Aleš Kroužecký: Každý pohyb se počítá

„Když se bude každý aktivně starat o svoje tělo, je to to nejlepší, co pro sebe může udělat,“ říká docent Aleš Kroužecký z Lékařské fakulty v Plzni UK. Sám nadšený vytrvalostní cyklista, někdejší trenér borců z Tour de France a lékař se na mediky i širokou veřejnost obrací s iniciativou Pohyb je lék. Pravidelná tělesná aktivita nejenže předchází rozvoji civilizačních chorob, ale může úspěšně fungovat i při terapii už probíhajících nejzávažnějších onemocnění.

Původně jste internista, pracoval jste i na jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Plzeň. Kde se objevila vaše vášeň pro sport?

Od mládí jsem sportoval, i když jsem nebyl nijak mimořádně talentovaný. Věnoval jsem se tenisu, později stolnímu tenisu a nakonec jsem objevil kolo. Kolem osmnácti let mi ale učarovaly činky a začal jsem posilovat a věnovat se kulturistice. Během několika let jsem nabral svaly, a to mě motivovalo cvičit dál i v průběhu vysokoškolského studia. Kvůli velké studijní zátěži jsem ale ke konci studia bohužel cvičit přestal, a dokonce jsem se naučil kouřit.

Když jsem pak nastoupil do plzeňské fakultní nemocnice, svalová hmota se začala přeměňovat v tukovou. Zlenivěl jsem, kouřil, a do toho tvrdě pracoval nejdřív na 1. interní klinice FN Plzeň, na nefrologii, a následně na jednotce intenzivní péče.

Po osmi letech nočních služeb plných stresu a nezdravého životního stylu jsem se začal cítit špatně. Uvědomil jsem si, že pokud se dál ke svému tělu budu takto chovat, povede to ke zdravotním problémům.

Co jste udělal?

Zahodil jsem krabičku cigaret do koše a vzpomněl si na kolo. Hned jsem si zaběhl jedno koupit, sedl na něj a zjistil jsem, že moje kondice je úplně tragická. To bylo před dvaceti lety, bylo mi třiatřicet.

Rozjezd chvíli trval, ale postupně jsem se začal cítit líp, ubývaly mi kilogramy a zlepšující se fyzická kondice se začala propisovat do lepší pracovní a duševní výkonnosti. Fyzické zátěže jsem si postupně přidával, až se ze mě stal cyklista a začal jsem jezdit i amatérské závody.

Kdy se k tomu přidala sportovní medicína?

Cyklistika mě pohltila a vyvolala ve mně vášeň pro sport. Začal jsem si uvědomovat, že pokud mám dobře chápat to, jaký má sport vliv na organismus a na zdraví, musím se k němu chovat stejně jako k medicíně, tedy vědecky. Začal jsem načítat medicínské práce na téma sport, respektive pohyb a lidská výkonnost. V té době jsem byl už několik let zástupce přednosty 1. interní kliniky FN Plzeň, ale pak přišla nabídka z tehdejšího Ústavu tělovýchovného lékařství LFP UK, kterou jsem využil a absolutně toho nelituji.

Pracoviště, které nyní vedete, jste nechal přejmenovat na Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví. Co si představit pod termínem „aktivní zdraví“?

Přejmenování jsem si musel trošku vybojovat. Název „tělovýchovné lékařství“ je světový unikát, který vznikl u nás někdy ve třicátých letech, když sokolové chtěli dostat do názvu spojení „tělo a výchova“. Ve světě je ale zažitý termín „sports“ či „exercise medicine“. Snažil jsem se tím vyjádřit také to, že se na našem ústavu nechceme zabývat jenom sportovci, ale že chceme studující i veřejnost přesvědčit, že se o své zdraví musí starat aktivně sami a do aktivní péče o zdraví z velké části patří pohyb.

Jakou roli by měli v prevenci zdraví člověka hrát lékaři, potažmo stát?

Současná medicína bude muset toto téma řešit víc. Dosud jsme vyučovali medicínu tak, že my jako lékaři řešíme až to, když nějaký problém vznikne. Zabývat se ale musíme i tím, jak problémům předcházet. Už studenti medicíny by se měli učit, že prevence je důležitou součástí lékařské praxe.

A jakou roli v tom má hrát stát? Já k tomu dodávám: i pojišťovny. Musíme tomu jít naproti legislativně a finančně podporovat preventivní programy, které budou člověka motivovat k tomu, aby se o své zdraví lépe staral. To znamená, že člověk, který by prokazatelně dělal něco pro své zdraví, by měl například levnější pojistku. Není jednoduché systém změnit, ale je to jediná cesta. Směr, kterým se vyvíjí zdraví ve společnosti, je natolik nepříznivý, že pokud to tak půjde dál, zcela jistě nebudeme schopni ufinancovat v plném rozsahu péči u budoucích generací.

To, že je pohyb pro zdraví člověka prospěšný, už asi dnes lidé vědí. Ale jak si ho přiměřeně nadávkovat do denního programu?

Důležitý je vliv rodiny a školy. Pokud si nevytvoříme vztah k pohybu už v mládí, kdy si vpisujeme do mozku pozitivní asociaci „hýbal jsem se“ – „dělá mi to dobře“, v dospělém věku už je to daleko složitější. Zdůrazňuji studentům i pacientům, že nemusí jen sportovat, aby se hýbali. Pohyb se dá realizovat i v běžném životě. Do práce můžeme popojít alespoň kousek pěšky, místo výtahu vyjít po schodech, několikrát denně se zvednout od stolu a do vedlejší kanceláře dojít místo toho, abychom tam zavolali.

I podle studií dnes víme, že to není tak, že pokud neujdu denně deset tisíc kroků, tak to nemá smysl. Každá minuta pohybu se počítá. Zkrátka je důležité dělat to, co vás baví a co můžete. Když si stanovíte příliš vysoké cíle, které nebudete schopni plnit, demotivuje vás to.

Stojíte za iniciativou Pohyb je lék. Co je jejím smyslem a kdy se stává pohyb lékem?

Pohyb má potenciál nejen preventivní, ale i terapeutický, a to i u tak závažných diagnóz, jako jsou nádorová onemocnění. Pacienti, kteří trpí tzv. civilizačními chorobami, jako jsou obezita, cukrovka druhého typu nebo arteriální hypertenze, pro sebe mohou pohybem udělat strašně moc, za určitých okolností se i téměř vyléčit. A to se snažíme prostřednictvím iniciativy Pohyb je lék šířit na fakultě i mimo ni a ukázat, že nikdy není pozdě s pohybem začít.

Z toho důvodu podporujete i iniciativu Walking with a Doc?

V České republice, dokonce přímo u nás v Plzni tuto iniciativu zavedla kardioložka docentka Kateřina Linhartová. Inspirovala se hnutím, které vzniklo před 20 lety v USA. Jeden kardiolog z Ohia si všiml, že se mu jeho pacienti špatně motivují k pohybu. Tak si řekl, že na procházku bude chodit jednou týdně s nimi. Nejenže pacienti začali chodit s ním, ale postupně se z toho stalo celosvětové hnutí.

Mně se projekt moc líbí, proto jsem do něj zapojil i naše studenty, a s lidmi, kteří se chtějí přidat, vycházíme na procházky od naší fakulty. Vždy se sejde okolo čtyřiceti lidí, nejčastěji seniorů.

Procházka začíná zhruba desetiminutovým úvodním slovem některého z lékařů, který většinou hovoří o tom, jak lidé mohou pozitivně ovlivnit své zdraví. Bývá tam uvolněnější atmosféra než v ordinacích, nahlédneme do reálného života pacientů, kdy společně můžeme cestou vymýšlet, jak jim pohyb více zapojit do života. Studenti se zase díky tomu učí komunikovat se svými budoucími pacienty, buduje to empatii.

Loni v listopadu jsme také uspořádali akci zaměřenou na veřejnost Rozhýbej knír, která propojuje osvětu v oblasti mužského zdraví a význam pohybu pro zdraví. Letos v tom chceme pokračovat. Na fakultě jsme také pořádali akci Týden bez výtahů, kdy jsme motivovali studující i zaměstnance, aby místo výtahů raději chodili po schodech.

Vedle medicíny máte i trenérskou cyklistickou licenci…

To ano, ale dnes už kvůli nedostatku času trénuji jen sebe a jednoho svého kamaráda. Dříve jsem se ale intenzivně věnoval našim vrcholovým cyklistům. Spolupracoval jsem s Romanem Kreuzigerem, Ondřejem Cinkem, s bratry Mathiasem a Karlem Vackovými nebo Petrem Kelemenem.

Trénoval jsem i řadu neprofesionálních sportovců. Časově je to ale extrémně náročné. Nepíšete jenom tréninkové plány, každý den musíte kontrolovat, jak trénink dopadl, probrat s nimi, proč případně nesplnili to, co jste naplánovali, reagovat na jejich pocity a nemoci. Dnes jsou sportovci tak dobří, protože se do jejich přípravy aplikuje věda. Pokud chcete mít špičkového cyklistu, musíte také pořád sledovat, co je nového.

Je výhoda, když je trenér zároveň i lékař?

Vnímavost pro to, co se v těle může dít, a pochopení procesů se nutně musí promítnout ve zkvalitnění tréninku jako takového. Jako lékař si dokážete zdůvodnit, proč má trénink vypadat v daném momentu tak, jak vypadá, nebo jakou fyziologickou kvalitu u sportovce rozvíjíte. Pokud si k tomu sportovce testujete v zátěžové laboratoři, jako jsem to dělal já, pak může jít výkonnost opravdu nahoru. Univerzální návod, jak trénovat, ale neexistuje, potom by to bylo strašně snadné. Musíte pro to mít určitý cit a samozřejmě perspektivního sportovce.

Jak se do vytrvalostní cyklistiky promítá věda?

Jsou tři výrazné trendy, kterými se dá vysvětlit enormní nárůst výkonnosti cyklistů v posledních zhruba deseti letech. Vědecky i empiricky jsme zjistili, že výkonnost vytrvalostního sportovce je výrazně závislá na přívodu sacharidů v průběhu výkonu. Předpokládalo se, že víc než 60 gramů glukózy není schopný trávicí trakt sportovce vstřebat a že ani jeho metabolismus pak není schopen využít víc. Později jsme ale zjistili, že trénovat můžeme i trávicí trakt. Dnes jsou někteří vrcholoví sportovci schopní tolerovat i 200 gramů sacharidů za hodinu. Už také víme, jaké sacharidy využít v průběhu výkonu a jak je namíchat, aby je tělo bylo schopné vstřebat. To je jeden z trendů, který extrémně posunul výkonnost sportovců.

Další trend, který má už dlouhou tradici, je vysokohorský trénink nebo trénink v prostředí s nedostatkem kyslíku. Zkoumáme, který z formátů je pro daného sportovce nejvhodnější – například, jestli má spát vysoko a trénovat nízko, anebo trénovat nízko a spát vysoko, jak tam má trénovat nebo jíst.

Další téma je manipulace s teplotou sportovce. Zjistili jsme, že pokud cíleně naroste teplota sportovce v průběhu tréninkového procesu, například tím, že trénuje v horku nebo se vystavuje sauně, tak to vede k dalšímu zvyšování výkonnosti.

Když se pak vaši svěřenci vypravili na ty největší závody, jako je Tour de France, doprovázel jste je?

Zrovna do Francie se mi to bohužel nikdy nepodařilo. Všechny tyto velké závody jsou obrovský cirkus, který má svá přísná pravidla. Já jsem byl k dispozici pak už jen online, na místě je sportovní manažer týmu.

A mimo závod, zabalíte kola a jedete si projet etapy s nimi?

Když měli moji svěřenci takzvané volné dny, jak jsme tomu říkali, což pro ně znamenalo, že se jeli zlehka na dvě hodinky projet, jezdil jsem někdy s nimi. Oni aktivně regenerovali, já přitom velmi aktivně trénoval (smích). Rozdíl mezi námi je ohromný, a to moje výkonnost na můj věk není nijak špatná. Teprve u profesionálních sportovců vidíte, jak se dá lidské tělo vytrénovat a do jak extrémních výkonů je schopné jít, když máte talent a kvalitní přípravu.