„Všechno bylo zamražené, zastavené, šedé a bezbarvé,“ vzpomíná Marcela Maftoul, absolventka FF UK, na konec sedmdesátých let v ČSSR, než odešla s manželem do Francie, kde začala nový život. Od překladatelství a informačních technologií se dostala až k hypnóze, kterou dnes předává na kurzech, například v pražském Senior fitnes (obrázek dole).
Vystudovala jste francouzštinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Z Vašich vzpomínek pro Paměť národa vyplývá, že jste tam zažila krásné roky. Kdy se ten pocit změnil a začala jste uvažovat o tom, že z Československa možná budete muset odejít?
Myslím, že se na to dobře hodí výrok jednoho amerického novináře, který tehdy říkal, že se tady vlastně nedějí žádné události, že je tu jen „situace“. Člověk měl pocit stagnace a nebezpečí, že prostě zůstane tam, kam ho systém postavil. Všechno bylo zamražené, zastavené, šedé, bezbarvé.
Měla jste tu ještě rodiče?
Ano, a samozřejmě to bylo velmi dramatické. Tatínkovi jsem nedokázala osobně říct, že odjíždíme. Poslala jsem tehdy manžela, který vzal tatínka do restaurace a tam mu oznámil, že emigrujeme. Tatínek tehdy řekl, že pokud odjedeme, nevidí důvod dál žít a spáchá sebevraždu. Naštěstí to neudělal. Poměrně brzy za námi přijel, protože už byl v důchodu a důchodce tehdy ještě pouštěli. Když jsme ale odjížděli, vůbec nebylo jisté, jestli se ještě někdy uvidíme.
Ve Francii jste znovu studovala a několikrát změnila profesní směr. Co vás pohánělo jít pořád dál?
Byla to prostě realita života. Z toho, co jsem původně dělala, se tehdy nedalo moc vyžít. Měla jsem pár hodin výuky ruštiny, něco málo překladů a tlumočení, ale všechno bylo nepravidelné a špatně placené. Možná kdybych se do toho opravdu naplno pustila, nějaké stabilnější místo bych si našla, ale měla jsem tři malé děti a nemohla jsem tomu věnovat všechen čas a energii. Potřebovali jsme normálně fungovat – bydlení, domácnost, zabezpečit děti. Chtěla jsem mít stálou práci, kariéru, pravidelný příjem. A tehdy se objevily nové technologie, něco jako je dnes umělá inteligence. Bylo to nové pole a informatika je vlastně taky překládání z jednoho systému vyjadřování do jiného.
Manžel učil?
Ano, byl vysokoškolský učitel a vědec, takže zaměstnání získal ve Francii poměrně rychle. Asi bychom z jeho platu přežili, ale mně to připadalo nespravedlivé. Navíc vysokoškolský plat tehdy nebyl žádná velká sláva, stejně jako dnes tady. A hlavně jsem byla přesvědčená, že každá žena a matka by měla mít možnost postarat se sama o sebe i o své děti. Člověk nikdy neví, co se může stát, že partner odejde, něco se mu stane nebo si najde někoho jiného. Chtěla jsem být soběstačná.
Vraťme se na chvíli zpátky k vašim kořenům. Vaši rodiče přežili válku za velmi dramatických okolností, které podrobně popisujete ve svém medailonku Paměti národa. Maminka o židovském původu mlčela. Kdy jste začala chápat, co všechno se za tím skrývá a jaký jste k tomu zaujala postoj?
Rodiče mi o tom vůbec nevyprávěli, protože se po té vší hrůze a veškerých ztrátách rozhodli, že je to uzavřená kapitola. Oba během války přišli prakticky o celé své rodiny, prošli koncentračními tábory a vším, co k tomu patřilo. Já jsem se o našem židovském původu dozvěděla v první třídě – jako nadávku. Kluci mi řekli „Židovice“. Přišla jsem domů s pláčem, že mi nadávají. Tatínek mě vzal do školy, mluvil s paní učitelkou a vysvětlil jí, co se stalo. Ale těm klukům se samozřejmě nic nestalo.
Vy sama jste se ale ke svým židovským kořenům začala hlásit.
Ano. Asi ve čtrnácti letech jsem se náhodou ve škole seznámila s dívkou, která chodila na židovskou obec. Řekla mi, že tam existuje skupina mladých lidí, kteří se pravidelně scházejí, a já jsem se k nim přidala. Tahle skupina je pro mě dar života. Jsme v kontaktu dodnes. Setkáváme se, pomáháme si, přátelíme se. Většina z nás je v podobné situaci – naše rodiny válka prakticky zničila. Nemáme širší příbuzenské zázemí, a právě proto se tahle komunita stala tak trochu naší náhradní rodinou. Jedna z nás, profesorka sociologie, o tom napsala knihu Ve stínu holocaustu a komunismu: Čeští a slovenští židé po roce 1945.
