Anastasja Vištalová: Kůň mi dává nohy

Je vůbec první sportovkyní, která reprezentovala Česko v paradrezuře na paralympijských hrách. Se svými koňmi se Anastasja Vištalová představila fanouškům poprvé na hrách v Rio de Janeiru, pak v Tokiu a nakonec i loni v impozantních kulisách zámku Versailles, kde se konala jezdecká část pařížské paralympiády. Vedle koní Anastasja propadla také právu, které vystudovala na Právnické fakultě UK.

Jezdectví je pro Nasťu, jak jí všichni říkají, životní styl i možnost pohybovat se bez limitů, které jinak vnímá, když nesedí v sedle. Kvůli problematickému porodu trpí od narození dětskou mozkovou obrnou a má omezenou hybnost dolních i horních končetin. Kratší vzdálenosti dokáže ujít za pomoci berlí, na delší už potřebuje vozík. Nejlépe se však cítí v sedle.

Jak si člověk s pohybovými obtížemi najde cestu ke sportu?

Sportovala jsem už od malička. Lékaři doporučují dětem od tří let věku hipoterapii, prospěšná je jednak pohybově, protože uvolňuje a stimuluje celé tělo, navíc dětem kontakt se zvířaty pomáhá psychicky.

Asi v osmi letech jsem začala také s plaváním. Potkala jsem se s naší úspěšnou paraplavkyní a držitelkou několika paralympijských medailí Bělou Třebínovou. Neskutečně mě inspirovala. Začala jsem proto plavat závodně. Mám medaili i z juniorských světových her.

Proč jste se pak přeorientovala na paradrezuru?

Odmalička jsem ke koním tíhla. Kamarádka, co je na vozíku, mi prozradila, že také jezdí. To mě zaujalo. Nechtěla jsem se jen vozit, chtěla jsem jezdit!

Ptala jsem se v hiporehabilitačním oddílu, jestli bych mohla jezdit sama, ale tam mi to rozmlouvali, že by to pro mě kvůli mému hendikepu bylo příliš nebezpečné a mohla bych spadnout. Doma jsem ztropila scénu, že nějaká cesta musí být i pro mě. Rodiče to rychle smetli ze stolu a řekli mi, že už mi je třináct a jestli chci jezdit, ať si najdu sama oddíl nebo trenéra, který by mě přijal. Pár dní na to jsem mamce oznámila, že mě za týden poveze na trénink, a to už z toho nikdo nemohl couvnout (smích).

Po měsíci jsem prohlásila, že mě nebaví jezdit jen na jízdárně, ale že chci závodit. Paní trenérka si klepala na čelo, že se sotva držím v sedle a už se hrnu na závody. Na prvním závodě jsem měla takového stájového mazáka, Robert se ten kůň jmenoval, celé to odchodil za mě. Já jsem byla úplně ztracená a strašně nervózní. Neodradilo mě to ale, dnes je mi třicet a jezdím pořád, i když si rodiče mysleli, že mě to v pubertě přejde. Ono se ale u „koňáků“ říká, že je to nemoc a jakmile tu vášeň chytnete, drží se vás do konce života.

Můžete popsat sportovní disciplínu, ve které soutěžíte?

Věnuji se paradrezuře, což je jediná jezdecká disciplína, která je zastoupená na paralympijských hrách. Každý jezdec je podle svého hendikepu zařazen do jedné z pěti kategorií, které posuzují klasifikátoři, povoláním lékaři a fyzioterapeuti na základě vašeho zdravotního znevýhodnění. Já jsem v kategorii (tj. grade) I, kam patří osoby s nejtěžším hendikepem. Své úlohy předvádíme pouze v kroku, ve volné sestavě je povolen klus, ale to zařazuje minimum jezdců, protože klusové prvky jsou pro nás extrémně náročné a často i s ohledem na zdravotní stav nerealizovatelné.

Úlohy v kroku jsou geometricky laděné, protože s naším profilem hendikepu je velmi častá – a je to i můj problém – špatná prostorová orientace, čehož jsou si tvůrci povinné choreografie dobře vědomi.

Proto zařazují hodně prvků v prostoru – kruhy (osmi- i desetimetrové), diagonály nebo vlnovky od středové čáry. Pro nás jako závodníky je velmi obtížné je zcela přesně provést, prvky by měly být velikostně přesné. Musíme dbát také na to, abychom je nikam v prostoru nechtěně neposunuli.

Využíváte nějakých zvláštní pomůcek, abyste mohla s vaším typem zdravotního znevýhodnění jezdit?

Závodníci mají podle profilu hendikepu určité pomůcky dovolené. Jako závodnice s nefunkčními dolními končetinami a málo funkčními horními končetinami mohu používat například poutkové otěže nebo dvě tušírky (jezdecké bičíky, pozn. red.), případně mohu koně pobízet hlasem. Také mám poutko na sedle, kterého se můžu přichytit.

Vedle toho jsou takzvané individuální specifické kompenzační pomůcky, o ně si ale musíte zažádat na speciálním panelu Mezinárodní jezdecké federace, který posoudí, zda skutečně pomůcku potřebujete, nebo byste s ní získala neoprávněnou výhodu.

Specifikem tzv. nízkých závodních skupin (tj. gradů I.–III.) je navíc to, že jezdec může mít předjezdce, tedy osobu, zpravidla trenéra, která mu půl hodiny před soutěží koně opracuje, tedy uvolňuje v kroku, v klusu i cvalu. Čtvrt hodiny před soutěží už na koni nesmí sedět nikdo kromě jezdce.

Musí být těžké najít vhodného koně, aby respektoval a vnímal hendikepovaného jezdce…

To je ten nejtěžší úkol. Kůň musí mít fenomenální krok, ale nesmí to být lekavý jedinec. Kvůli poruše rovnováhy mám tendenci přepadávat na levou stranu.

Také je tam určitá dysbalance v tom, že mám jednu ruku a nohu kratší. Tohle všechno kůň vnímá a může to pro něj být náročné. Navíc sama nedokážu na koně nastoupit, musí mi pomáhat dva lidé a k tomu potřebujeme taky rampu. Kůň se při nasedání nesmí pohnout.

Takže čtyřnohý partner musí být stoprocentně tolerantní k hendikepu svého jezdce. Nesmí některé jeho nevědomky činěné pohyby brát úkorně nebo na ně jakkoliv reagovat (např. uhýbat na stranu, kam jezdec přepadává). Měl by být schopen rozeznat a odlišit, co je pro něj pobídka, a co jen „vedlejší účinek“ hendikepu jeho jezdce.

Já mám dvě klisny. Dominique je můj životní kůň, udělala se mnou všechny velké kroky v mezinárodní závodní kariéře, kvalifikovala se se mnou na první paralympiádu v Rio de Janeiru. Teď už jsem ji ale kvůli věku z mezinárodního sportu vyřadila, i když na ní stále trénuji. Druhá je jedenáctiletá oldenburská klisna First Love. Říkám jí Lavča. S ní jsem startovala loni na paralympiádě v Paříži.

Pro váš sport je také naprosto zásadní trenér, protože se musí věnovat nejen vám, ale i vašim koním. Jak moc je jezdí?

Trenérský tým je alfa a omega úspěchu, i když všichni vidí jenom jezdce, který září na mezinárodních soutěžích. Trenér musí připravit koně, aby toleroval hendikep, aby věděl, že když se pobízí dvěma tušírkami, že to není trest, ale pobídka, protože to kompenzuje nohu, a že některý nechtěný pohyb neznamená: „zareaguj na to“, ale „zůstaň v klidu“.

V současnosti vás trénuje Libuše Půlpánová, s ní ale nespolupracujete od začátku…

Oslovila jsem ji, protože jsem věděla, že by mohla být ochotná věnovat se paradrezuře, je špičková a pečlivá trenérka. Předtím jsem jezdila na Slovensko za Magdalénou Potočnou Pokornou, která trénovala i slovenskou reprezentaci. Znamenalo to ale, že jsem každý pátek jela přes 300 kilometrů na Slovensko na tréninky a v neděli pak zase zpátky do Prahy. To bylo dlouhodobě nerealizovatelné. Vydržely jsme to s maminkou, která mě tam vozila, asi dva a půl roku. Pak jsem zkusila oslovit Libušku (na fotografii výše) a ta na to kývla, už mě trénuje bezmála dva roky. Loni jsme spolu absolvovaly paralympiádu v Paříži.

Vaší první paralympiádou ale bylo brazilské Rio de Janeiro. Díky vám měla Česká republika vůbec poprvé svou zástupkyni na hrách také v paradrezuře.

