Slavistka Masako Fidler: Čeština je zvukově nejkrásnější

Je to velkolepý příběh bystré a skromné Japonky, která v dětství poslouchala slovanské skladatele, pak na tokijské Wasedě vystudovala rusistiku, aby odešla do Kalifornie studovat slavistiku a lingvistiku. Badatelsky se jí tuze daří. Masako Ueda Fidler působí na prestižní Brown University v rámci pověstné Ivy League, kde bádá a také vyučuje, považte, češtinu. Již od roku 2012 rozvíjí intenzivní spolupráci v rámci multidisciplinárního memoranda o porozumění mezi Brownovou a Univerzitou Karlovou. „A je to báječné,“ říká paní „Mako“ v rozhovoru bezchybnou češtinou. Celá story má doslova zlatou tečku: Masako Fidler totiž převzala 19. února Zlatou medaili Filozofické fakulty UK.

Gratuluji vám k zasloužené plaketě. Jaké to bylo přebírat takto vysoké akademické ocenění v Praze na Univerzitě Karlově?

Pro mě je to velikou ctí, ale nejen pro mě, ale i pro všechny účastníky, kteří se aktivně podíleli na různých společných projektech a spolupráci. Vnímám to jako uznání pro všechny zúčastněné. Hlavně proto, že naše meziuniverzitní dohoda je skutečně postavená na základě smysluplných projektů. Po zahájení roku 2012 jsme si dali zkušební období na dva roky.

To je samotný začátek vaší spolupráce?

Bylo to hned od počátku širší a multidisciplinární. Vedení Brownu řeklo, že uvidíme, jak to celé bude fungovat. A já říkala, že když to nebude smysluplné, ať to klidně zajde, skončí.

Chcete, aby to mělo smysl, nešlo jen o „papír“.

Jistě. Kupodivu to bylo příjemné v tom, že se postupně k memorandu připojovali další a další kolegové a další katedry. Zájem u nás byl. Ještě bychom měli naši dohodu víc zviditelnit! Nevím, do jaké míry je známá napříč Univerzitou Karlovou, ale na Brown University to někdy bývá dost těžké: třeba dostat se s nějakou zajímavou informaci na čelní stránku, na homepage. Pak málokdo ví, že taková dohoda existuje, i když se maximálně snažíme.

Na stránkách vaší alma mater jsem našel „Memorandum of Understanding“ mezi Brown University a Charles University. Co je vaším úkolem?

Ano, memorandum o porozumění. Jsem kontaktní osobou prakticky pro všechny, takže kolegy napříč obory znám alespoň rámcově.

V jakých disciplínách je Karlovka vnímaná jako zajímavé pracoviště?

Zapojené kolegy máme „rozsypané“ po různých katedrách a disciplínách, takže to nejde říct jednou větou. Na začátku jsme si řekli, že to má být skutečně multidisciplinární dohoda mezi univerzitami, protože si Brown University zakládá na tom, že se propojují smysluplné věci napříč obory. Tak jsem tu oslovovala lidi z historie, z oblasti italských studií, ze slavistiky, egyptologie a tak dál. Dávali jsme to dohromady. Úplně na začátku jsme měli i vazby přes aplikovanou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultu UK. V Americe byli z FF UK a MFF UK Fulbright stipendisté – po nějakou dobu to byl skoro každý rok někdo z Karlovky. To nám tedy hodně pomohlo. A tak se postupně rodily další a další projekty.

Když říkáte každý rok, bylo to třeba po dobu pěti šesti let v kuse?

Tak. Můžu jmenovat třeba Jiřího Janáka, pak Václava Kučeru z Matfyzu, dále Martina Pehala, Ondřeje Slačálka či Václava Cvrčka, dnes již profesora (více v přiloženém boxu níže). 

Takže spolupráce v lingvistice fungovala už delší dobu. Jak to narušil covid?

Covid udělal své, takže jsme měli trochu potíže. To ano. Ale běží to, začátkem roku se dělají workshopy, tematicky zaměřené, a přivádíme i undergraduate studující z Brown University, aby se účastnili. Zároveň se zapojují i doktorandi UK. Opravdu to žije. Například témata, která studují Holly Case s Ondřejem Slačálkem jsou široká, třeba „pozornost“, „komunita“, „imitace“, „apokalypsa“ nebo „transcendenční politika“.

Takže „zkušební období“ po roce 2012 dopadlo dobře.

Ano. Podařilo se to obnovovat a prodlužovat. Na začátku to bylo na „experimentální“ dva roky, pak na čtyři roky a nedávno jsme podepsali znovu další prodloužení. Při té příležitosti se objevili i zástupci diplomacie, kteří z české ambasády přijeli na Brown.

Jak se pracuje na Brown University ve slavistice, případně bohemistice?

Bohemistiku nemáme samostatně. Máme naši slavistiku poměrně volně nastavenou. Studující mají povinný jazyk, typicky minimálně tři roky ruštiny, češtiny nebo polštiny, případně dva a dva jiný slovanský jazyk podle režimu jejich studia. K tomu mají sedm povinných kurzů ze slavistiky, ale nemusejí být jen z naší katedry. Studenti mohou chodit i na historii, politologii a podobně. Je to skvělé prostředí v tom, že se mohou soustředit na to, co je opravdu zajímá.

Je to bakalářské (B.A.) a pak navazující magisterské (M.A) studium?

Pokud jde o česká studia, je to primárně bakalářské studium. Studující se většinou přijímají na Brown Uni obecně a až na konci druhého ročníku prohlásí, nač se budou soustředit. Říká se tomu „concentration“. Není to úplně stejné jako „obor“ řekněme v evropském smyslu, spíše jde o zaměření.

Kolik u vás studuje lidí se zájmem o slavistiku, když vezmeme všechny kategorie?

Na úrovni undergraduate programu je to zhruba každý rok tak kolem sedmi nebo osmi studujících, což není myslím tak špatné. U jednotlivých národních literatur a jazyků to bývá často i méně. A protože je Brown University tak volně nastavená, často to bývají lidé, kteří studují třeba politologii, ekonomii a kombinují to ještě s jiným oborem, vlastně jsou jakoby dvouoboroví, když si to nastaví. Mají velkou svobodu, pokud mají chuť a plní požadavky.

Co přesně učíte vy? Kolik máte kurzů?

Moje hlavní pozice je ve slavistice. Nedávno mne více zahrnuli i do obecné lingvistiky. Učím češtinu jako jazyk, dále vedu kurz sociolingvistiky slovanských jazyků ve středovýchodní Evropě a mám také kurz o české animaci...

O animaci?

Ano, souvisí to s diskurzní analýzou, kterou především dělám. Je to vlastně čtení vizuálního textu. To mě fascinuje. Vnímám to jako svého druhu experimentální „laboratoř“.

Jak se Američané vypořádávají se znělým českým „ř“?

Statečně (usměje se). Krása programu tkví v tom, že nemáme povinný cizí jazyk jako univerzitní požadavek, takže přicházejí hlavně motivovaní studující. To je pozitivní, ale i negativní, mohou totiž kdykoliv odejít. Udržet je někdy docela těžké, ale když jsou hodně motivovaní, tak trénují opravdu poctivě. Znám třeba jednoho studujícího, který si své „ř“ procvičoval i při chůzi, aby se to dobře naučil! Měl slovenské předky.

A je to „ř“ pro ně těžké, nebo se to naučí? I spousta Čechů s tím má problém.

Má to každý různě – vzpomeňte si třeba na Jiřího Dienstbiera seniora, který u nás na Brownu dokonce i přednášel. Ale nemyslím si, že tohle je jako bariéra to úplně nejtěžší.

U vašich slavistů, převažuje zájem o ruštinu, češtinu, polštinu? K čemu tíhnou?

Studenti často zprvu ani nevědí, že existuje čeština jako možnost volby. Ruština je myslím, stále, nejdominantnější. Někteří říkají, že je praktičtější, což teď tak úplně nevím...

Dočetl jsem se, že jste se ke slavistice dostala přes zájem o ruskou klasickou hudbu a ruskou kulturu. Jaká vážná hudba vás zaujala? Jaký byl ten prvotní impuls?

Impulsem byl spíš můj dědeček, který byl dirigentem. Uváděl ruské a sovětské skladatele do Japonska. Seznamovala jsem se doma s partiturami a podobně. I můj otec byl milovník klasické hudby, často mě přivolal do pracovny a poslouchali jsme hudbu spolu.

Studovala jste na prestižní Waseda University. Bylo vaše mládí lemované hudbou?

Chtěla jsem původně studovat klasickou hudbu, ale rozmyslela jsem si to, protože na to nemám úplně sluch. Jsem ráda, že jsem přešla na lingvistiku. Hudba mi ovšem pomáhá, i zvukově. Slyším to. A myslím, že čeština je zvukově nejkrásnější. Je zvukomalebná.

To je velká pocta!

Přijde mi to přirozené. Vnímám to tak.

A přes ruské skladatele jako Prokofjeva, Šoštakoviče a další jste se dostala i k českým skladatelům vážné hudby?

Poslouchali jsme doma všechno, nediskriminovali jsme (usmívá se). Mám pocit, že třeba Novosvětskou symfonii (Antonína Dvořáka) uváděl můj dědeček poprvé a jako první v Japonsku. Za války nesměli, protože se prý nesměla hrát a byla označována jako „americká“ hudba.

Váš nejoblíbenější český skladatel? Dvořák, Smetana?

Asi Janáček. Janáčka jsem si „osahala“ na klavíře, takže ho mám ráda.

Byl jsem kdysi v Tokiu na koncertu japonské klavíristky, která studovala hudbu v Česku na HAMU. Mám pocit, že Japonci mají českou hudbu hodně rádi a že i turistický zájem o Česko jde někdy právě přes vážnou hudbu. 

Myslím, že ano, že to tak opravdu je. Už ve třicátých letech 20. století japonští hudebníci jezdili studovat do Čech, případně do Německa. Ta vazba je známá a vnímaná.

A k literatuře. Kdy jste četla první české autory? Kdo vás zaujal?

Četla jsem Karla Čapka, RUR jsme měli už na UCLA, myslím ale jen jednu část. Pak jsem četla dál a už přímo česky, ale nesystematicky. Spolupracovala jsem později s Petrem A. Bílkem na literárních textech, dělala jsem anotace pro studující. Čtu i současné autory – obdivuji Radku Denemarkovou.

Jde mi i o to, která jména jsou v Japonsku obecně známá. Čapek, Vančura...

Čapek je v Japonsku nejznámější. Kolega Keniči Abe z Tokijské univerzity je překladatel Karla Čapka i Bohumila Hrabala (už přeložil asi tři desítky českých knih – pozn. redakce), známý je Josef Škvorecký a samozřejmě Milan Kundera. Škvoreckého jsem četla hodně kvůli jazyku, jela jsem se podívat i do „jeho“ Náchoda. Kundera je v Americe trochu vnímán ve francouzském kontextu, ale v Japonsku třeba malíř Alfons Mucha není brán jako Čech, ale vyslovuje se „Muša“.

Jaké je současné postavení slavistiky obecně v USA, kde dnes působíte?

Nerada bych zobecňovala za celou oblast, ale myslím, že trochu přetrvává schéma studené války a tedy jazyků „východního bloku“. Jazykové kurzy byly historicky podporované v Americe i politicky, například federální vláda pumpovala peníze do ruštiny, protože to bylo strategicky nezbytné. Ten rámec do určité míry trvá. Na rozdíl od East Asian Studies, kde je jazyk a literatura vnímaná „čistěji“ a „rovněji“, ve slavistice často převládají ruská studia.

Ostatní slovanské jazyky jsou v USA tak trochu mimo radar, mimo hlavní proud slavistiky. Na začátku devadesátých let byl vzestup – Havel, nově objevená Evropa –, tehdy jsem měla více studujících než na ruštinu! Teď je to jiné, ale český program žije. Česká republika je v Evropské unii. Hledají se experti na ruštinu, ukrajinštinu... A kde je čeština, ptala jsem se? To mi řekli: „Česko je OK“. Věci se mění. Když není „nepřítel“, hůře se hledají i zdroje.

Nedávno jsem mluvil s profesorem ze Stanford University. Ptal jsem se, jaké to je dělat dnes vědu pod administrativou Donalda Trumpa, a použil slovo „disgusting“. Mění se financování, granty NIH, zvlášť u témat jako klimatická změna, vakcíny... Jak to vnímáte vy? Jak se za poslední rok změnila atmosféra na univerzitách v USA?

Na univerzitách jsme, doufám, většinou liberální. Ten postoj je jasný. Samozřejmě je to nepříjemné. Je to proti vědám, vědě vůbec a proti migraci. Odkud bereme kvalitní budoucí vědkyně a vědce? Základní vzdělávání není v Americe moc funkční, a tak USA dlouhodobě přitahovaly nejlepší lidi zvenku. To fungovalo, a dlouhodobě se to tímhle může pokazit.

