• Vyhledat
  • Facebook
  • Instagram
  • Twitter
  • LinkedIn
  • YouTube
  • RSS
  • Vyhledat
  • Facebook
  • Instagram
  • Twitter
  • LinkedIn
  • YouTube
  • RSS
  •  

Janiš: Dobrý překlad má být jako čisté čelní sklo auta

úterý, 03 listopad 2020 20:07

„Pokud je to možné, vysvětluji lidem, že mou prací není překládat slova, nýbrž situace. Překládat kulturu, přesazovat rostlinku i se substrátem,“ říká Viktor Janiš. Pro FF UK hovořil o čtení podle algoritmů, knižním trhu během pandemie i o tom, zač by spisovatel přibil hlavu svého překladatele ke konferenčnímu stolku. VJ OS 9142upr

Když se ohlédnete za měsíci poznamenanými pandemií, máte pocit, že vy a lidé kolem vás čtou stejně jako předtím? Nezdá se vám, že prostřednictvím knížek unikáte jinam než dřív, někam, kam nedosáhnou špatné zprávy?
Beletrie byla vždy pokládána za eskapistické čili únikové čtivo. Šlo o pejorativní nálepku, které jsem nikdy příliš nerozuměl: kdo by chtěl druhému bránit v úniku do jiných světů, pokud by sám nebyl žalářníkem? Řekl bych, že čteme stejně jako dřív. Nevylučuji, že během časů, kdy je třeba izolovat se od ostatních, jsou někteří lidé svědomitější a sahají po polozapomenuté klasice. V britském tisku jsem opakovaně narazil na informaci, že v zemi přišel do módy Tolstoj a jeho Vojna a mír – lidé prý mají údajně více času na konzistentní čtení. Nevím, jestli to tak doopravdy je. Já sám za prvního lockdownu nepřečetl z beletrie skoro nic. Zato jsem pochopitelně zkonzumoval haldy textů o covidu-19.

Pokud tedy existuje něco jako „pandemické čtení“, může to být spíš chaotické vzdělávání v přírodních vědách, o které bychom dříve nezavadili – v biologii, epidemiologii, statistice...
K hodnocení stavu mám jen své návyky a vidím, co dělá bublina mých přátel. Řekl bych ovšem, že lidé čtou čím dál častěji to, co jim vyplaví Facebook. Naše závislost na algoritmech je podle mého mnohem větší, než si sami přiznáváme.

Kdy naposledy vám algoritmy nabídly něco užitečného?
Poctivě vzato, nevím. Dneska jsem ale díky Facebooku přečetl úžasný satirický článek o Nobelově ceně za literaturu, v němž se autor vypořádával s tím, kdo ji letos může dostat a kdo ne. Výtečně konvenoval mému vkusu středoevropské cynické bestie...

A jaký je to vkus? Komu byste ji dal vy?
Osobně bych Nobelovu cenu dal britskému spisovateli Julianu Barnesovi, ale ten ji samozřejmě nedostane. Před dvěma lety ji totiž dostal Kazuo Ishiguro, a tím pádem je z této generace angloamerických autorů vybráno.

VJ FB2Znalci globální literární scény mezi možnými vítězi zmiňovali třeba i spisovatele z Keni jménem Ngugi wa’Thiong’o. Já ho bohužel neznám, četl jste od něj něco? 
Ne, ale každý z nás se neustále proviňuje tím, že něco nečetl. Literární kánon, který bychom měli obsáhnout, čítá, dejme tomu, tři tisíce zásadních děl. Většinu jsme nečetli, anebo jsme je četli a pozapomněli. Utkvěla nám jen věta nebo situace. Proto člověk musí neustále blufovat.

