Karolína Pštross: Silná společnost stojí na vědě

V době postpandemické, rozkmitané geopolitickými otřesy, je pro společnost životně důležité naslouchat poznatkům vědy a rozvíjet kritické myšlení. To je jeden z hlavních důvodů, proč by měli vědci a vědkyně šířit výsledky svého bádání. Jak na to, radí Karolína Pštross, doktorandka na Fakultě sociálních věd UK.

Nejdříve bychom si měly říct, co to komunikace vědy vůbec je.

Je to způsob informování o vědeckých poznatcích směrem k veřejnosti nebo ke stakeholderům, ať už jsou to politici, uchazeči o studium nebo děti a senioři. Důležité je definovat si, ke komu konkrétně promlouváme, protože pro účel efektivní komunikace vědy „široká veřejnost“ neexistuje.

Víme, jak vysoké nároky jsou kladeny na vědce a vědkyně. Proč by se k tomu všemu měli věnovat ještě komunikaci vědy?

To je naprosto legitimní dotaz a souvisí s tím, že v České republice chybí systémová podpora vědců a vědkyň v tomto směru, aby měli prostor, nástroje a asistenci v komunikaci vědeckých výsledků. Každý obor má svoje specifika a důvody, proč komunikovat. Když budu dělat výzkum například v oblasti zdravotnictví, zdraví a medicíny, tak budu chtít, aby lidé dělali informovanější rozhodnutí o tom, jak nakládat se svým zdravím. Poznání vědců, kteří dělají výzkum ve společenských vědách, zase může být důležité pro společnost jako celek. Neopomenutelný argument pro komunikaci vědy je to, že práce vědců je buď zcela nebo částečně financovaná z veřejných peněz, proto by také veřejnost měla vědět, za co se peníze utrácejí a k čemu je to dobré. Viděli jsme během covidu, jak to dopadá, když mezi lidmi nebudujeme vědeckou gramotnost. Lidé potom nemají kritický náhled na věc, můžou dělat špatná rozhodnutí, a to pak způsobuje problémy celé společnosti. To, že chceme, abyvšichni byli informovaní, není jenom altruismus, chráníme tím sami sebe. Společnost, která zakládá rozhodnutí na vědeckých poznatcích, je silnější, odolnější a může z toho růst.

Teď jste vědce a vědkyně přesvědčila, proč do toho jít. Nyní se tedy musím ptát, jak na to?

Nejdřív si musíme zodpovědět otázku, co chceme komunikací splnit, ke komu chceme promlouvat a jaké nástroje tyto skupiny používají. Když budeme chtít ovlivnit rozhodování politiků, můžeme si najít cesty, které vedou například přes státní úředníky nebo přes veřejnoprávní média. Když budeme chtít popularizovat zajímavé téma mezi středoškoláky, praktičtější budou sociální sítě. Je ale také třeba, aby si vědec nebo vědkyně rozmysleli, co je jim blízké. Někdo rád mluví na kameru, někdo raději píše, jiný zase rád mluví naživo s konkrétními lidmi. Každý by se měl rozhodnout, co je mu přirozené a blízké, jen pak se ve vybrané činnosti může zdokonalovat. Dobré je absolvovat různá školení, vyzkoušet si to, zjistit možnosti. Dělají se i konference zaměřené na komunikaci vědy. V zahraničí, například v Nizozemsku nebo ve Velké Británii je na univerzitách školení komunikace vědy běžně dostupné. V tomto ohledu v České republice trošku zaostáváme. Hlavní je ale začít. Nepůjde to hned, výsledky nebudou vidět druhý den, ale je důležité nebát se toho a najít si svou cestu.

Co vás přimělo věnovat se komunikaci vědy po teoretické i praktické stránce?

Když jsem si po magisterských státnicích hledala práci, náhodou jsem narazila na inzerát FEL ČVUT, že hledají někoho na PR v Centru umělé inteligence. Říkala jsem si, že by to mohla být zajímavá práce, při které budu potkávat inspirativní lidi. Asi po čtyřech letech v této práci jsem si uvědomila, že mě baví pátrat po tom, na jakých principech komunikace vědy funguje. Měla jsem nadšení, příležitost, chuť se do toho pustit, a navíc znalost prostředí. Říkala jsem si, že by doktorátu mohlo pomoci, že nebudu něco zkoumat od stolu, aniž bych měla ponětí, jak to chodí. Ono hodně doporučení komunikace vědy zní tak sluníčkově a optimisticky, ale stačí se pak pobavit s kterýmkoliv vědcem nebo vědkyní a dohlédnete na všechny překážky, které tam jsou.

