Ve svém zaměstnání se Alžběta Moravcová věnuje správě webových stránek, organizací různých akcí, a také problematice umělé inteligence, v soukromí kreslí. A kreslí krásně. Její první autorská knížka byla letos dokonce za svou výtvarnou část nominována na Zlatou stuhu za nejlepší knihy pro děti.
Pracujete v Ústřední knihovně UK, v oddělení s takřka tajemným názvem RSE a AI. Jak si vaši práci mám představit?
To tajemství asi dělají všechny ty zkratky. Naše oddělení vzniklo relativně nedávno sloučením týmu AI a Research software engineering. V RSE pomáhají akademickým pracovníkům a pracovnicím s různými výzkumnými softwary. A v dnešní době je tam s činností AI týmu obrovský překryv. Tak se v našem oddělení věnujeme zajišťování různých AI nástrojů, píšeme metodiky, organizujeme školení.. A já také spravuji několik webových stránek okolo toho.
Vaše práce se týká AI, přitom řada výtvarníků má obavy, že je umělá inteligence připraví o práci.
Výtvarná komunita, ve které se pohybuji, je z toho úplně zděšená, což naprosto chápu a do určité míry sdílím. Zároveň si ale myslím, že AI zatím především napodobuje a nepřináší žádnou uměleckou hodnotu. Osobně jsem ještě neviděla ilustraci nebo obraz od AI, který by mě přesvědčil, že je dobrý. Na rozdíl od poctivé ilustrace stvořené člověkem ve vás výtvor AI nic nezanechá. A pak je tu ještě ten neetický aspekt, že umělá inteligence bez souhlasu vykrádá věci, které už vznikly.
Sama jsem párkrát zkoušela generovat nějaké obrázky, jen abych si to vyzkoušela, a bylo pro mě velmi frustrující neustále upravovat příkazový řádek tak, abych obrázek vypilovala. Nakonec jsem pokaždé dospěla k tomu, že se doberu výsledku jen pokud si to nakreslím sama. A myslím si, že když člověk dělá věci opravdově, tak se tam objeví i momenty překvapení, které jste možná nečekal, a celé dílo hrozně obohatí. A to se u AI nestává. Na druhou stranu vidím, že například ve výuce nebo výzkumu nabízí AI skvělé možnosti.
A používáte nějaké digitální nástroje při své tvorbě?
Většinou kreslím ručně základní obrázek a potom to digitalizuji a barvím v počítači. V počítači si totiž můžete vyzkoušet spoustu možností. Já například nemám až tak dobrý cit pro použití barev a v nějakém grafickém programu si můžu různé barevné kombinace nejdříve porovnat, než je použiji. Mluvím ale o klasických grafických editorech jako Photoshop, nic s umělou inteligencí.
Když jsem viděl vaše starší práce, tak jste barvy nepoužívala takřka vůbec.
Na začátku jsem opravdu k barvám moc netíhla. Já jsem studovala tradiční grafiku, litografii, linoryt apod. a to jsou techniky, které alespoň ze začátku barvy nepotřebují. Grafika je vlastně vyjádření pomocí plochy, linie a bodu a s těmihle třemi prostředky uděláte i bez barev velké věci. Ale v současnosti dělám knížky pro děti, kde se barvy docela hodí. (usmívá se)
Jak se vlastně vyvíjela vaše tvorba? První práce vypadají tak jako zamlženě až depresivně, pak jsou tu jednoduché linie u práce na Saturninovi, pak až komiksové dílo Nathan´s guide, v poslední době převažují dětské příběhy se zvířecími motivy…
Já kreslím už od základní školy, byla jsem tím od začátku okouzlena a je to jediný koníček, který mi vydržel. Ještě na střední jsem dělala komiksy a když jsem nastupovala na vysokou školu, tak jsem se přiklonila k ilustraci. Bavilo mě to spojení textu a obrazu, ovšem tím stylem, že obraz může fungovat i samostatně a vyjádříte v něm víc věcí dohromady. A tehdy jsem dělala i takové tmavé, trochu deprimující věci, ale to bylo období mládí, kdy máte pocit, že vám nikdo nerozumí a tak. Potom už mě to nějak pustilo. (směje se)
Dnes už se věnujete převážně dětským knihám. U řady autorů toto spojení vzniká přes vlastní děti, jak to bylo u vás?
