Kurátorka od Náprstků o cestách do Latinské Ameriky a zpět

Když se Tereza Melicharová nedávno vrátila z Jižní Ameriky, měla za sebou nejen několik tisíc kilometrů cest, nýbrž i další vrstvu příběhů, které skládá dohromady – a to mezi Prahou, muzejními depozitáři a živými indiánskými komunitami. „Letos jsem se vydala do Jižní Ameriky s týmem filmařů od režiséra Josefa Kotalíka, který spolupracuje s Náprstkovým muzeem a natáčí pro Prima Zoom třídílnou sérii o zapomenutých českých dobrodruzích,“ prozrazuje magazínu Forum kurátorka, jež má hispanistické (FF UK), ale též divadelní vzdělání (DAMU).

Letos s týmem zavítala do Bolívie, kam se vydala po stopách botanika Tadeáše Haenkeho z přelomu 18. a 19. století, do Argentiny zamířila ve šlépějích Enrique Stanka Vráze a do Paraguaye putovala za odkazem etnografa a kaktusáře Alberta Vojtěcha Friče. „V projektu působím jakožto odborná konzultantka,“ říká Melicharová, která kolegům dodává informace o dějinách sbírek Náprstkova muzea, hledá skryté příběhy původu předmětů a využívá při tom svých znalostí z terénních výzkumů mezi nativními obyvateli i vystudované španělštiny, neboť po jejích studiích v Mexiku si už místní mysleli, že je „nativo“. Z téhož jazyka ostatně nadále překládá – do češtiny již převedla čtyři knihy beletrie i několik divadelních her.

Od divadla až k indiánům

Její cesta k Latinské Americe začala už na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. „K intenzivnějšímu studiu mě inspirovala spolužačka, která se začala sama učit španělsky,“ vzpomíná s úsměvem Tereza. Zájem o cizí jazyk se brzy propojil s reálným světem, když po gymplu odjela na celé léto pracovat do Sevilly. „A tam jsem ještě víc pronikla do hispánské kultury,“ dodává. V Seville totiž objevila symbolickou instituci své kariérní budoucnosti – Archiv Indií, který uchovává cenné dokumenty ke španělské koloniální říši obou Amerik.

Co dál? Logicky zamířila na Filozofickou fakultu UK, kde začala studovat hispanistiku, ale zároveň se věnovala divadelní teorii a kritice. Dvojí studium – silná teoretická základna z UK a praktické dovednosti z DAMU – se pro její kariéru ukázalo jako ideální mix: „Filozofická fakulta mi dala hodně solidní základy filozofie, dějin literatury, dějin obecně, lingvistiku. A ta DAMU zase praktický aspekt. Umět psát, umět se vyjadřovat či veřejně přednášet,“ líčí (na snímku vlevo je péřová ozdoba z paraguayského Gran Chaca od kmene Chamacoco, jíž získal A. V. Frič).

Zlom přišel v Mexiku. Nejprve půlroční pobyt na prestižní univerzitě Tecnológico de Monterrey na severu země – původně s plánem zkoumat mexické divadlo: „Nicméně během pobytu jsem zjistila, že mě mexické divadlo zas až tolik nezajímá, ale fascinuje mě materiální kultura původních obyvatel Mexika.“ Na konci stáže se proto vydala úplně sama na jih země, na „tak trochu bezhlavou cestu“ – jak sama po letech hodnotí – do Oaxaky a do Chiapasu. Chtěla se potkat s místními řemeslníky či umělkyněmi, jež vyrábějí tradiční textilie, nakoupit od nich výrobky a zkusit je později prodávat v Česku. „Chtěla jsem se potkat s uměleckými řemeslnicemi a zjistit o nich co nejvíc. Čím ti lidé žijí a co pro ně znamená tvorba.“ přiznává Melicharová.

Svoji magisterskou práci na iberoamerikanistice FF UK tak zaměřila na textilní kooperativy uměleckých řemeslnic Zapotéků, Mixteků a Chatinů. Zbylé úspory utratila za výrobky a poslala je v několika balících z Oaxacy poštou do Prahy. Doma se pak zrodil malý obchodní experiment: spolu s kamarádkou Martinou Kaňákovou se v roce 2015 zapojila do organizace festivalu Merkádo, latinskoamerického festivalu s trhy, kde své textilie prodávala a zároveň působila coby produkční a dramaturgyně. „Nadchla jsem se a vlastně úplně přehodila kariérní výhybku – od divadla k indiánům,“ shrnuje zásadní předěl.

