Při focení se snažím najít v lidech tu veselou tvář

čtvrtek, 29. červen 2023 07:02

Když se objeví, tak ho určitě zaznamenáte. Jeho věčně veselou náladu doprovází typicky ostravské „fajně“ nebo "cajk", pozdrav „čauky“, a časem si zvyknete i na oslovení „koťátka“. A nikdy nic není problém. Vláďa Šigut pro Univerzitu Karlovu fotí víc než 15 let a jen těžko narazíte v prostředí UK na někoho, kdo by ho neznal. A už vůbec ne na někoho, kdo by ho neměl rád.

2023 04 24 Vladimir Sigut fotograf 03

Kudy vedla tvoje cesta k fotografování?

Já byl kluk, kterému v dětství moc nešly míčové hry, tak jsem chodil do ZUŠky malovat, a pak jsem přidal i fotokroužek – tam probíhaly moje první pokusy s focením. Někdy v deváté třídě jsem začal fotit ještě s analogovým fotoaparátem, a tatínek, který je výtvarník-konceptualista, mě pak zasvětil do vyvolávání klasických fotek. Po něm jsem také asi podědil takovou tu preciznost – naučit se danou věc a pak ji dělat co nejlépe.

V pubertě jsem klasicky moc nevěděl, čemu se věnovat. Zlom u mě nastal až, když jsem se v Ostravě dostal na Střední uměleckou školu, kde mě fotografování úplně pohltilo a naučil jsem se během cvičení klasickou řemeslnou práci a jak pracovat se světlem nebo v ateliéru.

Potom jsi začal studovat FAMU, kde jsi se nutně ve focení musel zase posunout.

Tam už bylo studium oproti střední škole zaměřeno jen čistě na fotografii. Dělal jsem i asistenta jiným fotografům, při čemž jsem se taky hodně naučil. No a hlavně – Praha, velké město! Cítil jsem, že už je třeba vypadnout od rodičů, vyjet z Ostravy, zkusit si to někde jinde, a pořádně si užít trochu vysokoškolského života na koleji (směje se)!

Vím, že jsi jedináček, takže tě asi rodiče hodně opečovávali?

Rodiče mě drželi hodně zkrátka a během střední školy jsem pořád bydlel u nich, takže jsem se nikdy nemohl moc „utrhnout“. Můj odchod do Prahy mamka trochu oplakala.

Ale když se vrátím k FAMU - nejlepší vzpomínky na školu mám vlastně kvůli lidem, které jsem mohl díky focení potkat, a místům, kam se mi podařilo dostat. Ať už to bylo prostředí mezi narkomany nebo projekt ve věznici. Také jsem si vyzkoušel všechny možné fotografické styly, ale vždycky mě nejvíc bavilo fotit hlavně lidi.

To na tvých fotkách bývá poznat, vždycky se snažíš lidi co nejvíc uvolnit.

VS1 4651Snažím se být k lidem příjemný a milý, vytvořit při focení dobrou atmosféru. Lidé bývají často unavení anebo nemají náladu se fotit, tak se v nich často snažím najít tu veselou tvář, kterou každý určitě má. Negativismus mi vadí a nemám ho rád, připadá mi, že se lidé málo usmívají, že by se mohli usmívat víc.

Já tě vlastně nikdy neviděl se špatnou náladou, ale taky ji přece někdy musíš mít.

Já si negativní emoce vybíjím při sportu. S partičkou kamarádů se pravidelně každý týden scházíme na florbale a hrajeme zápasy. Máme vlastní tým, říkáme si Plameňáci a je nás pestrá škála kamarádů ve věku od šestnácti do pětapadesáti.

Čím dalším se odreagováváš od fotografické práce?

Rád doma něco kutím jako takový ten domácí „Kutil Tim“ (pro mladší ročníky – komediální seriál z 90. let o nešikovném řemeslníkovi, pozn. redakce). Jsem takový ten hodinový manžel, co všechno dělá amatérsky, hodně věcí jako klasické zednické práce nebo nějaké elektroinstalace jsem odkoukal od otce nebo od kamarádů.

Zpátky k fotografování – kolik techniky s sebou zpravidla taháš?

Jedno tělo plus jedno náhradní, tři objektivy, fleše… Postupem času jsem do toho víc investoval a průběžně updatuju. Ještě jsem nepřešel na bezzrcadlovku, ale to časem určitě taky přijde. Něco mám nové, ale nevadí mi ani kupovat techniku z druhé roky. Zpravidla z toho vyždímu, co se dá, a pak to někomu dám.

Fotografická technika je poměrně drahá záležitost, přišel jsi někdy o něco?

Občas se stane, že ti něco upadne, nebo do něčeho vrazíš. Jednou mi taky například silný vítr odvál fleš, která se rozbila a rozletěla na kousky. Ale ten nejmenovaný ekonom, kterého jsem u toho fotil, se rozesmál tak, že z toho byly nakonec skvělé fotky.

Vybavení už je v desítkách tisíc korun, ale pořád to vnímám jen jako věci. Samozřejmě - vážím si jich, protože stojí nějaké peníze, ale zase jim nepřikládám nějakou extra velkou váhu. Můžu fotit vlastně na cokoliv, je mi to v podstatě jedno. Beztak ze všech těch speciálních funkcí využívám tak 20 procent, spoléhám hlavně na manuální nastavení.

A zažil jsi někdy, že jsi se při focení nemusel bát jen o techniku, ale i o zdraví?

Na střední škole jsem si tahal do ateliéru bezdomovce a dělal s nimi takové portréty s pozadím z plechových desek, a to jsem narážel na různé osobnosti. A zažil jsem i náročnější akce v terénu, kdy se pohybuješ mezi narkomany, kdy na tebe někdo zdrogovaný zkouší, ať mu foťák odevzdáš, ale nesmíš polevit. Časem už jsem se naučil předcházet konfliktům. V tomhle ohledu mě Ostrava naučila hodně - je to tvrdé prostředí, tvrdší nátury a agresivnější lidi.

FOTO Jan Rasch

Jak jsi se dostal k fotografování pro univerzitu?

Ještě na FAMU jsem měl kamarády ze scénáristiky, a jeden z nich Ondra Sysel znal kluka ze žurnalistiky Ivoše Dostála, který tehdy pracoval v PR oddělení Univerzity Karlovy. A ten mě jednou oslovil, že by občas potřebovali něco vyfotit do tištěného magazínu. Tehdy v začátcích šlo třeba o jedno focení za dva měsíce, většinou portréty, pak se začaly dělat i reportáže. To ještě byla celá univerzitní redakce v plenkách. Až zhruba po pěti letech focení přibývalo a stal jsem se plnohodnotným externím spolupracovníkem.

Tím jsi už 15 let a celou dobu na volné noze, nikdy jsi nechtěl být zaměstnancem?

Ne, mě na focení nejvíc vyhovuje, že nikdy nejsem na jednom místě. Že nemám nějakou stabilní kancelář, do které musím každý den v sedm ráno vstávat. Proto nechci být nikde na plný úvazek. Občas je to samozřejmě náročnější skloubit vše s rodinou a s koníčky, ale když si čas dobře rozvrhnu, tak se to dá zvládnout.

Na práci pro univerzitu mě nejvíc baví ta pestrost – jednou fotíš někoho významného, pak zase studenty, kteří se teprve prosazují, jindy zase sportovní akci, nebo „jen“ nějaké ilustrační foto. Neustále také hledáš nějaká zajímavá místa nebo jiné úhly pohledu. Zajímavé bylo i období covidu, protože jsem najednou dělal akčnější reportáže - třeba mediky v první linii, dobrovolníky…. To byl pro mě zase takový nový impuls a bavilo mě zpracovávat silná témata, která nebyla lidsky jednoduchá.

Za ty roky jsi už jen na UK musel fotit tisíce lidí, co tě baví nejvíc?

humans logoFotit významnou osobnost bývá přece jen mnohem svazující než fotit mladého studenta, který ještě nemá s focením moc zkušeností. S tím se samozřejmě mnohem lépe pracuje než s člověkem, který už byl focený stokrát. Raději mám obyčejnější lidi, kteří si na nic nehrají a mají třeba ještě kariéru před sebou než fotit slavné osobnosti nebo celebrity.

Ale i ty jsi už samozřejmě fotil. Máš vlastně ještě nějaký sen, koho bys chtěl potkat a vyfotit?

Hodně věcí už jsem si při fotografování splnil. Mimo univerzitu jsem fotil například kampaně pro slavné sportovce, a setkat se s Petrem Čechem nebo Dominikem Haškem, kteří byli mými dětskými hrdiny, bylo super. Ale nějaký další vyložený sen, koho si vyfotit, nebo kam se s focením dostat, vlastně nemám.

Jak často dostáváš od fotografovaných zpětnou vazbu na výsledek?

Občas se stane, že lidé odepíší, že mají z fotek radost, což mě samozřejmě potěší, a občas někdo taky napíše, že by ho nikdy nenapadlo, že by tohle mohl pro focení udělat. A dříve se mi i párkrát stalo, že někdo řekl: „dobrý, ale něco mi tam chybí“. Proto se snažím být ve své práci co nejvíc precizní a pořád o focením přemýšlím.

I ve volném čase? Jsi ten typ, který pořád fotí i rodinu a známé?

Když byly děti malé, tak jsem si udělal nějaké pěkné momentky ale dnes už to ani nepotřebuju a spíš si děti užívám tak jak jsou. Na foťák už doma fotím čím dál méně, už ani na dovolenou si ho neberu, a vše fotím na mobil, což je vlastně hrozný, protože ty fotky z mobilu nevydrží navždy. A manželka se vůbec fotit nechce, ta mě nutí fotit jen pro své květinářství Flore Decor – dělám ji vizuální obsah pro sociální sítě a webové stránky.

Když jsme u těch sociálních sítích – překvapilo mě, že nemáš Instagram, není to pro fotografa trochu hendikep?

Já se tomu dlouho bránil, neměl jsem pocit, že ho potřebuju. Ale už dlouho plánuju že si účet na Instagramu založím, abych mohl svoji tvorbu prezentovat lidem, které potkám někde při akci v terénu.

Nezapřeš, že jsi Ostravák, ale v Praze žiješ už skoro 20 let, cítíš se tu už usazený?

Jsem, ale já se cítím dobře všude, kde zrovna pobývám. Teď jsem v Praze a cítím se tu dobře, i když svým akcentem Ostravu nikdy nezapřu. A rozhodně se za na něj nestydím, nechci se přizpůsobovat nějakým trendům konkrétního prostředí. A to je ještě manželka ze Zlína, takže naše děti jsou svou atypickou mluvou v kolektivu „oblíbené“ (směje se). Ale nám to vůbec nevadí.

315900804 6297543510259266 1860746951139310153 n

MgA. Vladimír Šigut 
Po Střední umělecké škole vystudoval fotografii na FAMU a posledních zhruba patnáct let působí jako externí fotograf Univerzity Karlovy. Jeho fotografie můžete často vidět především v tištěném magazínu FORUM a na www.ukforum.cz. Několik let spolupracuje také s eventovými, reklamními a PR agenturami, fotil a fotí i pro velké společnosti jako ING, Česká spořitelna, Volvo, O2 nebo Komerční banku. Pochází z Opavy ale už dlouho žije v Praze, kde s manželkou Klárou vychovává syny Vojtu a Matěje. 
Autor:
Foto: Michal Novotný, archiv UK

Sdílejte článek: