Během let několikrát vystoupila ze škatulky populární tváře z pořadů o počasí. Moderovala oblíbený pořad v televizi, napsala několik knih, vede rozhovory v rádiu. „Chtěla bych mít ještě větší prostor pro věci, které mě baví. Uvítala bych, kdyby se čas mohl násobit,“ říká meteoroložka Alena Zárybnická.
Dovedu si představit, že se vás každý na potkání ptá: „Jak bude?“ Bylo třeba se na tuhle otázku časem jaksi „obrnit“?
Vlastně ne. Pořád tu otázku vnímám jako zájem o obor, proto se za každých okolností snažím odpovědět. A když nevím z hlavy, podívám se – dnes lze najít pár základních informací prakticky okamžitě. Před třiceti lety to bylo mnohem složitější. Když jsme připravovali předpověď pro plachtění, seděla jsem od tří hodin od rána u speciálního přijímače a ladila frekvenci vysílání mezinárodní výměny meteorologických dat. Na fotocitlivý papír se pak vykreslily informace, které si mezi sebou vyměňovaly povětrnostní služby napříč Evropou. Z toho pak mohla vzniknout základní předpověď. Na informace, které dnes vyřešíte několika kliknutími v telefonu, jste se musel připravovat strašně dlouho.
I s pokročilými technologiemi strávíte s přípravou předpovědí hodně času. Diváci ale vidí jen těch pár minut, kdy jste na televizní obrazovce...
Na obrazovce jsme promile času z toho, který trávíme přípravou samotného vysílání. Ale to je v pořádku, nám ani nejde o to být víc vidět. Pro nás je podstatné co nejlépe připravit meteorologickou předpověď tak, aby tomu lidé rozuměli a mohli jsme je i něco nového naučit. Ten faktor edukace je například pro mě osobně taky dost důležitý.
Dnes musíte pracovat s obrovským množstvím dat. Jak si přitom udržujete čistou hlavu? Stačí návrat do hor, kde žijete?
No jasně. Ale jinak je fakt, že neumím moc odpočívat. Bylo by skvělé se někdy jen válet doma a číst knížky, ale… Taky mě to jednou bezpochyby v životě čeká, jen ještě není ten správný čas.
Máte hodně aktivit. Je něco, čemu byste se chtěla věnovat víc?
Všemu! Na všechno bych chtěla mít daleko víc času a kdyby se čas mohl nějak násobit, uvítala bych to. Primárně ale zůstávám věrná základní profesi - vždyť už třicet let sedím ve stejné kanceláři.
Ale vydržela byste tu tak dlouho, kdybyste si občas nemohla „odběhnout“ jinam?
Ano, jsem meteorolog. A vlastně všechno, co dělám navíc, s meteorologií souvisí.
Počasíčko? To jsem zalézala pod koberec
Počasí je téma, na které asi dokáže každý lehce navázat.
Patří ke společenskému typu konverzace a bezpochyby je velkým tématem v místech, kde je civilizace na počasí bezprostředně navázaná. Vidím to i sama na sobě. Když jedu autem do Prahy a v práci zaparkuji v garáži, tak byť pracuji na předpovědi počasí, tak je mi úplně jedno, co si vezmu na sebe.
Ale pokud jsem doma na horách a mám jít nakoupit dolů do obchodu a vím, že to bude po cestě klouzat, tak se přece podívám, jestli bych si raději neměla vzít rukavice, to je zcela přirozené. Počasí výrazně ovlivňuje lidi, kteří s ním mají co do činění nebo jsou na něm přímo závislí, ovlivňuje jejich byznys.
A my ostatní – neřešíme to počasí až moc? Mají to tak i ostatní národy, nebo je lamentování nad počasím českým specifikem?
Myslím si, že je to populární téma všude. Zvláště ve větších zemích, kde je pestřejší počasí a větší poměr lidí, kteří pracují venku v přírodě, v zemědělství, a jsou na počasí navázaní.
Liší se v různých zemích i formy předpovědi počasí?
Například Francouzi mají spoustu typů moderování předpovědí počasí. Existuje také sympozium, kde se jednou za rok schází meteorologové z celého světa a diskutují o formách předpovědi počasí. A někdy se objeví i dost extravagantní způsoby sdělování.
Co bizarního z moderování počasí si vybavíte?