Většinu loňského roku jste strávila na Columbia University v USA, kam jste vycestovala díky Fulbrightovu stipendiu. S jakým výzkumným tématem jste tam jela?

Mohla jsem tam vycestovat díky pozvání Natalie Pasternak. Ona je původně mikrobioložka, ale teď se věnuje komunikaci vědy. Zkoumaly jsme systémy vědeckého poradenství, které se využívají v různých zemích světa. Zaměřily jsme se konkrétně na model, který se nazývá „Chief Science Advisor“ a je založený na tom, že jeden odborník radí přímo premiérovi nebo prezidentovi. Zkoumaly jsme, v jakých zemích se tento model používá a jaké jsou jeho klady a zápory, aby se tím mohly ostatní státy inspirovat. Mluvily jsme s lidmi, kteří tuto funkci vykonávají nebo vykonávali, s odborníky na policy making nebo se státními úředníky. Na základě toho jsme sepsaly článek, který tento poradní model detailně představuje, a doufáme, že bude brzy publikován.

Tuto funkci často vykonávají lidé, kteří nejsou ani tak aktivní vědečtí pracovníci, ale věnují se spíše managementu vědy, často mají zkušenost například z průmyslu. Vždy však musejí mít akademický titul a respekt vědecké komunity, to je podmínka toho, aby poradce mohl propojit svět vědy a politiky. Jak vidíme v současné době v USA, expert, kterého si vybral prezident Donald Trump, toto nesplňuje. Zaměřuje se na inovace, zejména umělou inteligenci, ale chybí mu čistě vědecká zkušenost. S bakalářským titulem z politologie Michael Kratsios zkrátka nemůže konkurovat vědecké poradkyni předchozího prezidenta Arati Prabhakhar, která měla doktorát z aplikované fyziky.

Mohlo by se modelem Chief Science Advisor inspirovat i Česko?

Jeho klady jsou zároveň i jeho zápory. Pokud pozici poradce zastává jeden člověk, může si vybudovat větší důvěru u prezidenta nebo premiéra, než když tuto pozici zastává celý poradní panel. Jiné modely jsou primárně založeny na diverzitě názorů, na mnohosti specializací, což může být dobré v tom, že to nabízí rozmanitější pohled. Je to třeba i důvod, proč Evropská komise od modelu jednoho poradce ustoupila. Zároveň ale panel třeba deseti lidí není nikdy zárukou toho, že zajistí větší expertízu. A také zde není možnost si vybudovat potřebnou důvěru. O tom často mluví Peter Gluckman, který dělal vědeckého poradce premiérovi na Novém Zélandu – důležitá rozhodnutí mnohdy probíhají za zavřenými dveřmi a je zapotřebí vytvořit prostředí pro otevřený dialog a možnost vyjádřit obavy či neporozumění. Toho může Chief Science Advisor dosáhnout snáze než velká skupina odborníků. Role vědeckého poradce má být zaměřená na vytipovávání situací, kde vědecké know-how může pomoct, nebo na doporučení expertů, kteří by měli být přizváni ke stolu při řešení konkrétních situací. Nejdůležitější je asi to, že tento člověk rozumí vědeckému systému, tedy tomu, jak se publikuje, jak vyhodnotit, kdo je skutečně odborník, jaké studie jsou relevantní, jaké jsou rozdíly mezi typem prováděných studií a podobně. Zkrátka se zastává vědy na nejvyšších úrovních.

V České republice nic podobného nefunguje. Vědecké poradenství je v plenkách. Na ministerstvech máme různé analytiky, máme i vládní analytický útvar, který vyhodnocuje efektivitu různých regulací, nařízení a podobně, ale nemáme například na každém ministerstvu jednoho vědeckého pracovníka, který by všechno toto zaštiťoval, a na úrovni premiéra nebo prezidenta už vůbec ne.

Columbia University patří do elitní skupiny amerických univerzit Ivy League. Přinesla jste si něco z toho, jak se tam přistupuje k výuce?

Po návratu jsem trošku předělala svůj předmět Komunikace vědy a výzkumných institucí, který učím na FSV UK. Zařadila jsem k prostudování i publikace, které využívala moje vedoucí na Columbia University. Přidala jsem téma „science for policy“. Celkově jsem se ještě víc posunula ke kritickému náhledu na komunikaci vědy, nebavíme se tedy jenom o popularizaci vědy, ale i o jejím zneužívání různými soukromými společnostmi, což vidíme například v tabákovém průmyslu nebo u ropných společností.

Studující na Columbia University se ale liší od těch českých a je to dáno i tím, že jsou mnohem více vedeni ke sdílení svých názorů, diskuzi a aplikování poznatků v kontextu svého kulturního pozadí. Tím se snažím inspirovat a motivovat studující v mém předmětu, aby se zamýšleli kriticky, zpochybňovali informace a společně jsme nacházeli nové cesty.

Spolu s vaší školitelkou a proděkankou FSV UK Terezou Klabíkovou Rábovou jste se zapojila do velké mezinárodní studie, která se zabývala důvěrou ve vědce a jejich rolí ve společnosti. Výsledky studie byly publikovány v časopise Nature Human Behaviour. Jak jste se dostaly k tomuto projektu a co jste v něm zkoumaly?

Tento obří mezinárodní projekt vedli Viktoria Cologna (Harvard University, ETH Zurich) a Niels G. Mede (University of Zurich). Studie se zaměřovala na to, jak lidé v dnešní době důvěřují vědcům a vědkyním. Do výzkumu se zapojilo téměř 72 tisíc respondentů ze 68 zemí světa. Zastoupeny tam byly všechny obydlené kontinenty. Bylo třeba, aby na výzkum v každém státě někdo dohlížel a vedl ho, a to byl náš úkol. Koncept důvěry jsme si rozdělili na čtyři komponenty. Prvním z nich byla důvěra v expertízu, kdy jsme se ptali respondentů na to, zda si myslí, že vědci mají dostatečné znalosti, aby vědu dělali. Dalším komponentem byla integrita, tedy jestli si lidé myslí, že vědci a vědkyně následují etické zásady. Třetí byl nazvaný jako benevolence, což si můžeme přeložit jako dobré úmysly, to znamená, jestli vědci dělají vědu s tím, aby pomáhali společnosti, aby zlepšovali to, jak žijeme, nebo jestli k tomu mají spíše osobní motivaci. Dalším komponentem byla otevřenost feedbacku, což se váže i ke komunikaci vědy, protože jsme zjišťovali, jestli lidé mají pocit, že můžou vědce potkávat, říkat jim osobní názory a budou vyslyšeni.

Jaká byla hlavní zjištění studie a co jste se dozvěděly konkrétně o české společnosti?

Výsledky z celého světa ukázaly, že důvěra ve vědce a vědkyně je vysoká, což je hlavní poznatek výzkumu. Je důležité to připomínat, protože se často objevuje narativ opačný, tedy že nastala krize důvěry ve vědu, což zesílilo hlavně během covidu. Je zajímavé, že v České republice byla z těch čtyř komponent trošku níž otevřenost feedbacku. Na tom můžeme dál pracovat. Ukazuje to, že je potřeba, aby vědci a vědkyně působili otevřeněji, například i tak, že budou transparentně komunikovat, budou lidi „zvát“ do laboratoří, aby veřejnost viděla, jak výzkum provádí a že je jejich práce skutečně potřebná. Ve studii jsme se ptali také na to, zda by lidé chtěli vidět aktivnější zapojení vědců do tvorby politik. V ostatních zemích je tomu veřejnost velmi nakloněna, ale v ČR jsme zaznamenaly nižší hodnoty a hlavně značnou část respondentů, kteří na toto téma neměli jasný názor. S touto ambivalencí bychom měli pracovat a více se s občany bavit o tom, jak může věda přispět k lepšímu rozhodování díky faktům, datům a know-how odborníků.