Lhoták: Každou fotku si musím zasloužit

úterý, 04 květen 2021 15:56

Zdeněk Lhoták začínal jako sportovní fotograf a získal dokonce ocenění v prestižní soutěži World Press Photo. Hlavním tématem jeho tvorby je ovšem lidské tělo a výrazně se prosadil i v dalších fotografických žánrech. V komerční tvorbě se zaměřuje převážně na fotografii jídla, ostatně patří v tomto oboru mezi nejlepší nejen v evropském měřítku. V roce 2019 obdržel Cenu Osobnost české fotografie za dlouhodobý přínos fotografii od Asociace profesionálních fotografů ČR.

HYN21936

Nedávno jste vydal publikaci s vašimi nejslavnějšími fotografiemi ze Spartakiády 1985. Proč právě nyní? 

Rozhodl jsem se tuto moji nejžádanější kolekci zpřístupnit i pro širší veřejnost. Charakter i počet sedmnácti fotografií přímo vybízel k originálnímu grafickému řešení. Díky skvělé práci grafika Milana Nedvěda k mému nadšení vzniklo 400 podepsaných a číslovaných publikací v originální vazbě. Kniha je doplněna texty sociologa Jiřího Siostrzonka a historika Petra Roubala. Od března je v prodeji na eshopu Nakladatelství Positif, knihkupectví Artmap a také osobně u autora. Počet objednávek nás příjemně překvapil, vypadá to, že v létě nebude co prodávat.

Jak jste se vlastně k fotografování spartakiády v roce 1985 dostal?

To se tak někdy přihodí. Máte v hlavě vysněný obrázek, studujete FAMU a jste fotograf sporťák. Ten obrázek má jen mlhavé obrysy a konkrétní je jen pocit a emoce z něj vyzařující. Usadil se v mé hlavě po zhlédnutí pár fotografií ze Strahova; jméno autora mi vypadlo z hlavy. Na fotkách jsou vojáčci v bílých trenkách, špinaví od písku a v jejich výrazech lze těžko najít nadšení. Pokud jste plni touhy po tvoření silných obrazů, pak se občas stane, že ty zasuté představy se díky náhodné konstelaci udějí - pořadatel obvodní spartakiády v Praze 5 na Cibulkách mi zadal její kompletní fotografickou dokumentaci. V té době jsem pracoval jako sportovní fotograf na volné noze a zakázka se hodila. Na rozdíl od ostatních profíků jsem ale nebyl omezen zadáním redakce.

Fotografie dokládají, že tehdy muselo panovat velmi nevlídné počasí.

Vytrvalý déšť z nového travnatého stadionu vytvořil mělký bazén plný černého páchnoucího bláta. Kolegové z redakcí se schovali pod střechu tribuny, bylo by přeci nesmyslné plýtvat drahocenným materiálem na něco co by jim stejně nikdo neuveřejnil. Tehdy autocenzura fungovala dokonale. Vojáčkové v tom okamžiku cvičili jen pro mě a pro vidinu opušťáku.

CSS85 07okCSS85 13okA

Ten silný pocit, že to je to pravé, na co jsem čekal si dodnes vybavuji. Pracoval jsem jako v tranzu. Stihl jsem nafotit na dva kinofilmy detaily přímo z plochy i celky z nejvyšší tribuny. Dnes nechápu, jak jsem to mohl bez autofokusu a automatického měření během těch pár minut trvání skladby zvládnout. Intenzivně jsem vnímal úžasné obrazy, které se mi nabízely a podvědomě jsem z nich vybíral, ty které vyjadřovaly můj vztah ke spartakiádě. Neměl jsem ji rád, ale některé vizuální zážitky mě uchvacovaly.

Za jedinečnou scénou se zavřela opona - a nastala další fáze práce. Výběr správných fotografií, které budou vyprávět můj příběh o manipulaci s jedincem v zájmu propagace politické ideje a příběh fascinace tělem v čisté expresivní sochařské formě, byl jednoduchý a stejně vzrušující jako samotné fotografování. Obrazy, jež se mi pomalu zjevovaly ve vývojce, zhmotňovaly mé jedinečné zážitky z fotografování.

