„Objev je jen první krok. Skutečný problém je, jestli ho dokážeme využít,“ říká Jana Kalbáčová Vejpravová z Matematicko-fyzikální fakulty UK, která jako první Češka získala ocenění Evropské fyzikální společnosti (European Physical Society). Vysvětluje, co dnes rozhoduje o skutečném průlomu ve vědě a co znamená dělat špičkový výzkum z Česka.
Jak ocenění vnímáte? Bylo to pro vás překvapení, zadostiučinění, nebo spíš závazek?
Upřímně řečeno, nemám z toho asi jeden celkový pocit. V Česku se věnuje velká mediální pozornost různým lokálním cenám – hodně se o nich mluví, mají silné píár. Když se ale zeptám kolegů či kolegyň ze zahraničí, často vůbec netuší, o co jde. S oceněním EPS to bylo naopak. Ozvala se mi spousta lidí z Evropy, i ti, které jsem dlouho neviděla. Asi proto, že je dobře čitelné v mezinárodním kontextu, a to je pro mě cenné. Navíc jde o mezioborovou cenu, která není vázaná jen na úzkou specializaci, což jí podle mě dává ještě větší hodnotu.
Ano, porota ocenila nejen váš výzkum, ale i roli v mezinárodní spolupráci a podpoře žen ve fyzice. Která z těchto rovin je vám bližší?
Určitě ta vědecká. Podpora žen je něco, co se k tomu často přidává, ale já ji vnímám hlavně prakticky. Snažím se kolegyním, studentkám nebo doktorandkám pomáhat, mentorovat je, být k nim empatická, jak jen dokážu. V tomto smyslu ženy ve vědě podporuji. Zároveň k nim ale přistupuji stejně jako ke kolegům. Pokud má někdo specifické problémy, snažím se je řešit, ať už jde o ženy nebo muže. V českém prostředí určité rozdíly stále existují, ale nemyslím si, že by řešením bylo vymezovat se vůči mužům nebo to stavět konfrontačně. V našem oboru je žen obecně méně a pravděpodobně to tak do určité míry zůstane.
Já sama jsem během kariéry nezažila vyloženě diskriminaci kvůli tomu, že jsem žena. Spíš vnímám, že se na nás někdy přirozeně přenáší víc úkolů – a moje generace byla vychovaná tak, že je bez řečí přijímá. Vidím to tedy spíš jako otázku osobního nastavení. Je důležité umět si vymezit hranice, což není vždycky jednoduché. Ale není to nutně problém okolí, spíš dovednost, kterou se učím.
V našem minulém rozhovoru jste svůj výzkum popsala jako „magnetické cihličky, ze kterých lze stavět domečky na atomárně tenkém pozemku“. Jak by ten obraz vypadal dnes – po pěti letech? Posunul se ten „domeček“ někam dál?
Vlastně se celkem dost proměnil, řekla bych zploštil, protože dnes děláme už zase trochu jiné věci. A myslím, že je to dobře. Znamená to, že jsme schopni se v rámci oboru posouvat a přepínat mezi tématy. Zatímco dřív nás zajímalo hlavně to, jak ten domeček postavit a „uklidit“ pomocí magnetického pole nebo světla, dnes řešíme spíš, jak ho ovládat na dálku. Soustředíme se na interakce světla s hmotou nebo s různými komplexními systémy.
Ve výsledku to všechno směřuje ke kvantovým technologiím, které typicky fungují za velmi extrémních podmínek – při nízkých teplotách nebo ve vysokých magnetických polích. Postavit experiment tak, abychom dokázali takový domeček ovládat na dálku, je velká výzva. Myslím, že i to mohlo přispět k získání ceny od Evropské fyzikální společnosti, protože ne každé pracoviště to zvládne. Zároveň je to ale i jedna z výhod českého prostředí. Máme tu kromě výborných teoretiků velmi šikovné experimentátory, kteří dokážou z mála, někdy skoro z ničeho, kreativně postavit funkční experiment. V tom jsme podle mě opravdu silní.
Nedávno jste se svým týmem objevila nový typ 2D materiálu…
Tady bych Vás trošku opravila, protože kolem toho vzniklo určité zkreslení. Ve skutečnosti nejde o nový materiál v pravém slova smyslu, spíš o uměle vytvořenou strukturu, kdy na sebe například vhodně naskládáte několik vrstev 2D materiálů, a tím docílíte speciálního chování elektronů. Takové systémy pak mohou mít zajímavé vlastnosti, třeba umožnit vznik velmi tenkých laserů. Označení „nový typ materiálu“ je spíš zjednodušení pro širší publikum.
Jak poznáte, že jde o skutečný průlom, a ne jen „další zajímavý výsledek“?
Za skutečný posun považuji moment, kdy jsme schopni takový systém nejen popsat, ale opravdu ho ovládat a využívat. Spousta věcí dnes existuje v teoretické rovině, ale nedaří se je experimentálně realizovat, nebo je neumíme dostat do podoby, která by byla prakticky využitelná.
Další krok je škálování, tedy možnost takové technologie vyrábět ve velkém. A právě to je často zásadní problém, například i u kvantových technologií. Něco funguje v laboratorních podmínkách, ale převést to do průmyslové výroby, třeba v milionech kusů, je úplně jiná výzva.
Napadá vás tahle otázka už během samotného výzkumu? Jakmile něco funguje v ideálních laboratorních podmínkách, přemýšlíte, co bude dál?
Řekla bych, že se to dá rozdělit do dvou rovin. Něco děláme čistě ze zvědavosti a pro radost z poznání. S teoretiky si třeba řekneme, že by bylo zajímavé něco vyzkoušet, a protože na to máme podmínky, zkusíme to a někdy z toho vznikne výsledek, který je důležitý pro základní výzkum, i když nemá okamžité praktické využití. Zároveň je ale dnes velký tlak na aplikovaný výzkum, takže člověk přirozeně přemýšlí i o tom, jestli by to, co dělá, mohlo být třeba za deset let nějak využitelné. To pak ovlivňuje i volbu experimentů – jestli jít cestou extrémně náročných podmínek, nebo hledat řešení, která by byla realističtější z hlediska budoucího využití.
Obecně platí, že samotný objev je jen první krok. Pokud má mít skutečný dopad, je potřeba ho umět realizovat a případně převést do praxe. A právě tenhle „překlad“ z laboratoře do reálného světa je pořád velká výzva, třeba i u již zmíněných kvantových technologií. My na Matfyzu děláme primárně základní výzkum, tedy se snažíme posouvat hranice poznání. Ale zároveň si stále víc uvědomujeme, že je dobré přemýšlet i o tom, kam ten výzkum může vést. Ideální je najít rovnováhu mezi zvědavostí a smysluplným směřováním. Velkou roli v tom hraje i mezinárodní spolupráce – často se stane, že někdo v zahraničí řeší podobný problém a najednou z toho vznikne nový společný projekt nebo úplně nový směr výzkumu.
Jak zvládáte kombinaci vědecké práce s řízením týmu, strategickým plánováním a sháněním financí?
V laboratoři už vlastně skoro nejsem. Dostanu se tam spíš ve chvíli, kdy je potřeba řešit nějaký problém, a to pak jsem spíš krizová manažerka.
Samozřejmě mi práce v laboratoři chybí. Čas od času se vracím k myšlence, že bych si našla nějakou zahraniční postdoc pozici, v níž bych si zase užila tu ryzí vědu, kvůli které jsem do tohoto oboru původně vstupovala. Zatím to ale není reálné. Velkou roli v tom hraje rodina. Přesunout se do zahraničí není jen moje rozhodnutí – manžel má vlastní kariéru a dcera není úplně typ, který by chtěl měnit prostředí.
Před lety jste mi říkala, že kdybyste pracovala na Západě, dosáhla byste některých věcí rychleji. Platí to podle vás pořád, nebo se české prostředí posouvá?
Určitě jsou dnes v Česku podmínky pro vědu výrazně lepší než dřív. Zároveň ale podle mě stále platí, že kdybych začínala ve stejnou dobu na některém ze západních pracovišť, byla by dnes pravděpodobně dál. A nejde jen o otázku financí. Z vlastní zkušenosti znám nejlépe prostředí Německa, Švýcarska a Rakouska, kde je velmi silná snaha vědce a vědkyně systematicky podporovat v budování kariéry. Pokud máte motivaci a chcete se posouvat, instituce vám v tom aktivně pomáhá – od administrativního zázemí přes pomoc s budováním týmu, formulováním grantů až po rozvoj laboratoře. Není to jen na jednotlivci, aby si všechno organizoval sám a improvizoval. Díky tomu se pak kariéra buduje plynuleji a často i rychleji.
Jak si udržujete kvalitní lidi a jak je motivujete, aby přišli právě k vám, třeba i ze zahraničí?
Hodně se mi osvědčil osobní kontakt a doporučení od těch, jež dobře znám a jimž věřím. Už jsem se totiž poučila, že i když člověk působí na pohovoru skvěle, realita pak může být o dost jiná. Zároveň nejde jen o odborné kvality, ale i o osobnost. Já nejsem úplně typ vedoucí, která někoho neustále kontroluje a tlačí, takže hledám lidi samostatné, vnitřně motivované, kteří chtějí věci posouvat sami od sebe. Dá se říct, že do týmu vybírám srdcaře. A v tomhle směru mám teď štěstí, naše skupina funguje velmi dobře. Lidé si rozumí, jsou schopní spolupracovat a celý tým drží pohromadě.
| prof. RNDr. Jana Kalbáčová Vejpravová, Ph.D. |
|
Působí na katedře fyziky kondenzovaných látek MFF UK, kde vede výzkumnou skupinu zaměřenou na nové materiály na nanoúrovni. Zabývá se zejména magnetickými a spinovými jevy v nízkorozměrných (2D) strukturách a jejich využitím v budoucích technologiích. V roce 2016 získala prestižní ERC Starting Grant, díky němuž vybudovala vlastní laboratoř. Je členkou panelu SNSF (Swiss National Science Foundation, obdoba českých GA ČR – pozn. red.). Zastupuje ČR v Quantum Community Network a vede pracovní skupinu pro přípravu Supply Chain and Enabling Technologies Roadmap v rámci Strategic Research and Industry Agenda (SRIA 2035) for Quantum Technologies EU. Nyní získala jako první Češka získala ocenění Emmy Noether Distinction od European Physical Society pro rok 2025. Cena je pojmenovaná po Emmy Noether, jedné z nejvýznamnějších matematiček 20. století, a oceňuje výjimečné vědkyně ve fyzice. Klade důraz nejen na špičkový výzkum, ale i na vliv v oboru (např. vedení týmů, mezinárodní spolupráci, inspiraci dalších žen). |
