Biolog Viktor Žárský ví, kde je nahoře a dole

pondělí, 22 listopad 2021 08:33

Je odborníkem v oblasti studia molekulárních mechanismů zodpovědných za polaritu a morfogenezi (tvarování) rostlinné buňky. Popsal mimo jiné buněčné cykly zrajícího pylového zrna, má řadu dalších vědeckých úspěchů. Profesor Viktor Žárský, vyhledávaný popularizátor vědy a pedagog Přírodovědecké fakulty UK, byl v létě oceněn univerzitním Donatiem.

4

Nabídl nám čerstvý čaj z lístků moruše – natrhal je cestou z Pohořelce na fakultu přes Petřín – a v mžiku se proměnil v průvodce výtvarnými dílky zdobícími stěny jeho pracovny na Viničné 5. Do roku 1945 budova patřila německé části Univerzity Karlovy, i o historii by mohl dlouho poutavě vyprávět. Doma je i v Laboratoři buněčné biologie na Ústavu experimentální botaniky AV ČR, kterou založil, my ale zůstaneme „doma“, na „karlovce“, v laboratoři zasvěcené bádání nad regulacemi fungování buněk rostlin a jejich evoluci.

3Může za to kniha

Při vzpomínce na dětství nevynechá fakt, že jej rodiče v lásce k přírodě povzbuzovali. „Prošel jsem geologickou a paleontologickou fází, ale rostliny – přiznávám – mě moc nezajímaly. Jako mladý člověk jsem byl tak tupý, že jsem nechápal, jak jsou fantasticky zajímavé,“ přiznává profesor Žárský se smíchem. Velmi důležitou se pro něj stala kniha Ferdinanda Herčíka Mladý biolog (1954).

„Byla zásadní a zcela epochální. Musela ovlivnit stovky budoucích badatelů,“ soudí biolog, který z knihy čerpal rady kterak v domácích podmínkách proniknout do tajů biologie: „S pomocí otce jsem si podle ní sestavil svůj první mikroskop. Začal jsem tehdy studovat vsetínské gymnázium a mikrosvět se mi stal velmi přitažlivým.“ Prvními vzory se mladému vědci stali přírodovědci – kolegové maminky zaměstnané na hygienické stanici.

Řasy byly první

Právě mikroskopie přivedla studenta-gymnazistu k velké lásce – řasám. „Na Valašsku je tolik potůčků, stačilo jen seškrábnout kousek nárostu na kamenech. Nejvíc mě zaujaly rozsivky. Napsal jsem o tom i studii a zúčastnil jsem se soutěže Natura semper viva (později známa jako SVOČ – studentská vědecká a odborná činnost – pozn. red.),“ mapuje profesor své první námluvy s vědou. Vyzbrojen doporučujícím dopisem od tehdejšího ředitele Botanického ústavu, hydrobotanika Slavomila Hejného byl přijat k vysokoškolským studiím v Brně přesto, že pocházel z nábožensky a politicky podezřelé rodiny.

„Začal jsem docházet do význačné laboratoře Botanického ústavu v Mendlově klášteru v Brně, kde pracovali Petr MarvanHanuš Ettl, oba špičkoví algologové. Obor algologie se ale vyučoval jen v Praze, tak jsem se brzy ocitl právě tam,“ přibližuje své studijní peripetie Viktor Žárský.  Během studia se ovšem zhlédl spíše v experimentální vědě. Zaujal jej životní cyklus jednobuněčné řasy Chlamydomonas geitleri (dnes Ch. monoica), studoval u nich párování při pohlavním rozmnožování. Protože nezapadal do politických požadavků kladených na tehdejší pracovníky UK, chopil se možnosti ucházet se o doktorát v Akademii věd a na Ústavu experimentální botaniky se od mikroskopu a řas oklikou dostal k pylu a „velkým“ rostlinám.

Zarsky Viktor00011Začátky molekulární genetiky na katedře

S úsměvem tvrdí, že molekulárně biologická věda se dělá všude na světě stejně jako tady u nás. Snad jen láhve pro laboratorní roztoky mívají jinou barvu uzávěru (na Přírodovědecké fakultě UK jsou většinou modré, v USA prý zase často oranžové). V místnosti, kterou ve chvíli našeho rozhovoru opanují tři studentky, vás genius loci nenechá na pochybách, že jste ve vědeckém hájemství. Snad jen malé akvárium s rybkami krapet narušuje vžitou představu o krapet „suchém“ laboratorním pracovišti. 

Viktor Žárský se považuje za vědeckého vnuka profesora Bohumila Němce, vynikajícího botanika světové proslulosti a politika (v roce 1935 byl za vlastenecký, tzv. Prosincový blok navržen jako protikandidát Edvarda Beneše na post prezidenta; svou kandidaturu nakonec stáhl – pozn. red.). To proto, že právě u profesora Němce dělal doktorát jeho školitel Jaroslav Tupý, který se proslavil nejen jako jeden ze zakladatelů biochemické analýzy vývoje pylu (a jako expert UNESCO – fyziolog a biochemik kaučukovníku), ale především jako úspěšný šlechtitel jabloní (spolu s rodinou Loudových). „Byl jedním z pionýrů, který ve svých pracích překlenul, řekněme, klasickou fyziologii a začal působit v oboru molekulární biologie. Zahájil analýzu RNA u rostlin, což bylo u nás i ve světě tenkrát málo běžné i u živočichů,“ říká. Spolupráce s Tupým našemu vědci přihrála tenkrát studium pylové embryogeneze a přes tabák se dostal k modelu huseničku rolního – Arabidopsis thaliana: „Arabidopsis je do dneška hlavním nástrojem, kterým se snažíme proniknout do tajů rostlinných buněk a rostlinných vývojových procesů,“ komentuje Žárský svou vědeckou trasu od mikroskopu po současnost.

5 

„Po revoluci 1989 na tom nebyl náš obor na univerzitě úplně nejlépe,“ vzpomíná profesor, „fyziologie rostlin byla vnímána v rámci biologické sekce naší fakulty jako zastaralá a molekulární biologie rostlin se zde tehdy nedělala vůbec!“ Změnu k lepšímu odstartovaly zkušenosti z práce na ÚEB AVČR a postupně tříletý pobyt biologa na univerzitě ve Vídni a Ústavu Maxe Plancka v Kolíně nad Rýnem.

Před zhruba 25 lety se ve Vídni seznámil s tehdy doktorandkou a dodnes vědeckou kolegyní Fatimou Cvrčkovou. S velkou podporou tehdejšího vedoucího katedry, docenta Jiřího Luštince začali společně na přírodovědě zavádět nový metodický přístup ke studiu fyziologie rostlin, založený na molekulární genetice. Po nesnadných začátcích měl a má mimořádné štěstí na talentované doktorandy a postdoky – bez jejich přispění by tak úspěšný průnik do fungování exocystu u rostlin (ale také kvalitních mezinárodních časopisů) prý nebyl možný.

1Rostliny jsou vnímavé

S kolegyní Janou Krtkovou přeložil knihu Co rostlina ví (2020). Ztotožňuje se s jejím autorem Danielem Chamovitzem, když považuje doslova za neproduktivní ptát se jsou-li rostliny inteligentní: „Inteligence se dá obecně charakterizovat jako schopnost poradit si s přežitím. Jsou takoví teoretici, kteří tvrdí, že každý život, každá buňka je inteligentní. Podle mého je důležité vědět, že rostliny jsou neuvěřitelně vnímavé, integrované a dost možná mají nejbazálnější úroveň vědomí. Slovo živé v sobě skrývá velké tajemství, protože my vlastně přesně nevíme, co to všechno znamená,“ zamýšlí se Viktor Žárský. 

Se synem za novou hypotézou

Buněčná polarita a tvarování – jak biolog zjednodušeně říká „nahoře a dole v buňce“ – zůstává i nadále předmětem bádání jeho i kolegů. Zároveň by rád přispěl k pokroku v poznání procesů, které působí v evoluci rostlin. A tak se v rámci „rodinného podniku“ – jeho dva synové jsou zároveň jeho kolegové-biologové z fakulty – společně zaobírají novou hypotézou. Přišel s ní nejstarší syn Jakub Žárský, polární ekolog. Týká se přechodu rostlin z vody na souš a souvisí s obdobím téměř osmdesáti milionů let zamrzlé Zeměkoule – Cryogenianu („Snowball Earth“). Společně teď čekají, co tomu všemu řekne odborná veřejnost a oponenti. S kolegy z Geologického ústavu se pak podílí na studiu silurské flóry.

 „Kdybych měl další život, bavilo by mě věnovat se zcela opomíjenému tématu – místu setkání kořene a stonku rostliny,“ říká s lehkým úsměvem vědec a dodává: „Rostlina žije ve dvou rozdílných světech: ve tmě – v půdě a na světle – v atmosféře, přičemž rozdíl tvoří pouhá jedna vrstva buněk. Fascinující téma!“

2

Prof. RNDr. Viktor Žárský, CSc.
Pochází z evangelické rodiny. Narodil se sice na Valašsku, ale do svých čtrnácti let žil v Uherském Hradišti. Když byla rodina donucena vnitřně „emigrovat“ do Vsetína, vystudoval tamní gymnázium. Studia biologie započal na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale už během prvního ročníku přestoupil na pražskou Přírodovědeckou fakultu UK. V současné době je zde profesorem na katedře experimentální biologie rostlin a souběžně založil a do roku 2018 vedl Laboratoř buněčné biologie na Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Vedle výzkumu se věnuje pedagogické činnosti a také se účastnil práci v akademické samosprávě. Je významným popularizátorem vědy.
Tvrdí, že zná jen málo druhů rostlin ve volné přírodě, a s přáteli – botaniky – se to snaží aspoň částečně napravit, jejich buňkami však nepřestává být fascinován. Mimo jiné říká, že: „Vývoj v přírodních vědách je neuvěřitelně překotný. Na druhou stranu si vezměte třeba učebnici z 19. století – objevíte tam věci, na které jsme ve spěchu zapomněli.“ S manželkou Monikou (učí překladatelství na Filozofické fakultě UK) mají čtyři syny, dva jsou biologové, dva jsou zaměřeni humanitně-tvůrčím směrem.
Autor:
Foto: Martin Pinkas

Sdílejte článek: