Petrů zkoumá, zda se z Indonésie zrodí nový asijský drak

Indonésie je obrovská, přepestrá a lidnatá země. Žije v ní 280 milionů obyvatel. „Měla by nás zajímat. Důvodů je spousta: jde o největší souostrovní zemi, třetí nejlidnatější zemi Asie a čtvrtou na světě, nejlidnatější většinově muslimský stát vůbec, novou regionální mocnost s globálním přesahem, ale i významnou demokracii,“ říká pro Forum indonesista Tomáš Petrů z Orientálního ústavu Akademie věd ČR.

Svoji oblíbenou destinaci navštívil sedmnáctkrát; na střední Jávě delší dobu žil a studoval. „Nedávno jsem si našel na západní Jávě jednu méně známou kulturu, kam bych se rád znovu vypravil. Nádherná příroda, tradiční zvyky,“ líčí nadšeně vědec, jenž vystudoval Filozofickou fakultu UK, učí na ní a nabízí též svoje tipy, kam se do Indonésie vypravit za poznáním.

Řekněte, proč je Indonésie tak zajímavá? Co na ní můžeme poznávat a zkoumat?

Je velmi rozsáhlá, vlastně mimo naše středoevropské chápání, protože má skoro 300 milionů obyvatel... Jejích šest stovek etnik se domluví jedním jazykem, bahasa Indonesia. Tedy jedním nejpoužívanějších jazyků světa. Nechápu, když nám někdo vlastně ze zvyku říká, že vyučujeme „malý jazyk“, když patří do první desítky nejužívanějších jazyků na světě – spolu s malajštinou, z níž se vyvinul. Mimo naše vnímání je Indonésie i rozlohou.

Když vezmeme i její teritoriální vody, neboť je to souostrovní stát a moře jí patří, tak se do ní Česko vejde, jak jsem spočítal, přesně 123krát (směje se). A když chcete přeletět ze západního Ačehu na Papuu na východě, překlenete tři časová pásma!

Takto kouzelně vypadá starosundánská vesnice Pagar Alam, kde na západní Jávě žije sub-etnická komunita Kasepuhan Banten Kidul.

A je tam hodně lidí, plno zajímavých etnik.

Je to tak. Indonésie má řadu kultur, jde o nesmírně komplikovanou zemi, etnicky, jazykově, nábožensky, kulturně. A tady už je veledůležitá indonéština. Pro indonéský národ je to klíčový státotvorný prvek.

Etnika se liší, ale prezident zakladatel Sukarno měl myšlenku trans-etnického nacionalismu, kdy každý, kdo se tam narodil, ať už je to křesťanský Batak, muslimský Javánec, hinduistický Balijec anebo animistický Papuánec, je Indonésanem.

A tento étos v zemi dosud přetrvává?

Ano. Oni mají tento patriotismus hodně v krvi, což se vlastně projevilo třeba i na průběhu a výsledku nedávných voleb, kdy nacionalismus není chápán jako něco negativního nebo snad zavrženíhodného. Nikoliv. Nový prezident Prabowo Subianto, jenž do úřadu nastoupil loni v říjnu, na silný nacionalismus sází. Ta kulturní diverzita země je jinak obrovská.

Na ostrovech žije 600 kultur – tak jako lovci rejnoků z  Lembaty v Malých Sundách (vlevo) či animističtí Mentawajci na Siberutu (vpravo).

Když hovoříte o tolika kulturách pod jednou červenobílou vlajkou, jaké považujete za extra zajímavé?

Mojí takříkajíc druhou domovinou v devadesátých letech byla střední Jáva, oblast Surakarty a Yogyakarty, kde dosud ve svých palácích kratonech sídlí javánští sultáni a knížata, je to taková bašta tradiční javánské kultury. Takže zkrátka musím jmenovat Javánce (usmívá se). Hodně se mi líbilo na západní Sumbě. V oblasti Waikabubaku je to nesmírně autentické; vůbec to není takové, jako třeba u Papuánců ve Wameně na Irian Jaye, kde už „frčí“ festivaly hlavně pro turisty. Ne, na Sumbě tohle není; přirovnal bych to k cestám do míst jako Banát nebo Zakarpatská Rus, kde byla místní kultura ještě velmi původní. Máte dojem, že jste se vrátili o mnoho let zpátky. A do třetice bych uvedl Mentawajce ze Siberutu, kam jsme v roce 2000 jeli na expedici magazínu Koktejl se spisovatelem Josefem Formánkem, jemuž jsem dělal tlumočníka...

