Právě před týdnem – dne 9. dubna 2024 – započala demolice budovy na adrese Albertov 7/3a. Prostá adresa asi nikomu nic neřekne. Když ale objekt pojmenujeme jako Menzu a koleje Albertov, každý, kdo někdy studoval na Albertově, ví, o čem je řeč. Život původně Studentského domova byl zpečetěn, když přestal splňovat požadavky moderního stravovacího či ubytovacího zařízení. K nostalgickým vzpomínkám napříč stoleté historii kdysi luxusního stavení uprostřed univerzitního kampusu, na dohled od Purkyňova ústavu, se za pár let přidají i ty na poslední vydaný oběd (stalo se 15. prosince 2022).
 Stoletá historie Studentského domova, později menzy a kolejí Albertov je u konce... |
Od počátku sloužila nenápadná, přesto nepřehlédnutelná dřevěná stavba s kamennou podezdívkou a půdorysem ve tvaru „U“ co by studentský domov. Za jejím zrodem v roce 1921 stála mezinárodní křesťanská sdružení mladých lidí Young Women´s Christian Association (YWCA) a Young Men´s Christian Associatin (YMCA). Na jejím financování se podílela vedle organizace YMCA i univerzita v americkém státě Georgii, ve městě Columbus (Zdroj: Encyklopedie Prahy 2).
Studentský domov na adrese Albertov 7/3a stihl být nejen ubytovnou pro zahraniční či tuzemské studenty, v jeho prostorách se kromě přednášek vedly i pingpongové či kulečníkové boje, našli byste zde i kavárnu, ambulanci a dokonce lázně. Zkrátka to tu žilo. Když Němci v listopadu 1939 uzavřeli vysoké školy, objekt se stal sídlem kanceláře Výboru pro pomoc uprchlíkům hledajícím azyl po nuceném odsunu z pohraničí. Po roce 1945 se budova vrátila ke svému původnímu účelu, neboť činnost tehdejší Karlovy univerzity byla obnovena a studenti zase našli na Albertově pod hlavičkou Kolejí a menz ubytování. A pochopitelně i nezbytné stravování. Menza zde fungovala až do roku 2022, koleje skončily již v 90. letech 20, století.
O fenoménu kolejí Albertov zpívá i Petr Spálený:
„Chceš-li se o historii albertovské menzy dozvědět co nejvíc, pak rozhodně musíš zajít za Radimem Perlínem, má k tomu domu silný osobní vztah,“ doporučil redaktorce magazínu Forum Michal Andrle, šéf PR z Přírodovědy. A tak šla a Radima Perlína, předsedy Akademického senátu Přírodovědecké fakulty se ptala:
Sto let – to už je pořádná nostalgie. Kdy, pane doktore, začala ta vaše?
(po krátkém zasnění se) Počátek mé nostalgie se pojí s prvním ročníkem studia na Přírodovědecké fakultě UK, na Karlovku jsem nastoupil v září 1981. Když jsem byl v albertovské menze úplně poprvé, byla totálně narvaná studenty a studentkami. Stál jsem a vykuleně zíral, kam vedou všecky ty nekončící fronty – byly asi tři a stále dorůstaly.
Záhy jsem pochopil: jedna vedla na obědy, druhá na takzvané dvojáky a třetí na čtveráky – šlo o potraviny, které jste si mohla nakoupit za studentské kupony a přežít s nimi víkendy: za dva kupony byla k mání třeba malá konzerva nebo kousek uzeniny, za čtyři konzerva velká; taková trenčianska klobása s fazuľou, lečo, lunchmeat nebo lahůdkové párky v nálevu za 12 Kčs – to bylo něco!
S kupony se i dobře obchodovalo a „nestudenti“, kteří hledali levný oběd (stával 2,60) byli ochotni za kupony poskytovat protislužby. No, byl jsem mimo, z počátku jsem nechápal, jak vše funguje. Časem jsem „zdomácněl“, pochopil.
