Eduard Stehlík: U válečných filmů trpím a hledám chyby

středa, 28. prosinec 2022 08:39

Letos jsme si připomněli osmdesát let od atentátu československých parašutistů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše na říšského protektora Reinharda Heydricha, i to, jak kruté represe následovaly v podobě vyhlazení Lidic a Ležáků. Nejen o tom jsme se povídali s historikem Eduardem Stehlíkem, absolventem FF UK.

Náš rozhovor proběhl během výstavy Nový světový pořádek v Karolinu, která ukazovala, jak si budoucnost představoval protektor Reinhard Heydrich. Jako historik jste se s tímto tématem setkal mnohokrát – může být člověk po letech už trochu „otupělý“, nebo vás z toho stále mrazí?

HYN21677

Z tohoto nikdy úplně „otupělý“ být nemůžete. To téma je sice vzdálené osmdesát let, což se může zdát velmi dávno, ale čas je opravdu relativní. To, co se tu díky Heydrichovi stalo, bylo natolik hrozivé, že náš národ nic tak strašného v historii nezažil (pokud pomineme komunistickou éru trvající delší dobu). Během relativně krátké doby sem přišel muž, který se rozhodl, že Čech zde nemá co pohledávat. A pokud by měl více času, tak by počítání lidských ztrát bylo ještě dramatičtější.

V tomto kontextu ještě více nabývá na významu akt československých parašutistů, kteří na Heydricha v květnu 1942 spáchali atentát.

Bezesporu. A proto mě fascinuje, jak některé věci zůstávají v myslích lidí zakořeněné. Za komunismu se výuka dějepisu různě překrucovala, nicméně nešlo nechat bez vysvětlení osudy Lidic a Ležáků a tisíce popravených a zavražděných.

Nicméně se tehdy atentát na Heydricha podával alespoň tak, že parašutisté byli individuálně stateční, celá akce úplně nesmyslná, a pouze měla přispět ke zviditelnění londýnské emigrace. Teprve před dvaceti lety, kdy jsme s kolegy z Vojenského historického ústavu udělali velkou výstavu o operaci Anthropoid, se nám na základě dochovaných dokumentů dařilo přesvědčovat veřejnost, že celá akce rozhodně smysl měla. Vždyť teprve po atentátu a represáliích v podobě vyhlazení Lidic a Ležáků odvolala Velká Británie a poté i Francie podpis pod Mnichovskou dohodou.

Heydrich byl pánem nad životem a smrtí lidí v Říši

Bylo na výstavě Nový světový pořádek v Karolinu ještě něco, co jste o Heydrichovi nevěděl, nebo vás překvapilo?

Výstava dokumentuje naprosto fantastickým způsobem, že Heydrich byl workoholik a nesmírně efektivní vraždící monstrum. Jeden z autorů výstavy rekonstruoval ukázku jeho diáře a je neuvěřitelné, co on všechno dovedl stíhat.

Ono je u něj poněkud zavádějící to české slovíčko „zastupující“ (Heydrichova oficiální funkce byla: „Zastupující říšský protektor“, pozn. autora), které svádí k tomu, že by šlo o funkcionáře druhé kategorie. Jenže on byl také šéfem Hlavního říšského bezpečnostní ho úřadu, a pokud byl tehdy někdo pánem nad životem a smrtí lidí v Říši, byl to právě tento muž. A i když si on zdánlivě své ruce krví neušpinil, tak jeho pokyny a způsob fungování zanechávaly krvavou stopu nejen u nás, ale v celé nacisty okupované Evropě.

Heydrich měl ještě přezdívku Pražský řezník, v roce 2017 o něm vznikl film s názvem Muž se železným srdcem (v ČR uváděný pod názvem Smrtihlav) podle knižní předlohy HHhH, což mělo být další Heydrichovo přízvisko – je to akronym věty Himmlers Hirn heisst Heydrich  Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.

Román HHhH napsal francouzský spisovatel Laurent Binet, kterého znám osobně a jsme přátelé. On kdysi přišel jako učitel francouzštiny na vojenskou akademii do Košic a tam narazil na příběh Jozefa Gabčíka – propojil si ho s Kubišem, a pak i s Heydrichem. A jeho kniha minimálně ve Francii výrazně přispěla k propagaci operace Anthropoid.

Líbilo se vám filmové zpracování nebo i další film z americké produkce Anthropoid, který vznikl o rok dříve?

Přiznám se, že já takřka veškerá filmová zpracování nemám rád. Snad s výjimkou jediného což je Atentát režiséra Jiřího Sequense z roku 1964. Ten film sice má některá politická zkreslení a jsou tam i některé nesmysly, co se týče průběhu atentátu nebo boje parašutistů, ale celkově má film takovou zvláštní a zajímavou atmosféru. I díky tomu, že byl natočen černobíle, což mu dává nádech skoro až dokumentární. Ale i zde se použila řada historických nesmyslů, které se pak z myslí diváků těžko odstraňují.

HYN21756HYN21746

Střílet na jedoucího Heydricha je nesmysl

Jedním z těchto nesmyslů je i to, že filmový Gabčík nejprve zkouší na vůz s Heydrichem střílet a teprve poté hází Kubiš bombu. Přitom ve skutečnosti to bylo naopak – nejprve bomba a střelba až jako záložní plán.

Mám hodně kamarádů mezi příslušníky speciálních sil jak armádních, tak policejních a všichni vám potvrdí, že je nesmysl střílet na jedoucí cíl – základem úspěchu takové akce je vůz zastavit; musíte dostat cíl atentátu na místo, kde nejlépe provedete útok. Takto selhali například atentátníci při pokusu zabít generála De Gaullea, kdy na jeho vůz střílelo asi pět lidí ze samopalu a přesto řidič šlápl na plyn a i  s rozstřílenými pneumatikami z místa ujel. Atentát na Heydricha byl už v Británii plánován tak, že muž číslo jedna je muž s bombou. První bomba má auto zastavit, druhá zabít posádku. Teprve poté, pokud by toto selhalo, tak přichází na řadu druhý muž s pistolí a akci dokončí.

Proč to tedy filmaři ukazují obráceně, je to filmově atraktivnější?

S režisérem Atentátu Jiřím Sequensem jsem se kdysi osobně poznal na předváděčce jednoho filmu, ale tehdy mě ještě nenapadlo se jej na to zeptat. Mluvil s ním o této konkrétní scéně režisér Jan Kaplan a Sequens přiznal, že to zkrátka na plátně vypadalo efektněji… Jenže do paměti všech, co ten film viděli, se pak ta scéna navěky zapíše. Přitom se nad tím stačí trochu zamyslet, jaká je to hloupost – protože kdo se postaví do cesty jedoucímu autu? Další filmový nesmysl je boj v kostele, kde se parašutisté ve filmech brání střelbou ze samopalů a dalšími všemožnými zbraněmi. Přitom ve skutečnosti měli jen pistole, nic jiného. A ještě dost omezené množství munice.

Pro vás jako historika je to asi skličující. Máte to tak, že ve válečných filmech neustále vidíte chyby?

Bohužel ano. Celá řada mých rodinných příslušníků a známých už mi dopředu říká: prosím tě, nekomentuj to (smích). Ale to se nedá jen tak odbourat, vám to u těch scén vyskakuje automaticky a já trpím. A to i u tak skvělých filmů jako například Vyšší princip, který mám mimořádně rád. Nicméně v jedné scéně je příslušník SS, který má útočnou pušku z roku 1944… U mě je to s koukáním na válečné filmy asi jako když dostanete dobré jídlo, ale něco vám stále skřípe v zubech.

Na filmu Lidice jste se podílel jako poradce, ani zde jste nebyl spokojen?

Musím říct, že režisér filmu Petr Nikolaev mi vycházel neskutečně vstříc, ale i tam se našly malé detaily, které by šlo udělat lépe. Nicméně pro mě je nakonec rozhodující, že se mladá generace díky filmu dozví, že vůbec nějaké Lidice existovaly. A třeba to u ní pak probudí zájem dozvědět se i něco více.

K tomu pomáhají i vzdělávací počítačové hry z produkce Univerzity Karlovy (spin-off Charles Games) – Attentat 1942 či Train to Sachsenhausen.

Určitě. Protože spousta dnešních mladých lidí tráví velké množství času u počítače. A touto formou se mohou seznámit s důležitými jmény naší historie.

Dá se po letech ještě najít jakýkoliv detail, který bychom o atentátu na Heydricha neznali? Může se ještě něco objevit?

Pokud byste se mě zeptal před dvaceti lety, řekl bych, že je to naprosto vyloučené. Deset let zpět už bych byl opatrnější. Každopádně nemyslím si, že by se ještě našlo něco výjimečného v archivech u nás nebo v zahraničí, i když úplně vyloučit to nemohu.

Před pár lety na mě z archivu bezpečnostních složek najednou vypadl dokument, který potom publikoval Vojtěch Šustek ve třech fantastických knihách o atentátu. Jednalo se o zprávu českého protektorátního policisty, který byl na místě atentátu a píše, že druhý z pachatelů zanechal na místě automatickou pistoli se zaseklým nábojem v hlavni. To samé popisuje i jeden ze svědků ve zprávě z roku 1945.

Nebo Jaroslav Čvančara ve své knize kvalitně naskenoval fotografie z rekonstrukce atentátu, a ještě z nich udělal detailní výřezy. A na jednom místě sedí na zábradlí dívka v tmavých šatech s popiskem „záhadná mladá žena“. Já nemám rád záhadné mladé ženy (smích) a říkal jsem si, že pokud byla ta žena pozvána k rekonstrukci, musela být důležitá. Tak jsem si prohlížel zprávu, kde byl i plánek, na kterém se objevuje jméno Helena Pechar. Takže mi bylo jasné, že pokud byla takto jmenována, asi dostala za svědectví peníze a za to pak byla po válce popotahována. Našel jsem v archivu její výpověď, kde detailně popisuje, co se stalo: že chtěla přejít silnici a najednou muž, který stál vedle ní, hodil na projíždějící vůz předmět podobný termosce. Prakticky přesně popsala hozenou bombu! A ještě vypověděla, že poté kolem ní proběhl druhý muž a střílel po muži v uniformě. Což dokazuje, že Kubiš stál v té zatáčce výš než Gabčík.

Atentát byla pomsta za povraždění kamarádů

Odveta nacistů za atentát byla nesmírně krutá. Strůjci operace museli represe očekávat, přesto asi skutečnost jejich představy násobně překonala.

Že bude následovat tvrdá odplata, bylo představitelům našeho státu jasné, protože Heydrich byl vysoce postavená persona celé Říše. Muselo se počítat s tím, že nějaké represálie nastanou, ale je otázka, zda dokázali odhadnout, že budou až tak kruté. Spíše bych řekl, že ne, čemuž napovídá i fakt, že jak prezident Beneš, tak plukovník Moravec, se nikdy nepřihlásili k tomu, že právě oni dali pokyn k provedení akce.

Původně se počítalo s tím, že bude atentát proveden na státní svátek 28. října 1941 a výsadek měl odletět mezi 8. a 10. říjnem. A teprve 7. října o tom Moravec řekl Benešovi, což potvrzuje záznam v deníku pozdějšího generála Karla Palečka, jenž patřil do velmi úzké skupiny lidí, která o plánované akci věděla. A prezident byl tehdy proti, protože podle jeho názoru nebylo možné takovou akci organizovat bez souhlasu a spolupráci s domácím odbojem. Což zase odmítal Moravec, který v odboji neměl partnera, a navíc se bál prozrazení celého plánu. Celý atentát nebyla politická záležitost, ale v podstatě pomsta za povraždění kamarádů – přímá Moravcova reakce na několik poprav z přelomu září a října 1941, které Heydrich nařídil. Pomyslnou poslední kapkou byly zřejmě poprava generála Bílého, pod kterým Moravec sloužil čtyři roky, a postřílení třinácti vysokých důstojníků československé armády večer 1. října 1941. Už druhý den ráno Moravec nechál povolat dva parašutisty pro speciální úkol.

Plukovník František Moravec byl poměrně složitá povaha. Nebyl to člověk, který by si ke svým blízkým spolupracovníkům vytvářel nějaké přátelské vazby. Vždy si držel odstup a dnes bychom jeho chování dokonce nazvali jako bossing. Na druhou stranu byl on tím, kdo atentát vymyslel, a i když se k tomu nikdy nepřihlásil, bez jeho rozkazu by se akce neuskutečnila.

CIMG1891Obrovské riziko si zcela jistě museli uvědomovat i Kubiš s Gabčíkem stejně jako další parašutisté.

Ano, nicméně odmítám úvahy o sebevražedné misi. To obrovské nebezpečí bezesporu cítili, na druhou stranu měli velkou oporu v odboji, který zase jejich úkol viděl jako mstu za povražděné Sokoly. Heydrich poslal do Osvětimi dvanáct set funkcionářů Sokola a přežilo jich asi jen šedesát…

Kubiš s Gabčíkem se stali symboly celé operace, nicméně obrovskými hrdiny byli všichni ti, co je ukrývali a pomáhali jim.

Přesně tak, bez nich by to nešlo. Velkými hrdiny byly všechny ty rodiny jako Kodlovi, Piskáčkovi, Sedláčkovi a další… Většina z nich nepřežila.

Parašutisté nebyli mým zájmem, mě zajímala opevnění

Vy jste se podílel na velké knize o operaci Anthropoid a sám napsal knihu o Janu Kubišovi. Většina vašich knih se však týká vojenských opevnění.

Já nikdy nechtěl psát o parašutistech nebo období heydrichiády. Věděl jsem, že se tomu spoustu let věnuje řada kolegů a dělají to dobře. Každý rok 18. června se v Resslově ulici scházely rodiny přeživších, kamarádi nebo příslušníci armády, a pak se chodívalo na Letnou, kde se v restauraci povídalo. Tam jsem v roce 1985 nebo 1986 poznal spoustu parašutistů a lidí, kteří se věnovali vojenské historii. Jinak jsem se věnoval hlavně vojenským opevněním.

Co vás na vojenských opevněních tak zaujalo a fascinovalo?

Tatínek mě jednoho dne i s bratrem vzal k Žatci, kde probíhala linie pevnůstek, takzvaných řopíků. A vyprávěl nám o tom, že v nich kdysi naši vojáci chtěli bránit republiku a že to byli hrdinové. Od té doby s námi nebylo k vydržení; chtěli jsme, aby nás pořád vozil po dalších bunkrech, které jsme si prolézali. Také jsem si je začal fotit a měřit, sháněl jsem literaturu, která takřka nebyla. Pak mě začali zajímat lidé, kteří v těch bunkrech sloužili a postupně jsem se začal víc věnovat jejich osudům. Nicméně tatínek správně říkal: bunkry tě živit nebudou, vystuduj něco pořádného.

Tak jste nastoupil na Filozofickou fakultu UK, kde jste studoval historii a ruský jazyk. Proč jste si v sedmdesátých letech vybral zrovna ruštinu?

Abych se dostal na historii. V době, kdy jsem dělal přijímačky, na čistou historii přijímali asi pět lidí, na češtinu a dějepis okolo dvaceti a stejně tak na ruštinu a dějepis. A na první obor se hlásilo asi 150 zájemců, na češtinu a dějepis dvěstě a o ruštinu mělo zájem asi jen padesát. Bylo jednoduché si to spočítat. A přestože jsem zpočátku s ruštinou hodně bojoval, tak z půlroční stáže ve Volgogradě jsem se vrátil jako premiant. Tam mě totiž studium na rozdíl od Prahy i bavilo.

Do Ruska jste se pak o mnoho let později později vracel jako zástupce ministerstva obrany, kdy jste řešil obnovy hrobů čs. legionářů v zahraničí. Jaká to byla zkušenost?

V Rusku se často paradoxně vždy lépe jednalo s lidmi, kteří oblékali uniformu, než s místními i státními politiky. Jednou nás v Samaře například ani nepřijal starosta města a jednal s námi jen nějaký referent, přestože naši stranu zastupovali vysoce postavení čeští politici. Na druhou stranu mám vzpomínku z menšího města, kde za mnou při obnově hrobu přišel místostarosta, bývalý voják, který se v roce 1968 účastnil okupace v Československu. A aby toto odčinil, tak slíbil, že se o hrob bude starat a dohlédne, aby se s tím nic nestalo.

S Rusy mám spoustu zajímavých zážitků a dodnes tam mám řadu přátel, kterých si vážím. Nicméně o současné situaci na Ukrajině se nebavíme, ani nejsme v kontaktu, protože jim nechci přidělávat problémy.

Zkusme se vrátit do minulosti, kdy jste byl malým chlapcem. Vyrůstal jste v šedesátých letech, byl jste tím klukem, který si s ostatními hraje na vojáky anebo už to bylo spíš na kovboje a indiány pod vlivem Vinnetoua?

Vinnetouovky samozřejmě tehdy hodně frčely, takže jsme si hráli na indiány i na vojáky. Ale paradoxní je, že my jsme si opravdu už jako malé děti pod vlivem právě filmu Atentát hrály na Gabčíka a Kubiše! Navíc mě táta jako sedmiletého vzal i do krypty kostela v Resslově ulici a na statku mého strýce bylo v garáži takové černé auto, které jsme s bratrem vytlačili na dvůr a házeli na něj bomby jako parašutisté (smích).

Velmi mě také ovlivnil kreslený seriál v časopisu Junák z let 1968 a 1969 od akademické malířky Zdeňky Jandové, který popisoval operaci Anthropoid. Byla to částečně forma komiksu a vyšla čtyři pokračování po dvanácti obrázcích. A já shodou okolností chodil k paní Zdeňce Jandové na hodiny kreslení do lidové školy umění na Petřiny. Ještě za jejího života jsem jí pomohl uspořádat výstavu jejích obrazů a zůstali jsme v kontaktu až do její smrti. S jejími obrazy jsem poté udělal několik výstav i v Památníku Lidice.

Váš vztah k armádě ovlivnil i dědeček, který byl záložním důstojníkem čs. armády.

Děda byl jako poručík jezdectva u tehdy dragounského pluku nasazen v roce 1938 proti maďarským jednotkám na jižním Slovensku. A z vyprávění maminky vím, že údajně odmítl útočit na zakopané pozice, kdy by nesmyslně přišla o život spousta lidí. Dědeček sám o tom nikdy nemluvil a bohužel zemřel, když mi bylo teprve třináct let. On byl velice silná osobnost. Dlouhá léta byl správcem statku v Českém Meziříčí a já se díky tomu naučil jezdit na koni a snil jsem o tom, že budu kočím, protože jsme vozívali chlapy na pole. Měl jsem hodně jiné dětství než mí ostatní pražští spolužáci.

HYN21705

Po vysoké škole jste nastoupil do Vojenského historického ústavu (VHÚ) jako civilní historik a poté se stal vojákem z povolání – to byla podmínka abyste tam mohl pokračovat?

Moje diplomová práce na FF UK byla o vojenských opevněních a já logicky chtěl dělat vojenské dějiny. Proto jsem v září 1989 nastoupil do VHÚ, ovšem od října jsem měl odsloužit povinnou vojenskou službu. Jenže na VHÚ na mě stihli za první měsíc nabalit strašné množství práce, takže mi nástup na vojnu odložili a nastoupil jsem až v říjnu 1990. Mezitím proběhla revoluce, na VHÚ se vyměnilo vedení a staronový šéf mě přesvědčil, abych už v uniformě zůstal.

Já do té doby úvahy o kariéře v uniformě vždy odmítal, protože jsem nechtěl sloužit v armádě komunistické země. Ovšem najednou tu byla demokratická armáda, tak jsem si řekl, proč ne. Ani potom by mě ale nikdy nenapadlo, že tam vydržím skoro třicet let. Natož že budu končit jako plukovník generálního štábu.

Drtivá většina knih, na kterých jste se podílel, se věnuje období druhé světové války. Nicméně je tam i několik děl z ne tak vzdálené minulosti české armády – je to směr, kterému se chcete více věnovat?

K naší moderní armádě jsem se dostal trochu zvláštním způsobem. V roce 2004 mi vyšla knížka o Lidicích a tehdejší náčelník generálního štábu generál Pavel Štefka mě požádal, zda bych nenapsal knihu o historii generálního štábu. Měl jsem na to jen tři měsíce, ale udělal jsem ji a od té doby vyšla už ve čtyřech vydáních. A při křtu druhého vydání v roce 2009 za mnou přišel tehdejší šéf vojenského zpravodajství, že bude výročí 601. skupiny speciálních sil a zda bych o této výjimečné jednotce napsal knihu.

Souhlasil jsem za podmínky, že i když chápu určitý režim utajení, potřebuji s lidmi z jednotky osobně mluvit. Pokračoval jsem tak v tom, co jsem dělal celou svou kariéru – zpovídal pamětníky. Ovšem zatímco dříve to bylo s lidmi, kteří se v podstatě dožili – tentokrát jsem měl ten neuvěřitelný luxus, že jsem mohl během několika minut mluvit prakticky s kýmkoliv. Jedním ze zpovídaných byl i Petr Matouš, který když u jednotky skončil, chtěl své vzpomínky zaznamenat. S tím jsem mu pomohl a vznikla kniha Navzdory.

