Univerzita Karlova sbírá nominace pro třetí ročník Ceny manželů Coriových. Ocenění uděluje osobnostem nebo projektům, které přispěly k naplňování myšlenky rovných příležitostí. Kdo a proč inspiruje v této oblasti docentku Terezu Pospíšilovou, která má v kolegiu rektora Jiřího Zimy na starosti sociální odpovědnost, tedy i témata týkající se rovných příležitostí, a na co by se chtěla ve své nové funkci zaměřit, vysvětluje v rozhovoru magazínu UK Forum.
V únoru jste se stala členkou kolegia rektora pro sociální odpovědnost. Jaká témata a úkoly se pojí s touto pozicí a jak k nim přistupujete?
Koncept sociální odpovědnosti je hodně široký a komplexní. Týká se jak organizace samotné, tedy jejího vnitřního prostředí, tak její pozice ve společnosti. V takto širším kontextu o sociální odpovědnosti také přemýšlím, i když v rámci vedení univerzity se zaměřuji především na její vnitřní záležitosti. Pod mou správu patří především část UK Pointu.
Škála mých úkolů je poměrně široká od rovných příležitostí, pod něž patří celá řada témat včetně sociálního bezpečí, inkluzivního prostředí a rovného odměňování, zabýváme se studujícími se specifickými potřebami i podporou zahraničních studujících a zaměstnanců až po poskytování psychosociálních služeb, které má na UK v péči Centrum resilience. Moje agenda má ale přirozeně přesah do agend kolegů a kolegyň z kolegia rektora, základem je tedy spolupráci mezi námi všemi.
Která jsou za vás ta hlavní témata, která byste chtěla ze své nově zastávané pozice více nasvítit nebo ke kterým je třeba teď podle vás upnout více sil?
Stále narůstá potřeba psychosociálních služeb a podpory studujícím. Byla bych ráda, aby univerzita tu stále se zvyšující poptávku dokázala pokrýt. Stejně tak mi leží na srdci, aby se jak studující, tak zaměstnanci s jakýmkoliv znevýhodněním mohli zapojovat bez bariér. To je pro mě naprosto zásadní.
Ráda bych se také podívala na to, nakolik je univerzita otevřená studujícím z rodin, které nejsou úplně privilegované. Jsme veřejnou univerzitou, měli bychom být proto otevření i lidem ze znevýhodněného zázemí, což je pro sociální mobilitu a rozvoj demokratické společnosti naprosto zásadní. Univerzita Karlova je výzkumná univerzita a má řadu priorit orientovaných na špičkový výzkum a vědu. Téma otevřených příležitostí pro všechny však vnímám jako potřebnou protiváhu. Vím, že rozpočet je limitovaný, ale v tomto směru vidím možnost začít více spolupracovat s různými neziskovými organizacemi, nadacemi nebo jinými aktéry a stakeholdery.
Na podzim se v Kampusu Hybernská konal Den duševního zdraví na UK. Během dne se konala řada tematických diskuzí i praktických workshopů. Zájemci a zájemkyně se mohli také zastavit v některém ze stánků různých spolků a iniciativ zaměřených na well-being a duševní zdraví.
Univerzita Karlova má také Radu pro rovné příležitosti, jak spolupracujete?
Rada pro rovné příležitosti je poradní orgán rektora. Zatím nastavujeme způsob naší spolupráce, základem je ale vzájemný respekt. Za radou, kterou donedávna vedla docentka Irena Smetáčková, je spousta dobře odvedené práce, před kterou nezbývá než smeknout. Nedávno byla zvolena nová předsedkyně, stala se jí docentka Alice Němcová Tejkalová, teprve tedy uvidíme, jakým směrem se rada pod jejím vedením vydá.
Rada pro rovné příležitosti však především dohlíží na plnění Plánu rovných příležitostí (aktuálně pro roky 2025–2027), v němž je vymezených devět oblastí, jimž je třeba se věnovat. Je jakousi mapou pro celou univerzitu, kterými cestami se má v následujících letech ubírat.
Od roku 2024 Univerzita Karlova uděluje Cenu manželů Coriových za přínos k rovným příležitostem? Kdo na tuto cenu může být navržen?
Cena je určená osobnostem působícím na UK, ať už studujícím nebo zaměstnancům, a organizacím (například spolkům), které přispěly k rovným příležitostem. Jednat se může o projekty, které jsou orientované nejen dovnitř, ale i mimo univerzitu. Podávat návrhy na udělení ceny můžou zaměstnanci i studující UK nebo vedení fakult. Pokud někdo ze čtenářů vidí někoho nebo nějaký projekt, který by si zasloužil takto ocenit, ať neváhá a vyplní nominační formulář.
Kdo nebo co vás v oblasti rovných příležitostí inspiruje, ať už v České republice nebo v zahraničí?