Servírované jídlo bylo nejspíše z kategorie „dobrá studentská klasika“. Je to tak?
Ano, i tak by se to dalo říci. Mluvíme-li o historii, zdejší nabídka a jídlo samotné měly charakteristiku: nejbližší, nejrychlejší, nejjednodušší, nejlevnější, a – řekněme – sporadicky chuťově atraktivní (s úsměvem).
Anžto jsme, my studenti, byli „odkojeni“ různými druhy školních jídelen, vlastně nás příliš nepřekvapovalo. Zkrátka, kontinuita úrovně školního stravování byla i na výšce zachována. Nutno dodat, že menzu využívali vedle přírodovědců též studenti z 1. lékařské fakulty UK, Matfyzu nebo z nedaleké Dopravní fakulty ČVUT.
Ovšem součástí areálu byla také kolej. Jak to vypadalo tam?
Jsem Pražák, tudíž jsem na koleji, která se nacházela nad menzou a vedle ní, nebydlel. Jestli mě paměť neplete, bydleli na nich převážně studenti Přírodovědy. Jelikož byla blízkost fakulty vyvážena nižším komfortem, ubytovaní zde byli především prváci a druháci. Však se na většině pokojích bydlelo po čtyřech, tudíž soukromí téměř neexistovalo, postele byly palandové. Když je vám osmnáct či devatenáct, řešíte vlastně jen místo na přespání pod střechou, nic dalšího.
V podstatě velmi jednoduchá polodřevěná stavba se zděným základem měla ale mnohem barevnější minulost, než „jen“ menza či kolej…
Původně nabízela ubytování především pro utečence z východní Evropy po 1. světové válce, jak po rozpadu osmanské říše, a především pak po občanské válce v Rusku a vzniku Sovětského svazu. Ti, co nesouhlasili s Leninovým terorem, zkrátka utekli do Evropy a na pozvání prezidenta Masaryka se mnozí dostali do Čech. Šlo povětšinou o vzdělané nebo po vzdělání toužící mladé lidi; získali zde azyl a po studiu i velmi dobré uplatnění.
V roce 1924 byla k původní stavbě přistavena další dvě křídla – půdorys budovy tím získal tvar „U“ – a objekt začal sloužit též jako ubytovna. Studentský domov měl v prvopočátku – před 2. světovou válkou – vlastní samosprávu a účetnictví. Po roce 1939, kdy Češi museli opustit pohraničí zabrané Sudety, tak někteří našli náhradní ubytování – v podstatě až do konce 2. světové války – právě zde. Pak se objekt vrátil ke svému původnímu účelu, pod správu univerzitních kolejí a menz.
|
|
Z dobových fotografií je patrné, že objekt měl i pestrý společenský život. Víme o něm něco více?
Všude, kde jsou studenti, je vždy bohatý společenský život. V domě se nacházela čítárna s velkým sálem pro kulečník, hrál se zde tehdy nový sport ping-pong, odehrávaly se tu bouřlivé studentské schůze a další aktivity. Dokonce zde přednášely význačné osobnosti. Narazil jsem na vzpomínku jednoho z pamětníků: Básník Jaroslav Seifert si podle článku teoretika moderního umění Karla Taigeho připravil přednášku pro studenty o nově vznikajícím moderním umění a spolkovém životě umělců. Na svoji přednášku pozval svého kamarád a kolegu-básníka Vítězslava Nezvala. Nezval o svém zážitku pak napsal: Přišel jsem na Albertov jako zapřisáhlý nepřítel Devětsilu, a odcházel jsem jako člen Devětsilu (Umělecký svaz Devětsil založen v r. 1920 v Praze skupinou socialisticky orientovaných výtvarníků a literátů; profiloval jako seskupení českých avantgardních umělců).
Víme ještě o dalších osobnostech, které sem chodily?
