Silnou stránkou jsou lidé, jejich nadšení a chuť univerzitu posouvat

Po čtyřech letech, kdy stála v čele Univerzity Karlovy jako první žena-rektorka, končí na konci ledna ve funkci Milena Králíčková. „Být rektorem nebo rektorkou je služba, která má hledat cestu, propojovat světy. Určitě se to někdy dařilo, ale na všechno čtyři roky nestačí,“ ohlíží se za uplynulým obdobím.

Jaká je v tuto chvíli Univerzita Karlova, v jejímž čele jste čtyři roky stála? Jakou univerzitu svému nástupci předáváte?

Univerzitu, která je v mnoha oblastech národním i mezinárodním lídrem, ale také univerzitu, která bude v nadcházejícím období procházet nejednoduchou etapou investičního boomu. To na celou řadu fakult, kde tento investiční boom probíhá, ale i na vedení univerzity, bude klást nemalé nároky.

Jaké jsou silné a slabé stránky Univerzity Karlovy?

Silnou stránkou jsou v prvé řadě lidé. Měla jsem možnost opakovaně navštěvovat všech sedmnáct fakult. Lidské nadšení, chuť univerzitu posouvat, je určitě ta nejsilnější věc. Vedení univerzity se za dobu mé služby snažilo, aby se podmínky pro zaměstnance a studující zlepšovaly, abychom se stávali dobrým zaměstnavatelem a dobrým místem ke studiu. Slabou stránkou je jednoznačně podfinancování všech veřejných vysokých škol. V průběhu uplynulých čtyř let jsme procházeli obdobím velké inflace, stagnace rozpočtu. Tím spíš jsem moc ráda, že se v roce 2024 podařilo vybojovat navýšení pro rok 2025, pro UK ve výši přibližně 800 miliónů. Povedlo se to díky kooperaci České konference rektorů, kterou jsem v té době vedla, a Rady vysokých škol, ale také za spolupráce spousty akademiků, zapojených třeba v Hodině pravdy. Současná ekonomická situace není celospolečensky jednoduchá, za finance bude třeba bojovat dál.

Co se vám osobně za uplynulé čtyři roky nejvíc povedlo? Jakou oblast nebo oblasti se vám nejvíc podařilo posílit a posunout?

Kromě zmíněného navýšení financí, které pro Univerzitu Karlovu nebylo malé, jsme posílili podporu žadatelů o mezinárodní granty.  Tým odboru vědy a Evropského centra rozvinul aktivitu, která vedla k větší metodické a informační podpoře. Ve vzdělávací činnosti jsme rozvinuli systém podpory akademických pracovníků v oblasti pedagogických a didaktických dovedností tak, aby každý mladý vědec nebo vědkyně, který na UK přichází, měl oporu v tom, aby mohl kvalitně učit. Narostla průměrná mzda, a to o 34 %. Probíhají rekonstrukce kolejí. Ve studijní oblasti jsme jako novinku zavedli přestupy mezi studijními programy, což nám umožnila novela zákona o vysokých školách. Můžou pomoct k tomu, aby víc studujících školu dokončovalo. Podpora duševního zdraví, vybudování Centra resilience a obecně důraz na péči o wellbeing studujících i zaměstnanců jsou také velmi užitečné. Národním lídrem jsme byli v zavádění mikrocertifikátů a mezinárodním lídrem třeba v přínosu k rozvoji European degree.

Krátce po nástupu do funkce před čtyřmi lety jste dostala otázku, jaké jsou tři hlavní úkoly, které byste si přála splnit. Aby se na konci vašeho rektorování mohlo říct: „Milena Králíčková byla rektorkou, která…“ Odpověděla jste, že byste chtěla posunout ekosystém informačních technologií do 21. století, pokračovat v budování kampusů a naslouchat lidem. Povedlo se vám to?

Moje plány byly jistě ambiciózní. Na to, abych je naplnila, bych bývala musela být úspěšná v obhájení svého mandátu. Protože třeba úkol posunout informační systémy není něco, co dokážete za čtyři roky udělat tak, aby každý zaměstnanec, akademik i studující viděl převratnou změnu. Nicméně, v oblasti informačních systémů jsme nastolili řád a procesy, stanovili strategii rozvoje. Nastupující nový prorektor Martin Nečaský nezačne od nuly, ale bude stavět na tom, co se pod vedením prorektora Tomáše Skopala a kvestora Martina Maňáska podařilo. Jsem ráda, že vtip „něco si přej, padá SIS“ už není realita (úsměv). Máme mobilní aplikaci Univerzity Karlovy s více než 10 000 uživateli, kterých bude postupně s každým nově nastupujícím ročníkem přibývat. Takže v informačních technologiích je to za mě plus, ale po osmi letech by jistě bylo výraznější.

Druhá oblast, investiční výstavba, je za mě plus lomeno mínus. Výstavba MEPHARED 2 bude dokončena včas, což vyžadovalo od vedení Univerzity Karlovy velmi aktivní přístup. Byť každý investiční projekt má problémy, tak tento se povedl velmi dobře a směřuje úspěšně do finiše v polovině letošního roku. Komplikovanější situace je na Albertově, kde se stavba zpozdila vlivem faktorů, jež nemohl nikdo ovlivnit, např. rozsáhlejším archeologickým výzkumem. Teď platí termín dokončení na začátku roku 2028. Vyjednat další financování Kampusu Albertov bude velký kus práce a velký kus starostí. Je v podstatě jisté, že si bude potřeba vzít na dostavění půjčku. Uvědomuji si, že tento projekt nepředávám nastupujícímu vedení ve stavu, který by byl bezstarostný, ale taková už prostě investiční výstavba je – je to vždy náročný proces s mnoha riziky.

Naslouchat potřebám lidí se mi dařilo. Tento cíl spočívá v nastavení vzájemných vztahů, o které je třeba neustále pečovat. Probíhaly snídaně s rektorkou na všech fakultách, návštěvy kolegií fakult, velmi čilý kontakt mých prorektorů se svými odbory a odděleními a proděkany na fakultách. Zároveň ale naše univerzita je tak velká a komplexní instituce, že není v silách žádného managementu být jako vedení univerzity u všech problémů – řešení mnoha z nich leží u těch bližších složek vedení, u vedení kateder a fakult.

Je po čtyřech letech vašeho rektorování Univerzita Karlova sjednocenější?

V roce 2024 po tragédii na Filozofické fakultě bylo období, kdy jsme se opravdu semkli, kdy jsme byli jednou akademickou komunitou, jednou akademickou rodinou. Asi logicky v době ekonomického tlaku a předvolebního boje naopak dochází k tomu, že se akademická obec začne rozdělovat. Podstatné je umět se zase semknout zpátky, vědět, že máme společný cíl, což je kvalitní mezinárodně konkurenceschopná věda a vzdělávání, péče o naše studující a dobré prostředí pro naše zaměstnance.

Podařilo se vám, alespoň v rámci UK, zlepšit postavení žen ve vědě?

Velmi dobře fungovali odborníci v Radě pro rovné příležitosti. Navrhovali konkrétní opatření, která se postupně dařilo realizovat. Třeba otevřené dětské skupiny na fakultách, umožňování částečných úvazků nebo nejrůznější schémata návratových grantů. Myslím si ale, že před Českou republikou, nejenom před Univerzitou Karlovou, je v této oblasti ještě strašně moc práce. Když se podíváme na srovnání, kolik žen ve vědě působí v Evropské unii, pak jsme v České republice na chvostu. Musíme se dál snažit o to, aby žen ve vědě bylo víc.

Měla jste vy osobně v něčem těžší roli jako první rektorka-žena na naší univerzitě?

Asi to ještě úplně nedokážu zhodnotit. Možná bych na tuhle otázku uměla lépe odpovědět za půl roku. Co ale mohu říct už teď, je, že jsem si v určitých okamžicích uvědomovala, jak moc by pomohlo, kdyby bylo více žen v politice. Když jsem jednala s ministry, poslanci a poslankyněmi, uvědomila jsem si, že ženy ve vyšších funkcích chybějí nejen v akademické sféře, ale i v politice obecně. Jsem přesvědčená, že leadership, který je opravdu inkluzivní a přináší různé perspektivy, je kvalitnější. Proto bych si přála, aby bylo více žen nejen v akademickém managementu, ale i v managementu obecně, a také mezi těmi, kdo formují politiku České republiky a rozvoj společnosti jako celku.

Setkala jste se s mnoha významnými ženami ve vysokých funkcích. Co vám to dalo?

Jsem velmi vděčná zejména za všechna setkání se Zuzanou Čaputovou, kterou naprosto obdivuji. Je to žena, která vždy pevně stála na svých hodnotách a prošla si velmi náročným obdobím, kdy byla její role i práce zpochybňována. Velmi si jí vážím a doufám, že na Univerzitu Karlovu znovu zavítá – pro mě je skutečnou ikonou.

Na jaká další setkání se státníky a jinými osobnostmi nejvíc vzpomínáte?

Například na setkání s portugalským prezidentem Marcelem Rebelem de Sousou, vysokoškolským profesorem. Je to člověk plný energie, zaujal všechny studující a svou návštěvu nakonec přetáhl asi o dvě hodiny. Ale v mém srdci navždy zůstane, kromě Zuzany Čaputové, především návštěva Volodymyra Zelenského. Je to nesmírně statečný člověk, hrdý muž. Dojalo mě, když vešel do mé pracovny, rozhlédl se po papírech, viděl můj tým a řekl: „Tohle je místnost, kde se opravdu pracuje.“ Působil velmi lidsky a bezprostředně. Nesmírně okouzlující byl i v komunikaci s ukrajinskými studenty, pro které bylo setkání s ním překvapením, protože o něm z bezpečnostních důvodů předem nevěděli. Je to bezprostřední člověk a lídr v tom nejlepším slova smyslu. Má můj nehynoucí obdiv a na tohle setkání nikdy nezapomenu.

Krátce po vašem nástupu do funkce stále ještě doznívala covidová pandemie, začala válka na Ukrajině a bylo nutné řešit situaci ukrajinských studujících i zaměstnanců. V prosinci 2023 celou UK hluboce zasáhla tragédie na FF UK. Jak moc vás tyto momenty ovlivnily?

Nejvíc mě samozřejmě zasáhla tragédie na Filozofické fakultě. Přála bych si, abychom se jako univerzita bývali dokázali v takové situaci postarat o každého, naplnit všechny potřeby, ale to bohužel nejde. Jedna z nejcennějších rad, kterou jsem tehdy dostala, zněla: „Nebudete nikdy schopni naplnit potřeby všech. Připravte se na to.“ Vždy se najdou lidé, kterým to, co děláme, nebude stačit. Ne proto, že by byli vybíraví, ale proto, že lidské potřeby jsou individuální, proměnlivé a žádný systém nedokáže uspokojit všechny, kteří byli zasaženi a potřebují se uzdravit.

Další rada přišla druhý nebo třetí den po tragédii. V krizovém štábu jsme trávili dlouhé hodiny, hledali způsoby, jak pomoci pozůstalým, zraněným i všem psychicky zasaženým. A tehdy nám někdo řekl: „Běžíte sprint, ale tohle sprint nebude. Tohle bude maraton.“ A měl pravdu. Na univerzitě máme stále stovky, možná tisíce lidí, kteří potřebují naši pomoc, protože utrpěli trauma. Třeba ani nebyli v době útoku na fakultě, ale zasáhlo je to. Psychická traumata na sebe nasedají, na jedno se můžou vrstvit další, a všem těmto lidem je třeba pomoci. Ten maraton běžíme pořád. Jsem moc ráda, že z iniciativy pozůstalých, zraněných a zasažených vznikl spolek Spojeni nadějí, že máme Centrum resilience a nezapomínáme, že péče nesmí ustat.