Jak jste se dostala od překladatelství přes informační technologie až k hypnóze?
Zpětně viděno jsem se s podobnými věcmi setkávala už od dětství. Pamatuji si třeba, jak mi tatínek srážel horečku tím, že mi přikládal ruce na čelo. Měl určité dary, které jsem po něm možná zdědila.
Hypnóze jsem se ale začala opravdu věnovat kolem roku 2012, kdy jsem pracovala na Univerzitě Grenoble jako specialistka na e-learningové technologie. Učila jsem vysokoškolské vyučující, jak koncipovat online projekty a jak technologie používat ve výuce. A v každé skupině se vždycky našel někdo, kdo říkal: „Tohle se nikdy nenaučím. Technologie nejsou pro mě.“ Pořád se opakovala stejná omezující přesvědčení. Mluvila jsem o tom s kamarádkou, porodní asistentkou, která tehdy studovala hypnózu, aby mohla pomáhat ženám rodit bez bolesti. Řekla mi: „Pojď na kurz hypnózy. Naučíš se pracovat právě s těmi omezujícími přesvědčeními.“ Požádala jsem tehdy univerzitu, jestli bych mohla kurzy absolvovat, a oni mě na ně vyslali. A mě to úplně nadchlo. Od té doby říkám, že se tomu věnuji pětadvacet hodin denně.
Jaký je vlastně rozdíl mezi meditací a autohypnózou?
Velmi zjednodušeně se dá říct, že klasická meditace nemá konkrétní cíl – má být sama o sobě dostačující. Naproti tomu hypnotické sezení by mělo mít určitý záměr.
Jak vám osobně hypnóza pomáhá?
Dnes mám pocit, že právě tohle dává mému životu smysl. Vést podobná setkání, dělat individuální sezení, dál hypnózu studovat a organizovat různé aktivity kolem ní. Přeložila jsem z francouzštiny do češtiny 4 knihy o hypnóze. Zapojila jsem se také do programu Psychonaute, který každý týden nabízí online autohypnotická cvičení. Se třemi kolegy jsme také založili školu pro hypnoterapeuty.
Nechtěla byste vedle práce se seniory vést kurzy i pro mladé lidi? Myslím, že by to bylo velice potřeba.
Ano, a velmi ráda. Už jen proto, že podle různých studií má až třicet procent mladých lidí psychické potíže. Několikrát jsem byla i na setkáních v Kampusu Hybernská a mluvilo se o možné spolupráci, podobně i na Fakultě humanitních studií... Třeba z toho někdy něco vyjde.
| Marcela Maftoul |
| Na FF UK vystudovala francouzštinu a ruštinu, věnovala se překladům a tlumočení a spolupracovala také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida, 150 000 slov a Lettre internationale založeným AJ Liehmem. V roce 1978 odešla s rodinou do Francie, kde znovu studovala – východoevropská studia na Sorbonně; multimediální inženýrství na Polytechnickém institutu v Grenoblu; hypnózu v Institut français d hypnose Ericksonienne a Académie de Recherche et Connaissances en Hypnose Ericksonienne a později působila na Univerzitě Grenoble jako specialistka na informační technologie ve výuce. V posledních letech se věnuje hypnóze a vede kurzy autohypnózy ve Francii i v Česku. |
| Očistná sprcha pro duši |
| Marcela Maftoul už tři roky pravidelně dochází do Senior fitnes v Praze 6 – spolku, který se už řadu let věnuje vzdělávacím, volnočasovým a pohybovým aktivitám pro seniory. Spolek v minulosti spolupracoval také s UK v rámci projektu Národní program pro ozdravení populace ČR. „Pravidelné cvičení je pro seniory důležité – pomáhá udržovat hybnost a stabilitu, zlepšuje psychickou pohodu a zároveň pomáhá lidem zůstávat déle aktivní a soběstační,“ říká specialista marketingové komunikace spolku Gabriela Nováková. Marcela Maftoul zde vede kurzy autohypnózy. Na jednom z nich se sešla skupina žen, které tentokrát pracovaly s tématem spánku a duševní hygieny. Marcela Maftoul pro ně připravila tři krátké „ochutnávky“ vedené autohypnózy. „O tělo se staráme každý den. Ale co děláme pro hygienu duše?“ ptala se na úvod. Klidným hlasem účastnice vedla k dechovým cvičením, uvolnění a práci s představivostí. Hlavním cílem nebylo „něco výkonově zvládnout“, ale na chvíli zpomalit, soustředit se na dech a dopřát si pocit klidu a bezpečí. Jednotlivé techniky si navíc účastnice mohou praktikovat i doma večer před usnutím nebo ve chvílích, kdy se potřebují zklidnit. |