Nechci vás tlačit do politických témat, nicméně vám jsou i trochu vlastní. Zeptám se ještě: věnovala jste se s kolegy obsahové analýze dezinformací. Co jste zjistili?

Ano, to jsme dělali. Antisystémové weby či plátky využívají mainstreamově fádní témata, paraziticky se na ně připojí. Často sdílejí část informací s mainstreamem, ale pak je svérázně rozvíjejí, takže vzniká polopravda. Do témat o svobodě přidávají věci proti Evropské unii, pro Rusko, konspirační teorie... Nabaluje se to ale kolem témat, která se všeobecně řeší.

Zkoumali jste i projevy Gustáva Husáka. Jaké bylo dívat se na normalizační jazyk?

Bylo to velmi zajímavé. Narazila jsem na YouTube na kompilaci Husákových novoročních projevů z let 1970, 1971 a tak dále. Opakuje se to, vybírá se pořád totéž, jen jinými výrazy. Udělali jsme analýzu a porovnávali jsme cílový korpus s referenčními korpusy. Zjišťovali jsme, co bylo abnormálně frekventované. Když jsme to porovnali se současným referenčním korpusem, vycházela jako „klíčová slova“ komunistická a socialistická slovní zásoba, ale bez výrazných výkyvů, což může být i odraz dnešního čtení, že to působí nudně.

Ale když jsme to ale porovnali s referenčním korpusem tehdejší doby, začaly se objevovat také jisté výkyvy. Když se něco dělo v Polsku, graf to zachytil. Ke konci osmdesátých let klesají termíny typu „náš“, „společný“ a podobně (vlastnictví), a naopak prudce stoupl termín „odzbrojení“, což předcházelo i Gorbačově návštěvě. Bylo tedy zajímavé, že i to možná už jemně naznačovalo určité posuny v politice, a vlastně předem. Zkušený čtenář by to možná z řečeného vycítil.

Dočetl jsem se o vaší metodě „jehly v kupce sena“, anglicky „The Needle in a Haystack Method“ (NHM). Co si pod tím má laik v analýze diskurzu představit?

Pracujeme s velmi obsáhlými daty. Seno je v něčem jednotvárné; je toho prostě hodně. A pak v něm najdete něco, čemu říkáme „aha moment“. I díky tomu, že máme velké množství dat, můžete objevit něco, co při čtení jednoho textu nevidíte. Dále ten koncept rozpracováváme.

Jakou svoji práci považujete za klíčovou? Čeho si nejvíc vážíte?

Nevím, jak to hodnotí ostatní kolegyně a kolegové, ale osobně si myslím, že důležitá je práce, kde jsme rozvíjeli metodu, která v anglicky psané analýze vznikla, ovšem pro slovanské jazyky je složitější, protože tu máme pádové koncovky, gramatické kategorie a tak dále, které v angličtině nejsou tak explicitní. Zkoumali jsme, jestli můžeme najít spojení mezi drobnými morfémy, koncovkami, a obecnějšími „zdroji“ v diskurzu. To doufám, že jsme našli.

To je téma keymorph analysis s profesorem Václavem Cvrčkem?

Ano. Všimla si toho Laura Alexis Janda z norského Tromsø, a připojili jsme se k jejímu týmu. Potom jsme dělali keymorph analysis na projevech Vladimira Putina. To je dobrý tah, důležitá věc. Takhle můžeme i pomocí slovanských jazyků přispět k většímu výzkumu.

Jak hodnotíte spolupráci s Univerzitou Karlovou za těch skoro patnáct let?

Je to báječné! Předtím jsem dělala spíše kvalitativní analýzu, nehrálo mi to a chtěla jsem jiný způsob, nějak „objektivnější“ práci s materiálem. Pak přišel Václav Cvrček jako Fulbright stipendista na Brown University – a začali jsme spolupracovat. Mělo to velký vliv.

Na konec: co máte ráda na Češích, na Česku a na češtině?

To je dost velká otázka. Myslím, že mám ráda odolnost, ale pozitivní. Ne „bezbrannou odolnost“, spíš tu schopnost ustát výkyvy, i politické výkyvy, a neztratit smysl pro humor. Ostrý humor, ovšem pozitivní! Myslím, že je to zbraň. Dělám ráda česká jídla, naučila jsem se jich spoustu. Jen škvarky jsem nesměla dělat. Manžel, Čech, mi říkal, že to není „pro děti“.