Je důležité chránit mozek a nervový systém co nejdříve

Laureátka Hlavní ceny Neuron 2025 za mimořádný přínos vědě, neuroložka Eva Kubala Havrdová z 1. LF UK, se celý život snaží měnit osudy pacientů s roztroušenou sklerózou. Prosadila nové způsoby hodnocení účinnosti léčby, bojovala za dostupnost moderních léků a stále posouvá hranice oboru. „Fakta nakonec vždycky zvítězí, jen to někdy trvá strašně dlouho,“ říká.

Získala jste Hlavní cenu Neuron 2025 za mimořádný přínos vědě. Co vy osobně považujete za svůj nejdůležitější počin?

Myslím, že jedním z důvodů ocenění bylo to, že jsem se podílela na vytvoření systému, jak porovnávat účinnost léků napříč různými klinickými studiemi. Sledujeme přitom nejen klinický stav pacientů – tedy výskyt akutního zhoršení a progrese nemoci –, ale také několik parametrů z magnetické rezonance. Když se tato data spojí, získáme jedno číslo: procento pacientů, jejichž stav zůstává dlouhodobě stabilní. A právě o to nám jde. A samozřejmě i samotným pacientům.

I když tento ukazatel nezahrnuje úplně všechny možné proměnné, ukázalo se, že je velmi praktický. Dá se s ním dobře pracovat a dnes se běžně používá. Ve většině odborných publikací se už uvádí právě toto procento stabilizovaných pacientů.

Znamená to, že tento výpočet vždy vztahujete ke konkrétnímu léku, který pacient užívá, a na základě toho pak hodnotíte jeho účinnost – tedy i s ohledem na historii předchozí léčby?

Zjišťujeme efektivitu léku, ale v rámci klinických studií. Tento způsob hodnocení proto slouží hlavně k tomu, aby měli lékaři jasnou představu o tom, jak účinný který lék skutečně je. A právě tady jsme podle mě přispěli nejvíc – systematickým sběrem dat a jejich vyhodnocováním. U konkrétního pacienta to samozřejmě můžeme také sledovat, ale tam už vstupuje řada dalších proměnných. Každý z nás má trochu jiný imunitní systém a reaguje na léčbu jinak. Navíc záleží i na tom, v jakém pořadí léky dostává – léčba obvykle funguje nejlépe, když je nasazena hned na začátku. Pokud přijde až jako třetí nebo čtvrtá, její účinek bývá slabší.

Víme, že pacienti s horší prognózou by měli dostat tu nejúčinnější léčbu hned od začátku. Pokud nejprve zkoušíme méně účinné, ale velmi bezpečné léky a čekáme, zda zaberou, zbytečně tím ztrácíme čas, který je v tomto případě klíčový. Každý rok prodlení znamená další poškození nervového systému. Nervová vlákna, která zaniknou, se už neobnoví. Proto je důležité chránit mozek a nervový systém co nejdřív. To všechno je výsledkem dlouhodobého výzkumu, na kterém jsme se jako centrum – a já osobně jako součást týmu – postupně podíleli.

Byly chvíle, kdy jste musela prosazovat nové přístupy navzdory skepsi okolí?

Týkalo se to hlavně období, kdy jsem se snažila prosadit, aby naši pacienti měli k dispozici stejnou léčbu jako ti na Západě. To byl dlouhodobý a vyčerpávající boj, především s pojišťovnami, a často s rizikem, že mě někdo vyhodí, protože jsme otevřeně říkali, že systém úhrad je nastavený špatně. Tvrdili jsme, že tímto způsobem se u nás vlastně „vyrábějí“ invalidé, protože pacientům není umožněno dostat se k účinné léčbě včas. Krátkodobě se sice ušetří na lécích, ale dlouhodobě to vede k tomu, že z těchto lidí jsou mnohem dražší pacienti. Byla jsem jedna z prvních, kdo u nás inicioval farmakoekonomickou studii, abychom to mohli doložit čísly. Byli jsme obviňováni z toho, že léčbu „nadužíváme“, a tak jsme potřebovali dokázat, že invalidita je pro společnost mnohem nákladnější než včasná a účinná léčba.

