Nepodceňujte papírovou mapu, radí horský záchranář

Přivítal nás s telefonem u ucha, a také rozhovor jsme museli několikrát přerušit kvůli telefonátům. Naštěstí se ale nejednalo o výjezdy, těch si Aleš Fejfar a jeho kolegové z Horské služby v Kramolíně užijí až až během hlavní zimní sezóny.

„V zimní sezóně jsou standardem dva, ale klidně i sedm úrazů za den, to je běžný denní rituál. Kousek odsud za hranicemi je rakouský Sternstein, kde mají za zimu běžně okolo 30-50 úrazů. Když jim řeknu, že my jich máme šestkrát tolik, tak na mě nevěřícně koukají,“ vypráví při našem setkání energický muž s pevným stiskem ruky.

Rodinný areál nabízí tři moderní lanovky a k tomu šest přilehlých sjezdovek, a když zamrzne Lipno, přibydou bruslaři. Od jara do podzimu je v provozu bikepark a stezka pro in-line bruslaře, k tomu patří ošetřování cyklistů na cyklostezkách v okolí. Do působnosti Horské služby patří i nedaleká bobová dráha a Stezka korunami stromů, jež vyrostla jen pár metrů od jejich stanice. Nebo úrazy dětí v Království lesa.

Jedenáct úrazů za odpoledne

Na všech těchto atrakcích hrozí návštěvníkům, jejichž většinu tvoří rekreanti a začátečníci, zranění. A první na ráně jsou zdejší záchranáři, kteří nejčastěji ošetřují úrazy končetin. „Během léta máme okolo 50 úrazů, v zimě klidně i 250!“, překvapuje nás Aleš Fejfar, jenž tu už zažil i odpoledne s jedenácti úrazy během tří hodin. „To už pak nevíte, jak je máte odvážet. Jednoho máte položeného v saních, a s ním jedete pro dalšího, který bude sedět. A sanita vám je pak odebírá také jen po dvou, víc vzít nemůže. Takže i takové věci se dějí, ale naštěstí nejsou takové extrémy často.“

Velkou pomocí je pro ně při těžších úrazech letecká záchranná služba z Českých Budějovic a během zimní sezóny je na Lipně také Medical centrum. Stanice HS Kramolín má jen dva zaměstnance a dalšího člověka na půl úvazku. Nejvíce se zapotí v zimě, léto bývá o dost klidnější. „Je období jako teď (rozhovor proběhl na začátku listopadu, pozn. autora) kdy se třeba týden nestane nic. Tak jezdíte na technické kontroly s auty a se skútry, doplňujete zdravotní materiál, nebo něco opravujete. Servisní a inventurní záležitosti, na které v hlavní sezóně nemáte čas. Říká se, že záchranář buď leží nebo běží,“ usmívá se Aleš Fejfar, jenž na FTVS UK vypracoval disertační práci na téma Vznik a vývoj Horské služby v českých zemích.

 „Měl jsem velké štěstí na pana školitele, kterým byl pan profesor Waic. Velmi laskavý a erudovaný člověk, na kterého jsem vždy pohlížel s velkou úctou a uznáním. Ono doktorské studium, máte-li ho poctivě studovat, není vůbec snadné, a vedení školitelem je moc důležité. Z každé naší konzultace jsem odcházel s několika poznámkami opatřenými listy papíru formátu A4, co všechno ještě a co jinak, případně kde by to mohlo být, ve kterých archivech, složkách a podobně. Ale to je holt studium a heuristický výzkum.“

Milovník historie s dvěma doktoráty

Fejfar pochází z Krkonoš a jako ještě student střední i vysoké školy chodil každé prázdniny po horách jako poštovní doručovatel, čímž místní prostředí dokonale poznal. „Navíc můj otec dělal třicet let značkaře turistických cest a také spoustu lidí znal. A když se blížil konec jeho existence, tak jsme si hodně povídali a on vzpomínal na život v Krkonoších. To mě vedlo k myšlence sepsat historii Horské služby, než generace mého otce zmizí,“ vysvětluje muž, jenž se studiu historie kdysi zabýval na Filozofické fakultě UK a může se pyšnit dvěma doktorskými tituly.

Dokonce kdysi působil na Jihočeské univerzitě. Nezažíval ale přitom pocit užitečnosti tolik, jak by si představoval, proto nakonec místo za katedrou vyměnil za pomáhání lidem v nouzi. „Samozřejmě i tady potkávám lidi, kteří nedokáží být spokojení, ale zpravidla se setkávám s vděčností. A to i od cizinců, kterých je tu hodně a jsou rádi, že s nimi někdo mluví jejich jazykem,“ říká muž, jenž u HS dlouho působil jako dobrovolný člen a jako zaměstnanec nastoupil, až když se uvolnilo místo. Celkově je u Horské služby úctyhodných 34 let.