Audioknihy i „depozitářový šok“

Než se v roce 2021 stala kurátorkou v Náprstkově muzeu, prošla Tereza Melicharová několika profesními zastávkami. Krátce pracovala v Divadle LETÍ, pak v knižním nakladatelství a v audioknižním vydavatelství Tympanum. „Tam jsem dělala nejprve technickou redaktorku a pak i šéfredaktorku, ale postupně ve mně začal sílit pocit, že se chci od manažerských a rozpočtových úkolů zase vrátit k tvůrčí práci,“ říká.

Čekala ji ale ještě jedna profesní zatáčka – roku 2021 zamířila na ministerstvo kultury jako specialista kulturních a kreativních odvětví. „Bylo zajímavé vidět, jak se subjektům rozdělují peníze,“ říká o době nejistoty. Po zkušenosti s úřadem přišla nečekaná nabídka – práce kurátorky sbírky Střední a Jižní Ameriky v Náprstkově muzeu.

První dojem z amerického depozitáře shrnuje bez patosu, ale výmluvně: „Předpokládala jsem, že tam budou stovky artefaktů. Takže můj první pocit byl naprostý šok, překvapení a úžas, kolik těch předmětů vlastně je a jak bohaté sbírky to jsou!“ Oním číslem je devatenáct tisíc artefaktů jen z „jejího“ regionu. „A samozřejmě tam na člověka dýchne i bohatá historie, protože depozitáře pořád mají atmosféru Vojty Náprstka; usmívá se milá kurátorka, která dostala za úkol dokončit zpracování sbírky etnologa Milana Stuchlíka, kterou kdysi pořídil u chilských indiánů Mapuche (Mapuče). Sbírka to není příliš velká, ale je zajímavá uceleností i celkovým zmapováním zmíněné materiální kultury (na snímku vpravo polychromovaná keramická nádoba kultury Nazca z doby 100 př. Kr. až 800 po Kr. z peruánských And).

Dějiny akvizic, zapojení studentů

Tereza Melicharová musela rozjet i dlouhodobý akviziční výzkum dějin Náprstkova muzea: zjistit, jak se jednotlivé předměty do Prahy dostaly, kdo byli sběratelé, jaké existují trendy ve sběratelství i jak se sbírky v domě U Halánků proměňovaly. „Záhy jsem zjistila, že nejsem schopná zvládnout sama ten obrovský objem,“ říká Tereza. A pomoc našla tam, odkud sama vyšla – mezi studujícími Univerzity Karlovy, hlavně z FF UK a FHS UK. „Bez pomoci studentek a studentů by sepsané dějiny nevznikly, výzkum by se nestihl dodělat. Bylo zapotřebí naskenovat množství archiválií, vypsat informace a překlopit je do Museionu, což je náš digitální systém, a z něho pak vylézaly výsledky samy,“ vzpomíná.

A připomíná, že nejméně pro dvě stážistky z UK byla práce v Náprstkově muzeu odrazovým můstkem pro jejich vlastní výzkumy: Daniela Šnapková zaměřila doktorskou práci na část sbírky Václava Šolce a v Chile dnes předává tamním komunitám historické fotografie a informace o předmětech z pražských sbírek; Michaela Ftáčková, zkoumá archeologickou sbírku z Teotihuacánu – a propojuje tak Náprstkovo muzeum s elitní mexickou univerzitou UNAM. Melicharová to vnímá jako ideální propojení univerzity a muzea: „Přijde mi skvělé, že takto můžu studentům přibližovat praxi, a oni se tak vlastně učí sami. Za pochodu.“