Častým návštěvníkem byl i jediný český nobelista ve vědách – pan profesor Jaroslav Heyrovský, objevitel polarografie (1890-1967; Nobelovu cenu za chemii získal v roce 1959), který pravidelně přednášel v budově Chemických ústavů Přírodovědecké fakulty. Pravidelně sem chodil na obědy. V menze u stolu jsme se jako studenti mohli potkat s mnohými kapacitami v oborech, které se rozvíjejí na Přírodovědě, na Jedničce nebo na Matfyzu. Menzou opravdu šla stoletá historie fakulty na Albertově.
Nyní ji čeká demolice…
Posledních deset patnáct let zde byly kanceláře a provozní budovy Přírodovědy a nárazově zde fakulta ubytovávala návštěvy. Pobočku zde mělo i Centrum jazykové a odborné přípravy UK. Všichni jsme samozřejmě tušili, že dny objektu jsou sečteny, proto se do oprav objektu neinvestovala ani koruna. Jeho stavebně-technický stav pak zákonitě scházel na úbytě. A během měsíce dubna a května 2024 by stavba měla být srovnána se zemí…
Cítíte smutek?
Život jde dál. Nostalgie samozřejmě zůstává – studentské vzpomínky přetrvají věčnost. Ale slzy neroním, jde o přirozený vývoj, který se nezastaví.
Přiznávám, že jsem se jednou téměř rozplakal dojetím. A sice, když jsem se po deseti letech strávených mimo fakultu vrátil zpět. Tehdy, v roce 1995, jsem po vstupu do menzy zjistil, že se naprosto nic nezměnilo! Stejné papírové lístky na obědy, stejné fronty, stejné upatlané tácy, stejné hliníkové příbory. Uvědomil jsem si, že šlo vlastně o hořkou nostalgii. Vždyť všude jinde veřejné stravování nabralo zlepšující se trend, jenž se ale Albertovu úspěšně vyhnul. Tady bylo potřeba například den předem razítkovat obědové lístky podle výběru ze dvou nebo tří jídel, jinak vám oběd propadl…
A nějaká osobní veselá příhoda by byla, prosím?
To jsem už jako zaměstnanec fakulty seděl nad obědem a spolu se svými stolovníky debatoval o nějakém tématu. Když vtom mi na zádech přistála polévka nějakého studenta, který se snažil s tácem naloženým jídlem projít úzkou uličkou mezi stoly. Nepovedlo se, tehdy jsem fakt nebyl rád (s úsměvem).
Coby studenti jsme si také střihali (nůžky, kámen, papír), kdo po jídle odnese talíře do okénka. A když vás sedí okolo stolu třeba deset a prohrajete…
Pane doktore, tipnete si, jaké jídlo bylo v poslední dekádě albertovské menzy hitem strávníků?
Netuším.
Smažák s hranolky a tatarkou.
Jo, tak to chápu, česká lidová klasika.
Menza fungovala díky 14 lidem, z toho byli čtyři kuchaři. A jídel se denně vydávalo na 1200 porcí.
Však jsem vám říkal, že šlo vždy o velkou menzu! Před čtyřiceti lety to klidně mohlo být až 2000 porcí. Obrovskou výhodou bylo, že se zde vařilo a menza mohla operativně reagovat na množství strávníků.
Teď tedy na stejném plácku vyroste tolik očekávané Biocentrum.
Čtyřpatrová moderní budova s laboratořemi, pracovnami a přednáškovými sály sloužícími všem biomedicínským oborům. Součástí Biocentra ale nebude zbrusu nová menza, ta je v plánech Globcentra čekajícího zatím na finance na stavbu. Do té doby musejí strávníci vystačit s přechodným provizorním řešením ve stávajících plechových buňkách, kam je jídlo dováženo z vývařovny. Neumím si představit, jak dlouho tento podhodnocený stav stran zajištění stravování vydrží. Ale to je na zcela jiný rozhovor…
Poslední rozloučení s legendární menzou Albertov proběhlo na PříFest Open Air Festivalu v říjnu 2022 / Foto: Hynek Glos