A oslnily také kritiky, fotografiím se dostalo řady ocenění.

CSS85 01okRozhodl jsem se přihlásit fotografie do soutěže Sto nejlepších sportovních fotografii roku 1985. Do souboru šesti fotografií jsem zařadil i snímek vojáčka romského původu vylétajícího z pyramidy směrem k lepším zítřkům. Tato kosmetická úprava stačila a moje Spartakiáda dostala kromě první ceny i potvrzení o nezávadnosti. To že jsem pak spartakiádu poslal i na World Press Photo, za což může pan Skála ze Stadionu. Tak mu tam nahoru dodatečně děkuji, že mi dodal odvahy k tomuto kroku a pomohl tak v roce 1986 k druhému místu v kategorii sportovní seriál.

Jedna fotografie z tohoto souboru se objevila v publikaci Century, vydanou nakladatelstvím Phaidon Press Limited 1999 a která dokumentuje ve fotografiích nejvýznamější událostí naší planety dvacátého století. Můj soubor třinácti fotografíí Spartakiada je součástí sbírek významných sběratelů, galerií a současné výstavy Who Shot Sports: A Photographic History, 1843 to the Present. Děkuji ještě jednou prozřetelnosti a svému nadšení pro fotografii za příležitost, již jsem nepropásl.

Jak jste se dozvěděl o umístění ve World Press Photo?

Dne 6. února 1986 přišel telegram od organizátorů. Jelikož jsem neuměl anglicky, musel jsem si nejdříve ověřit, zda skutečně vyhrál druhou cenu v kategorii sport-seriál. Režimem byl tento úspěch vítaný. Byl jsem pozván do televize, rozhlasu, poskytl množství rozhovorů pro časopisy a pořádal besedy. Mohl jsem si dokonce cenu osobně převzít v Amterdamu. K cestě do kapitalistické ciziny jsem obdržel výjezdní doložku a devizový příslib.

Druhá cena ve World Press Photo byla pro mě takovou třešničkou na dortu v mé dosavadní fotografické profesi. Užil jsem si okamžiky slávy v médiích, ale paradoxně jsem se rozhodl svoji kariéru sportovního fotografa ukončit.

Proč? Dosáhl jste toho, o co spousta sportovních fotografů usiluje celý život.

No právě - v okamžiku, kdy jsem získal tohle ocenění, tak to byl zkrátka profesní vrchol - a co dál? Tak zkusím něco jiného! Chtěl jsem tvořit, dělat výstavy, projekty, u kterých budu autorem sám od začátku do konce. U sportu jste odkázaný na to, co se zrovna odehrává. Samozřejmě musíte být připravený technicky, manuálně, mentálně – aby jste to, co se před vámi odehrává, na výslednou fotografii dostal. Já si chtěl ty věci vymýšlet: chtěl jsem dělat výtvarnou fotku a reklamní fotku. Navíc pokud jste nebyl zaměstnaný v redakci, tak bylo těžké se reportážní fotografií uživit.

V každém oboru jsem chtěl být dokonalý

Vaše další fotografická kariéra byla velmi pestrá. Jenže neustále začínat s novým žánrem muselo být náročné.

To ano, ale to jsem nikdy moc neřešil. Zkrátka to tak mám. Cokoliv jsem dosáhl, tak už to pak pro mě přestalo mít to kouzlo. V každém oboru jsem chtěl být dokonalý. Byly to výzvy a já je rád přijímal: To musím dokázat! V okamžiku, kdy to zvládnu, jsem spokojený, ale pak chci zkusit zase něco jiného. Možná to je divné a možná i neefektivní, navíc se ne vše pak zúročí finančně (smích).

Trochu to vše souvisí s mojí původní profesí - protože ve sportu se člověk naučí vědomě se trápit v naději, že z toho později něco bude. I to sebetrýznění má vždy nějaký pozitivní efekt - každá zkušenost člověka někam posune. Proces tvorby nemusí být a zpravidla není příjemná záležitost. Každou fotku si musím zasloužit.