Jak se vám to podařilo?

Především vytrvalostí, tlakem a tím, že jsem se nebála a nevzdala to. Fakta nakonec vždycky zvítězí, jen to někdy trvá strašně dlouho. Když to nejde jedněmi dveřmi, je třeba zkusit jiné. Hledat jiné cesty, další argumenty, nové spojence. Nesmíte se nechat odradit neúspěchem.

Tak se tedy projevuje vaše „chození proti proudu“, o němž jste mluvila v jednom z dřívějších rozvorů?

Ne že bych to přímo vyhledávala, ale když je to potřeba a má to smysl, tak ano – jdu proti proudu. Málokdy vytvoříte něco nového, když jdete s proudem.

Kam se podle vás bude léčba roztroušené sklerózy dál ubírat?

Naším cílem je dostat se v poznání úplně na začátek nemoci – ideálně už do bodu, než se vůbec rozvine. Zdá se totiž, že hlavním spouštěčem onemocnění je virus Epstein–Barrové (EBV). Právě tímto směrem se bude výzkum i léčba pravděpodobně ubírat.

A především k prevenci – například formou očkování. Podobně jako se dnes postupuje u rakoviny děložního čípku, kde očkování proti HPV výrazně snížilo výskyt onemocnění. Nebo jako v případě dětské obrny, která byla díky vakcinaci prakticky eradikována.

Samozřejmě to není otázka několika měsíců nebo let, ale spíše dlouhodobého vývoje. Současné léky zůstanou pro pacienty, kteří už mají rozvinutou chorobu. My ale musíme jít dál – identifikovat všechny rizikové faktory, najít populaci, která je ohrožená, a tu se snažit chránit ještě před propuknutím nemoci.

Jaké jsou nejčastější příčiny rozvoje roztroušené sklerózy?

Kouření, obezita, dlouhodobý stres, nedostatek pohybu a vitaminu D. Dále také konzumace vysoce průmyslově zpracovaných potravin, jež mají negativní dopad na celkové zdraví i imunitní systém. To vše tam, kde je určitá genetická dispozice.

Rozumím tomu správně, že se roztroušená skleróza často rozvíjí až v pozdějším věku, kdy se tyto rizikové faktory začnou sčítat?

Ne tak úplně, to sčítání rizikových faktorů se projeví vývojem neurologických příznaků, to ano. Chceme jít ale před tento bod – největší roli v riziku rozvoje roztroušené sklerózy hraje prodělání EBV infekce v dospívání. První skupinou, kterou dokážeme identifikovat, jsou mladí lidé, kteří prodělali infekční mononukleózu. Jakmile budeme vědět, jak s nimi pracovat a jak u nich snížit pravděpodobnost rozvoje roztroušené sklerózy, posuneme se blíž k prevenci nemoci. U těchto jedinců se totiž často přidávají další rizikové faktory – například nekvalitní strava, kouření nebo jiné nezdravé návyky.

Co byste poradila mladým kolegům a kolegyním, kteří chtějí dělat smysluplnou práci, ale bojí se jít „proti proudu“?

Najít si obor, který je opravdu baví a u něhož cítí, že je to jejich cesta. A k tomu dobrého mentora a učitele. Já sama bych se bez profesora Jedličky (neurolog Pavel Jedlička, přednosta Neurologické kliniky ve Fakultní Thomayerově nemocnici – pozn. red.), který šel v léčbě a výzkumu roztroušené sklerózy výrazně proti proudu, nejspíš tak daleko nedostala. Důležité je vidět smysl v tom, co děláte, i když se to zpočátku zdá nemožné. Některé věci, které dnes považujeme za samozřejmé, se tehdy zdály hodně vzdálené.

Když člověk najde takového mentora, je to ideální – klidně i v zahraničí. Výjezdy jsou dnes podporované a často i nutné pro další růst. Samozřejmě je v tom i určité úskalí, že ti nejlepší zůstanou venku, ale to je riziko, které musíme podstoupit.