, budou mít ještě méně. To ne. Proto promýšlíme různé scénáře tak, aby to univerzita zvládla.

Může obří úvěr nějak omezit investice pro ostatní fakulty?

Fakulty zapojené do Kampusu Albertov (1. LF UK, MFF UK a PřF UK – pozn. red.) nejsou jediné, které staví nebo chtějí stavět. Některé další stavební záměry jsou už velmi pokročile připravené. Jedna, jakkoliv velká, akce nesmí zastavit investiční akce na ostatních fakultách. To musíme domyslet, vyřešit a snažit se vyjednat pomoc třeba i od státu. Mám na výstavbu a veřejnou podporu v kolegiu rektora Jana Dobrovského, který má zkušenosti s evropskými projekty a velmi intenzivně už to řeší. Budeme muset jednat s bankami, to je bez debat, a snažit se dojednat co nejlepší podmínky pro UK, protože bez toho to nepůjde.

Kde se podle vás stala chyba? Projekt se připravuje hodně přes dekádu…

V roce 2006 jsem nastoupil jakožto proděkan pro rozvoj PřF UK a tehdy vznikl samotný koncept, ještě se tomu neříkalo Kampus Albertov. První vize zahrnovaly dvě budovy: Biocentrum a Globcentrum, a náklady se odhadovaly asi na dvě miliardy. Dneska za tu cenu není ani jedna budova, a to nemluvím o jejím vybavení. Chyb se stalo více. Nešli jsme jako univerzita do rizika neuznatelných nákladů a neudělali jsme včas „díru“ do země, byť na ni byly peníze, ale ještě nebylo povolení na stavbu. A pak také hrozně dlouho trval archeologický průzkum a nebyl nijak intenzivní, navíc mohl začít dříve. A tyhle chyby se zkrátka sčítaly.

Jak chcete uchopit hojně diskutované téma umělé inteligence (AI) ve výuce?

Umělá inteligence, když je používaná poučeně, může velmi pomáhat. Ale lidem, kteří ji chtějí zneužít, dává do ruky umné nástroje, které jim to umožňují. Na to se zaměříme. Kupříkladu se objevují otázky, jestli bakalářské práce ještě ano, nebo ne, některé vysoké školy v Česku je dokonce už zrušily. My ale nemůžeme bakalářské práce zrušit jen tak, protože máme akreditace vázané na kvalifikační práci. Musíme postupovat podle aktuálně platných pravidel, anebo nejdřív ta pravidla změnit.

A kdyby to záleželo jen na vás? Zrušil byste bakalářky?

Kdyby to bylo jenom na mně, určitě bych je nerušil u experimentálních oborů, kde potřebujete něco naměřit a něco nového udělat. Musíte mít data, výstupy a je to kontrolovatelné. U jiných oborů ale nejsem takový odborník, abych třeba řekl „zrovna ve filozofii je můžeme zrušit“. Ne. Tam bych byl velmi opatrný a chtěl bych téma konzultovat s lidmi, kteří s tím přicházejí do styku každý den, a to já nejsem.

Akademici je často nesnášejí, ale nakukují do nich a řeší pozice. Jak důležité jsou pro vás univerzitní žebříčky, řekněme ty hlavní jako THE, QS anebo ARWU?

V současnosti je to nezbytná věc, byť se z toho nehroutím. Univerzita Karlova se dlouhodobě v některých prestižních žebříčcích drží kolem dvě stě padesátého, dvě stě šedesátého místa. Ale když si uvědomíte, kolik je na světě univerzit (přesná čísla se různí, ale údaje se pohybují od dvaceti do čtyřiceti tisíc, pozn. red.) a kolik dávají peněz do vědy třeba v Číně, tak skutečnost, že jakoby „stagnujeme“, beru jako to, že se udržujeme na dobrém místě. Svět nespí a víme, jak je to s financováním vysokých škol v Česku, peněz je málo. Jestli jsme schopni se udržovat na zhruba stabilní úrovni, tak to nepovažuju za tak velký problém. Zároveň ale neříkám, že bychom neměli pracovat na lepším umístění.

Veřejnost vždy řeší, proč není staroslavná UK aspoň v první stovce.

Právě: když si to spočítáte v rámci celku, jsme okolo horního jednoho procenta nejlepších škol celé planety. To si myslím, že není vůbec špatné na to, jak jsme malá země a jak jsme financováni.

Jaké máte cíle v internacionalizaci? A kam povede vaše první zahraniční cesta?

Myslím, že má první zahraniční cesta povede do Budapešti, protože je tam nějaké zasedání (směje se). Časem bych chtěl jet posilovat partnerství i jinam do světa, ale začátek ve funkci rektora je hektický, víc jsem teď potřeba tady. A jak posílit internacionalizaci? Musíme na ni dávat víc peněz. Třeba na PřF UK máme nadační fond, který podporuje spolu s IOCB-Tech i výjezdy studujících do zahraničí. To musíme dělat v rámci celé univerzity, máme Nadační fond UK. Vynakládat peníze tímhle směrem je opravdu potřeba. Myslím si, že pro každého, kdo vyjede do zahraničí, je to důležitá zkušenost. Čelíte tam různým problémům, a když je překonáte, víte, že to zvládnete. Zvedne vám to sebevědomí, potkáte spoustu lidí a posune vás to dál. Stejně tak je nutné získávat víc lidí ze zahraničí, i na to se budeme zaměřovat.

Máme též poradní International Advisory Board. Budete poslouchat rady jeho členů?

Jejich rady je třeba vyslyšet. Jsou to lidé, kteří jsou na svých místech a o UK už také hodně vědí. Už jsem s nimi i mluvil. V červnu máme dvoudenní jednání a pohled a názory těchto odborníků jsou pro univerzitu velmi užitečné. Chci ustavit něco jako strategický panel UK, v němž budou lidé zvenku i zevnitř, a chtěl bych, aby spolu jednali, protože se dívají dopředu.

Budete podporovat transfer technologií a spolupráci s praxí či průmyslem?

Určitě ano, myslím si, že je to jedna z důležitých cest. Ale vždycky to závisí na lidech, kteří mají chuť do toho jít. Když sedíte kdesi „nahoře“ a někdo přijde s dobrým nápadem z jiné organizace, můžete podepsat memorandum o spolupráci. Pokud ale nenajdete lidi, kteří to dělat reálně chtějí, nenaplníte to a bývá to k ničemu. Měl jsem kdysi na starosti patenty a související záležitosti. Fakulty mají svoji přenesenou autonomii, takže některé vynálezy jsme dělali jen pod fakultou. Je tam původce, pak je i někdo, kdo se to snaží prodat. A ten původce není jen „ten, kdo to vymyslel“. Je tam fakulta, univerzita, a musíte mít jasně nastavené, když z toho bude úspěch, kolik půjde komu. Musí existovat důvěra mezi těmi, kteří to vymysleli, a těmi, kteří to prodávají, aby zisk neměli jen „prodejci“. Jinak do toho nikdo nepůjde.

Bez výzkumu nebude co transferovat, převádět na aplikace. Jak chcete na Karlovce podpořit excelenci a špičkovou vědu, například v kontextu ERC grantů?

Chtěl bych pokračovat v podpoře lidí, kteří mají ambici ucházet se o prestižní ERC granty. To je zásadní věc. Určitě ale není cílem, abychom za každou cenu měli příliš mnoho lidí, kteří v žádostech neuspějí. Nemělo by se stávat, že budeme mít spoustu uchazečů s průměrnými žádostmi. Musíme podávat kvalitní projekty. V tomhle směru odváděl a odvádí velký kus práce profesor Zdeněk Strakoš. Sliboval jsem, že chceme zvýšit počet ERC pro Univerzitu Karlovu o padesát procent za čtyři roky. Tomu se musíme věnovat.

Existují studie, které zmiňují, kolik objevů ztrácíme, protože z vědy odcházejí ženy-vědkyně příliš často či brzy. Jak chcete na naší univerzitě posílit postavení žen ve vědě?

Ženám by se mělo v kariéře určitě pomoci. Vím to z domova: máme tři děti. A v mé generaci se většinou o děti staraly ženy. Dneska už to nejsou výhradně ženy, na kterých stojí celá péče o děti. Nicméně jednou z věcí, kterou budu chtít podporovat, jsou i školky pro děti vědkyň-maminek, aby nekončily s kariérou kvůli mateřství.

V únoru vám bylo sedmdesát. Jak se udržujete v kondici, duševní i fyzické?

Snažím se zdravě jíst, i když ne vždy to jde. Dřív jsem hodně sportoval. Bavil mě fotbal, hrával jsem ho na Spořilově asi dvacet let. Baví mě práce na zahradě, jezdíme na chatu, řežu dřevo. Makám i rukama. A snažím se, abych neztloustnul a abych dostatečně spal. Zatím se mi to daří! Kolem jedenácté už se začínám dívat, kde je postel, a pak do šesti většinou spím…

Co právě teď čtete?

Na gymnáziu jsem měl němčinu a bohužel jsem ji dost ztratil. Máme ale přátele v Německu, a při kontaktu s nimi jsem pociťoval, že moje němčina slábne. Tak jsem začal zase číst v němčině. V době, kdy jsem jezdil do Regensburgu (Řezna), kde jsme měli spolupráce, jsem si tam každý rok kupoval knížku. Teď zrovna čtu jednu od Franka Fabiana. Večer si ji otevřu, chvíli čtu, pak mi vypadne z ruky a druhý den někdy čtu to samé, protože si to nepamatuju (směje se).

A jedno odhalení na závěr: proč se někdy podepisujete s obrázkem „mravence“?

To mi přisoudili už spolužáci na gymnáziu. Byli jsme na brigádě na bramborách. Já sbíral brambory a rychle jsem plnil pytle, abych to měl „z krku“. A jak jsem pořád sbíral, dali mi přezdívku Mravenec. Chytilo se to a všichni mi tak už říkají. Když jim něco píšu, dávám k tomu iniciály JZ-M, takže hned vědí, že to píše jejich spolužák „Mravenec“.