Jako sportovní fotograf jste začínal, dokonce jste byl dvorním fotografem fotbalové Sparty, což dokumentuje kniha Tenkrát na Spartě, která vyšla už na podzim. 

Poslední dobou si uvědomuji, že hodně silných fotografií zůstane zapomenuto, pokud nejsou prezentovány nejlépe prostřednictvím publikací. Ty mají na rozdíl od výstav dlouhodobější, a možná i trvalejší hodnotu. Proto jsem ze svého archivu oprášil třicet let staré fotografie dokumetující fotbalové prostředí, doplnil ve spolupráci s Tomášem Poláčkem o vtipné komentáře tehdejších idolů a vydal v nakladatelství Kant.

72 Untitled  1 ostr

Spartu jste fotil v letech 1977 až 1989. Jak jste se k letenským fotbalistům dostal?

Na Spartu jsem plynule přešel z Dukly Praha, kde jsem rok vojenské služby absolvoval jako fotograf. Můj spolužák z FTVS UK tehdy dělal asistenta trenéra, a tak jsem se zeptal, jestli nepotřebují fotografa, a já se stal jejich externím spolupracovníkem. Neměl jsem sice razítko v občance, ale měl jsem na každý měsíc od Sparty objednávku, jaké sporty potřebují zdokumentovat a kolik potřebují odevzdat fotek.

Pro Spartu jste fotil externě, kde jste tedy byl oficiálně zaměstnán?

Nechal jsem se zaměstnat jako státní trenér rybářů (smích). Vyfasoval jsem holínky a poslali mě ke krejčímu do Brna ušít si reprezentační oblek – letadlem! Byla to pohodová práce, nejvíc energie mi tehdy zabralo vymýšlení různých služebních pochůzek, tak abych z kanceláře v Nekázance mohl vyběhnout nafotit nějakou zakázku.

Nebylo lepší být zaměstnán v nějaké redakci?

Bylo. Ovšem dostat se do nějaké redakce bylo složité, přitom jiná možnost, jak se živit sportovní fotografií v podstatě nebyla. Po škole jsem se nechal na rok zaměstnat na ÚV ČSTV s tím, že jsem si tam dal za úkol, že seženu někoho, kdo mi pomůže dostat se v rámci roční vojenské služby do Dukly Praha. Podařilo se a mojí prací bylo fotograficky dokumentovat veškerou jejich sportovní činnost a třeba i fotit sportovce na pasy.

Od rybářů odbíhal ke sportu

Fotil jste sportovce na pasy?

Ano, sportovci potřebovali neustále nějaké portrétní fotografie do dokumentů. Například za mnou přišel Ivo Viktor s tím, že potřebuje nějaké nové fotky. A já mu řekl, že není problém a ať mi řekne své jméno (směje se). Byl jsem kluk z vesnice a ty největší hvězdy jsem ani neznal. Chtěl jsem hlavně dělat fotku a v tom sportovním prostředí jsem se teprve zorientovával.

Přitom jste studoval FTVS, co bylo vaší motivací nastoupit na tuhle školu?

V osmnácti po průmyslovce mi přišlo jako skvělý nápad živit se sportem. Ovládal jsem atletiku, volejbal, lyžování, gymnastiku i horolezectví, a tak jsem bezproblémově absolvoval FTVS. Jenom fotbal mi tedy bohužel moc nešel, ale nevzdával jsem to. Moje vysněná první klička, jesle, se mi podařila až ve čtyřiceti.

Už na škole jsem však pochopil, že fotografická profese mi poskytne větší uspokojení, než běhání okolo stadionu nebo učit někoho skákat přes kozu. Takže jsem si řekl, že tu školu dodělám, ale budu se živit fotografií. A začal jsem na tom pracovat.

Fotografii jste pak studoval na FAMU. To už jste fotil pro Spartu. Na koho z tehdejší doby nejraději vzpomínáte a s kým byla naopak „nejtěžší práce“?

Někteří se nefotili rádi, udržovali si odstup a dělali fóry, třeba takový Pepa Chovanec (směje se)… Já byl už tehdy starší než ti kluci ale měl jsem v sobě pocit, že jim musím vykat a pouštět je do dveří… To mi vydrželo hodně dlouho. Přesto s některými vznikla dlouholetá přátelství aktuálně hodně oživená díky knize, například se Zdeňkem Ščasným, Ivanem Haškem, Václavem Němečkem… Nebo i s tehdejší modlou Honzou Bergerem, který mě vzal dokonce až domů do bytu na Jižním městě, abych ho nafotil s jeho rodinou.

118 Presov 13.6.84  3 1  4 ostr59 Untitled 14 ostr

Říkal jste, že vlastně nejste typický fotbalový fanoušek. Vnímal jste to při fotografování tehdejších hvězd jako výhodu?

To, že jsem vnímal fotbal i ostatní sporty především jako zdroj dramatických situací i zajímavých fotografií, byla samozřejmě výhoda. V okamžiku, kdybych se emočně příliš angažoval a nechal se strhnout k fandění, nebyl bych schopen koncentrovat se na zvládnutí kompozice, ostření a předvídání průběhu děje. Byl jsem ale součástí sparťanského týmu a zákonitě jsem mým kamarádům na hřišti držel palce.

Vaší fotografickou kariérou se prolíná jakási fascinace lidským tělem. To započalo během focení spartakiády?

To se myslím prolíná mou tvorbou od začátku. Vnímám tělo jako významově mnohovrstevnatý objekt. Dokonale funkční tělo není jen nástroj k pohybu tak jak jsem ho vnímal jako sportovec, ale je to i určitý prostředek komunikace. Obě tyto polohy velmi intenzivně vnímám, nejprve jako prostředek ke sportovnímu výkonu a později také jako prostředek k prezentaci mého výtvarného názoru, jehož prostřednictvím se snažím relativizovat obecné vnímání krásy a ošklivosti, narušovat stereotypy vnímání symboliky těla v rovině sociální i erotické.

Během reportáže z kladenských dolů v devadesátých letech jste fotil například těla horníků. Tehdy jste s nimi fáral až do podzemí?

Jistě. Tehdy se nás asi šest fotografů účastnilo takového workshopu dolu Mayrovka, který byl před zavřením. Bylo to úžasné dobrodružství. Mohli jsme fárat až na „předek“ kde ti chlapáci „nahoře bez“ předváděli praktické využití funkčního těla, jejich estetiku jsem pak naplno vnímal i v obrovských sprchovacích halách, kde ze sebe ti chlapi společně smývali ten uhelný prach.

Ta špína na tělech nebyla jen obraz nečistoty, ale svým způsobem je to určitá forma, která to tělo posouvá z běžné roviny vnímání, z těch chlapů se najednou stávaly barokní sochy.

0006CBok0022CBokA

Další etapou vašeho fotografického zájmu byl Tibet a Nepál. Jak toto vzniklo?

Do Tibetu jsem se dostal poprvé v roce 1989 zcela náhodně díky tomu, že jsem ve Špindlerově Mlýně na sjezdovce potkal člověka, který byl taky tak trochu exot jako já. Zatímco já na vleku vozil brašnu s pentaxem 6/7 a objektivy, on jako jediný jezdil na skialpech. Brzy jsme se dali do řeči a během několika dalších našich dialogů říká: „Hele v květnu jedeme do Číny, nechceš jet s námi?“

To bylo několik měsíců před revolucí, kdy jste musel řešit výjezdní doložky a spoustu dalších povolení. Takže jsem na to s humorem kývl, a když se blížil termín odjezdu, tak jsem se modlil, abych tu doložku a devizový příslib nedostal. Jenže mi ji dali a já odjel na čtvrt roku do Číny - s partou lidí, které jsem nikdy předtím v životě neviděl.

Co bylo vůbec cílem téhle zvláštní miniexpedice?