V knize Petr Matouš vzpomíná na zážitky z Afghánistánu. Může tato forma – sepsání vzpomínek – působit pro válečné veterány třeba i jako terapie?

Já jsem se setkal s několika psychology a nenarazil jsem na to, že by v České republice byly zaznamenány zásadní problémy s takzvaným posttraumatickým stresovým syndromem. Velkou roli v tom určitě hraje kvalitní práce našich vojenských psychologů a dalším faktorem je to, že na mise se vyjíždělo na půl roku a rotovalo se. Ti lidé sice byli vystaveni určitému stresu, ale věděli, že po půl roce se mohou vrátit domů a na další misi mohli až po dvou letech. Takže tam byla dobrá možnost rekonvalescence.

Samozřejmě i u nás se vyskytnou nějaké problémy ale není to tak, jak to známe z americké armády. Měl jsem možnost mluvit i s americkými vojáky a u nich to bylo tak, že jsou třeba tři roky v Afghánistánu, pak je pošlou na rok do Iráku, a pak zase zpátky do Afghánistánu, takže jsou pod tlakem v podstatě pět let v kuse. Toto je u nás poměrně dobře ošetřené.

U Petra Matouše si myslím, že měl potřebu udělat jakousi čáru za svým působením u speciálních sil a kniha má do jisté míry i jakýsi motivační přesah. Proto i název Navzdory. Petr měl jako malý kluk vážný úraz na lyžích, kdy si zlomil páteř, a doktoři řekli, že už nebude nikdy chodit. Rok strávil v sádrovém lůžku, přesto si řekl, že se nepoddá, zamakal na sobě a postavil se zase na nohy. A dostal se do takové fyzické kondice, že mohl vstoupit do armády a dostal se k výsadkářům. On říká, že věci jsou nemožné jen do té chvíle, dokud je někdo neudělá.

knihy
Některé z knih Eduarda Stehlíka. Foto: repro, Knihkupectví Karolinum.

Veteráni nejsou jen ti z druhé světové

Současná společnost si ne dostatečně uvědomuje, že válečnými veterány nejsou jen přeživší z druhé světové války, ale i účastníci bojů v Iráku nebo Afghánistánu což není zase tak vzdálená minulost. Vy jste kdysi vedl odbor pro válečné veterány na ministerstvu obrany.

Ve funkci ředitele odboru pro válečné veterány jsem působil v letech 2014 až 2019 a vytvořil jsem novou koncepci péče. Do mého příchodu se v podstatě čekalo na to, až veteráni z druhé světové války zemřou a péče se pak zruší. Těchto veteránů bylo něco přes sedmnáct stovek. Nějak se ale jaksi zapomnělo na to, že je tu dalších patnáct tisíc novodobých veteránů z válečných konfliktů od války v Perském zálivu v roce 1990! Takže jsem stopl plány o ukončení péče, a naopak jsem tlačil na přidání kapacit v nemocnicích a vybudování domovů péče a tak dále. Za tu dobu jsem se setkal se stovkami novodobých válečných veteránů a znám v podstatě i rodiny všech, kteří v novodobých válečných konfliktech za Česko padli. Pravidelně se také scházíme na společných setkáních s přeživšími.

Jak se stát o tyto veterány stará dnes?

Nijak. A to mi potvrdil i odcházející náčelník generálního štábu Aleš Opata. Bohužel jde o to, na co dojíždí celá státní správa, a to je zákon o státní službě. Já souhlasím s tím, že státní zaměstnanci mají být chráněni před politickou zlovůlí, nicméně když se výběrových řízení mohou účastnit jen lidé z daného resortu a nikdo zvenčí, a výběrové komise se sestavují z kamarádů toho, který je jediným kandidátem… Toho člověka pak nejste schopni donutit pracovat, on tam může být v podstatě do konce života. A pokud si snad dovolíte upozornit na to, že by měl něco dělat, tak na vás začne psát stížnosti a vy jste pak popotahován za to, že chcete po lidech práci. A s tím jsem měl docela problém.

