„Lidé s mentálním postižením chtějí lásku, vztahy, blízkost i rodinu stejně jako kdokoli jiný. Největší překážkou často nejsou oni sami, ale naše představy o tom, co by měli nebo neměli prožívat,“ říkají speciální pedagožky a výzkumnice Jana Bernoldová (na obrázku vpravo) a Iva Strnadová z Pedagogické fakulty UK, autorky mezinárodně uznávané Metodické příručky k sexuální výchově zaměřené na sexuální a vztahovou výchovu lidí s mentálním postižením a na autistickém spektru.
V čem se otázky partnerství, intimity a sexuality u lidí s mentálním postižením nebo na autistickém spektru nejvíce liší od zkušeností jejich vrstevníků bez postižení?
Iva Strnadová: Já bych možná začala tím, v čem se neliší. Lidé s mentálním postižením i na autistickém spektru chtějí lásku, partnerské vztahy, blízkost a intimitu stejně jako kdokoli jiný. Touží někam patřit, mít kolem sebe blízké lidi a navazovat smysluplné vztahy. V tom mezi nimi a jejich vrstevníky bez postižení není zásadní rozdíl.
Odlišná bývá spíše cesta, jakou k těmto zkušenostem docházejí. Mohou se setkávat s různými překážkami, potřebovat více podpory nebo mít méně příležitostí získávat zkušenosti a informace, které jejich vrstevníci často získávají přirozeně v každodenním životě.
Může být odlišná i forma, jakou vztahy a intimitu prožívají?
Iva Strnadová: Neřekla bych, že hlavní rozdíl spočívá v samotných lidech s postižením, ale spíše v jejich okolí. Vyučující, rodiče nebo další pečující osoby mají často pocit, že by lidé s mentálním postižením neměli partnerské vztahy a sexualitu prožívat stejným způsobem jako ostatní, případně že by to mělo být pod větší kontrolou. Často jim tak do cesty staví různé překážky, které sice mohou být vedené snahou je chránit, ve výsledku jim ale spíše škodí.
Právě v tom vidím největší rozdíl. Ne v samotném člověku, ale v tom, co mu jeho okolí umožňuje a jaké příležitosti mu poskytuje. Mám řadu přátel s mentálním postižením, kteří žijí v partnerských vztazích, vychovávají děti a vedou naplněný život. Často ale prošli dětstvím, dospíváním i částí dospělosti pod velmi silnou kontrolou okolí. Ve chvíli, kdy dostali příležitost k větší samostatnosti, sebeurčení a rozhodování o vlastním životě, začali naplno rozvíjet svůj potenciál. Proto si myslím, že mnohé limity nevycházejí z jejich schopností, ale z omezení, která jim jako společnost nastavujeme my.
Proč podle vás lidé s mentálním postižením a na autistickém spektru stále přicházejí o důležité informace o vztazích, intimitě a sexualitě?
Iva Strnadová: Z našich výzkumů i dlouhodobé spolupráce s lidmi s mentálním postižením a na autistickém spektru víme, že se jim často nedostává kvalitní sexuální výchovy, zejména ve školním prostředí. Do dospělého života pak vstupují bez důležitých informací a dovedností, což je oproti jejich vrstevníkům znevýhodňuje. Zároveň jsme od učitelů a učitelek opakovaně slýchali, že si nejsou jistí, jak tato témata vyučovat. Obávají se reakcí kolegů i rodičů, chybí jim zkušenosti, a především vhodné výukové materiály, o které by se mohli opřít.
Jana Bernoldová: K tomu se přidává i určitá nejasnost kurikulárních dokumentů. Výstupy v této oblasti byly dlouhou dobu formulovány poměrně obecně, což u vyučujících vyvolávalo nejistotu, kam až mohou ve výuce zajít a jaká témata je vhodné otevírat. V novém rámcovém vzdělávacím programu už vidíme posun a konkrétnější vymezení očekávaných výstupů. Přesto zde stále zůstává prostor, který si jednotlivé školy vykládají a naplňují po svém. Právě tuto mezeru jsme chtěly metodickou příručkou pomoci překlenout.
Co přesně jste se snažily příručkou podchytit, ukázat nebo doplnit?
Jana Bernoldová: Zaměřily jsme se na dvě roviny. První se týká samotného způsobu výuky – tedy jak sexuální výchovu učit. Druhá rovina se soustředí na obsah, tedy co konkrétně by mělo být součástí výuky. Právě oblast metod výuky považujeme za klíčovou. Příručka stojí na vědecky podložených přístupech, které vycházejí z výzkumů i předchozích projektů realizovaných v České republice. Ukázalo se však, že pedagogická veřejnost tyto přístupy často nezná, přestože některé jejich principy v praxi intuitivně využívá.
Iva Strnadová: V zahraničí jsou tyto přístupy běžnou součástí přípravy budoucích pedagogů a pedagožek a jsou pevně ukotvené ve vzdělávacím systému. Nejde o to, že by je vyučující museli bezvýhradně používat, ale existuje tam mnohem silnější propojení mezi výzkumem a praxí.
Takže jste nejnovější světové poznatky převedly do podoby využitelné pro školní praxi?
Iva Strnadová: Ano, ale příručka jde ještě dál. Vedle vědecky podložených metod výuky shrnuje také aktuální poznatky o vztazích, sexualitě a právech lidí s mentálním postižením a na autistickém spektru. Zároveň vychází z toho, co sami mladí lidé označili za témata, která je zajímají a která jim chybí.
Jana Bernoldová: Obsah jsme navíc porovnávaly s mezinárodními doporučeními a standardy. Chtěly jsme propojit potřeby samotných mladých lidí s tím, co doporučují přední světové organizace.
Iva Strnadová: Celosvětově stále chybí materiály přístupné lidem s mentálním postižením, například ve formátu snadného čtení. Naše příručka je tak určená nejen vyučujícím, ale i samotným žákům a žákyním. A také jejich okolí, blízkým osobám, rodičům. Neukazujeme pouze co učit, ale také vysvětlujeme, proč je důležité se jednotlivým tématům věnovat a jaké důsledky může mít jeho opomenutí.
Jana Bernoldová: Týká se to například pohlavní identity nebo sexuální orientace. Mladí lidé s mentálním postižením nebo na autistickém spektru potřebují vidět, že i tato témata jsou přirozenou součástí života a že je možné o nich otevřeně mluvit. Pokud je z výuky vynecháme, vysíláme tím nepřímo zprávu, že se jich netýkají nebo že nejsou důležitá. A tomu jsme se chtěly vyhnout.
Nemůže být někdy přehnaná ochrana větší překážkou než samotné postižení?
Iva Strnadová: Ano, dotkla jste se citlivé oblasti. Lidé s postižením často volají po tom, čemu se říká důstojnost rizika. Každý z nás se učí i prostřednictvím chyb a omylů. Pokud se snažíme člověka před vším chránit, můžeme mu bránit v získávání zkušeností, samostatném rozhodování a převzetí odpovědnosti za vlastní život.
Když o těchto tématech mluvíte s rodiči a dalšími blízkými, kteří mají na život člověka s postižením velký vliv, daří se jejich postoje měnit? Dokážou svým dětem postupně dopřávat více svobody a prostoru pro vlastní rozhodování?
Jana Bernoldová: Náš výzkum se přímo na rodiče nezaměřoval, ale zprostředkovaně o nich vypovídaly zkušenosti pedagogů. Ti zpravidla rozlišují dvě skupiny rodičů.
První skupina je ráda, že se sexuální a vztahová výchova ve škole otevírá. Oceňují, že se tématu věnují odborníci, a vnímají to jako podporu nejen pro své dítě, ale často i pro sebe. Pomáhá jim to překonávat vlastní nejistotu a obavy, jak o těchto tématech mluvit.
Druhou skupinu tvoří rodiče, kteří své dítě stále vnímají především jako dítě, bez ohledu na jeho věk. Mají tendenci ho infantilizovat a nepřejí si, aby se témata sexuality, vztahů nebo intimity vůbec otevírala. Často věří, že když svému dítěti informace neposkytnou, ochrání ho před problémy. Ve skutečnosti mu však mohou ztížit orientaci v situacích, se kterými se bude v životě nevyhnutelně setkávat.
S jakými situacemi se školy nejčastěji potýkají?
Jana Bernoldová: Nemůžeme očekávat, že na všechny situace bude fungovat jedno univerzální řešení. Právě naopak – vyučujícím často říkáme, že v této oblasti je potřeba přistupovat k jednotlivým žákům a žákyním individuálně a hledat řešení podle jejich konkrétních potřeb.
Ve výzkumu jsme se například opakovaně setkávali s otázkou masturbace ve speciálních školách, ke které dochází ve třídě nebo jiném veřejném prostoru. Překvapilo nás, jakými způsoby se některé školy snaží tuto situaci řešit. Někde vznikají takzvané masturbační koutky, jinde se přes žáka či žákyni přehodí deka, aby se na ně při masturbaci ve třídě nikdo nedíval. Tato opatření mají vytvořit zdání soukromí.