To byl splněný sportovní sen. Brazilci byli neuvěřitelně vřelí, paralympiádu pojímali ve velkém a úžasně všem fandili. Stadiony byly zaplněné do posledních míst, na to nikdy nezapomenu, před takovými davy jsem závodila poprvé. Možná to trošku překonala paralympiáda v Paříži, kde bylo také tisíce fanoušků včetně mé rodiny a přátel, kteří mohli za mnou na rozdíl od Ria přijet. Navíc se závodilo v nádherných kulisách Versailles. To má pro nás jako drezurní jezdce zvláštní význam, protože Ludvík XIV., který položil základy moderní drezury, právě ve Versailles realizoval výcvik koní. Covidové Tokio bylo v porovnání s tím trošku smutné.

Jak složité je přepravit koně do Jižní Ameriky nebo do Japonska?

Málokdo ví, že přepravu koní na olympijské a paralympijské hry hradí Mezinárodní jezdecká federace, protože se obává, že kdyby si to měly platit národní výbory a federace, sportovce by tam nevysílaly kvůli vysokým nákladům.

V belgickém Lutychu je speciální letiště, které je upraveno pro transport koní. Tam se koně svezou z celé Evropy a odtud pak letí do dějiště her. Tak to probíhalo před hrami v Riu a pak i před Tokiem, kdy jsme museli navíc absolvovat povinnou karanténu v Cáchách, aby nikdo nebyl nakažen covidem-19.

Velkou oporou v životě i v závodní kariéře je Nastě její maminka (na snímku vpravo).

Kde jste v tom sportovním zápřahu v sobě objevila touhu a odhodlání věnovat se ještě studiu na Právnické fakultě UK?

Na to jsem přišla ještě dřív, než jsem začala sportovat. Asi v osmi letech jsme jednou projížděli kolem Právnické fakulty UK, hrozně se mi ta budova líbila. Prohlásila jsem, že tam budu jednou studovat a ta představa mě už neopustila. I když jsem během studia závodila, nikdy jsem nežádala o individuální studijní plán. Až do státnic pomalu nikdo nevěděl, že reprezentuji ČR na paralympiádách.

Jaké oblasti práva vás zajímají?

Pan profesor Aleš Gerloch vždy říkal, že právo je multidimenzionální fenomén, protože pokrývá široké oblasti lidského života. Bavilo mě si s tím hrát a zkoumat, jaké to má reálné dopady. Top je pro mě rodinné a dědické právo, protože je nejblíž lidem a setkáte se přitom s každodenními lidskými příběhy. A to mě na právu baví a fascinuje asi nejvíc – možnost pomáhat lidem.

Po Paříži jste prohlašovala, že se závodní kariérou nekončíte a budete usilovat o kvalifikaci na paralympiádu v Los Angeles (2028). Jdete za nějakým takovým velkým konkrétním cílem i v právním světě?

Chtěla bych úspěšně dokončit advokátní zkoušky. Ráda bych se věnovala právu i v kontextu hendikepu. Často jsem zažívala, že lidé se zdravotním znevýhodněním se bojí jít za někým s prosbou o pomoc, protože se obávají, že jim nebude rozumět, nebo se nedokáže vcítit do jejich potřeb. Kdyby jim ale pomohl někdo, kdo má podobné obtíže a na vlastní kůži si třeba i zažil, čím si procházejí, tak by to mohlo být pro komunitu přínosné.

Chtěla bych se zapojit i do pro bono projektů. Líbí se mi třeba projekt Advokáti do škol a dětských domovů. Všechny projekty, kterými Česká advokátní komora a advokáti obecně pomáhají potřebným, ať už jsou to samoživitelé a samoživitelky, nebo hendikepovaní spoluobčané, mají dle mého mínění hluboký společenský přesah, kterého bych byla ráda součástí.

Když jsem vás sledovala při tréninku, je vidět, jak se vám v sedle úplně promění a uvolní výraz v obličeji. Co vám jízda na koni dává?

Kůň mi dává nohy a svobodu. Nedokážu se pohybovat jako zdravý člověk, ale když se posadím na koně, hendikep zmizí, limity přestanou existovat. Je to úžasné. Miluji i ten samotný kontakt s koněm. Není to stroj, je to zvíře, které samostatně myslí a které s vámi dokáže komunikovat. Jezdectví není sport, je to životní styl, část mé osobnosti. Nedokážu bez koní žít. Kdyby mi koně někdo sebral, vzal by mi smysl života.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.