V úterý 4. listopadu se ve Velké aule Karolina sešli pozůstalí po předloňské tragické události na Filozofické fakultě, příbuzní a přátelé, ale i podporovatelé odkazu zesnulých a příznivci toho dobrého, co lidi spojuje v laskavosti a sounáležitosti.
U příležitosti benefičního koncertu souboru Cappella Mariana zazněl hudebně-literární program Guillauma de Machauta, jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a básníků 14. století. Machaut působil přes dvacet let ve službách českého krále Jana Lucemburského a věnoval mu řadu svých skladeb. Význačná je především jeho Notredamská mše, kdy jako jediný skladatel zhudebnil celé mešní ordinárium. Stejně tak ale ovlivnil vývoj důležitých forem světské hudby i dvorskou poezii – právě z nich pak pramenil program tohoto koncertu. Skladby starých hudebních forem – moteta, balady a virelai – proplétala Machautova oslavná báseň Soud českého krále věnovaná Janu Lucemburskému (v interpretaci Jaromíra Meduny). Český král v tomto příběhu rozsoudí dvojici ve při o to, kdo z nich je nešťastnější – dámu, jíž zemřel milý, a rytíře, kterého opustila jeho milá. Ti vyhledají krále a žádají jej o jeho verdikt.
Děkanka FF UK Eva Lehečková v úvodním projevu citovala sekretáře Jana Lucemburského Machauta. Ten svého krále líčil jako ideálního panovníka, jehož vlastnosti jsou vzorem pro nás všechny, „neboť hrdinskost nosí všude jeho meč, odvaha ho řídí a povzbuzuje a štědrost mu otvírá dveře do všech srdcí.“ Tyto hodnoty, stejně jako naději v dobro, které může naším přičiněním vzejít i ze špatného, vidí jako důležité i dnes, o téměř sedm set let později.
V podobném duchu pokračoval Marek Vácha. Z tohoto večera vzpomínky na oběti, zraněné, jejich příbuzné a přátele bychom si podle něho měli odnést důraz na rytířské ctnosti i na naši vlastní vnitřní sílu a schopnost konat. „Guillaume nám přes propast staletí vzkazuje: básně, které pokud nenapíšete vy, nebudou napsány nikdy. Ani symfonie, které když nesložíte vy, nikdy nevzniknou.“
Ansámbl Cappella Mariana vystoupil ve složení Hana Blažíková (soprán, gotická harfa), Vojtěch Semerád (tenor, fidula), Jakub Kydlíček (flétny) a Mélusine de Pas (tenorová fidula). Cappella Mariana se věnuje tzv. historicky poučené interpretaci středověké, renesanční a barokní hudby. Věhlas na domácí i světové scéně si vydobyla vedle pečlivého důrazu na autenticitu své hudební interpretace (včetně využívání replik dobových nástrojů) i objevnými tematickými programy čerpajícími i z repertoáru italské, vlámské či anglické středověké a renesanční polyfonie. Často též spolupracovala na hudebních projektech s Lenkou Hlávkovou, která se intenzivně věnovala zejména hudební kultuře střední Evropy v pozdním středověku.
Hudba středověku i pozdější renesance nebývá uváděna tak často jako barokní, klasicistní či romantický repertoár pozdějších staletí. I zde, v písňových formách vrcholné tvorby období ars nova, však bylo zřejmé, že nabízí nejen promyšlené proporce harmonií, ale také postupy rytmické či melodické zcela srozumitelné a přístupné i v dnešní době. Kupříkladu proslulý nápěv Douce Dame Jolie, který uzavřel Machautův program.
Lahodné hlasy zpěváků i efektní historické nástroje jako fidula (předchůdce dnešních houslí), dřevěné flétny či gotická harfa (menší než moderní orchestrální harfa) s jejich charakteristickým, měkkým zvukem vykouzlily v prostoru Velké auly přívětivou, komorní atmosféru rozjímání. Závěrečnou společnou píseň s Čelakovského textem Pocestný, kterou si s chutí zanotovalo i publikum, doprovodil na varhany Martin Maxmilian Kaiser.
Ředitel Nadačního fondu UK Tomáš Vokáč ve své závěrečné řeči také akcentoval naději – a informoval, že v rámci Nadačního fondu byly zřízeny tři pod-fondy – mezi nimi i Pamětní fond dr. Lenky Hlávkové, který podporuje studenty hudební vědy. Připomněl také její heslo „bádám, bádám, neflákám se“, které i tento fond dále udržuje.
Předseda spolku Spojeni Nadějí Lukáš Křístek pak nabídl vlastní, zcela lidskou perspektivu: „je v lidské povaze, že sdílená bolest bývá menší“. Takové sdílení tkví zejména v pomoci a podpoře finanční, materiální i psychické, ale také třeba ve společném večeru naděje a uměleckého zážitku.
Svojí citlivou interpretací Cappella Mariana ve Velké aule evokovala duch středověkého královského dvora (připomeňme, že Machaut žil i v době vlády zakladatele univerzity Karla IV.) a zároveň vytvořila vlídný prostor hudební krásy a sounáležitosti, v němž jako by si byli lidé na chvilku bližší i beze slov.