Za tu dobu zažil i situace, kdy se člověku nepodařilo pomoci. „Víte, já si myslím, že někde už je předem napsané, kdy z tohoto světa odejdeme. Například jsme tu měli pána, který se pokoušel letět padákem a spadl na rovinu asi 200 metrů od nás. Neměl vysloveně těžký úraz, byla tam zlomená ruka, nějaká žebra a vnitřní poranění břicha. Jenže se zrovna potkalo to, že sanitka odjela s jiným pacientem a vrtulník vracející se od dopravní nehody musel natankovat… A ten člověk zemřel na vnitřní krvácení. Často hraje velkou roli shoda okolností v daném časovém sledu.“

Jako mladý záchranář se s podobnými událostmi vyrovnával těžce, ale postupem času došel k uvědomění si konečnosti existence každého člověka. „Docela dobře to pojmenovává Heidegger ve svém díle Bytí a čas, ale to bychom se dostali někam úplně jinam,“ nezapře Aleš Fejfar filozofické vzdělání. „My jako záchranáři jsme první na místě a musíme všechno rozpoznat rukama, případně jednoduchým oxymetrem, nemáme rentgen, sono a podobné přístroje. A naše diagnostika je strašně důležitá, protože podle toho, co my s dávkou jistoty zjistíme, pak následuje celý další řetězec následné péče.“ V diagnostice mu pomohlo i studium na FTVS UK, kde byly zkoušky z anatomie a fyziognomie.

Po přestěhování z Krkonoš do Jižních Čech si musel od začátku na nové prostředí zvykat a poznat jej detailně potřeboval i z profesního hlediska. „Musíte si vše prochodit a projezdit na lyžích a na kole, jinak to nejde. Potřebujete znát všechny turistické cesty, abyste byl schopen se doptávat lidí, kde se ztratili, kde chodili naposledy, odkud šli, a srovnat si to v hlavě i bez mapy.“

Papírová mapa zůstává

Mimochodem na papírové mapy nedá dopustit ani v době všech dokonalých aplikací. „Jsem přítel papírových map a není v tom žádná nostalgie. V zimě rychle dochází baterka v telefonu, powerbanku vždycky nemáte, někdy zase není signál… Těch možností, kdy se může něco pokazit a zradí vás technika, je celá řada. A papírová mapa vždycky zůstává.“

Papírovou mapu proto doporučuje jako základ výbavy všem, kdo se do hor vydávají. Plus náhradní oblečení, svačinu, čelovku, jakýkoliv komunikační prostředek, a základní lékárničku, kde bude alespoň náplast na puchýře a obvaz. Dříve záchranářům pomáhalo i to, když návštěvníci hor dopředu ohlásili, kde a kdy se budou pohybovat, ale to už dnes nefunguje.

Ani zákazy některé lidi neodradí

„V Krkonoších kdysi bývaly na chalupách, kde se ubytovávalo, knihy vycházek a když šel někdo kamkoliv ven, tak napsal, kam šel a kdy se hodlá vrátit. Pak ten správce věděl, že má lidi někde venku, a když se nevrátili včas, znal alespoň přibližně plán cesty a mohl iniciovat záchranu. Jenže dnes vám každý hned bude argumentovat omezováním svobody a svých práv,“ trpce se pousměje Fejfar. „A že bychom třeba vydali zákaz vycházení? To už vůbec neexistuje. Dnes můžeme jen nedoporučit, což většina normálních lidí akceptuje, ale víte, jak to je…“, rozhodí bezmocně rukama.

„Na druhou stranu je fakt, že i když fungovaly ještě zákazy, tak ani to lidi neodradilo. Když jsem před mnoha lety zásoboval na Dvorskou boudu v Krkonoších, tak byly dny, kdy jste přes mlhu neviděl na krok a byl zákaz vycházení. A přesto jsem během cesty potkával lidi, které pak bylo třeba sbírat rolbou a odvážet, aby nezůstali venku. A jejich argumenty zněly pokaždé stejně: No, když já si myslel…,“ smiřuje se Aleš Fejfar s tím, že část lidí bude vždy nepoučitelná.

Zvláště když čeští turisté hřeší na to, že jim vždy někdo, a z 99 % je to Horská služba, spadající pod Ministerstvo pro místní rozvoj, z nouzové situace pomůže. A zadarmo. Například v Itálii, pokud se dostanete do nouze vlastním zaviněním, musíte za zásah zaplatit. Zdarma není automaticky záchrana ani v Rakousku, Švýcarsku a Francii, a zásah vás může vyjít na tisíce eur. Proto se tam pojištění doporučuje i na běžné túry. V ČR veškeré náklady platí stát včetně vzletů vrtulníku, což vyjde i na 100 tisíc korun.