A proč podle vás blufujeme? Tohle „proviňování se“ je zajímavé: kdo je imaginární dozorce, který hlídá, jestli toho známe dost? Existuje vůbec?
Tím dozorcem je asi naše představa o tom, co by měl znát kulturní člověk. V našich nárocích nás formuje škola, lidé v našem okolí, publicistika. Jenže lidé odedávna čtou to, co je zajímá, a ne to, co by takzvaně měli: třeba je zrovna nezajímají starosti francouzských kurtizán z 18. století. I když kurtizány jsou asi ještě lepší varianta... Tím narážím na skutečnost, že jsem v životě nečetl žádného Balzaca... Stydím se za to, ale nečetl.

Zase „stydění“ – přinejmenším od doby, co člověk opustil školu, není nikdo, kdo by si na nás znalosti vynucoval, a přesto zůstáváme coby čtenáři v defenzivě: „Je to trapné, ale i tohle neznám…“ Stýkal byste se s lidmi, kteří by se vám za to posmívali?
Britský spisovatel David Lodge má v románu Hostující profesoři výbornou scénu, v níž členové katedry anglistiky na fiktivní britské univerzitě hrají hru s názvem Pokoření. Každý hráč má jmenovat významné dílo, které nečetl a kterou podle něho četli ostatní, a dostane bod za každého hráče, který ji četl. Hrdina Howard Ringbaum tam přizná, že nečetl Hamleta. Hru Pokoření na body s přehledem vyhraje. A za tři dny ho vyhodí z fakulty... Pokud jde o mě, mám tendenci stýkat se s lidmi, kteří jsou chytřejší a sečtělejší než já, takže to bych byl ve stresu pořád. Provinile se před nimi necítím, tak by se člověk asi neměl cítit nikdy. To, že jsme něco nečetli, je pojmenovaná příležitost to napravit. Nicméně každý rok a půl se zdvojnásobí objem informací, jež na světě existují. To bychom se výčitkami svědomí utrápili.

Zdejší intelektuální kruhy ale občas bývají kruté. A když je člověk mladý a radikální, vysloví ledasco. Stalo se vám někdy, že byste se někomu vysmál?
Přemýšlím, jestli jsem mohl něco podobného udělat třeba v kritice překladu. Tam se lidem občas směju ne proto, že něco neznají, ale proto, že se nezajímají. Nepřečtou si knihu, kterou mají přeložit, a přijmou zakázku, která evidentně přesahuje jejich možnosti. Ale tohle se dá kritizovat, až když knížka vyjde. Jinak se lidem opravdu nesměju, a to z důvodu, který pojmenoval reformační teolog John Bradford, když sledoval odsouzence pochodující na popravu. Prohlásil: „Kdyby nebylo lásky Boží, mohl jsem tam stát já.“ Pointa? Bradforda nakonec za „podněcování davu“ nechala Marie Tudorovna upálit. Nikomu bych se nesmál za to, že nečetl Hlavu XXII, protože jde o šanci, jak si obohatit život. U nás se ale doporučování hrozně podceňuje – jsme národem cynických bestií a místo toho, abychom něco pochválili a poslali to dál, raději se něčemu jinému vysmějeme.

S tím souvisí i hierarchizace žánrů - „tohle je vysoká literatura, tohle je čtivo“. Je podobné uvažování na ústupu, anebo se pořád nosí mávat rukou nad fantasy a sci-fi?
Myslím, že hradby ghetta dál stojí. Posmívat se tomu, co nečteme, je trendy. Vezměte si, kolik děl z oblasti fantasy nebo sci-fi bylo oceněno třeba v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Bylo jich právě nula; za Pána prstenů se pro Stanislavu Pošustovou nenašla ani umrněná tvůrčí prémie. Přitom jsou to nezřídka stylisticky vybroušená, dějově komplexní díla, ale obecná mentalita zůstává následující: „scifisti“ mají své ceny, tak ať si za to zatleskají sami... Totéž platí pro detektivky. Celé je to zvláštní, protože ve světě jsou tendence hranice tohohle ghetta překračovat, brát si z různých žánrů to nejlepší. Science fiction je přeci „spekulativní fikce“. Přesto u nás nevidím žádný pokrok.

Spisovatelem, který si z žánrů bere to, co ho zajímá, a je v tom úspěšný, je Neil Gaiman. Jeho Oceán na konci cesty jste překládal nedávno. Jaké u nás má Gaiman postavení?
Právě Gaiman je autorem, který má šanci ukázat, že naše uskřinutá představa o literatuře by měla mít namále. Děti na středních školách čtou – pokud už něco čtou –, jen sci-fi a fantasy. Milují J. K. Rowlingovou a právě Neila Gaimana. Ten je natolik rozkročený mezi žánry, že nabyl postavení popkulturního autora. Píše poezii, skvělé povídky, je autorem slavného komiksového cyklu Sandman, píše filmové scénáře, romány, a krom toho je ještě režisérem... Proč se lidé uzavírají mýtům nebo fantazii, to skutečně nechápu.

Proč bylo nutné pořídit druhý překlad Oceánu, který u nás poprvé vyšel v roce 2013?
Ve zkratce: nešlo ani tak o faktické chyby v původním vydání, ale především o to, že v originálním textu je potenciál, který lze v češtině využít lépe.

Gaiman je vzdor pandemii pořád hezká, tvůrčí práce. Změnila se nějak struktura toho, čemu se nově věnujete?
V březnu jsem zažil období čtrnácti dnů, kdy jsem si připadal jako za povodní v roce 2002 v Praze. Tehdy jsem žil na Zahradním městě, byl v bezpečí, zatímco obyvatelé Holešovic byli zatopení. I my u sebe sice měli jednoho holešovického uprchlíka, ale pocit, který jsem prožíval, byl surreálný. Věděl jsem, že „tam dole“ se děje něco strašného, ale mě se to prakticky netýká. Během druhého týdne pandemie u mě podobný pocit falešného bezpečí skončil. V okamžiku, kdy se zavřela knihkupectví, se zadřel celý nakladatelský stroj.

VJ OS 8895uprNáš obor přitom odjakživa existuje na hraně bytí a nebytí. Funguje díky nadšení spousty srdcařů a ochoty nakladatelů, což jsou de facto investoři házející peníze do černé díry. Během pandemie se ukázalo, že situace je ještě mnohem horší, než jsme si představovali. V okamžiku, kdy distribuce nakladatelství Euromedia přestala platit dalším nakladatelům, se ukázalo, že tito nemají žádné rezervy.

Můj styl práce se navíc od ostatních překladatelů liší tím, že prakticky nepřijímám externí zakázky – vymýšlím si je sám. Skoro vše, na čem jsem se do té doby s nakladateli dohodl, prakticky přestalo existovat. Zjistil jsem, že mám práci na měsíc dopředu a pak nevím, co budu dělat. Nakonec jsem přišel s krizovým plánem, který naštěstí nebylo třeba aktivovat, a mám ho v zásobě na druhé kolo lockdownu. Je mi ovšem jasné, že veškerá kultura je zbytná a v okamžiku, kdy lidé bojují o přežití, nelze nikomu vyčítat, že si odpustí knížku.

Váš krizový plán, pokud ho můžeme naznačit aspoň rámcově, spočívá v crowdfundingu vaší další práce. Proč jste si ho na jaře nevyzkoušel, když se nakonec ukázalo, že byste na něm nemusel být existenčně závislý?
Dokud člověk něco nezkusí, opravdu neví, jestli to bude fungovat. Okamžik, kdy řeknu širšímu okruhu svých známých, že mám zajímavou knížku, jenže bez jejich účasti nebude moci vyjít, asi přijde. Titul, který zatím nechci jmenovat, ale přemýšlím o něm dlouho, na našem trhu skutečně chybí. Jde o významnou kulturní mezeru, kterou si potřebujete zaplnit, jen ještě nevíte, že ji máte. K obdivovatelům téhle románové tetralogie patří Julian Barnes i Graham Greene. Lidé se mi na sociálních sítích občas posmívají, že jsem něco jako neomarxista, když si myslím, že stát by měl čas od času některé kulturní hodnoty podpořit i jinak než vlídným slovem. Stát přitom přerozdělí 42 procent všeho, co vytvoříme, dotuje málem i „nepěstování vojtěšky“, ovšem když dojde na knižní kulturu, libertariáni řeknou: „To nemyslíte vážně! Pokud to někdo bude chtít přečíst, tak si to koupí!“.

Realita trhu je přitom úplně jiná. Jeho objem činí osm miliard korun a z 99 procent je naprosto soběstačný. Stát dává na podporu knižních překladů formou grantového řízení dva miliony korun, které se rozdělí mezi více než sto projektů. Jsme tedy vzorem všech libertariánských ctností, protože od nikoho nic nepotřebujeme. Ale dobře: pokud máme 580 miliard na stavbu vodního kanálu, který nikdo nechce, ale na knihy nemáme, připadá mi poctivé do literárního provozu zapojit čtenáře. Říci jim: mám tu senzační tetralogii z pozdně edwardiánských časů. Za své peníze, nijak velké, dostanete jednou týdně e-mailem kapitolu nebo dvě. Budete číst jako za Dickense, asi jako davy Američanů, kteří v newyorském přístavu napjatě čekali na poslední pokračování Dickensova Starožitníkova krámu, aby se dozvěděli, jestli Nell zemřela, či ne.

Pořád jste vůči té myšlence obezřetný a pečlivě argumentujete. Lidé si ovšem v crowdfundingových kampaních říkají o peníze na ledasco, často i na vydání spisků typu „Co bylo minulý čtvrtek s Milanem“. A uspějí. Zdá se, že moc nemáte, co ztratit.
Pořád se bavíme o významné životní investici, protože se jedná o víc než tisíc normostran. Jde o rok mého života a já nevím, jestli by to lidé četli. Román je skvělý, vyzněním moderní, ale vyžaduje pozorného čtenáře. Takového, který ho nezahodí po první kapitole, nevyděsí se, že způsob vyprávění se drobnou narážkou změní po šedesáti stranách a s ním i celá situace.
Prostě si to nechávám v záloze. Mám teď několik lákavých možností, co dál dělat, jednou z nich je opět nový překlad románu Margaret Atwoodové Oryx and Crake. Původní překladatelka například převedla celé vyprávění z přítomného do minulého času.

VJ FB1A to je prosím možné?
Lidé dělají leccos, ano. Řečeno s Harlanem Ellisonem, jehož povídky jsem nedávno překládal, kdyby autor knihy viděl, jakých chyb se jeho překladatel dopustil, „přibil by jeho hlavu ke konferenčnímu stolku“.

Jak se podle vás pozná dobrý překlad od špatného?
Nedávno jsem na tohle téma přispěl k cyklu seminářů pro Filozofickou fakultu UK, výsledkem bude volně dostupná série videí na YouTube, kde celou věc rozebíráme dopodrobna. Ale ve zkratce: dobrý překlad má být jako čisté čelní sklo automobilu. Nebudeme si namlouvat, že bariéra mezi námi a vnějším světem není, ale aspoň je přes ni dobře vidět. Dobrý překlad ve vás má vzbudit stejné pocity jako originál v jeho čtenářích. Rozhodně by se nikdy nemělo stát, že by vám v textu něco chybělo nebo přebývalo, že byste jako případná odbornice na téma narazila na něco, co by se protivilo vašim znalostem.

A ten špatný?
Na druhou stranu, špatný překlad hrkotá jako žebřiňák na polňačce, vyhazuje vás z vašeho čtenářského očekávání. V okamžiku, kdy máte tendenci vytahovat z kapsy korektorskou tužku, je překlad evidentně špatný, a to se bavíme jen o té nejpovrchnější úrovni, o úrovni vět, slovních spojení, slov samých. Pod kapotou to někdy bývá ještě horší, běžný čtenář naštěstí srovnání s originálem většinou nemá. Myslím si ovšem, že kritéria kvality jsou dnes v podstatě tvrdší než bývala. Nemyslím tím akademickou kritiku překladu, té dobré bylo vždy jako šafránu, ale myslím tím novou generaci čtenářů, lidí, kteří vyrostli na YouTube a považují angličtinu za normální součást svého života. Tihle lidé četli young adult literaturu v angličtině a nebudou ochotni promíjet překladatelům to, co jim promíjela starší generace, protože jejich jazyková kompetence je jinde. Na druhou stranu, to, že někdo ovládá druhý jazyk, z něj ještě nutně nedělá relevantního kritika. Navíc, jak sleduji generaci svých dětí, ochota číst je u nich spíš menší, ochota číst původní českou literaturu je ještě menší a dětem schází relevantní slovní zásoba. Tím se celá věc komplikuje. Myslím však, že v segmentu mladých lidí, kteří ještě čtou, nám vyrůstá velmi zdatná konkurence – anebo dobří čtenáři.

Na vašem Facebooku bývaly kdysi k vidění disputace s angličtináři, kteří se dožadovali zdůvodnění, proč jste to či ono slovo nepřeložil jinak. Nevadí vám dokola vysvětlovat, že jazykový cit v mateřštině je ještě něco jiného než práce se slovníkem?
Pokud je to možné, vysvětluji lidem, že mou prací není překládat slova, nýbrž situace. Překládat kulturu, přesazovat rostlinku i se substrátem. Pokud je pro nás cizojazyčná realita matoucí nebo zkreslující, jde o okamžik, kdy čtenáře překlad zradí. Mám proto povinnost přijít s přirozenějším řešením. Dám vám příklad: včera jsem překládal pasáž z divadelní hry, ve které vidíme starého, smutného hrdinu po vážném úrazu. Vidíme ho navíc poprvé od chvíle, co se mu to stalo: má ruku v pásce, nohu má na něčem, čemu se v angličtině říká scooter, v češtině skútr nebo koloběžka. V angličtině ovšem existuje knee scooter, speciální zdravotní pomůcka, vozítko, na které si můžete složit lýtko až ke koleni, a snáze se vám chodí. Jenže v textu se to nedá vysvětlit jedním slovem a na jevišti se to nedá ukázat, protože takové pomůcky u nás nejsou k sehnání. Předmět přitom hraje v ději svou roli – stařečkovi se kolečko této pomůcky zaplete do koberce a on působí nemohoucně. Proto jsem musel nahradit scooter „chodítkem“. Tomu říkám překládat situaci, nikoliv slovo.

Jak vnímáte druhou vlnou pandemie, které nyní čelíme? Jste smířený s tím, co možná přijde, co zaznívá v předpovědích, anebo myslíte, že to ani není možné?
Mám teď práci na půl roku. Neustále musím přemýšlet o tom, co budu dělat, až dokončím to, na čem zrovna pracuji. Harlan Ellison kdysi řekl, že není těžké se stát spisovatelem, ale je těžké jím zůstat. Totéž podle mě platí o překladu. Zatím se mi to 25 let dařilo.

Mgr. Viktor Janiš
Pochází z Turnova, je uznávaným překladatelem z angličtiny. Vystudoval na FSV UK politologii (1993-2000) a na FF UK studoval i překladatelství-tlumočnictví. Od roku 1995 se živí redakční prací a překládáním (mezi „jeho“ autory patří Neil Gaiman, Isaac Asimov, Margaret Atwood, Louis de Bernières, Michel Faber a další), za což získal bezpočet profesních ocenění. Podle webu Databazeknih.cz již přeložil asi 150 titulů.
Autor: Zuzana Válková
Foto: archiv autora

Sdílejte článek: