Veronika Lapková: Medicína byl sen, herectví si mě našlo

Veronika Lapková je lékařka, jež zároveň hraje v divadle a v posledních letech se etablovala i jako úspěšná televizní herečka. Tento „dvojí život“ vede už řadu let, protože vystudovala jak DAMU, tak 2. lékařskou fakultu, kde jí byl spolužákem i autor tohoto rozhovoru. Z tohoto důvodu bylo v rozhovoru o tom, jak Veronika stále balancuje na pomezí dvou odlišných profesí, zachováno tykání. 

V současnosti tě můžeme vídat na televizních obrazovkách v oblíbeném seriálu Ordinace v růžové zahradě, ale zároveň pracuješ i jako pediatr. Jak to stíháš?

V zásadě mám poloviční úvazek na pediatrii v Benešově a kombinuji to s natáčením a divadlem. Já jsem strašně dlouho hledala místo, kde by mi půlúvazek prošel. Po promoci jsem měla totiž krásně plný herecký rok a nechtěla jsem se vzdát projektů, které mi přišly do cesty. A tak jsem doktořinu odkládala. Pak přišla osudová náhoda, byla jsem na kafi se spolužačkou Elsou, a vyprávěla jí, že zrovna odcházím ze stálého angažmá v Národním divadle Brno, protože mi ta medicína fakt chybí a nechci se jí pořád vzdalovat, ale že nemůžu najít poloviční úvazek, abych k tomu mohla dál hrát i točit. A Elsa mi druhý den zavolala, že se mám zastavit za její mámou do Benešova, že by se mnou ráda mluvila. A to byla paní doktorka Zemánková, genetička a pediatrička z Benešova.

Neumím moc říkat ne, ale popravdě jsem neměla žádná očekávání, ještě ve vlaku do Benešova jsem si říkala, že to bude trapas. Ale riskla jsem to. Já chtěla vždycky dělat dětskou psychiatrii, ale najednou jsem seděla vedle děsně sympatický ženský, která mi řekla: „Hele, to je hloupost, když jsi to vystudovala, abys teď tu medicínu nedělala, medicína je krásná, a stejně to dítě potřebuješ znát i somaticky, hraní podporuju, půlúvazek umíme. Nějak spolu začneme a uvidíme, co dál. Tak od února?“ A ono si to do sebe fakt zapadlo jak kostičky lega. Měla jsem i štěstí na rezidenční místo (státní spolufinancování specializačního vzdělávání lékařů – pozn. redakce). Mám skvělou školitelku a ta pediatrie mě začala i dost bavit. Takže tak. Štěstíčko a náhody. Cesty vlakem. Ideál.

Jak tedy vypadá tvůj pracovní týden?

Vždycky trochu jinak. V průměru jsem dva až tři dny v týdnu v Benešově, a zbytek podle toho, jak moc zrovna točím a hraju. Natáčení se plánuje podle závazků, které se hlásí produkci dopředu. Improvizuju za pochodu, většinou jde všechno domluvit. Jednou toho mám hrozně moc najednou, pak je to zase volnější. To jsou prostě takové etapy. Teď třeba zkouším představení o otrávení Bečvy v Brně a je to celé trošku šílenější na koordinaci, ale stojí to za to. Pak zas bude chvíli větší klid. Možná…

Neubráním se otázce, co tě nakonec u medicíny udrželo, když jsi na jedné straně rozkládala studium a do toho začala dostávat větší a zajímavější role.

Já sama nevím, ale medicína byl prostě můj sen od dětství. To herectví si mě pak nějak našlo a stalo se mojí součástí. Jasně, studium nebylo jednoduché. Nejsem zázračná superžena, která to měla zadarmo. Bylo spoustu krizí. A vlastně i při našem prvním rozhovoru jsem měla strach, že to celé nějak zakřiknu a nezvládnu. Asi mě u toho udržela velká touha medicínu jednou dělat.

Vždycky jsem asi věřila, že to půjde s herectvím skloubit. A taky mi určitě pomáhalo si u jednoho odpočinout od druhého. Srovnat si hodnoty a priority. Můžu si takhle dobře „oddychnout“. Obě ty profese mají svoje pro a proti. Drží mě u nich asi touha a vášeň a hlavně to, že v obojím vidím smysl.

Nakonec jsi našla angažmá v nekonečném seriálu. My jsme se už tehdy o hraní v nekonečných seriálech bavili. Jak to dnes vnímáš?

Musím říct, že za práci zrovna v Ordinaci jsem vděčná. Je to skvělá herecká škola, jsem ráda, že jsem před kamerou pravidelně a že můžu mít ten zážitek pracovat na jedné postavě dlouhodobé, vykreslovat její život v hodně barvách. Zároveň moje linka je napsaná autenticky, pečlivě, pořád je co hrát. Mohla jsem si osahat témata jako poporodní deprese, neplánované mateřství, bylo to pro mě zajímavé. Taky oceňuju, že se v Ordinaci scénáristi snaží otevírat témata jako postavení žen v medicíně nebo mateřství a práce. A teď je třeba v jedné dějové lince pár gayů, ale vůbec není tématem, že jsou gayové, prostě je to romantická dějová linka! To naprosto miluju! Tak to má být. A taky je to teda štáb snů, všichni jsou pečliví, mají tu práci rádi, natáčí se na dvě kamery, což je u nekonečného seriálu spíš výjimka. Mám tu práci vážně ráda.

A byla to náhoda nebo je právě tvůj titul z medicíny zaujal, a proto ti tu roli nabídli?

Náhoda. Nabídka na kamerovky přišla díky roli Petry v seriálu O mě se neboj z právnického prostředí, což byla taková moje první větší role na Nově, pro mě asi v lecčem průlomová. Vlastně jsem pracovala jako lékařka dřív tam než v reálu. Nastoupila jsem asi dva měsíce po poslední státnici z Interny. Doteď si pamatuju ten pocit: teď to musíš dát, přece nebudeš tu doktorku jen hrát. A vidíš? I tohle vyšlo náhodou. Kdybych měla začít točit novou věc během zkoušení a učení na státnice, třeba bych to nedala.

Máš potřebu do scénáře někdy zasahovat a opravovat nějaké medicínské nesmysly?

Ne, vůbec. Já jsem tam za herečku a toho se držím. Musím říct, že tam je navíc odborný dohled. Jak ke konzultaci pro scénáristy, tak i osobně u všech scén na sále. Část sálových sester jsou dokonce profíci. Třeba i z Motola. A všechno se fakt důkladně řeší. Vrátím-li se ale ke tvé otázce, tak já jsem na natáčení prostě herečka a soustředím se na roli a abych v ní odváděla dobrý výkon. Pokud by tam bylo něco, co by mi hodně nedávalo smysl, tak bych to mohla klidně konzultovat s režisérem, ale zatím se to nestalo. Jednou jsme takhle řešili, že při poslechu stetoskopem nemůže pacient mluvit, a tak se místo poslechu vyšetřovaly uzliny, myslím.

Ale není to dokument z nemocničního prostředí, děj a zápletky jsou samozřejmě důležitější než medicínský realismus. Ale stejně si myslím, že je to napsaný moc dobře. Třeba moje postava měla působivou linku se středně těžkou poporodní depresí, do toho je to kariéristka, dítě nejdřív nechtěla, a za mě to bylo napsané opravdově. Byla to herecká výzva.

Váhala si, jestli tu roli vzít? Diváci mají občas problém oddělit od sebe herce a televizní postavu, což může být u skutečné lékařky poněkud problém.

Vím, co myslíš… Zaprvé mi to přijde trochu jako klišé, a za druhé mi to je vlastně docela fuk. Já se osobně zatím setkala jen s tím, že se mě jedna maminka zeptala, jestli mám skutečně diplom nebo jde o nějakou skrytou kameru u příležitosti 30 let Novy. Tak jsem jí řekla, že jsem se na natáčení dost naučila... Ne, vtip. Tak jsem se neschovávala za to, kdo jsem, tu bizarní situaci jsem vysvětlila a jelo se dál. Na druhou stranu je pravda, že jsem z herecké branže zvyklá i na nenávistné komentáře. Asi to k tomu patří, zvlášť když člověk nehraje úplně sympatickou postavu. Ale když se ptáš na tu lékařku, tak tu hraju v Ordinaci fakt skvělou, toho bych se nebála. Ta toho umí víc, než já. (smích)

Neměla bys ale obavy hrát špatnou lékařku? Někoho, kdo si svoji práci nebere vážně nebo dělá velké chyby? Vybaví se mi doktor Cvach z Nemocnice na kraji města.

Já bych si to naopak fakt přála! To by byla zajímavá herecká práce. Chápu, kam tím míříš, ale vnímám to jako dvě oddělené věci, dvě úplně nesouvisející profese. Asi mi v něčem dává smysl, když mi někdo vyčítá, že jsem studovala medicínu a nedělám ji na celý úvazek. Jo, to se vážně stalo a je to moje rozhodnutí, ale odmítám se zabývat tím, že někdo nedokáže oddělit postavu od herce. Zastávám ale taky názor, že pacient má svobodnou volbu a pokud by mi někdo kvůli hraní v seriálu nevěřil, budu to respektovat. Zároveň bych ale diváky a zrovna diváky Ordinace nepodceňovala, podle mě v naprosté většině vědí, že pokud moje postava v seriálu opustila dítě, tak to nesouvisí se mnou, jako s člověkem.

Jasně, do rolí dává herec kus sebe, ale to je na úplně jinou diskusi. Vlastně mi to přijde úplně absurdní vysvětlovat… Nebo jsi to myslel tak, jestli bych odmítla roli kvůli charakteru obecně? Nebo šlo speciálně o špatnou lékařku? Ať tak nebo tak, těžko říct, záleží na tolika proměnných.. Ještě se mi to nestalo. Už jsem ale třeba odmítla roli kvůli pro mě zbytečné nahotě.

Jak se ti mezi těmi dvěma světy přechází?

Skvěle, já to tak potřebuju. Nebo takhle, já to ani neberu jako přecházení mezi světy, prostě nedělám každý den stejnou věc. U jednoho si vlastně občas odpočinu od druhého.

Stejně jsem to měla i na škole. Stres ze zkoušky z patologie je prostě jiný než z premiéry a nějak se mezi sebou umí utlumit. Zatím mám pocit, že mi to spojení prospívá. Teď to prostě teď cítím tak, že potřebuju dělat oboje, abych se cítila úplná. Ten poloviční úvazek mi i dovoluje zachovávat si odstup. Taková prevence vyhoření. Těším se takhle do práce s pacienty víc, jsem pod menším stresem, alespoň mi to tak přijde. Nabourávání rutiny je fajn. Blíží se mi ale stáž v nemocnici na lůžkách a musím přiznat, že jsem nervní, jestli to takhle půjde dál. Nevím, jak budou tenhle režim tolerovat. A taky občas přemýšlím nad tím, že tímhle tempem budu mít atestaci za sto let..

Chceš tedy v tomto režimu pokračovat dlouhodobě?

Nedovedu si to zatím představit jinak. Chtěla bych dělat obojí, otázka je, jak dlouho to půjde, ale zatím jsem si cestu vždycky našla. Tak snad mi to vydrží. A nějak cítím, že ta spokojenost je klíč k tomu, abych obě profese dělala dobře a nevyhořela. A spokojená takhle jsem. Uvidíme, ten most přejdem, až k němu dojdem.