Kvůli tomu ani nemusím do světa, stačí si vzpomenout na pořad Počasíčko. To se před mnoha lety vysílalo z firmy, ve které jsem v té době pracovala a každé úterý při konkurzu jsem „zalézala pod koberec“ nebo už tam radši vůbec odpoledne nebyla. Takže za bizarními nápady nemusíme chodit daleko.
To měl Lada namalovat plískanice?
A co říkáte na stesky o tom, že dříve bylo lepší a hezčí počasí?
To je vzpomínkový optimismus. Když si vybavíte malebné obrázky Ladovy zimy - jak měl asi Josef Lada namalovat zimu, když chtěl odlišit čtyři roční období? Jak by namaloval plískanice? Asi dost těžko… Buďme rádi, že žijeme v pásmu, kde se střídají čtyři roční období, i když už teď s nějakými výkyvy. Nevím, jestli bych chtěla dělat meteorologii v zemi, kde by buď pršelo hodně anebo o trochu méně.
Fenoménem moderní doby jsou dezinformace, které se nevyhýbají ani počasí.
Nedávno mi sousedovic děti ukazovaly videa, jak někdo natáčí pseudovědecké důkazy absurdit o změnách počasí a musím říct, že tohle je pro mě skoro trestný čin. K nám do redakce chodí spousta videí o počasí a někdy je musíme pečlivě zkoumat. A i když už se cítím po letech, které se meteorologii věnuji, jako relativně zkušený meteorolog, tak mám občas problém na detailech odhalit, že jde o fake.
Je třeba mladší generace učit kritickému myšlení, protože to budou mít čím dál složitější. Díky umělé inteligenci už dnes jen na první pohled těžko rozeznáte, co je reálné nebo co je manipulace. Mladí budou muset být vzdělanější a připravenější na všechny „pasti“ tohoto typu.
Za vašeho mládí jste něco podobného řešit nemuseli. Jak vzpomínáte na studia na Matfyzu v 90. letech?
Moje paní profesorka matematiky na gymnáziu mi říkala, že jsem se úplně zbláznila, když chci na Matfyz s mým přístupem k matematice. A upřímně říkám, že jsem studium matematiky a fyziky absolvovala s hlavou sklopenou a s řadou zcela oprávněných výtek od mých vyučujících. Ale prostě jsem se k té meteorologii potřebovala nějak prokousat.
Dostudovala jste v roce 1994. Jaké tehdy byly možnosti uplatnění pro absolventy meteorologie?
Já to měla původně úplně jasně dané - chtěla jsem na odbor letecké meteorologie na Ruzyň a připravovat předpovědi pro piloty. Ale jak se říká, nejvíc někoho nad námi pobaví naše plány. V roce 1992 jsem dostala od Jána Zákopčaníka nabídku na studentskou brigádu pro televizi. Tehdy to nebylo na Kavčích horách, ale v Libuši, kde bylo udělané takové malé improvizované studio. Nicméně pořád jsem to brala jen jako studentskou brigádu. Po absolutoriu v roce 1994 jsem neodešla s ostatními kolegy do České televize, ale pracovala jsem pro firmu, která připravovala počasí. Já vlastně nikdy nechtěla pracovat v médiích, jen jsem chtěla pomáhat a vzdělávat piloty. A samozřejmě popularizovat meteorologii, což se nakonec tak jako tak stalo.
Už jste mnohokrát říkala, že vás k meteorologii přivedla záliba v létání. Nikdy nebyl ve hře nějaký jiný směr studia?
Já jsem na letišti vyrůstala (otec byl pilot motorových letadel, pozn. autora), takže u mě to bylo jasně dané od chvíle, co jsem začala vnímat svět. Kdyby můj táta pěstoval mrkev, tak bych možná dělala zemědělku, ale bylo jasný, že pokud chci být užitečná v kolektivu těch chlapů - pilotů, tak bude meteorologie ta správná cesta.
Bláhově jsem si myslela, že tím, že vystudováním meteorologie lépe pochopím některé procesy v atmosféře. Piloti větroňů musí letět v souladu s atmosférou, protože jsou na tom v podstatě závislí. Ale ono se k téměř stejnému cíli dá dojít i počtem nalétaných hodin, takže kdybych víc lítala a nestudovala, tak by to ve výsledku možná vyšlo nastejno. Já si ale dala za cíl i to, že se budu snažit ten obor prezentovat natolik důstojně, aby ostatní začali meteorologii brát vážněji, a bude jim tím pádem užitečnější.
Vy jste létala ve větroních dlouho, ale teď máte pauzu. Kdy naposledy jste letěla?
