Knížková: Na začátku doktorátu nevíte nic. Ptejte se

Letos získala Bolzanovu cenu, nejprestižnější ocenění, kterého absolvent či absolventka doktorského studia na UK může dosáhnout. Přitom o sobě říká, že není nijak výjimečná a že si stále není jistá, že chce u vědy zůstat celý život. O tom, jak těžké je najít uplatnění pro vědecký pár, jak se kombinuje mateřství a práce v laboratoři, i o tom, jak psát motivační dopisy, když chcete uspět v prestižních oxfordských firmách a vědeckých institucích pro UK Forum hovořila Daniela Knížková, která loni obhájila svou dizertaci na Přírodovědecké fakultě UK.

Prý se znáte s druhým letošním laureátem Bolzanovy ceny Martinem Volkem…

Můj muž studoval bakalářskou biochemii spolu s Martinem, na magistra přešel na fyzikální chemii a už u toho zůstal, ale s Martinem se kamarádí dál a na svatbách si vzájemně svědčili. Ani jeden z nás jsme nikde nešířili, že cenu dostaneme, a najednou jsme se potkali v Karolinu. To bylo neuvěřitelné setkání. Pro mě to byla nejhezčí část celého dne.

Váš manžel se také věnuje vědě?

Zůstal u fyzikální chemie. Doktorát dodělal dřív než já, a protože jsme si řekli, že bychom rádi získali zkušenost ze zahraničí, začal se rozhlížet, kam dál. Poslal životopis i na Oxford a pak mi najednou volá, že ho vzali. Stěhovali jsme se týden po mojí obhajobě.

A pak jste začala hledat místo vy. Jak těžké je pro vědecký pár najít uplatnění v jednom městě? I když zrovna Oxford je asi v tomto ohledu místo bohaté na příležitosti…

Měla jsem veliké štěstí během doktorského studia, že jsem se dostala do dobré laboratoře ke kvalitním projektům. Získala jsem tam expertízu, která je v akademické sféře velmi žádaná. Nebyla jsem si ale jistá, že chci zůstat ve vědě, proto jsem se zajímala i o nabídky v různých firmách. Oxford má tu výhodu, že je v něm mnoho zajímavých spin-off firem, které vzešly od univerzity. U nich jsem ale narazila, protože jsem pro ně byla překvalifikovaná, hledali lidi spíš s magisterským titulem. Naopak na pozice, kde požadovali Ph. D., jsem zase neměla dostatek zkušeností, protože jsem byla čerstvě po doktorátu. Pak jsem ale objevila i pozice ve vědě, které mě zajímaly, a v oblastech, ve kterých jsem se chtěla dál vzdělávat a rozvíjet, tak jsem se přihlásila a vyšlo to.

Zásadní moment vaší dosavadní vědecko-vzdělávací kariéry bylo to, že jste se dostala jako doktorandka do týmu imunologa Petera Drábera (1. lékařská fakulta UK). Jak k tomu došlo?

Když se Peter Dráber v roce 2017 vrátil z Velké Británie, kde byl pět let jako postdoc na University College London (UCL), neměl tady tehdy svou výzkumnou skupinu. Zapojil se tu do týmu Ondřeje Štěpánka na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR (Ondřej Štěpánek je dvojnásobný nositel ERC grantu a absolvent PřF UK, pozn. red.). Mě tehdy zaujaly jejich projekty, měli vypsané doktorandské pozice, proto jsem se přihlásila a Peter Dráber si mě nakonec vybral. Nejdřív jsme byli v ÚMG AV ČR a pak jsem mu pomáhala spolu s dalšími třemi studenty zakládat laboratoř v centru BIOCEV.

Jak se staví laboratoř?

Je to zajímavá, ale náročná zkušenost. V tu dobu jsem navíc byla těhotná, nebylo to jednoduché. Všechno jsme najednou museli zorganizovat, komplet zařídit, vymyslet kde a co bude, zjistit, jak to na novém místě všechno funguje po organizační stránce, samotná vědecká práce jde najednou úplně stranou.

Zjistila jsem přitom, že neaspiruji na to mít vlastní laborku, protože mě baví spíš samotná práce v laboratoři – pipetování a experimenty – než administrativa. Jako vedoucí laboratoře sedíte za počítačem, píšete granty, grantové zprávy, samozřejmě vymýšlíte nové studie nebo jak v těch stávajících pokračovat, ale té administrativy je tam moc. To není nic pro mě.

Na konci března si Daniela Knížková z rukou rektorky UK Mileny Králíčkové převzala Bolzanovu cenu.

Čemu se věnovala vaše výzkumná skupina?

Zaměřili jsme se na komunikaci buněk během zánětlivých onemocnění. Zajímalo nás, jak si buňky povídají, tedy jak si předávají signály, a jak buňky zareagují na to, když se objeví nějaký nezvaný host. Naše poznání by mohlo v budoucno pomoci s léčbou některých autoimunitních onemocnění, například lupénky. Já se zapojila do dvou projektů. Za prvé jsme studovali cytokin TNF (cytokin je molekula, která přenáší informace mezi buňkami, pozn. red.), který se objevuje téměř při všech onemocněních. Zaměřovali jsme se na to, jak funguje buněčná smrt, kterou TNF cytokin spouští.

Druhý projekt, kterému jsem se primárně věnovala, se zaměřil na cytokin interleukin 17. Peter Dráber vyvinul techniku, jak pomocí hmotnostní spektrometrie studovat celou signalizační dráhu (komunikaci uvnitř buňky, pozn. red.). Zaměřili jsme se na to, jak sestavování signalizační dráhy funguje. Podařilo se nám při tom objevit protein CMTM4, o kterém se nevědělo, že v signalizační dráze pracuje, je totiž velmi špatně detekovatelný. Snažili jsme se zjistit, co přesně tam dělá, jak funguje a jak ji ovlivňuje. Na základě toho jsme napsali studii, která pak vyšla v Nature Immunology.

Jak obtížné je dostat se se svým článkem do tak prestižního časopisu? Jak dlouho jste o to usilovali?

Peter Dráber to původně posílal do Nature, kde nám doporučili, ať zkusíme Nature Immunology. Na revizích jsme pracovali rok (dostali jsme na to původně půl roku, ale kvůli covidu nám to ještě o šest měsíců prodloužili). Já si kvůli tomu odběhla z mateřské zpátky do laboratoře. Hodně to závisí na tom, jaké máte recenzenty. Když jsme teď publikovali projekt v Nature Communications, dost jsem to sledovala, protože jsem potřebovala článek vydat kvůli obhajobě dizertace. Viděla jsem přitom, jak je to variabilní. S tím neuděláte nic, jenom musíte sedět a čekat, a to je psychicky hrozně náročné, když víte, že vám na tom visí právě třeba dizertace.

Co bylo to nejpřínosnější, co jste se během doktorského studia naučila?

Do doktorského studia jsem se věnovala biochemii, až na doktorátu jsem se začala zabývat imunologií, musela jsem si proto osvojit spoustu technik, se kterými jsem se při studiu na fakultě setkala třeba jen jednou. Pan doktor Dráber mi hodně pomáhal. Na doktorátu jsem našla samu sebe, až tehdy jsem zjistila, kdo jsem, naučila se komunikovat s lidmi, nehroutit se z toho, když něco nevyjde. Odnesla jsem si z toho takovou zdravou míru sebevědomí.

Z některých starších rozhovorů s Peterem Dráberem, které jsem četla, jsem vycítila, že bude asi velmi podpůrný školitel. Jak důležitá je podle vašich zkušeností jako čerstvé absolventky doktorského studia role školitele nebo vedoucího laboratoře?

To je naprosto zásadní. Je strašně důležité, aby se školitel svým studentům věnoval. Neznamená to, že jim má stále stát za zády a vést jim ruku při pipetování, ale má tam být pro ně. Když jsem v laboratoři začínala, udělala jsem jednou nějakou chybu a zničila celý experiment. Byla jsem z toho strašně nervózní, šla jsem za Peterem Dráberem se přiznat. On mi řekl, ať se uklidním, že se nic neděje, a raději to zkusím znovu. To mi v tu chvíli hrozně pomohlo. Zjistila jsem, že takové věci se prostě dějí a nehroutí se z nich svět. Samozřejmě to ale nebyl žádný experiment za miliony.

Když nastupujete na doktorát, jste totální zelenáči, nic moc nevíte, pokud se vám nedostalo kvalitního vedení už v předchozích fázích studia. Já se musela probíjet sama a cesta to byla hodně trnitá. Kdyby mi už na bakaláři někdo řekl, že když nebudu rozumět přečteným článkům, ať jdu do referencí a přečtu si další články, dost by mi to pomohlo. Peter Dráber byl ale hodně podporující. Když jsem nevěděla, jak dál, kdykoliv jsem mohla za ním zajít a zeptat se. Důležité je, aby školitel podporoval studenta i v jeho nápadech. Možná na začátku nebudete pokládat úplně nejchytřejší otázky, postupně se ale budete zlepšovat. Není nic horšího, než když budete mlčet.

Svoje nadání a zkušenosti jste se pak vydala uplatnit do světa. Jak se připravit na výběrová řízení do věhlasných oxfordských laboratoří a institucí?

Pro mě bylo nejtěžší napsat motivační dopis. Pomohla mi s tím kamarádka, která se v Praze ve firmě, kde pracuje, několikrát podílela na výběru nových kandidátů. Nevěděla jsem například, jak moc a jestli vůbec zmiňovat, že mám dítě. Říkala mi, že v tomto ohledu není žádná odpověď správná, každý zaměstnavatel je jiný. Její šéf si prý rád vybírá matky, protože ví, že umí zabrat, dobře si organizovat čas, a když se jim vyjde vstříc, jsou oddané a pracovité zaměstnankyně. To mě motivovalo to do mého dopisu připsat. Pak mě upozorňovala na to, že v dopise vyjmenovávám sice to, jaké zkušenosti mám, ale nepíšu, co mi tyto zkušenosti daly. Radila mi proto, ať v dopise vypíši, co se mi díky zkušenostem povedlo.

Z psaní motivačních dopisů jsem byla hodně unavená. Přála jsem si práci najít pak už hlavně proto, abych je nemusela psát (smích). Pak přijdou na řadu pohovory. Když jsem šla na první, byla jsem hrozně motivovaná, říkala jsem si, že musí vidět, že jsem hrozně „nabušená“ a to místo vážně chci. V téhle pozici jsem se ale necítila, takový projev mi není vlastní. Postupně mě tato „přemotivovanost“ přešla, říkala jsem si, že musím být hlavně sama sebou. A to zabralo, sedli jsme si a z pohovoru jsem odcházela s velmi dobrým pocitem.

Kde tedy jako postdoktorandka pokračujete?

Jsem v laboratoři gastroenteroložky Alison Simmons při Univerzitě v Oxfordu, která se zaměřuje na studium nespecifických střevních zánětů a nemocí, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózni kolitida. Já se zaměřuji na studium konkrétních proteinů, které působí v tlustém střevě, kdy se snažíme zjistit, jak tam fungují.

Česká věda (a nejenom ta) je nechvalně známá přemírou administrativy. Jak je na tom britská?

Britská byrokracie je pověstná. Když tam přijedete, zjistíte proč. Úplně na všechno musíte mít papír. Pro ilustraci – nastoupila jsem v únoru a zrovna nedávno jsem absolvovala už asi páté školení o bezpečnosti práce. Jmenovalo se to jinak, ale říkali opět to samé. I když spousta věcí funguje elektronicky, často nakonec musíte vytisknout papír a někam ho donést, a to se netýká jenom vědy. Stěhovali jsme se do Británie s dcerou, museli jsme během tohoto procesu například odevzdat dokument, ve kterém jsme dokládali to, že se o ni staráme, tedy doložit, že ji platíme školku, kupujeme plínky a podobně.

Vnímala jste někdy mateřství jako překážku ve svém vědeckém rozvoji?

Věděla jsem, že chci rodinu. Když jsem panu Dráberovi říkala, že jsem těhotná, strašně jsem se toho bála, nevěděla jsem, jak na to okolí bude reagovat. On mě ale velice mile překvapil. První, co se zeptal, bylo, jestli to bude kluk, nebo holka. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Já to v té době ještě ani nevěděla, neměla jsem těhotenství potvrzené od doktora. Chtěla jsem mu to ale okamžitě říct, protože v laboratoři pracujeme s nebezpečnými látkami. Věděla jsem, že kvůli projektu to není ideální, on mě ale uklidňoval s tím, že se projekt zkrátka jen trochu přeskládá.

Systém už tak přívětivý není. Po dvou letech jsem se vracela do práce, sehnat školku pro tak malé dítě je ale opravdu problematické. Dcera musela do soukromých jesliček, což bylo velmi drahé. Mám velmi podporujícího, pečujícího a milujícího manžela, který mě jen v jediné věci nedokázal zastoupit, a to bylo kojení (smích), takže jsme to zvládli, ale umím si představit, že pro jiné ženy s jinými podmínkami to může být dost problematické.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.