Hlavním našim cílem byly tajemné a magické, doposud málo prozkoumané oblasti Tibetu. Skoro celou Čínu jsme projeli od jižního Kunmigu až k západním hranicím Číny s Kazachstánem. Snažili jsme se dostat hlavně do centrálního Tibetu. Jenže byl rok 1989 a zrovna proběhl Tchien-an-men (masakr demonstrací konaných na náměstí Tchien-an-men v Pekingu mezi dubnem a červnem 1989, pozn. redakce), takže i ty malé možnosti, které předtím byly se do Tibetu dostat, byly totálně uzavřené. Všechny bílé lidi tam odtud v podstatě vyhnali.

To jste museli zažít docela rušné období.

Jednou jsme putovali pouští a před námi byly úžasné hory, kam jsme se chtěli dostat. Po dlouhém pěším pochodu jsme došli k malé osadě, ze které se však vyklubal lágr pro studenty z Tchien-an-men a další politické vězně. Už jsme skoro byli za tím lágrem, když z jeho útrob začali vybíhat překvapení a vyděšení důstojníci. Začali nás improvizovaně vyslýchat, zda nejsme novináři a zda nefotíme, chtěli po nás pasy; samozřejmě vše v čínštině. Tvářili jsme se hodně nevinně, jako milovníci hor a hlavně jsme dělali, že nerozumíme.

Oni na to, že je tam nezdravo a že musíme zpátky do jedné vesnice. Tam na nás už místní hodnostáři čekali, pohostili nás, ubytovali, ... a přes noc zamkli (smích). Druhý den ráno přijel gazík s místním učitelem angličtiny a ten nám znovu vysvětlil, že je tam prostě nezdravo a že musíme zpátky.

HYN21925

Dostali jste se tedy do Tibetu?

Pokoušeli jsme se, tak jako ostatní batůžkáři, neustále proniknout do centrálního Tibetu, Číňani ale všechny přístupové cesty kontrolovali a řidiči náklaďáků se báli brát stopaře a lístky na autobus nám neprodali. Objeli jsme stopem, autobusy i na valníku traktoru tisíce kilometrů hranic Tibetu. V autobusech, v hospodách i ubytovnách jsme se setkávali nejen s Číňany, ale i s Tibeťany a já fotil vše co jsme prožívali, vznikl tak unikátní fotografický deník, který se možná dočká zveřejnění.

Nejsilnější zážitky máme na Labrang, což je nejdůležitější tibetský klášter v provincii Amdo, tam jsem byl naprosto okouzlen kulturou a hlavně milou tibetskou povahou. V klášterní oficíně jsem si nechal břitvou vyholit hlavu, abych vůči mnichům i pastevcům vyjádřil sympatie.

Tím, že jsme se pohybovali po okraji Tibetu, jsme měli možnost tibetskou kulturu vnímat a konfrontovat ji s Číňany, na které nemám nejlepší vzpomínky. Svoje sympatie jsem pak prezentoval po své druhé cestě do Tibetu v roce 1994 formou velké mezinárodní výstavy Tibet v Pražském domě fotografie – byl to v podstatě protest proti čínské okupaci Tibetu. Vedle velké mediální pozornosti měla tato výstava ještě další efekt, na který jsem také pyšný - stal jsem se pro Čínu personou non grata.

A jak na vás zapůsobil Nepál, kterému jste věnoval sérii fotografií?

Když jsme z Číny v roce 1994 odjížděli domů, strávili jsme pár dní v Káthmándú, který dodnes okouzluje mnoho mladých lidí svou otevřeností a tolerantností, která spolu s buddhistickou i hinduistickou živou kulturou okouzlovala květinové děti šedesátých let minulého století. Při procházkách po městě jsem objevil nové fotografické téma. Téměř každý chrám i dům byl vybaven oltářem, ke kterému každý den místní přinášeli drobné oběti - květinové, jídelní i peněžní. Hlavním prostředkem komunikace s příslušným božstvem jsou barevné hlinky přenášené doteky z oltářů na čela věřících. Divoká barevnost i animálnost je cítit na každém kroku. Dokonce se zde dosud praktikují i živé zvířecí oběti.

V neděli rodiny vyjedou na výlet k nějakému chrámu, kde příslušníci vyvolené kasty na oltáři obětují jehně nebo kohouta. Krví obětovaného zvířete si postříkají třeba kapotu auta nebo domovní dveře, aby si zajistili přízeň specifického božstva. Divočejší kultura oproti tibetskému buddhismu je daná i bujnější tamní přírodou ovlivněnou vlhčím klimatem v podhůří Himálají.

nepal

Cyklus United Colors of Nepal vás napadl až na místě nebo to byl plán předem?

Až po návratu domů jsem mezi svými diapozitivy objevil divoce expresivní barevné detaily, které přímo volaly po doplnění do souboru, kterým bych mohl dokumentovat unikátní kulturu svým vlastním subjektivním pohledem. Ještě dvakrát jsem se pak cíleně vracel do Nepálu, abych svůj soubor doplnil. To už jsem se tomuto projektu věnoval intenzivně a stále rozšiřoval soubor fotografií, jehož názvem jsem odkazoval na provokativní reklamní fotografie Oliviera Toscaniho pro modní značku United Colors of Benetton. Ovšem ke konci práce v roce 2008 začalo být obtížné nacházet původní oltáře, které byly před pár lety takřka všude. I Nepálci jdou s dobou a „civilizují se“.

V posledních letech jste se stal specialistou na focení jídla. Nebylo to na rozdíl od sportovního prostředí najednou až příliš klidné a „jednotvárné“?

Postupně jsem svoje fotografické aktivity rozdělil do dvou činností: zakázková práce pro zajištění finančních prostředků a volná tvorba, dotovaná ze zakázkové činnosti. Propojit tyto zásadně rozdílné činnosti bylo někdy těžké, ale snad jsem to zvládl, obohacený na zážitky a zkušenosti. Moje počáteční komerční specializace souvisela s mojí původní kvalifikací.

Stal jsem se vyhledávaným fotografem pro fotografické záznamy moderních a módních cvičebních aktivit jako je aerobik, strečink, joga, kalanetika a podobně. Rozuměl jsem pohybu, využíval jsem náročnou techniku a sledoval módní trendy ve sportovním oblečení. Postupně jsem publikoval v mnoha časopisech a vydal desítky publikací na to téma. Tenhle módní trend však postupně v časopisech a médiích nahradila fotografie jídla.

S tímto tématem jsem sice neměl žádné zkušenosti, ale kamarád mě tehdy doporučil, že jsem v tomto oboru nejlepší... A já se v tom poměrně brzy stal nejvyhledávanějším. Hledal jsem nejnovější trendy a rychle přešel na digitál. Také jsem se snažil usměrňovat zastaralé tendence redaktorek, které často vyžadovaly na fotografii celé talíře a bohaté aranže. Já začal prosazovat moderní detaily. Moje fotografie se z popisné roviny posunuly do výtvarného zobrazení produktu.

krkovice  s jablky 047ok 2prazma 006ok (kopie)eclairs  s malinami 044ok

Má vůbec fotograf šanci mluvit do toho, co bude na samotném talíři?

Fotografie jídla je týmovou záležitostí. Fotograf s foodstylistou a stylistkou se musí v souvislosti s požadavkem redakce domluvit na stylu, formátu i barevnosti. Fotograf má však právo veta a často podle jeho požadavků je potřeba jídlo nebo aranži jídla i rekvizit upravit. Fotograf musí mít dobré výtvarné vidění, aby to dokázal poskládat výhodně vzhledem ke světlu. Kromě kompozice je hlavním úkolem fotografa světelné řešení scény.

Vnímal jste často, co vlastně je na talíři nebo jste to bral jen jako fotografický objekt? Jste gurmet?

Jsem gurmet v tom smyslu, že si jídlo rád vychutnám, ale nejsem odborník. Rád se nechám okouzlit, mám rád zvláštní chutě. Já si plánuji, že až budu starej a budu mít čas, začnu vařit, nebo spíše vytvářet zajímavé chuťové i estetické zážitky, v ideálním případě pro někoho.

Jak vnímáte technologický pokrok ve fotografii? Z pohledu laika je dnes pro fotografa mnohem snazší zachytit ten „nejlepší“ okamžik.

Dostupnost a kvalita současné fototechniky ovlivňuje i obecnou kvalitu fotografie. V reportážní fotografii se neskutečně posunuly možnosti snímání, dokonalost ostřících režimů a možnost pracovat v náročných světelných podmínkách se projevily na technické úrovni sportovní i reportážní fotografie. Sebelepší technika však nezaručí dobrou fotografii, pokud ji neovládá poučený a tvořivý člověk.

Má současná sportovní fotografie, kdy přístroj nasnímá desítky snímků za sekundu, stejnou hodnotu jako sportovní fotografie z let, kdy měl fotograf stonásobně menší šanci zachytit ten správný okamžik?

Samozřejmě, že dnes je jednodušší získat ten správný záběr, dramatickou momentku ze hry. Jenže to nestačí – aby člověk uspěl, musí do toho vložit ještě něco osobitého, zvláštního; něco, co vidí jen on. Například vybrat nezvyklé místo, ze kterého začne pracovat. Aby se fotografie dostala nad nějaký standard, musíte do ní vložit vlastní invenci. Předpokladem úspěšnosti fotografa je především jeho schopnost přinášet nové a neobvyklé pohledy na reálné situace.

Díky lepší technice dnes nafotíte stovky snímků za pár minut. Ty je pak ovšem třeba vytřídit, upravit – je tohle nyní ta nejúmornější část práce?

Ty kvanta času strávené výběrem a úpravou fotografií už dávno považuji za standardní součást práce. Tam kde v analogové době jsme naexponovali deset snímků na jeden záběr, tam si dnes dovolíme nafotit stovky podobných záběrů, ze kterých se vybere ten jeden nejsprávnější, ten, který po počítačové úpravě nejlépe vystihne váš záměr z hlediska obsahu i formy. Výběr i úprava fotografií jsou náročné na čas a jakkoliv se zdají být nudnými, jsou vysoce kreativní součástí práce fotografa.

Vzpomenete si ještě na časy před digitálním věkem, kdy se fotografie vyvolávaly?

To bylo velké dobrodružství! Něco jste nafotil, pak to odvezl do laboratoře, a čekal do druhého dne, zda se vám vlastně vůbec něco podařilo. Ta expozice musela být na třetinu clony přesná. Pro kontrolu výsledku práce ve studiu jsme využívali instantní fotografii (Polaroid), dokonalé expozimetry, flashmetry a colorimetry. Tehdy kreativní práce končila stisknutím spouště.

HYN21998

Fotograf začátečník se těžko smiřuje s „nepovedenými“ fotografiemi, nejraději by si nechal všechny. Tahle fotografická ješitnost - ustupuje časem?

Není to jen problém nepovedených fotografií, těch je dnes díky dokonalé technice minimum. Každý den vznikají miliony fotografií, které pokud nejsou nějakým způsobem selektovány a systematicky archivovány, velmi brzo se v nich nebude nikdo schopen orientovat. Serióznímu fotografovi tak přibývá další úkol: pojmenovat a uložit vybrané důležité snímky na médium, u kterého je naděje, že nás přežije. Bohužel digitální technika se stále vyvíjí a s ní i archivační média. Ti z nás, kteří pracují s digitálem od jeho vzniku, mají dnes velký problém. Stovky CD a DVD disků jsou dnes na pokraji životnosti a pokud se data z nich nenahrají na jiné médium nebo úložiště, budou brzo fuč.

I já jsem tento problém zanedbal (ukazuje skříň plnou externích disků a šanonů, ve kterých jsou fotografie vypálené na cédéčkách nebo negativy). Z osmdesáti procent jsou tam fotky, kterých mi bylo líto vyhodit. Nyní lituji toho, kdo se tím v budoucnu bude muset přehrabovat.