A právě v tom je problém. Skutečné soukromí takhle nevznikne – žák je pořád ve třídě mezi ostatními, jen schovaný za dekou nebo v rohu. Hlavně tím ale dítě učíme pravý opak toho, co potřebuje pochopit. Smyslem je, aby poznalo, že tohle patří do soukromí; když ale připustíme, aby k tomu docházelo ve třídě, jen zakrytě, vlastně mu potvrzujeme, že je třída přijatelným místem, a hranici mezi soukromým a veřejným ještě víc stíráme. Přehození deky navíc snižuje důstojnost žáka: zachází se s ním jako s problémem, který je potřeba schovat, ne jako s člověkem, kterého se snažíme něco naučit. A žák, které si zafixuje, že „když jsem zakrytý, je to v pořádku", pak také hůř rozezná, kdy je nějaká situace nevhodná nebo nebezpečná.
Zároveň je třeba myslet i na ostatní ve třídě, kteří se stávají svědky situací, s nimiž nechtějí být konfrontováni a k nimž nedali souhlas.
Iva Strnadová: Uvědomujeme si, že je to pro vyučující náročné téma. Proto doporučujeme spolupracovat s odborníky. Česká republika nabízí síť poradenských služeb a specialistů, kteří mohou školám pomoci hledat vhodná řešení.
Jaké důsledky může mít, pokud se sexuální výchově a tématům intimity u těchto dětí a mladých lidí nevěnuje dostatečná pozornost?
Jana Bernoldová: Můžeme je tím vystavit zvýšenému riziku zneužití. Pro řadu těchto žáků jsou přitom pojmy jako souhlas, osobní hranice nebo přiměřená podpora hodně abstraktní a nestačí, když jim je někdo pouze verbálně vysvětlí. Učí se totiž především nácvikem — prostřednictvím podpory dospělých v reálných, každodenních situacích, kde opakovaně a srozumitelně zažívají, co je v pořádku a co už ne. Mnozí z nich nemají jinou možnost, jak se naučit rozpoznávat bezpečné a nevhodné chování. A právě proto je zásadní, aby jim tuto podporu všichni dospělí poskytovali jednotně: pokud do jejich osobního prostoru každý zasahuje jinak, dotýká se jich například při hygieně pokaždé jiným způsobem nebo bez respektování jejich souhlasu, žák jen velmi obtížně pozná, kdy už se jedná o zneužívání.
Iva Strandová: Z mezinárodních výzkumů víme, že žáci i dospělí s mentálním postižením a lidé na autistickém spektru čelí výrazně vyššímu riziku zneužívání než běžná populace. Některé studie uvádějí čtyř až sedminásobně vyšší riziko. U dívek a žen s mentálním postižením jsou čísla opravdu alarmující – výzkumy naznačují, že aspoň jednu zkušenost se sexuálním zneužitím během života zažije 60 až 90 procent z nich.
Problém navíc nekončí samotným zneužitím. Řada obětí neumí svou zkušenost popsat, případně jim okolí nevěří. Právě proto jsme se ve výzkumu věnovaly také otázce viktimizace a zjišťovaly, nakolik jsou čeští vyučující připraveni možné případy rozpoznat a jak s nimi následně pracují. Sexualita a vztahová výchova tudíž nejsou jen otázkou vzdělávání, ale také důležitou součástí ochrany a bezpečí těchto žáků a mladých lidí.
Do sexuální a vztahové výchovy patří také téma rodičovství. Jak k němu přistupujete?
Iva Strnadová: Stejně jako v jiných oblastech je důležité respektovat právo každého člověka rozhodovat o vlastním životě. Pokud se někdo chce stát rodičem, měli bychom mu to umožnit. Současně je ale nezbytné poskytnout mu dostatek informací, aby se mohl rozhodnout zodpovědně a s vědomím všech souvislostí.
Jana Bernoldová: Právě to je oblast, kde stále vidíme značné rezervy. Když se dnes mluví o rodičovství lidí s mentálním postižením, často se téma otevírá až ve chvíli, kdy jde o neplánované těhotenství nebo krizovou situaci. Mnohem vhodnější by bylo věnovat se mu preventivně a systematicky.
Iva působí na University of New South Wales v Sydney. Jak se liší přístup k sexuálnímu vzdělávání lidí s mentálním postižením a na autistickém spektru v Austrálii a v České republice?
Iva Strnadová: V Austrálii je mnohem běžnější vnímat partnerské vztahy, manželství, rodičovství nebo samostatný život lidí s mentálním postižením jako přirozenou součást života. Je tam docela časté, že člověk s mentálním postižením například řídí auto. V tomto směru je australská společnost podle mě o krok dál.
Zároveň je ale velmi multikulturní, a tak se někdy setkáváme s odlišnými postoji vycházejícími z kulturního nebo náboženského zázemí místních rodin. Klíčové je umět o těchto tématech mluvit citlivě a hledat společnou cestu. Podobné výzvy podle mě čekají i Českou republiku.
Když poslouchám vaše zkušenosti, mám pocit, že největší překážkou není nedostatečná legislativa, ale postoje veřejnosti. Je podle vás pro skutečnou změnu nejdříve potřeba proměnit způsob, jakým o lidech s postižením přemýšlíme?
Iva Strnadová: Rozhodně. A neměli bychom se bát otevírat i témata, která mohou být pro část společnosti nepříjemná, konfrontující nebo kontroverzní. Je důležité začít si klást určité otázky a vést o nich otevřenou debatu.
Neměli bychom automaticky považovat současný stav za samozřejmý jen proto, že jsme na něj zvyklí. Potřebujeme přemýšlet o lidech s mentálním postižením a na autistickém spektru především jako o jedinečných lidských bytostech se stejnými potřebami, přáními a právy, jaká mají ostatní.
Je vedle zmíněné příručky ještě něco, čím může česká speciální pedagogika inspirovat zahraničí?
Iva Strnadová: Velkou předností českého prostředí je síťování odborníků a institucí. Školy, asistentky a asistenti, lidé ze sociálních služeb i další specialisté spolu sdílejí zkušenosti, konzultují složité případy a navzájem se podporují.
Jana Bernoldová: Jedním z dobrých příkladů, kterým se můžeme pochlubit, je iniciativa Nebuď na nule – Unie sexuálních důvěrníků České republiky, která propojuje školy, sociální služby i další organizace napříč regiony.
Iva Strnadová: V Austrálii zatím takto provázaná síť podpory chybí.
Pozitivní změny jsou tedy možné i bez legislativních úprav, že?
Iva Strnadová: Myslím, že ano. Protože jak už jme říkaly, je to hodně o lidech a jejich postojích. Posun vpřed začíná u lidí, kteří se nebojí převzít iniciativu a hledat řešení místo důvodů, proč něco nejde. Pokud existuje vůle něco změnit, často se ukáže, že změna v kvalitě života je možná i bez změny zákonů. To ovšem neznamená, že není důležité pracovat na jejich realizaci.
Jana Bernoldová: Vedle těchto aktivních srdcařů jsou tu ovšem i lidé, kteří by změnu rádi podpořili, ale nevědí jak. Právě jim mají pomoci metodiky, vzdělávací programy a podpůrné sítě, které jim dodají potřebné znalosti i jistotu.
| Mgr. Jana Bernoldová, Ph.D. |
| Působí na Katedře speciální pedagogiky PedF UK. Ve své odborné a výzkumné práci se zaměřuje na rodičovství lidí s mentálním postižením, sexuální výchovu, podporu sebeurčení a inkluzivní výzkum. Dlouhodobě se věnuje také vzdělávání vyučujících a osob v pomáhajících profesích. Je spoluautorkou mezinárodně uznávané Metodické příručky k sexuální výchově zaměřené na sexuální a vztahovou výchovu lidí s mentálním postižením a na autistickém spektru. |
| Professor (UNSW) doc. PhDr. Iva Strnadová, Ph.D. |
| Působí jako Professor in Special Education and Disability Studies na School of Education, Faculty of Arts, Design and Architecture, University of New South Wales v Sydney, a vede výzkumnou agendu Disability Innovation Institute (DIIU). Ve svém výzkumu se dlouhodobě věnuje kvalitě života lidí s postižením, inkluzivnímu vzdělávání, sebeurčení, partnerským vztahům a sexualitě lidí s mentálním postižením a na autistickém spektru. Ve své práci vychází z inkluzivních a co-produkčních přístupů, které smysluplně zapojují lidi se žitou zkušeností jako spoluvýzkumníky. Je autorkou a spoluautorkou řady mezinárodně uznávaných odborných publikací a spoluautorkou téže Metodické příručky k sexuální výchově. |