Od roku 2020 jste ředitelem Památníku Lidice. Dá se u takto pietního místa vlastně ještě něco rozvíjet a budovat nebo jde především o údržbu místa jako takového a šíření odkazu?

Stejně jako u všech institucí „paměťového typu“ máme v Lidicích a Ležákách, za které rovněž zodpovídám, pietní území, takže je třeba řešit vše od údržby soch a dalších prvků přes růžový sad až po posekanou trávu. Dále máme muzeum, galerii moderního umění, pořádáme Mezinárodní dětskou výtvarnou výstavu, která patří mezi nejvýznamnější na světě. Letos už proběhl padesátý ročník a přicházejí opravdu tisíce prací z téměř stovky zemí. Také se pořádá mezinárodní vědomostní soutěž, do toho se dělají vzdělávací aktivity, přehlídky dětských pěveckých sborů, další koncerty a vystoupení, Lidické zimní večery, Ležácké podvečery, veršování, sportovní akce, různé memoriály… Těch věcí je opravdu hodně. Na to všechno mám k dispozici 24 zaměstnanců, z nichž jen polovina pracuje na plný úvazek. Takže se rozhodně nenudíme.

IMG 8735
Pohled na areál Památníku Lidice.

Jak je to se zájmem zahraničních návštěvníků o Lidice?

Nejčastěji jezdí lidé z Německa a hodně zájezdů jezdilo také z Itálie a Francie, ovšem výrazně s tím zamíchal covid-19. Už neuvěřitelných čtyřicet let nás navštěvuje paní Edna Gomez z Mexika. V současné době, pokud jde o mládež či politiky, tak mezi návštěvníky jednoznačně vede Německo.

Přitom přijet na místo, kde „jejich“ předci provedli něco tak hrozného, rozhodně nebude jednoduchý pocit.

V roce 2012 jsem v Lidicích provázel někdejšího spolkového prezidenta Joachima Gaucka, bývalého kněze s mimořádným charisma. Představoval jsem mu jednotlivé přeživší a poslední v řadě byla paní Kalibová, která už je bohužel po smrti, a která uměla dobře německy. Když už se obracel k odchodu, tak mu paní Kalibová německy řekla: „Pane prezidente, jsme moc rádi, že jste sem přijel...“ On v tu chvíli úplně zmrzl, otočil se, a srdečně ji objal.

Máte čtyři děti. Potatil se někdo v zájmu o historii nebo vojenství?

Nejstarší dcera vystudovala historii a dělá celostátní koordinátorku Příběhu našich sousedů na Post Bellum. Druhá dcera je skvělá v germanistice, zajímá ji umění, velmi dobře zpívá, vystudovala art management na Vysoké škole ekonomické. Syn je čistokrevný ajťák a má vlastní firmu. A nejmladší dcera se zamilovala do japonštiny a je nyní na výměnném pobytu v Japonsku.

Plk. gšt. v z. PhDr. Eduard Stehlík, Ph. D., MBA
Po absolvování gymnázia vystudoval historii a ruský jazyk na FF UK. Zájem o vojenské dějiny jej přivedl do Vojenského historického ústavu, kde se vypracoval až na zástupce ředitele. V letech 1994-2002 generální sekretář a poté deset let prezident České komise pro vojenské dějiny. V srpnu 2012 přeložen na ministerstvo obrany, kde mj. vedl odbor pro válečné veterány a řídil obnovu hrobů čs. legionářů v zahraničí. Na konci roku 2019 přeložen v hodnosti plukovníka generálního štábu do zálohy. Od 24. února 2020 ředitel Památníku Lidice. Je autorem nebo spoluautorem tří desítek monografií, několika desítek článků a odborných studií i 35 výstav. Spolupracoval na řadě televizních dokumentů, hlavní odborný poradce filmu Lidice. Věnoval se i pedagogické činnosti: působil jako pedagog na FSV UK i FF UK, na CEVRO Institutu i Univerzitě obrany v Brně. Za svou práci byl oceněn včetně tří Záslužných křížů ministra obrany ČR a nejvyššího rezortního ocenění – Vyznamenání Zlaté lípy. V říjnu 2006 mu bylo uděleno čestné občanství obce Lidice.
Autor:
Foto: Hynek Glos

Sdílejte článek: