Když se v roce 2017 otevřely brány Kampusu Hybernská, málokdo tušil, jak významným místem pro setkávání studujících, akademiků, umělců i veřejnosti se stane. O proměně chátrající budovy v živé centrum, o jedinečné spolupráci Univerzity Karlovy a hlavního města Prahy i o budoucnosti Kampusu jsme hovořili s jeho ředitelkou Emou Pospíšilovou.
Vy jste spojená s Kampusem Hybernská prakticky od jeho začátků. Jak jste se sem vlastně dostala?
V úplně přípravné fázi jsem ještě nebyla. Tehdy byl projekt pod Filozofickou fakultou UK a stáli za ním především Jan Bičovský a Pavel Sitek s podporou tehdejší děkanky Mirjam Friedové. Ti vyjednávali vznik Kampusu s magistrátem a rozjížděli celý projekt. Já jsem přišla až těsně před zahájením provozu, doslova den před první akcí, kterou byl Týden diverzity v roce 2017.
Do Kampusu jsem se dostala trochu oklikou. Pracovala jsem tehdy pro festival Open House Praha a do Hybernské jsem přišla kvůli jedné z akcí. Zaujalo mě, že na projektu pracuje Jan Bičovský, kterého jsem dlouho znala, a říkala jsem si, že je to zajímavý prostor i nápad. Nenapadlo mě ale, že se s Kampusem na dalších devět let spojí velká část mého profesního života.
Kdy jste si uvědomila, že nepůjde jen o krátkodobou spolupráci?
Původně jsem měla pomáhat jen jako produkční při několika akcích. Jenže krátce nato se změnilo vedení na fakultě i v dalších institucích, které byly s projektem spojené. Skončila děkanka Mirjam Friedová, odešli také Jan Bičovský a Pavel Sitek a najednou se přerušila kontinuita rozvoje i komunikace s magistrátem.
Nějakou dobu jsme čekali, jak se situace vyvine, ale město tehdy dalo jasně najevo, že projekt nemůže zůstat ve vyčkávacím režimu. Bylo potřeba rozhodnout, co dál. V té chvíli jsem se toho ujala. Postupně jsem převzala větší odpovědnost a Filozofická fakulta mě následně jmenovala ředitelkou.
Dnes už Kampus funguje jako společný projekt Univerzity Karlovy a hlavního města Prahy. Jak k tomu došlo?
Velkým zlomem byl covid. Během pandemie jsme si uvědomili, že původní model fungování už přestává stačit. Kampus se rozrůstal, přibývaly aktivity i očekávání a bylo jasné, že jeho další rozvoj nemůže stát jen na Filozofické fakultě. Univerzita Karlova a hlavní město Praha se proto dohodly na novém modelu fungování a založily Kampus Hybernská, zapsaný ústav. Současně vznikl univerzitní projekt HYB4City, jehož úkolem bylo podpořit rozvoj Kampusu a zapojování dalších fakult Univerzity Karlovy. Dá se říct, že od té doby fungují dvě propojené linie – zapsaný ústav, který zajišťuje provoz Kampusu, a univerzitní projekt HYB4City, který rozvíjí jeho akademickou část.
Já jsem zůstala v čele zapsaného ústavu. Nevidím se ani tak jako prostředník mezi univerzitou a městem, ale především jako člověk, který zastupuje samotný Kampus. Je ovšem pravda, že moje role byla vždy o něco blíž městu, zatímco univerzitní agendu zajišťoval tým HYB4City.
Měli jste na začátku představu, čím by se Kampus Hybernská mohl stát?
Spíš než konkrétní plán jsme viděli obrovský potenciál místa. V centru Prahy se najednou otevřel rozsáhlý prostor, se kterým bylo možné pracovat úplně novým způsobem. Zároveň ale bylo jasné, že to nebude jednoduché. Budova byla ve špatném stavu, chybělo základní zázemí a jako památkově chráněný objekt neumožňovala rychlá řešení.
Začínali jsme velmi spontánně. Vzali jsme jednu místnost a začali ji plnit životem. Sháněli jsme muzikanty, techniku, židle i dobrovolníky. Kampus tehdy nevznikal díky velkým rozpočtům, ale díky lidem, kteří byli ochotni věnovat svůj čas a energii.
Byly chvíle, kdy nebylo jisté, jestli Kampus přežije?
Určitě. Dlouho jsme museli obhajovat samotnou myšlenku, že má smysl zachovat v centru města otevřený kulturní a komunitní prostor. Objevovaly se různé návrhy na jiné využití areálu, od komerčních projektů až po hotel.
Postupně se ale ukázalo, že zvolená cesta funguje. Přibyla kavárna, kulturní program i komunitní aktivity a lidé si začali Kampus přirozeně osvojovat. Ve chvíli, kdy sem pravidelně chodili studující, rodiny s dětmi, obyvatelé Prahy i cizinci, bylo zřejmé, že si své místo v centru Prahy našel.
Pomohlo vám v tom i město?
Podpora magistrátu byla od začátku zásadní. Neméně důležité ale bylo, že se postupně ukázalo, že podobný prostor má smysl i v mezinárodním kontextu. Zahraniční návštěvníci nám často říkali, že jim Kampus připomíná místa, která znají z Berlína a podobně. Bylo pro nás povzbudivé slyšet, že něco podobného má své místo i v Praze.
Co vás na spolupráci univerzity a města po těch letech nejvíc baví?
Právě to, že na ni neexistuje žádný návod. Nejde o model, který bychom mohli jednoduše převzít odjinud. Nemůžeme si říct, že v Brně nebo někde v zahraničí to dělají určitým způsobem a my to jen okopírujeme. Spoustu věcí jsme museli vymýšlet za pochodu.
V tom je ale zároveň to největší kouzlo. Je to velmi kreativní proces, který stojí na lidech a jejich nápadech. Hledáme nové cesty, zkoušíme nové formáty a objevujeme, co všechno může takové partnerství přinést. Právě díky této svobodě vznikla řada aktivit a projektů, které by v běžných institucionálních strukturách pravděpodobně nevznikly.
Co považujete za klíčové pro další rozvoj Kampusu?
Především zachovat stabilitu a dobře fungující spolupráci mezi jednotlivými partnery. Za důležité považuji, aby si Kampus Hybernská i HYB4City zachovaly své role a každá strana dělala to, v čem je nejsilnější. Právě v tom byla podle mě síla celého projektu od začátku.
Obě části oslovují trochu jiné skupiny lidí a pracují s různými tématy, zároveň se ale velmi dobře doplňují a propojují. Kampus díky tomu dokáže oslovovat široké spektrum návštěvníků a vytvářet prostor pro setkávání lidí, kteří by se za běžných okolností možná vůbec nepotkali. Tuto pestrost a otevřenost považuji za důležitou zachovat i do budoucna.
| Ema Pospíšilová |
| Ředitelka Kampusu Hybernská, z. ú. Do projektu vstoupila v roce 2017 krátce po jeho vzniku a postupně převzala jeho vedení. Podílela se na proměně Kampusu v unikátní společný projekt Univerzity Karlovy a hlavního města Prahy propojující kulturu, vzdělávání, vědu, inovace a veřejný prostor. Vedle toho působí také ve správní radě festivalu Open House Praha. |