Nejsem takový ten typicky holčičí typ, který si píše deníčky, ale bude to už asi patnáct let. Vlastně od doby, kdy jsme se přestěhovali na hory, a už to nejde úplně skloubit. Když jsem lítala, tak jsem lidi, kteří od letecké kariéry odbočili, moc nechápala, vždyť „není nic lepšího na světě“. Jenže pak vás životní okolnosti odvedou na nějakou jinou cestu a chcete zažít ještě taky něco jiného.
Chybí vám to, nebo to prostě berete jako už ukončenou životní etapu?
Trošku tajně doufám, že se splní slova bývalého trenéra české akrobatické reprezentace Stanislava Bajzíka, který mi říkal: jen si teď choď po horách. Až tě budu víc bolet kolena a kyčle, tak si zase ráda sedneš do letadla (usmívá se).
Nejsem rosnička!
Jednou z těch vašich nových cest bylo působení v oblíbeném televizním pořadu Sama doma.
To mi jednoho dne při mytí nádobí zazvonil telefon a dramaturgyně Darja Macáková mi říká: Mám pro vás nabídku, která vás možná rozesměje... V té době byl můj syn Vítek malý, takže témata ze Sama doma mě přirozeně zajímala. Sice jsem meteorolog a neměla jsem potřebu být vidět v televizi, ale když už v té ČT stejně jsem… Sama doma byla vynikající škola – komunikace s lidmi, spolupráce s osádkou studia.
Televizních „rosniček“ se v tomto pořadu protočilo poměrně dost.
Já ale nejsem rosnička!
Vnímáte to jako pejorativní označení?
Ne vůbec ne (směje se). Ale byla bych ráda, aby lidé rozlišovali, kdo je meteorolog a kdo je ten, kdo prezentuje předpovědi počasí. Protože cesty života jsou spletité a některé bývalé „rosničky“ se dnes pletou do pozic, že si úplně nejsem jistá, jestli pak po zbytek života nebudou muset chodit kanály… Ale dál bych to nechtěla rozmazávat. (usmívá se)
To není vůbec tak, že by mě to nějak popuzovalo, ale jen bych ráda, aby se to rozlišovalo. Kdysi jsem pracovala ve firmě, která připravovala počasí pro televizi Nova a uchazeče o post moderátora jsem měla za úkol naučit základy meteorologie. A Rey Koranteng mi nedávno říkal: Já si z té přednášky pamatuji jen to, že jsi nám kladla na srdce ať neříkáme, že jsme meteorologové, a že nám předpovědi někdo připravuje, a tím za to nemusíme nést zodpovědnost. Být „jen“ co nejlepšími moderátory.
Já doufám, že jsem jim řekla i něco dalšího, ale tohle mi přijde v kontextu toho, o čem mluvíme, důležité. Protože je to o důvěře. Když vám bude špatně, tak se nepůjdete zeptat na názor sousedů, ale pojedete do nemocnice. A takhle bych chtěla, aby to bylo i v meteorologii. Já vím, že neoperujeme mozky, ale prezentujeme počasí a snažíme se ho důstojně přednést tak, aby se lidé co nejvíc naučili a co nejvíc jim mohlo sloužit.
Ale tak vy jste ze škatulky „rosniček“ už dávno vystoupila.
No to jsem dávno musela vystoupit, protože „rosničky“ jsou přece mladé, štíhlé a vysoké! Takže v tomto ohledu jsem z této kategorie, pokud jsem tam tedy kdy spadala, už přirozeně dávno vystoupila (směje se).
Já to samozřejmě myslel tak, že jste veřejnost přesvědčila i o svých moderátorských kvalitách. Vždyť v Sama doma jste byla devět let.
Některá témata se už logicky začala opakovat, tak bylo přirozené posunout se zase o kousek dál. Ale byla to velká zkušenost. Jak s Hankou Heřmánkovou, tak se Stáňou Lekešovou, která mi vždy vysvětlovala, že nejlepší otázka je jednoduchá otázka, která diskusi pošťouchne dál. Stáňa byla skvělá moderátorka, vzpomenu si na ni docela často, a pozdravuji ji tam nahoru…
Pak přišla další profesní výzva v Českém rozhlase. Pořad Zálety už vedete přes deset let.
To jsem si znovu myslela, že si ze mě někdo dělá legraci. Že se asi točí nějaký zábavný pořad a někdo chce, abych dělala něco, o čem vůbec nic nevím. Ale po debatě s Pavlem Kudrnou a vlastní rozvaze jsem souhlasila, a dnes jsem za to moc ráda.
Potkávám zajímavé hosty a když s nimi máte možnost mluvit a naslouchat jim, posouváte se někam do jiných obzorů. To, že se bavíte a dozvídáte úplně nové věci, je obrovský dar. Uvědomuju si, že v poslední době místo knížek čtu rešerše ke svým hostům nebo sleduju a čtu díla, která vytvořili. A potvrzuje se mi, že čím víc člověk umí, tak je v rozhovoru skromnější a pokornější.
Na druhou stranu si člověk musí dát pozor na přehnaná očekávání. A že já se umím pořádně nadchnout (směje se). Někdy si myslíte, že host bude takový, jak si ho pamatujete z filmu nebo podle jeho knížky. A pak se může stát, že dotyčný ze škatulky „vzoru“ během rozhovoru poměrně rychle vyběhne. Ale konkrétní nebudu.
Podle čeho si do pořadu vybíráte hosty?
Pokaždé je to člověk, který má druhému co říct, který musí dostatečně „hořet“, aby někoho na druhém konci té elektromagnetické vlny zapálil. Pokora, zamyšlení, uvědomění si souvislostí – to mě na rozhlasových rozhovorech baví nejvíc. Je dobře, že i po deseti letech pořád máme koho oslovovat. A troufám si říct, že k nám hosté chodí rádi.
Je nějaký vysněný host, který ještě nedorazil?
Trochu se naháníme s hercem Ondřejem Vetchým. Ale je to jen tím, že se zkrátka zatím nesešly stejné okolnosti - že by měl čas a my mohli nabídnout studio a mne. A z hostů, které bych v životě znovu chtěla potkat, ale už nikdy nedorazí, je to pan prezident Václav Havel, nesmírně ho respektuji.
Složité bývá zpovídat někoho, kdo už absolvoval desítky rozhovorů.
To byl třeba příklad s Alešem Hámou, kdy mi přišla 200stránková rešerše o tom, co ten člověk má za sebou, kde všude byl, co všechno dělal… Ale člověk se musí naučit využívat dané situace.
Se zpěvákem Jankem Ledeckým byl moment, kdy jsem už nevěděla kudy kam. A on najednou řekl, že se v umělecké tvorbě odráží aktuální rozpoložení autora. Tak jsem rychle ťukla na názvy jeho písniček a zjevil se mi v podstatě jeho životopis - krásně to kopírovalo vlny životního elánu a starostí, které logicky nastanou.
Člověk někdy musí hledat i v takových „hloupostech“, které nakonec baví i toho druhého. A největší odměna, kterou člověk za rozhovor může dostat, když mu druhý na konci řekne, že mu tam bylo dobře, že si to užil, nebo že tuhle otázku ještě nikdy nedostal.
Jakou otázku nikdy nedostala Alena Zárybnická, a přitom by chtěla, aby se to o ní vědělo?
(zamyslí se). Napadají mě dvě věci. Mám starost s tím, že neumím fungovat na půl plynu. Umím se nadchnout tak, že nevnímám meze. V tom jsem nepoučitelná.
A ta druhá věc… Nedávno jsem doma dělala pořádek a při té příležitosti na mě vypadla tuba s diplomem a dalšími dokumenty spojenými s mým studiem na vysoké škole. A byl tam i slib, který jsme skládali, kde je psáno: “Budu usilovat o rozvoj a pokrok v matematice a fyzice, a to nikoliv pro špinavý zisk ani pro získání prázdné slávy, ale proto, aby bylo šířeno a jasně se skvělo její světlo, v čemž spočívá blaho lidského rodu.” To je výstižné, že?
| Mgr. Alena Zárybnická |
| Vystudovala katedru meteorologie a ochrany prostředí Matematicko-fyzikální fakulty UK. Od roku 1997 moderuje v České televizi pořad Předpověď počasí a od roku 2015 souběžně v Českém rozhlase pořad Zálety Aleny Zárybnické, podle kterého vydala i knihu. V České televizi moderovala také pořad Sama doma a podílela se na tvorbě magazínů Skoro jasno a Turbulence. S kolegou Jiřím Hölzelem připravila několik sérií seriálu o skialpinismu. Aktivně se 20 let věnovala sportovnímu létání, létala na větroních. Napsala dvoudílnou knihu Alpami na kole, je spoluautorkou knihy Laviny v Česku, jejíž druhý díl vyjde na podzim. Žije ve Špindlerově Mlýně. |