Nesmírně inspirativní jsou rozhodně všechny osobnosti a projekty, které za ty dva roky, kdy se cena uděluje, byly navrženy a oceněny. Jako socioložku, zabývající se občanskou společností a dobrovolnictvím, mě však znovu a znovu inspirují konkrétní aktéři, kteří dokáží v každodenní praxi propojovat hodnoty rovnosti se skutečnými potřebami lidí.
V České republice jsou to dlouhodobě zejména neziskové organizace, které pracují na průsečíku sociálních nerovností, participace a posilování hlasu slabších. Podporují ženy na trhu práce, rodiče pečující o malé děti, lidi s migrační zkušeností nebo osoby se zdravotním znevýhodněním. Obdivuji jejich schopnost kombinovat přímou podporu a služby s úsilím o změnu institucí k lepšímu. Zároveň mě oslovují dobrovolnické iniciativy zdola, které reagují na lokální potřeby rychleji než stát a často přinášejí nové formy solidarity.
Od vědy, výuky a práce ve vedení Fakulty humanitních studií UK jste se přesunula na rektorát mezi vrcholný akademický management. Jak se s tímto přechodem změnil váš běžný pracovní den?
Je to nyní na začátku velmi dynamické. Potkávám stále mnoho nových kolegů a kolegyň. Rozšířila se agenda témat, kterým bych se měla věnovat. Některé z nich mi byly známé, do některých ale musím proniknout hlouběji. Součástí mojí práce je například i komunikace se spolkem Spojeni nadějí, který sdružuje pozůstalé a zasažené tragickou střelbou na Filozofické fakultě UK z roku 2023. To je pro mě velmi důležité a jsem ráda, že univerzita svoji podporu vtělila do nedávno podepsaného memoranda o spolupráci se spolkem (na snímku vpravo jsou zachyceni předseda spolku Lukáš Křístek a rektor UK Jiří Zima během podpisu memoranda, pozn. red.).
Věcí, kterým se musím věnovat, je opravdu mnoho. Jestli jsem byla do této doby vytížená, tak teď je to tedy ještě daleko náročnější.
To souvisí i s nastavováním vašich vlastních hranic a péčí o vaši vlastní duševní pohodu. Jak se vám to daří?
Pro mě osobně je to velké téma. Cítím se přetížená už od doby, kdy jsem se stala součástí vedení Fakulty humanitních studií UK, což už sice nejsem, ale zase na mě leží tíže jiných povinností.
Akademická práce je nesmírně vytěžující tím, kolika typům povinností současně se musíte věnovat – pedagogické a vědecké práci i třetí roli, kdy řada mých kolegů a kolegyň spolupracuje třeba i zdarma s neziskovými organizacemi, angažují se v komunitě, rozdávají rozhovory, popularizují výsledky své vědecké práce. Každá z těchto oblastí dokáže člověka motivovat a pohltit a někdy může být obtížné nastavit si v tom všem rovnováhu. V tom tkví úskalí práce akademiků a akademiček. Sice si práci můžeme organizovat do jisté míry sami, o to větší nároky jsou ale na nás kladeny a o to víc jsme vystaveni nebezpečí vyhoření.
Já sama si držím určité hranice. To znamená, že se snažím spát minimálně sedm hodin denně, a tím myslím „opravdu spát“. Zažila jsem už i dobu, kdy jsem byla natolik vystresovaná všemi úkoly, že jsem si sice vyhrazovala pravidelný čas na spaní, stejně jsem se ale pak celou noc budila. Proto se snažím také pracovat s redukcí stresu. Na to existují různé techniky, které jsem se musela naučit, jinak bych vůbec nemohla tuto práci dělat. Také už řadu let cvičím jógu. Dříve jsem chodila s kamarádkami, teď ale nestíhám a chodím na cvičení v pozdějších hodinách sama bez nich, což je pro mě červený vykřičník, protože tím už sebe vlastně ochuzuji. Také mám psa, se kterým chodím na procházky. Snažím se zkrátka hájit nějaký čas pro sebe a pro svou rodinu. To je důležité.
Česká republika se potýká s nízkým zastoupením žen ve vědě a výzkumu. Ačkoliv na UK v současnosti ke studiu nastupuje více žen než mužů, během akademického kariérního růstu se váhy přehoupnou výrazně na druhou stranu v prospěch mužů. Co s tím?
To je dobrá otázka a důležité téma. Dnes už se mu dostává poměrně velké pozornosti, ale byla bych ráda, aby se v tom nepolevovalo. Univerzita Karlova má principy kariérního rozvoje. Máme stanovené poměrně přísné pravidlo, že do devíti let od doktorátu by se člověk měl habilitovat, aby mohl získat smlouvu na dobu neurčitou a pokračovat dál na univerzitě. Tato lhůta se prodlužuje o dobu, kdy byl člověk hlavní pečující osobou o dítě nebo i z jiných důvodů. Lhůta ale není dostatečně dlouhá.