Co dalšího vás na funkci rektorky zaskočilo? Co bylo nejtěžší?

To je otázka, nad kterou opravdu přemýšlím, co říct. Náročných momentů bylo určitě víc. Často to byly situace, kdy hledáte průsečík napříč celou univerzitou a víte, že každá ze sedmnácti fakult má dobrý důvod hájit svůj postoj. Konkrétním příkladem byl okamžik, kdy jsme dostali velmi nedostatečné prostředky na mzdové posílení. Argumenty jednotlivých fakult byly ve všech případech relevantní a já jsem stála mezi sedmnácti děkany a děkankami a hledala kompromis. Zároveň ale být rektorem nebo rektorkou je služba, která má hledat cestu, propojovat světy, o což jsem se vždycky snažila. Určitě se to někdy dařilo líp a někdy hůř.

Měl by být rektor nebo rektorka spíše reprezentant univerzity navenek, anebo výkonný manažer? K čemu jste víc inklinovala vy osobně?

Každý rektor si musí najít svoji polohu, která sedí jeho osobnosti a aktuálním potřebám dané instituce. Není špatně, když je to různě. Já jsem po osmileté prorektorské zkušenosti věděla, že mě čeká spoustu setkávání s lidmi napříč univerzitou, hodně manažerské práce, ale i práce s politiky. Poměr se měnil v průběhu doby. Nejnáročnější na vyjednávání s politiky byl rok 2024, kdy bylo potřeba zajistit navýšení financí. V té době jsem byla i předsedkyní České konference rektorů, takže komunikace se členy vlády a poslanci bylo opravdu hodně. Univerzální recept ale neexistuje. Osobně jsem hodně stála o pracovní setkávání s lidmi. Ráda jsem chodila nejenom mezi děkany, ale i mezi tajemníky nebo vedoucí odborů na rektorátu, přišlo mi to smysluplné.

Jak jste to všechno stíhala? Jaká byla vaše průměrná pracovní doba každý den?

Setkání probíhala denně od devíti ráno někdy i do šesti nebo sedmi do večera, pracovní večeře i do osmi hodin. Proto jsem pak e-maily často posílala v noci, brzy ráno nebo o víkendech. Snad jsem tím moc neobtěžovala (úsměv). Vydržet se to dalo proto, že mě to bavilo, těšilo a naplňovalo. Trochu jsem zanedbávala péči o vlastní zdraví, takže jedna z prvních věcí, kterou teď udělám, bude preventivní prohlídka, na které jsem čtyři roky nebyla.

Kdo z vašich spolupracovníků vám byl největší oporou?

Velkou oporou univerzity jako instituce i pro mě osobně byli kvestor Martin Maňásek a kancléřka Petra Štanclová. Oba jsou extrémně pracovití, velmi důkladní, snaží se naslouchat. Jejich nasazení bylo naprosto nadstandardní.

Jak vaši práci uplynulé čtyři roky vnímala vaše rodina? Bylo obtížné kloubit funkci rektorky s rolí manželky a mámy dvou dospívajících dívek?

Mám velké štěstí, že manžel je velmi podpůrný a že obě moje dcery vyrostly ve velmi samostatné a nezávislé osobnosti. Tihle tři mě vždycky podpořili. Mám báječnou maminku. I ona je mi velkou oporou, stejně jako moji sourozenci. Ve chvílích, kdy člověk prohrává, jako jsem já prohrála loni v říjnu rektorské volby, pro mě bylo hodně důležité slyšet: „Život není jenom o výhrách. To, kým jsme, se ukáže ne ve chvíli, kdy vyhráváme, ale ve chvíli, kdy něco prohrajeme.“

Mrzí vás hodně, že nebudete mít možnost pokračovat jako rektorka další čtyři roky?

Mrzí, protože je spoustu věcí, které bych bývala ráda dokončila. Na druhou stranu chci moc poděkovat, že se už nějakou dobu potkáváme s profesorem Zimou (budoucím rektorem, pozn. red.) a s členy jeho týmu a věci si předáváme. Některé z nich budou náročné, především investiční výstavba. Věřím ale, že řešení existují, a profesoru Zimovi upřímně přeju hodně sil na to, aby tyhle nedokončené nelehké úkoly s novým vedením zvládl.

Kde budete od 1. února působit?

Jsem absolventkou Lékařské fakulty v Plzni, kde jsem pracovala pro Ústav histologie a embryologie a v Biomedicínském centru. Jsem ráda, že se na obě tato působiště vrátím. Těším se i mezi studenty a studentky.

Podařilo se vám během působení ve vedení univerzity zůstat alespoň trochu v kontaktu s vědou ve vašem oboru?

Od prosince 2023 jsem už téměř neměla kapacitu se věnovat vědecké práci nebo vzdělávací činnosti v takovém rozsahu, v jakém bych si přála. Roky 2024 i 2025 byly pro mě tak náročné, že teprve nyní se budu snažit do toho vlaku zase naplno naskočit.

Než jste se stala v roce 2022 rektorkou, působila jste osm let jako prorektorka v týmu vašeho předchůdce Tomáše Zimy. Bude vám rektorát a aktivní působení ve vedení UK chybět?

Určitě mi bude chybět setkávání se spoustou skvělých lidí, kteří tady na rektorátu jsou a kteří za těch dvanáct let vyrostli a vidím v nich ohromné profesionály. Práce neakademických pracovníků na děkanátech a na rektorátu si nesmírně vážím.

Jaké jsou tři hlavní výzvy, které před Univerzitou Karlovou stojí pro nejbližší období?

Začnu externí podmínkou, za kterou bude potřeba bojovat, ale která úplně není v našich rukách, a to je financování, pokračování v boji o snižování podfinancování veřejných vysokých škol. S tím souvisí největší úkol, který předávám vedení Jiřího Zimy v rozpracovaném stavu, a to je dokončení investiční výstavby. Třetí oblastí je určitě další posilování mezinárodní konkurenceschopnosti ve výzkumu, více mezinárodních grantů i ve vzdělávací činnosti. Zapomenout bychom neměli na umělou inteligenci. Univerzity se v brzké době rozdělí na ty, které systematicky budou rozvíjet kvalitní práci s AI, a na ty, které v tomhle trendu zaspí. A já moc doufám, že Univerzita Karlova bude patřit do té první skupiny.

Co byste vzkázala na rozloučenou celé naší akademické obci?

Zaprvé bych chtěla popřát novému vedení hodně sil, energie a úspěchů, protože až když si jednou ozkoušíte ty rektorské boty, víte, že kdokoli v té funkci nebude mít lehkou pozici. Úkoly, které čekají na nové vedení, jsou náročné, ať už to bude investiční výstavba, obnova institucionální akreditace nebo podpora mezinárodních grantů.

Druhá věc, kterou bych přála všem akademikům, akademičkám, zaměstnancům a zaměstnankyním, je, aby se jim na univerzitě dobře pracovalo, aby je práce pro univerzitu těšila a aby cítili, že i oni přispívají k tomu, jak je Univerzita Karlova důležitá a jak významně ovlivňuje českou společnost. Aby jim tohle uvědomění přinášelo radost.

Našim studujícím bych moc přála, aby studium na Univerzitě Karlově znamenalo pozitivní posun v jejich životní cestě. Nenabízíme jenom vzdělávání a informace, ale i hodnoty. Univerzitu jsem měla možnost posledních dvanáct let sledovat z pozice prorektorky i rektorky a pevně věřím, že jdeme správným směrem. Moc naší univerzitě přeji, ať se jí daří dál se rozvíjet a ať si je vědoma místa, které v české společnosti má, protože je unikátní, nezastupitelné, a my všichni, kteří na univerzitě jsme, včetně studujících, můžeme přispívat k tomu, aby její role taková byla i dál.