Mentawajci jsou známí čárovým tetováním na těle, Formánek se tam nechal i tetovat, jak psal v Prsatém muži (2003). Nestala se už ze Siberutu turistická show?

Nedokážu povolaně říci, jaká situace je tam dnes. Tehdy to byl velký zážitek. Měsíc a půl jsme na ostrově žili, byla to hloubková sonda do života Mentawajců, kdy jsme celé čtyři týdny bydleli a spali v domě rodiny místního šamana. Pochopil jsem, že situace už se změnila – kolega z Orientálního ústavu AV ČR to ale studuje. Dějí se tam i pro nás zvláštní věci: jednu solární elektrárnu prý rozebrali, protože vlastně elektřinu nepotřebují. Stačí jim káva, vepřové maso, ságo, nějaké kuřivo a petrolejka na svícení. Ovšem i tam a na řadu ostrovů, kterých je v Indonésii kolem sedmnácti tisíc, přišla surfařská kultura a jiné formy turismu.

„Mojí takříkajíc druhou domovinou byla v devadesátých letech střední Jáva, oblast Surakarty a Yogyakarty,“ vypráví indonesista Tomáš Petrů.

Zmiňujete tři z 600 kultur. Jaká je jejich pozice? Jsou si opravdu rovnocenné?

To je dobrá otázka. A není vůbec lehká. Řekl bych, že Javánci tím, že jich je 95 milionů a obývají hlavně střední a západní Jávu i metropolitní Jakartu, tak jsou velice politicky činní a pořád mají největší vliv. Mimochodem: značný ekonomický vliv mají etničtí Číňané, ovšem nemyslím si, že by drželi až sedmdesát procent indonéské ekonomiky, jak se někdy uvádí.

Existují separatistické tendence v tak veliké zemi? Neklidný býval Timor, Ačeh.

Myslím si, že vojensky ani technicky to dnes proveditelné není a kromě západní Papuy, kde byly a dosud občas jsou nepokoje, žádná taková kampaň neprobíhá. Zmíněná Papua, bývalý Irian Jaya, byla rozdělena na šest provincií, aby vláda rozmělnila ten odpor či odboj. Ono se není ani čemu divit. Armáda se k Papuáncům nechovala dobře, vojáci tam byli arogantní a násilní.

Neberou silové složky tamní domorodé populace jakoby podřadné?

Bezpochyby jde o rasismus vůči Papuáncům, ale když se někomu lidově řečeno „nasáčkuji“ do jeho vlastní země, měl bych jej minimálně respektovat, nebo ho považovat za rovnocenného Indonésana, když už Papuu tolik chtějí. A to ze dvou důvodů: jeden je teritoriální, integrita území, což je v Indonésii něco jako „posvátná kráva“ – nedělitelnost státu je jedním z pěti pilířů národní ideologie. A druhým důvodem je obrovské nerostné bohatství a území, jež se dá kultivovat pro monokulturní zemědělství. Hrozí vykácení plochy o velikosti Belgie, asi třiceti tisíc kilometrů čtverečních, kde vzniknou plantáže třtiny nebo palmy olejné.

Mají v zemi hlas ekologická hnutí, ochranáři či neziskové organizace?

Jistě existují, ať už domácí nebo zahraniční, ale vliv mají pramalý. Už to také začalo. Minulý i současný prezident se zaklínají „svatým grálem“ potravinové soběstačnosti, je pod úroveň Indonésanů něco dovážet třeba z Thajska. Jsou v tom ohromně patriotičtí, strašně by si přáli být zcela soběstační. Což ovšem bude na úkor úžasné indonéské biodiverzity, která je druhá největší na světě, je to jedna ze sedmnácti megadiverzitních zemí světa.

Zmínil jste ekonomiku i politiku. Kdo nyní třímá otěže Indonésie?