Když vyzvídáme, jaké jsou její „top“ předměty z amerických sbírek, zaváhá – vybrat jen několik je skoro nespravedlivé. U toho prvního si je ale jistá: „Je to zajímavá mayská nádoba na kakao, na níž jsou ornamenty vycházející z glyfů. Přišla k nám do Prahy ještě před rokem 1860, možná z jezuitských sbírek. Je raně klasická, asi z 2. až 5. století po Kristu,“ přibližuje. Mezi další klenoty řadí rituální mapučskou sochu, dřevěný náhrobek náčelníka, rehue: „Je s podivem, že něco takového Mapučové vydali. Dnes to vidí samozřejmě jinak – ceremoniální sochy jsou pro ně velmi důležité, vnímají energii předmětu, zdráhají se jej byť jen dotknout,“ vysvětluje kurátorka nábožensko-magický význam.

K pokladům, které stojí za obzvláštní pozornost, počítá také péřové ozdoby Chamacoců, jež dovezl Frič, a ještě starší péřové čapky kmene Tupinambá, přivezené z Brazílie českými jezuity už v 17. století. „Jsou to možná jedny z nejstarších etnografik z Jižní Ameriky v Evropě,“ připomíná Tereza Melicharová. A do své pomyslné Top 5 přiřazuje ještě náprsní ozdoby z pásovce od kmene Bororo, jejichž původ z rakousko-uherské expedice do Brazílie mezi lety 1817 až 1821 odhalila až letos (na fotografii je dýka z kosti od brazilského kmene Bororo, kterou získali čeští přírodovědci v císařských službách kolem roku 1820).

Vzhůru do terénu, na Atitlán!

Jen mezi regály ovšem zůstávat nechce. Míří do terénu. Kolekce chápe jako fragmenty živých kultur – a do těch se vrací, jakmile to jen jde. Důležité je pro ni otevírat sbírky nejen pro badatele, ale i pro samotné původní obyvatele. A to jak prostřednictvím digitalizace, tak osobním kontaktem s těmi, od nichž muzeum své sbírky kdysi získalo. V roce 2022 se proto vypravila do mapuchských komunit v Chile a vyhledala tamní výrobce předmětů a někdejší informátory při výzkumech a předala jim materiály ke sbírkám a stovky fotografií. Mapuchští a mayští spolupracovníci jí dnes pomáhají s výzkumem a určováním sbírek.

Po terénním výzkumu mezi Mapuche v Chile zaměřuje svoji pozornost na mayský svět. „V Guatemale jsme byli loni v létě, navštívili jsme řadu komunit, hlavně kolem jezera Atitlán na guatemalské vysočině. Na jenom břehu jsou to tzʼutujilské a na druhé straně kakchiquelské komunity,“ líčí Melicharová. Na pár kilometrech se tam střídají různé jazyky, estetické tradice i řemeslné techniky tkaní. „Ačkoli je to jen pár kilometrů od sebe, ti indiáni mluví úplně jiným jazykem a mají jinou materiální kulturu,“ vypráví o práci, která jí umožňuje zpětně lépe porozumět i sbírkám u Náprstků a dodávat jim cenný kontext. Vypravila se tam navíc s filmařkou Amálií Kovářovou – zaznamenat kulturu a tvorbu též audiovizuálně.

A jaká je budoucnost indiánských kultur Latinské Ameriky? „Děje se přesný opak toho, co předpovídali někteří cestovatelé na začátku 20. století – kultury původních obyvatel Latinské Ameriky nezanikají, ale naopak tam probíhá zajímavý proces etnického obrození. Vlastně taková revitalizace kultur původních obyvatel, která je ohromně zajímavá z mnoha různých hledisek a stojí za to se jí zabývat, zkoumat ji a hlavně zažít,“ vypráví Tereza.

Zdůrazňuje, že Latinská Amerika rozhodně ještě není „objevená“ a není ani homogenní. Její vlastní práce – mezi muzeem, univerzitou a terénem – je toho důkazem. V depozitářích i za mořem dohledává stopy českých jezuitů, rakousko-uherských přírodovědců anebo etnografů 19. a 20. století, ale i způsoby, jak se kontakty otiskly do paměti a života amerických komunit, které jsou jí partnery při výzkumech. Těm, které by snad podobná práce zajímala, nabízí i pár rad: „Naučte se španělsky. A jděte tam, kam vás srdce táhne.“