Já mám pocit, že ty dětské knížky vlastně píšu hlavně pro sebe. Ony teda nejsou úplně prvoplánově dětské, což prý paradoxně lidi z nakladatelství Albatros u knihy Černá hodinka pana Skřípala zaujalo. Líbily se jim věci, kterým děti nemusí úplně na první dobrou rozumět. A podle mě spoustu věcí, které dospělí potřebují chápat, děti přijímají úplně bez problémů. A mě vždycky přitahovalo, že u dětské ilustrace si můžete dovolit velkou hravost a fantazii.
Proč preferujete zvířecí postavy? Nejprve to byl příběh zajíce, následovala vydra, pak medvěd. Hlavním hrdinou vaší poslední knihy je jezevec.
Jezevec je graficky strašně zajímavé zvíře - máte tam srst, kterou kreslím pomocí nějaké struktury, jsou tam ty černé pruhy mířící až k čumáku… Baví mě kreslit zvířata stylizovaně. U lidí se to taky dá dělat, když je zajímavě obléknete, ale u zvířat je to jiné. Zároveň mě baví přinášet překvapení do toho, jak se moje postavy vyjadřují. Moje zvířata se tak nejen jako lidé chovají ale i mluví, a to navíc takovými zvláštními výrazy, ve kterých si doslova libuji. A kdyby je používal člověk, nebude to až tak zajímavé.
Například pan Skřípal (hlavní postava knihy – jezevec), si k večeři servíruje oblíbené „ženklavské uzenky“. A všichni se diví, o co jde. Uzenka je jen starší výraz pro uzeninu, a Ženklava je taková maličká vesnice na severní Moravě o které mi moje babička říkala, že tam mají dobré párky. A mě se ten název natolik líbil, že jsem Ženklavu použila do knihy, podle mě to má pěkný zvuk. A je sranda, když jezevec má takový konkrétní vkus.
Na Instagramu se označujete jako „pověřenkyně pro věci důstojných zvířat“.
To je jen takový vtip. Jak jsem mluvila o tom, že ráda používám takový ten vznešenější jazyk, třeba i nějaké archaismy, tak se mi zalíbilo i slovo pověřenkyně. Tak proč nebýt pověřenkyní pro věci důstojných zvířat.
Vy byste byla ideální patronkou zvířat pro jakoukoliv zoo.
Ať se mi ozvou! (směje se)
Dobrodružství si kompenzuji v knížkách
Vaše zvířata pokaždé řeší nějaké dobrodružství. Vydra sní o námořní plavbě, medvěd Metoděj řeší bytovou krizi, pan Skřípal bojuje se strachem ze tmy. Taky vyhledáváte překážky a dobrodružství?
Kdepak, to vůbec! Já si to tak jako kompenzuji v knížkách, kde můžete nakreslit úplně cokoli a nemusíte to prožívat. Lidem se vždy líbí tajemství a něco, co není úplně jasně uchopitelné, a dětem ještě víc. Ostatně bych řekla, že děti se často i docela rády trochu bojí. Teď pracuji na nové knize, kde jsou trošku drsnější věci a snažím se najít správnou hranici, kdy to bude strašidelné tak akorát, abych to úplně nepřepískla.
Bude to pořád pro děti?
Bude. Ale já teď opravdu teprve začínám. Bude to trochu válečný, bitevní příběh, zároveň vtipný a trochu i vzdělávací.
Opět budete pracovat se zvířecími motivy?
Zvířata tam nebudou, do tohoto námětu úplně nesedí. Navíc si teď chci dát od zvířat trochu přestávku, ačkoliv zároveň připravuji i pokračování pana Skřípala.
Jak probíhá váš tvůrčí proces, když jste autorkou textu i ilustrací? Co vzniká dřív – příběh nebo vizuální podoba postav?
Prvotní je nápad a zhruba nějaká výtvarná koncepce. Potom napíšu text, a pak dělám ilustrace. Když knížky sám píšete a zároveň ilustrujete, tak můžete do textu napsat něco, o čem víte, že bude vypadat dobře na ilustraci. A naopak, když něco ilustrujete, tak ten text třeba ještě víc vypíchne nějaký detail obrázku.
Například příběh pana Skřípala stojí na grafickém nápadu, že ve tmě vidíte jen bílé věci, a nevidíte černé. On vidí v jednu chvíli obrys něčeho, co se mu zdá jako strašidlo, ale když ta postava vystoupí ze tmy, zjistí, že je to panda, jejíž černé části nebyly vidět. Je to taková grafická hra, na které je to celé postavené.
Když jste teď pod velkým nakladatelstvím, musíte se víc starat o PR?
Asi bych se měla víc věnovat sociálním sítím. Měla jsem vymyšlené, že bych mohla dělat nějaké workshopy s dětmi jak to ilustrátoři nebo autoři dělají. Měla jsem i vymyšlenou takovou zajímavou výtvarnou aktivitu, ale zatím jsem na to nesebrala odvahu. Protože vlastně děti neznám, nevím, jestli s nimi úplně umím mluvit. Možná to s nimi umím jen přes knihy.
S kamarádkou děláte i prostorové instalace a murály.
S kolegyní Markétou Metelkou ještě z vysoké školy tvoříme uměleckou dvojici s názvem Lemur na zdi a děláme prostorové instalace, a murály. Obě jsme studovaly v ateliéru ilustrace a grafiky, a v našich věcech se objevují obě tyto výtvarné disciplíny. Většinou tvoříme věci, které jsou výrazem grafické, používáme hodně šablonový tisk, což je jedna z grafických technik. Vyřezáváme obrovské šablony a potom je aplikujeme.
Zároveň máme rády, když můžeme použít nějaký ilustrativní motiv, který to trošku spojuje. Například jsme dělaly velký murál na Drahovickém mostě v Karlových Varech, a to byla poměrně složitá geometrická kompozice. Je tam obrovský stylizovaný přechod ale zároveň jsme přidaly i ilustrace ryb, tohle spojení abstrakce a konkrétnosti nás velmi baví.
U těchto kompozičně velkých věcí se asi musí hodně a pečlivě plánovat.
Je v tom vlastně dost matematiky. Nejprve děláme návrhy na malý formát a pak je potřeba to zvětšovat, takže neustále propočítáváme, aby to vyšlo na rozměry skutečného prostoru. Navíc některé výtvarné věci sice fungují na malém formátu, ale když je to násobně zvětšené, musíte to upravit tak, aby to bylo čitelné i v tom velkém prostoru, kde fungují trošku jiné kompozice.
Taky reagujeme na přirozené aspekty daného prostředí. Když tam máme lampu, snažíme se zamyslet nad tím, jak to zapracovat do murálu tak, aby to buď na to reagovalo, nebo vytvářelo zajímavý rozpor. Nebo jsme u podchodu u metra Rajská zahrada vymyslely interakci s velkými industriálními světly. Vždy jde o výzvu vymyslet to tak, aby si obojí vzájemně nepřekáželo. I takové věci reálný prostor umožňuje.
Je vidět zvyšující se zájem měst o tahle díla v jejich prostranstvích?
Každý rok je před námi nějaký takový projekt a obecně vidím, že to dělají i jiní výtvarníci. A věci, které vznikají, jsou stále kvalitnější. Myslím, že města jsou tomu nyní víc otevřená a poptávka po tom roste, vyhlašují se otevřené výzvy a výtvarné soutěže.
Co vás nyní čeká v nejbližší době?
Už dlouho chci udělat něco s poezií, nějakou knížku pro děti s básničkami. Teď spolupracuji s kamarádkou, která už básně psala, a snažíme se to nějak dát dohromady. Tak uvidíme, jestli za rok nebo za dva něco vznikne.
Jak dlouho vám vlastně trvala práce na knize Černá hodinka pana Skřípala? Od první myšlenky až ke vzniku knížky.
Asi rok. Ono by mi to trvalo třeba i jen půl roku, jenže jsem udělala 80 % prací a pak jsem se nějak zasekla, a zbytek pořád odsunovala. Nechtělo se mi to dodělávat. Měla jsem tříměsíční nebo čtyřměsíční pauzu, kdy jsem nedělala vůbec nic. Až potom jsem to zvládla dokončit. Díky bohu.
S tímhle mívám docela problém, že udělám větší kus práce a potom ten poslední kus je pro mě složité dotáhnout. Nebo si třeba na těch 80 procentech i řeknu, že to vlastně není dobré a uložím to do skříně s tím, že se k tomu někdy třeba vrátím.
Kolik takových věcí už v té skříni máte?
No asi takové čtyři projekty minimálně. Ale třeba se k nim někdy vrátím, naděje tam vždycky je. (usmívá se)
| MgA. Alžběta Moravcová |
| Zaměstnankyně Ústřední knihovny Univerzity Karlovy a zároveň ilustrátorka. Vystudovala ilustraci a grafiku na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a podílela se na několika knihách. Její tvorba byla vystavena i na festivalu dětské ilustrace Lustr či na přehlídce Grafika roku. V roce 2025 vyšla její první autorská kniha Černá hodinka pana Skřípala (Albatros), jež byla nominovaná na ocenění Zlatá stuha. Jako členka umělecké dvojice Lemur na zdi vytváří velkoformátové nástěnné (i jiné) malby ve veřejném prostoru. |