Právě prezident Prabowo Subianto. Subianto je pragmatik a nacionalistický populista, sliboval ekonomickou prosperitu, ovšem jeho zemi se během krátké doby – i v důsledku několika špatných rozhodnutí vlády i odlivu investorů – přestalo ekonomicky dařit. Nedávno například zavedl obědy zdarma pro školní děti a těhotné ženy, což je fajn, ale na úkor mnoha jiných sektorů, včetně vysokého školství, kterému sebral třetinu rozpočtu! Obrovské peníze tak chybí ve státní správě, ve kterém došlo k mnoha vyhazovům. Ořezané jsou také rozpočty regionálních samospráv, které na to zareagovaly zvýšením daní, což v srpnu odstartovalo vlnu bouřlivých protestů. Když se k tomu připočetl nešťastný návrh na zvýšení poslaneckých náhrad, protesty proti aroganci politiků a ekonomickému marasmu zachvátily celou Indonésii. Je proto zásadní, aby indonéská vláda přikročila k důkladným reformám. Indonésie je nesmírně bohatá a má obrovský potenciál, není však dobře spravován.

Řada míst rozlehlé Indonésie je dnes pod ekologickým či těžebním tlakem. Ale tito javánští sběrači síry pracují v Kawah Ijehu tradičními postupy.

Je Indonésie dostatečně vojensky silná? Ubránila by své ostrovy?

Věřím, že ano. Od roku 2014 vybudovala silné námořnictvo, což byla jedna z idejí bývalého prezidenta, že se Indonésie stane novou „námořní osou světa“. Když se podíváte na mapu, Indonésie leží mezi dvěma oceány a dvěma kontinenty a kontroluje trasy Indo-Pacifiku.

Jak si vede země ekonomicky? Roste jí HDP?

Ano, růst HDP dnes činí přes pět procent, chtěli navázat na úspěšné předchozí období, kdy to bylo i sedm procent, ale v důsledku covidu došlo ke zpomalení. Každopádně je to slušné. Co je markantní, je prudký rozvoj digitální ekonomiky a infrastruktury.

Co nastoupil roku 2014 Joko Widodo alias Jokowi, prezentoval se coby reformní prezident, budovatel a modernizátor země. V některých směrech politicky přitvrdil a šel na ruku oligarchům, ale na druhou stranu tam vybudovali stovky kilometrů dálnic a železnic včetně vysokorychlostních tratí, což je impresivní. Navíc mají všichni smartphony, vše se řeší online, přes aplikace, lístek na vlak už si ani jinak nekoupíte...

Už jste nám vysvětlil, proč je Indonésie zajímavá a stojí za zkoumání. Vy pracujete v Orientálním ústavu AV ČR, ale učíte mladé indonesisty i na Filozofické fakultě UK. Co všechno?

Učím starší i moderní dějiny, politické systémy a náboženskou i jazykovou situaci v jihovýchodní Asii. To mě moc baví. Klasický tříletý bakalářský program na mé alma mater loni skončil, nyní jsme bohužel v takovém „přechodném období“. Dobíhají ještě studenti, píšou diplomky a čekají je státnice, ale nevíme, zda dostaneme reakreditaci.

Nemáme v oboru docenty, což je také zapotřebí. Měli jsme od roku 2010 čtyři tříleté „vrhy“ bakalářů, tak od deseti do čtrnácti studentů, a těší mě, že se jako absolventi vždycky dobře uchytili jako integrační pracovníci či průvodci, jedna naše bývalá studentka – nyní již indonesistka – pracuje na indonéské ambasádě v Praze, další zase na české v Singapuru.

To je jedna rovina. A kolik žije Indonésanů v Česku?

Stovky. A zvyšuje se to, protože přibývá smíšených párů, což vidím jako soudní překladatel. Každou chvíli mě někdo osloví se žádostí o přípravu dokumentů nebo tlumočení svatby, na matrice či jiných úřadech. A začíná to být problém, protože jsme tu jen tři soudní tlumočníci, neboť ani bakalář nestačí. Na přípravu ideálně potřebujete pětiletý filologický obor. Občas mi volají i ze Slovenska, tam totiž nemají ani jednoho! Abychom se do takové situace nedostali, navrhli jsme pojetí areálových studií jihovýchodní Asie, což je vysoce strategický region.

Jak často tam jezdíte?

Bohužel teď docela málo. Byl jsem loni na podzim, před covidem jsem jezdíval ob rok: jednou Indonésie, podruhé jiná země regionu: Malajsie, Filipíny, Thajsko. Letos mám rozdělaných několik projektů, asi vyrazím příští rok. Tuším, že to bude poosmnácté.