Když se muž nebo žena jako hlavní pečující vrátí do práce, a v případě vědy a výzkumu se to snaží udělat každý co nejdříve, aby neztratil kontakt s oborem, stejně stále musí práci kombinovat s péčí, a to zkrátka není úplně vstřícné vůči dělání kariéry, rozvíjení výzkumných projektů a publikování. Byla bych ráda, kdyby se tato devítiletá lhůta prodlužovala za každé dítě o dva roky nehledě na to, jestli člověk měl, nebo neměl zkrácený úvazek, byl ještě na rodičovské nebo mateřské dovolené, nebo už pracoval. A to ani nemluvím o povinnosti zahraničních dlouhodobých stáží, které jsou pro pečující lidi přinejmenším velmi komplikované. Vzhledem k tomu, že v České republice stále velmi často bývají těmi hlavními pečujícími osobami ženy, může to být jeden z důvodů, proč pak v akademické kariéře nepokračují.
Marie Curie-Skłodowská a Hannah Arendt: tato jména vyzdvihla Tereza Pospíšilová jako své vzory na univerzitní akci Ženy, které inspirují (foto: Hana Grohová).
Máte v současné době ještě čas na vědu a výzkum?
Poslední výzkum, který jsem dělala s kolegyní Magdalénou Šťovíčkovou Jantulovou, se týkal neformálních dobrovolníků v čase krizí. Dokončujeme teď rozpracované publikace. Když jsem na sebe brala zodpovědnost spojenou s tím, že se stanu členkou kolegia rektora pro sociální odpovědnost, tak jsem si také ujasnila, že po dobu mého působení nemůžu podat žádný projekt, protože bych se mu nestíhala věnovat.
Chcete téma dobrovolnictví více prosazovat i teď z pozice své funkce na UK?
Je to samozřejmě téma, které mi je velmi blízké. Při každé příležitosti se snažím upozorňovat na to, že UK má Dobrovolnické centrum. Zároveň si ale všímám, že na UK působí mnoho různých studentských spolků a uskupení, jejichž činnost vnímáme jako oddělenou od dobrovolnictví. To má své opodstatnění, ale zároveň je to vše do nějaké míry součástí aktivního života studujících, jejich zapojení do komunity na univerzitě i mimo ni s přesahem do toho, čemu říkáme třetí role. To vše je třeba ocenit.
V dubnu u příležitosti Dne Země se dobrovolníci a dobrovolnice pustili do úklidu zeleně v okolí pražské koleje Větrník.
Proč by se měl člověk věnovat dobrovolnické práci?
Vedle toho, že tím pomůže své komunitě, tak je to způsob, jak může řešit věci, na kterých mu záleží. Ne každý má to štěstí, že dělá práci, která ho zcela naplňuje. Moci prosazovat věci, na kterých vám záleží, je velice uspokojující. Kromě toho, když někomu pomůžeme, naše tělo na to reaguje tak, že se v mozku uvolňují látky navozující dobrý pocit, cítíme se díky tomu pak příjemně. Vedle toho nám dobrovolnictví umožňuje naučit se nové věci, vyzkoušet si sám sebe v nových situacích, učí nás jednat s lidmi, posiluje sebevědomí, a to je nesmírně cenné. Člověk také může mít někdy pocit, že se mu svět vymyká kontrole, jsme neustále vystaveni negativním zprávám o válkách nebo jiných tragédiích, když se ale potom pustíme do nějaké konkrétní činnosti, začneme najednou vnímat, že zase máme na něco vliv. Prospějeme tím nejenom okolí, ale také sami sobě a vlastní duševní pohodě.
| doc. PhDr. Tereza Pospíšilová, Ph.D. |
| Absolventka Fakulty sociálních věd UK, kde vystudovala sociologii. Na této fakultě se také v roce 2020 habilitovala. Vedle toho absolvovala magisterské studium na Central European University v Budapešti (obor Mezinárodní vztahy a evropská studia). Zabývá se výzkumem dobrovolnictví, filantropie a občanské společnosti. Je autorkou a spoluautorkou řady studií a monografií na toto téma, např. Příběhy budování občanského sektoru v České republice po roce 1989. Byla členkou pracovní skupiny Ministerstva vnitra Koncepce rozvoje dobrovolnictví v ČR a podílela se na návrhu pravidelného šetření dobrovolnické činnosti v ČR při Radě vlády pro nestátní neziskové organizace. Působila jako proděkanka FHS UK. Od letošního února je členkou kolegia rektora Jiřího Zimy pro sociální odpovědnost. |
