Web Univerzity Karlovy

Pražské kulturní centrum, zřízené magistrátem a Univerzitou Karlovou, brzy oslaví prvních deset let existence. Z jaké kombinace drzosti a naivity vznikalo? Jaké za ním stojí myšlenky, projekty či lidé? A proč je lepší šlechtit plevel než roubovat na jabloně ananas?

Kdyby tenhle článek psal John Steinbeck, začal by asi nějak takhle: Kampus Hybernská je báseň a pach ředidla, hluk sbíječek a vlhký asfalt po dešti, pískoviště z bývalé ohrady u toi-toiek a socha rozbitého koně (nebo je to rozbitá socha koně?), dílna s fotkou Husáka s páskou přes ústa a swap dětských hraček, studio vytlumené svazky sovětských bibliografických ročenek a jedna dlouhá jazzová improvizace v Hybrid Sessions, galerie bílá jak z onoho světa a včelí roj na drátech s žárovkami, vypadávající pojistky a Filip, který to všechno lehkým tahem štětce spojuje v jedinou fresku, před níž spolu v úžasu čas od času stojíme a říkáme si: Hergot, jak se nám tohle jen mohlo podařit? V tomhle městě, kde se bytové domy proměnily v hotely a kde chátrající paláce ustoupily nákupním centrům. Na téhle univerzitě, která se tak často zuby nehty brání čemukoli novému, kde se toho tolik dělá kvůli studentům, ale někdy tak málo pro ně a s nimi. A kde se tolik mluví o třetí roli univerzity, ale prosím, až po pracovní době, kolegové.  

Všechno to spustila třaskavá kombinace drzosti a naivity, když jsme si s Pavlem Sitkem řekli někdy kolem roku 2016, že město má prázdný dům, my plno nápadů, a mohli bychom to tedy dát dohromady. Projednou by se nečekalo, až bude celý prostor definitivně neopravitelný, bude nutné ho vybourat a místo něj vystavět další korporátní kanceláře nebo nákupní centrum s vodopádem. Radní Petra Kolínská nás přivedla k primátorce a Adriana Krnáčová bez váhání kývla na to, že do tohohle experimentu s nejasným výsledkem a investice s nejasnou návratností Praha půjde. Považte – v Praze léta páně 2016! 

Jiná dáma s pořádnou dávkou odvahy a podnikavosti, děkanka Mirjam Friedová, nám zase dala důvěru (a do začátku i klavír!). Vlastně, když se nad tím zamyslím – pánové prominou (a že bych jich mohl také jmenovat zástup) –, celý Kampus formovaly odvážné ženy: Studentská Hybernská je dílem Sáry Vidímové, Terezy Kuglerové, Ruth Peterové a Magdy Suché. Literární program, který běží nepřetržitě už desátým rokem, by nebyl bez Mariny Šternové a Revue Prostor. Všechna ta cirkularita má tvar a smysl díky Soně Jonášové a Institutu cirkulární ekonomiky. Ale hlavně nebýt toho, že ředitelkou Kampusu byla od začátku Ema Pospíšilová, možná by se tam, kde se dnes lakují v dílně prkýnka, lakovaly umělé nehty.

Nejkrutější duben 2017 

Těžko zapomenout na to, když jsme s Pavlem Sitkem, oba tehdy v roli proděkanů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, s naší společnou vizí v únoru 2017 do budoucího Kampusu vcházeli: všude špinavý sníh a normalizační černobílá pochmurnost. Kde dnes duní hudební klub, šourali jsme se vymrzlí jakousi maštalí, překračujíce váhavým přechodníkem umrlé hlodavce. V kavárně, kde se dnes střetává půl univerzity s půlkou Prahy, byli bytem pouze pavouci a holubi, kteréžto Sára s Terezou musely nejdříve vystrnadit, než mohly slavnostně zahájit provoz s vlastní rychlovarnou konvicí a rozpustnou kávou na vyřazené lavici z fakulty. Rozbitými okny v tom sychravém dubnu – ano, duben je měsíc nejukrutnější, jak tvrdil T. S. Eliot – táhlo nám dovnitř v ty dny, kdy to všechno vypuklo festivalem Týden diversity 2017.

Úřednicky správným a nejlepším postupem bylo by svolat tehdy mnohé komise, vypracovat detailní plány, vyčíslit investice, napsat mnohá vyjádření a proklamace, vyhodnotit rizika a potom s obavou roky čekat, že něco nastane, v téhle Praze a na téhle univerzitě, že se to celé najednou opraví a my se jen nastěhujeme se všemi plány a vizemi, které se nám míhaly před očima, sotva nám vůbec rozměr té příležitosti došel. Kolik nás už takových projektů minulo? Rozhodli jsme se, že čekat znamená tu příležitost nejspíš opět ztratit, a pustili se do toho rovnou. Už si nevybavím, ve které nálevně, ale bezpečně vím, že se z různých koutů sešla pestrá společnost, vesměs studentská, ochotná výměnou za zaprášený kamrlík pomoci ten prostor probudit k životu a někteří jsou s námi dodnes, třeba Láďa Štěrba ze studia Wombat nebo Honza Čejka z eponymní galerie (tehdy) jednoho obrazu. Protože o to tu šlo: ukázat aspoň v náznaku, co všechno by tu být mohlo a k čemu všemu je tu aspoň vůle a ochota, když ještě ne funkční stoupačky a topení.   

A tak namísto velkolepého plánu a obří investice, která by se mohla, ale nemusela za spoustu let uskutečnit – viz jiný kampus, který naše univerzita pořád ještě staví –, rozhodli jsme se začít s pomocí studentů, po práci a zadarmo, jen aby se nám tahle příležitost zase nevysmekla. Kde mnozí viděli „ten squat – fuj, tam já vám teda ani nepáchnu, tohle rozhodně nemá univerzita dělat“, tušili jsme už tehdy skvost. A kdo nechtěl páchnout k nám, jistě xkrát páchnul jinam. Vzali jsme to tak, jak to bylo. Bez topení, bez funkčních záchodů, se zatékajícími střechami, s věčně vypadávající elektrikou. A protože jsme všichni stejně dumali, natahujíce v toi-toice ruku po papíru, co že vlastně má být ta tajemná třetí role univerzity, řekli jsme si – proč ne právě tohle?   

Jan Bičovský (vpravo) a bývalý děkan MFF UK Jan Kratochvíl.

Vesmír z ničeho

Pokud jednu věc Filozofická fakulta nikdy neměla, pak peníze. Nikoli zdroje – jen peníze. A když není za co, musíte si nějak poradit. A protože na „fildě“ se hned tak něco nevyhodí, putovaly k nám zanedlouho všelijaké věci z akademické půdy: truhlářský ponk, skříně a pořadače, vyřazená AV technika, kterou nám pánové Stibor a Hundák pomáhali rozchodit, přebytky z knihoven a další užitečné harampádí. Poněkud slabší to bylo s tím, jak a kde ty všechny věci opravit. A co se nestalo: Pražské služby právě vypisovaly grantovou výzvu, do níž jsme se přihlásili (což byste od filozofů nečekali) a ony nám ten grant dali (což byste už vůbec nečekali od Pražských služeb). Nejenže bylo za co vybudovat Cirkulární dílnu, ale ještě jsme v rámci toho získali spojence na odboru odpadů pražského magistrátu, protože se to celé vymyslelo tak, že potřebné zdroje (nejen dřevo, ale třeba i nábytek k opravě) přece najdeme na sběrných dvorech. To se prosím psal rok 2018 a o nějakých reuse centrech jsme si mohli nechat zdát. Vůbec jsme s překvapením zjišťovali, kde všude lze vlastně najít lidi podobně smýšlející a konající.

Když něco nemáte, začnete si půjčovat a sdílet – tak vznikla první Knihovna věcí u nás. A taky bylo najednou úžasné, kolik lidí nám drželo palce. Třeba absolventi univerzity („ty jo, kdyby tohle bejvalo, když jsme studovali!“). Tu a tam vám někdo přinese křeslo, lustr, věšák, obrovskou pokojovku, knížky (jako třeba bývalý pan rektor Václav Hampl), nebo právě i klavír, jako bývalá paní děkanka. Těch mailů a zpráv, které začínaly „hele, zbavuju se… nechcete do toho Kampusu…?“ Takže nebylo zase tak překvapivé, když v roce 2018 zahnízdil v Kampusu Institut cirkulární ekonomiky a Kampus začal témata reuse a sdílené ekonomiky žít naplno.  

Místo, kde se sdílí věci – od oblečení (vypraného!) přes nástroje (i hudební) po nápady (zbrklé). Anebo místo, kde nejspíš potkáte někoho s podobně podnikavým duchem, kdo neví a hledá. Místo, kde můžete číst svoji poezii, vystavit svoje sochy, obrazy či fotky (které si třeba i vyvoláte v místní temné komoře, kterou si tu studenti vybudovali). Anebo si můžete s kapelou zahrát v hudebním klubu. Promítnout film, o kterém si chcete s někým popovídat. Společně s Artivistlabem připravit happening, uspořádat manifestaci – ať už je to satirický průvod Sametové posvícení (což jsou zase lidé z různých pražských univerzit), nebo akce Univerzit za klima.

Jako plevel na stěně

Ještě k tomu klimatu – když po státní bezpečnosti a pasové centrále zdědíte komplex domů bez zastínění a zeleně, rychle si všimnete, co dokáže slunce ve městě, teď už od března po říjen. A než se propracujete k plánu na modrozelenou infrastrukturu s fontánkami a popínavou mandragorou, přece jen musíte udělat aspoň něco, třeba si říct o grant na zazelenění, zatáhnout do toho Zemědělskou univerzitu a nechat její studenty navrhnout, jak by se aspoň nějaká zeleň do toho dvora dostat dala – a ejhle: ono to roste, stíní a chladí. A ještě se to dá jednou za čas sklidit do polévky v kavárně. Z odpadního dřeva, které nám také někdo přivezl, jsme si stloukli květináče, lavičky a zbylo i na pískoviště. Což mi připomíná, že hned jak to šlo, jsme si zřídili dětský koutek. A časem taky opravdovou kavárnu. 

Kolem dílny se začalo ochomýtat spousta šikovných lidí, řemeslně i umělecky, ale pokud dnes Kampus vypadá tak, jak vypadá – od soch na dvorech, Bílé galerie a designu záchodů v Didaktikonu přes koňskou sochu, pergolu u dílny, světelnou sochu v infocentru, svítící houby a sádrové zuby až k recykložidlím –, je to především dílem Filipa Kazdy. Malíře, truhláře, kustoda, vizionáře a tvořitele Kampusu.

Kdybych si chtěl představit, jak by mělo vypadat setkání s Kampusem, pak jako všechna ta setkání s ním: „Mám takový asi dost pitomý nápad, ale co kdybychom…“ „Jasně, a ještě lepší by bylo, kdybychom to udělali ze sádry a peří, cca šest metrů na výšku a na kolech, aby se to dalo otáčet podle polohy Jupiteru na noční obloze.“

Všechny ty velké věci v Kampusu začínají z mála, totiž z nadšení, amatérsky a skoro zadarmo. Uchytí se jako plevel na stěně, a když jde někdo všímavý a japný okolo, zamyslí se, jak to, že ten plevel tady neuschne – nechceme víc plevele? Už to přerostlo fakultu, přerůstá to univerzitu a hrozí to přerůst dál.

Mgr. Jan Bičovský, Ph.D. (vlastními slovy)
Vysloužilý proděkan pro vnější vztahy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historický lingvista, tolkienolog a příležitostný hudebník s kapelou Rare Footage. Otec tří děcek a manžel jedné ženy, volnočasový pěstitel transgresivů minulých i přítomných. Zatvrzelý propagátor myšlenky, že Praha je město studentské a univerzitní, jakkoli si to pořád ku své škodě odmítá přiznat. 

Tento obsah byl vytvořen v rámci projektu Perspectives – nového označení pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. PERSPECTIVES je spolufinancován EU a realizován nadnárodní redakční sítí ze střední a východní Evropy pod vedením Goethe-Institutu. Více informací zde. 

Napsal(a):
Jan Bičovský, FF UK
Foto: Vladimír Šigut
Vědavýzkum.cz
UNICEF Česká republika
Vesmír.cz
Česká televize
ČTK
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Finmag
Novinářský inkubátor
Universitas - magazín vysokých škol
Lidové noviny
Czexpats in Science
›
‹