Není pak lepší uchovávat fotografie prostřednictvím tisku? Například vydáváním knih?

Zlaté časy, kdy rodina měla jedno album a v něm celou svoji historii v hezky popsaných fotografiích! Spousta lidí už si uvědomuje, že jediným způsobem, jak si fotografické vzpomínky uchovat, je převést je na papír. Jedna studentka o mě napsala diplomovou práci a potřebovala i nějaké fotografie z mého dětství. A já jsem si díky prohrabování domácího archivu uvědomil, jak postupem času ztrácíme informace a svědectví o tom, kdo byl na fotografiích a při jakých příležitostech vznikaly.

Také mě to vede k úvaze, jestli ještě má cenu to množství fotografií dále rozmnožovat, zda by nemělo větší smysl věnovat energii tomu, co už je vytvořené a nějakým způsobem to zpracovat tak, aby to ještě mělo nějaký smysl do budoucna. Proto jsem byl v posledním roce hodně ponořen do svého archivu ve snaze jej lépe organizovat a vytvořit podmínky pro jeho budoucí využití.

Kdy jste se vlastně poprvé dostal k fotografování a čím vás tak nadchlo?

Můj první fotoaparát byla otcova flexareta využitá pro dokumentaci cykloturistického kurzu Fakulty tělesné výchovy a sportu ve Stráži nad Nežárkou. Byl jsem vybaven filmy a základními instrukcemi, jaký čas a clonu nastavit, když bude slunečno nebo zataženo. Kupodivu vznikly fotografie, které měly slušné dokumentární i výtvarné parametry a byly oceňované kolegy a hlavně kolegyněmi. Fotografie se tak stala mým nejefektivnějším prostředkem komunikace i seberealizace.

O čem jste tehdy jako začínající fotograf snil?

Když jsem začínal, tak byl pro mě úžasný vzor časopis National Geographic, a říkal jsem si, že by bylo bezvadné jezdit po světě a fotografovat přírodu a lidi. Brzo jsem pochopil, že fotografie může být víc než jen atraktivním popisem věcí a situací. Mojí ambicí bylo zaujmout diváka barevností a neobvyklým pohledem. Vyprovokovat diváka, aby si sám ten obraz interpretoval, aby si sám do něj vložil jeho osobní preference. Klidně může vidět něco úplně jiného, než autor.HYN21973

Není pro toto sdělení lepší černobílá fotografie?

Černobílá fotografie vypadá vždy většinou líp než barevná. My všechno okolo sebe vnímáme barevně a v okamžiku, kdy to převedeme do černobílé škály, tak kromě toho že odstraníme často rušivou barevnost, která nás neustále svádí ke srovnávání s realitou, tak jak jsme zvyklí jí vnímat – je to posun od popisu k abstrakci, který nám dovoluje ostřeji vnímat tvary a příběhy.

Loni jste vydal dvě publikace. Co dalšího chystáte?

Minulý rok jsem se zaměřil především na vydání knih o Spartě a Spartakiádě a letos mám v plánu dvě hlavní výstavy – jedna bude v rámci fotografického festivalu v Blatné, kde jsem slíbil velkou výstavu svých autoportrétů a také instalaci do zámeckého parku. Tu druhou připravuji do synagogy v Libni; měla by to být instalace řešící tento magický prostor, možná použiji i fotografii.

Zdeněk Lhoták
Absolvent FTVS UK a FAMU. Začínal jako sportovní fotograf, prosadil se i mezi špičky v oboru focení jídla, celou jeho kariérou se prolíná fascinace tělem. Držitel 2. ceny World Press Photo 1986, jeho publikace Dis-torza byla oceněna jako 2. nejlepší fotografická publikace ve střední a východní Evropě za roky 2009 až 2010. V roce 2019 obdržel Cenu za dlouhodobý přínos české fotografii. V loňském roce vydal publikace Tenkrát na SpartěSpartakiáda. Absolvoval přes 40 samostatných výstav doma i v zahraničí.
Autor:
Foto: Hynek Glos, Zdeněk Lhoták

Sdílejte článek: