Nejsem posedlá tituly. Teď mám projekt: dítě

Omezit se na studium jednoho oboru jí nestačilo. Chtěla dohlédnout dál, překročit své učitele nebo si vybrat téma, které ještě není tolik zmapované. Proto si nakonec Barbora Půtová udělala tři velké doktoráty a může si tak titul Ph.D. psát za jménem hned třikrát. Používá to však jen výjimečně.

 
Barbora Půtová při prezentaci knih Nakladatelství Karolinum. Vpravo ředitel Petr Valo.

Momentálně jste na mateřské dovolené. Je výchova dcerky Zoe vším, co váš život nyní zaplňuje?

Co se týká fakulty, tak jsem si opravdu řekla, že si odpočinu, protože nechci večery trávit korespondencí se studenty, to budu upřímná. Ale ponechala jsem si odborné věci - tedy výstavy, což si člověk může organizačně přizpůsobit, a samozřejmě psaní.

I po nástupu na mateřskou dovolenou mi zůstalo psaní do přílohy deníku Právo Styl pro ženy. Jedeme takové cykly vždy pětice žen, které byly významné v nějakých segmentech života nebo společnosti. Je příjemné, že se neustále vzdělávám. Péče o dítě je samozřejmě radostná a vnáší to do života jinou dimenzi, ale neumím si představit náplň programu ve stylu vyjdeme z domu, půjdeme na kroužky nebo na hřiště, a tím náš celý den skončí.

Na jaké výstavě se nyní podílíte?

Moravské zemské muzeum letos oslaví 100 let od objevení Věstonické venuše a v té souvislosti připravuje dvě výstavy. První je věnována Věstonické venuši a druhá jde dále po časové ose a vztahuje se k neolitickým venuším, to pro mě byla výzva.

V Moravském zemském muzeu mají v depozitáři neuvěřitelné množství fragmentů, a řekli jsme si, co s tím? Koncepčně jsem to nastavila od ideje matriarchátu, která začala řešit v 19. století v rámci antropologického myšlení až do 20. století a pak už konkrétně se pozastavuje nad interpretacemi neolitických venuší, protože ty jsou v lecčems odlišné od výkladů mladopaleolitických. A úplně na závěr se věnuji jednotlivým nálezům, které jsou uchovány ve sbírkách Moravského zemského muzea. Je to krásná práce a velmi mě těší. (výstavy v rámci projektu Venuše 100 probíhají do konce listopadu 2025 v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně, pozn. redakce).

Před pár lety jste si vyzkoušela i roli moderátorky v publicistickém cyklu Historie.cs v České televizi. Jaká tohle byla zkušenost?

Byl to pro mě naprosto nový formát a dosti jsem se rozmýšlela, asi týden jsem nad tou nabídkou váhala. I když tak možná osobně nepůsobím, tak jsem bytostně spíše introvert a vyhovuje mi psaní textů někde v ústraní. Pro mě by byla naprostá krása být takovým kabinetním vědcem nebo soukromým docentem (smích). Ale pak jsem si řekla, že je to přesně typ výzvy, kterou je třeba využít.

Už výuka mi přináší jistou formu adrenalinu a v televizi to mělo ještě další nádech, jinou atmosféru. Sice se pořad předtáčel, ale často jsem zvala nové hosty, aby se odborníci takzvaně neokoukali. A jednou se mi to málem vymstilo, když jsem si pozvala osobu, která mi ze stresu přestala mluvit (směje se). Ale naštěstí se ji pak podařilo rozdýchat, takže díkybohu za střižnu.

Jak jste coby introvert odbourala, že musíte vystupovat veřejně před lidmi?

Asi nelze jako říct, že existuje nějaký mezník. Spíše jsem si to v hlavě poměrně rychle srovnala v okamžiku, když jsem zjistila, že mě interakce se studenty posouvá. Že musím být opravdu připravená, protože studenti se logicky ptají, zejména pak na seminářích. A pak jsem vymyslela, že jsem si vždycky dala přednášky do jednoho dne. A to je potom takový cvrkot, že na nějakou nervozitu nemáte čas (smích).

V začátcích jsem nemohla ani usnout a na konci dne se často cítila vyčerpaná, ale nakonec jsem si zvykla a nabíjelo mě to. Věděla jsem, že mě to někam posune, něco mi to přinese, a vzájemně se obohatíme, a taky zjistím, jak studenti myslí. Protože když se někam zavřete do kabinetu, tak žijete ve své vlastní skořápce a nedostáváte zpětnou vazbu.

Vy sama jste na studiích strávila poměrně dost času. Bylo něco, co vás u přednášejících poučilo tak, že jste si říkala: Takhle to dělat nechci?

Myslím si, že jsou takové dva protipóly pedagogů. Jeden je neuvěřitelně přátelský, ale přednáška má podobu v podstatě diskuze á la kavárna. A to mě mrzelo, protože to bylo u pedagogů, kteří nám měli co dát, byli sečtělí, erudovaní. Tak jsem si kladla otázku, jestli to nechtějí předávat, nebo je to pro ně příliš stresující? Viděla jsem to několikrát na různých oborech a je to často spojené s generací, která se narodila v 50. letech.

Potom je tu druhý model, a to jsou pedagogové, kteří všechno čtou. Je důležité mít zápisky a držet se tématu, ale nemůžu to přece číst. To můžu tu přednášku rovnou nahrát jako mluvené slovo a vzkázat: pusťte si mě na dobrou noc.

Co vás osobně přivedlo ke studiu historie? Ovlivnila vás tatínkova práce u památkářů?

Myslím, že to byl otec v kontextu s prostředím, kde jsem vyrostla, a to je stará Praha. To, co vás obklopuje a na co každý den hledíte, bezpochyby utváří nějaký váš vnitřní život a možná může i ovlivňovat trajektorii toho, kam se bude váš život ubírat.

Co vás vedlo k tomu udělat si hned tři doktoráty? To není příliš obvyklé.

Tím, jak se mé zájmy začaly košatit, jsem zjistila, že každý obor má své limity. Na dějinách umění zjistíte, že pravěké umění dělat nemůžete, jelikož je tam vývoj omezen antikou. A i kdybych nakonec o pravěkém umění psala, tak by tam zase nebyl odborník, který by mohl dát jakoukoliv zpětnou vazbu, takže bych na to stejně zůstala úplně sama. A já chtěla jít dál.

Pro mě bylo zásadním kritériem, že chci své učitele překročit nebo vybrat téma, které není tak zmapované, nebo ho zpracovat jiným způsobem. Měla jsem štěstí na školitele, protože to byli a pořád jsou výrazné osobnosti, které mě dobře navedly a dokázaly pracovat i s mou osobností. Ono to totiž není jen o tom, že vás někdo někam nasměruje, ale i o tom umět odhalit jádro vaší persony a s tím individuálně pracovat.

Mají tři doktoráty nějaký vliv na to, jak vás vnímá odborná veřejnost?

Setkávám se s různými reakcemi. Dokonce mám zkušenost, že má leckdo představu, že jsem posedlá sbíráním titulů, což rozhodně nejsem. A když si ze mě někdo dělá legraci, zda je to konečný počet a nechci rozjet další projekt, říkám: ne, teď mám projekt, který se jmenuje „dítě“. 

A představa, že by mi tři tituly usnadňovaly práci…. Spíš si myslím, že mi to možná leckdy i uškodilo a přiznávám, že jsem několikrát podepsala e-mail bez titulů dopředu ani dozadu. Žijeme v české společnosti, kde se nic neodpouští.

Už máte sama zkušenost s vedením doktorandů.

Už mám dokonce i absolventy a nyní vedu dva doktorandy. Je to závazek. Musíte s daným studentem dobře interagovat, setkávat se s ním, číst mu průběžně texty. U doktorského studia doporučovat literaturu, něco mu pomáhat i dohledávat… Je to přirozeně zátěž.

Napsala jste řadu knih, jednou z nich je odborná monografie věnovaná kultuře a umění afrického království Benin. Jak se díváte na vracení uměleckých artefaktů do zemí původu?

Na tuto problematiku jsem narazila poměrně záhy, když jsem si začala zjišťovat, kde se beninské artefakty nachází. Království Benin (území dnešní Nigérie) je specifický tím, že byl vyplundrován při britské invazi v roce 1897. Co se podařilo uloupit, bylo převezeno na pobřeží a pak se exportovalo do různých částí světa. Musíme si ovšem uvědomit, že invaze proběhla v období, kdy Afrika nebyla plně a objektivně prozkoumána a tyto artefakty nebyly vnímané dnešní optikou, tudíž bez porozumění prodávány i za pakatel. 

Dnes jsou zastoupeny v muzeích jako British Museum v Londýně nebo Metropolitan Museum v New Yorku, ale hlavně v německých sbírkách, a také ve Vídni, kde jsem byla na stáži a dostala se přímo k afrikanistce Barbaře Plankensteiner, která napsala známou publikaci o beninských sbírkách. Tenkrát jsem si podala grant přes vídeňskou univerzitu, kde jsem byla v uvozovkách hostující vědecký pracovník a měla volný přístup do sbírek. V Benin City v jisté podobě obnovili Královský palác a poté založili i muzeum, jenže se zjistilo, že nemají moc co vystavit. U některých vitrín tak byly pouze fotografie. Takže se začaly ty věci kupovat zpět a během posledních dvaceti let sílily snahy o navrácení, repatriace nebo také restituce. 

Téma kulturních repatriací je složité. Samozřejmě jim artefakty do jisté míry patří, ale byl tu nějaký dějinný vývoj, který má své konotace, bohužel však i etický dosah a ne/schopnost vypořádat se s koloniální historií. A na druhou stranu, když se podíváte čistě z úhlu pohledu konkrétního muzea, které už má vybudovanou sbírku a teď by mělo své highlighty vracet do zemí původu…

A do toho zase vstupují legislativa, finance, transporty nejsou jednoduché, artefakty musí být uchovány ve specifických podmínkách, co se týká teplot a podobně… Tohle vůbec není jednoduchá věc a přiznám se, že mít k tomu nějaký jednoznačný postoj je pro mě poměrně obtížné. Jednoznačně se však beninské artefakty postupně vrací do nově postaveného Museum of West African v Benin City. Více než 70 artefaktů například Nigérii již navrátilo British Museum.

Je pravda, že nechybělo mnoho a mohla jste dnes pracovat v aukční síni?

V roce 2013 prošel Ústav jednou z reorganizací a jelikož jsem na poměry Filozofické fakulty poměrně racionální člověk, tak jsem přemýšlela o dalším uplatnění nebo zaměstnavateli. V tu dobu jsem konkrétně jednala s Martinem Kodlem o tom, že bych se přesunula do aukční síně.

Starožitnosti jsou váš koníček?

Fakticky tak máme zařízenou domácnost. Ráda se obklopuji věcmi, které jsou starší a mají nějaký příběh. A zároveň i něco vydrží. A výhrou je mít šikovného muže, který to případně opraví nebo umí repasovat nábytek. Naše dcera se v tom prostředí prozatím pohybuje bez problémů i když ji tedy velmi láká naše obrovská knihovna, kde mám všechny knihy krásně seřazené. A když jde Zoe kdykoliv okolo a do knížek strčí, tak se jen zachvěji (smích).