Hranice mezi vědou a tím, co dnes označujeme za pseudovědu, nevznikla jediným rozhodnutím. A nikdy nebyla zřejmá na „první dobrou“. Jedním z nejpůsobivějších příkladů je Johannes Kepler. Co nám vzkazuje o vědě a pseudovědě? Zamýšlí se prorektor pro třetí roli UK a fyzik Martin Vlach.
Než jsem začal prorektorovat a přestal na to mít čas, bavily mě – asi jako mnoho fyziků – dějiny astronomie a astrofyziky. Historie plná hledání, ověřování, omylů i postupného pochopení světa kolem nás. Jak funguje a jak se to vlastně všechno „točí“. Při cestách jsem mimo jiné vyhledával místa posledního odpočinku slavných astronomů a fyziků. A tak jsem se kdysi dostal i do Řezna k Johannesu Keplerovi, byť jeho hrob už dnes nenajdeme.
Kepler zemřel roku 1630 právě v Řezně během své poslední cesty a místo jeho pohřbení později zaniklo. Vedle geniálního Mikuláše Koperníka, který mě fascinuje, a po výpravách do Toruně a Fromborku jsem o něm dokonce chtěl napsat celou knihu (kterou jsem ale nikdy nedopsal), je právě Kepler jednou z klíčových postav tohoto příběhu. Několik let navíc působil v Praze. A přestože byl mimořádným astronomem, zůstával stále jednou nohou ve světě astrologie, jíž nazýval „pošetilou dcerou“ živící svoji moudrou, leč chudou matku – astronomii, vědu. Nedávno jsem si na tento příměr vzpomněl kvůli politické situaci, kdy jsme zavalení falešnými statusy, „fejky“ na sociálních sítích, kde se šíří emocionální tvrzení bez zdrojů a bez důkazů. Co vlastně odlišuje vědění a vlastní vědu od „nevědy“ anebo od pseudovědy?
Dovolte mi tedy krátké zamyšlení.Věda začíná někde tam, kde člověk připustí, že by se také mohl mýlit. Chce vědět víc, chce své představy ověřit. Pochopit. Jeden z nejpůsobivějších příkladů nabízí právě Johannes Kepler. Při výpočtech dráhy Marsu zjistil, že jeho model se s mimořádně přesnými pozorováními Tychona Brahe rozchází o osm úhlových minut. Byla to vlastně jen nepatrná odchylka, kterou by bylo snadné připsat nepřesnosti měření. Kepler ji však odmítl ignorovat. V díle Astronomia nova z roku 1609 napsal, že právě těchto osm minut ukáže cestu k reformě celé astronomie. A skutečně: tento nesoulad nakonec vedl k opuštění představy dokonalých kruhových drah a k elipsám.
Odvaha pochybovat
Tento příběh je sice lákavé vyprávět jako příklad vítězství vědy nad pověrami, ovšem Kepler je pro podobně jednoduché dějinné a typologické dělení mírně nepohodlnou postavou. Vedle astronomie se totiž zabýval astrologickými představami, které podle dnešních vědeckých standardů absolutně neobstojí (a z dnešního pohledu jsou pavědou), hledal v uspořádání vesmíru geometrickou harmonii a své přírodovědné úvahy spojoval dobově též s teologií. Dokonce napsal spis De fundamentis astrologiae certioribus – O spolehlivějších základech astrologie (1601). Řadu astrologických praktik kritizoval, ale astrologii jakožto takovou zcela neopustil. Proto je Kepler zajímavý. Ukazuje, že hranice mezi vědou a tím, co dnes označujeme za pseudovědu, nevznikla jediným rozhodnutím. A nikdy nebyla zřejmá na „první dobrou“.
Kde tedy takovou hranici hledat? Nejspíš nikoliv mezi pravdou a omylem. I vědecká teorie může být přece chybná, a přesto zůstane vědeckou teorií. Dějiny fyziky, medicíny anebo kosmologie jsou plné lichých představ, které byly později opuštěny až zavrženy. A naopak i člověk používající laickou nevědeckou metodu může někdy (třeba i náhodou) dojít ke správnému závěru. Rozhodující není pouze to, co tvrdíme, ale stejně tak to, jak jsme ke svému tvrzení dospěli a co jsme ochotni udělat, když narazíme na důkaz, který našemu přesvědčení odporuje. Klíčová je tedy spíše „ochota sám sebe znejistět“. To je ohromně podstatné.
Věda není souborem nezpochybnitelných pravd. Je spíše takovým institucionalizovaným „způsobem pochybování“. Věda formuluje své hypotézy, které lze testovat, zveřejňuje metody, vystavuje dané výsledky kritice a alespoň v ideálním případě umožňuje, aby je někdo jiný zopakoval, či vyvrátil. Její síla proto nespočívá v neomylnosti, ale v mechanismu opravy vlastních i cizích omylů. Prověření. Oněch Keplerových osm úhlových minut je tak téměř modelovou ukázkou tohoto postoje: pokud data odporují překrásné teorii, problém nemusí být v datech…
Jistoty pavědy a úsudků
Pseudověda a „fejky“ se chovají opačně. Stojí na tom, že základní přesvědčení bývá chráněno před možností skutečného vyvrácení. Když nějaká předpověď dobře vyjde, je to hned „důkaz“. Když ale předpověď nevyjde, objeví se dodatečné, samo obtížně testovatelné vysvětlení, proč tentokrát selhala. Nepohodlná data lze klidně prohlásit za „zmanipulovaná“, kritiky za „zaujaté“ a absenci důkazů dokonce za důkaz toho, jak dokonale je pravda skrývána. Takový systém se může tvářit sofistikovaně, ale jeho slabinou je právě to, že mu téměř nic nemůže odporovat. Jedna z nejužitečnějších otázek k tématu přitom zní až prostě: „Co by vás přesvědčilo, že se ve věci mýlíte?“ Pokud je odpovědí „Nic, protože…“, opustili jsme prostor vědeckého poznávání.
Zmíněný Kepler žil ještě ve světě, kde byl problémem nedostatek přesných informací a jejich sdílení. My jsme se – v rychlém 21. století s bujícími výtvory AI – ocitli v situaci naprosto opačné. Dat, textů, grafů, fotografií, videí a rádoby „odborných“ výkladů máme víc, než je člověk schopen posoudit. Jsou k mání na pár kliků. Internet odstranil plno překážek, zároveň však paradoxně odstranil i značnou část nástrojů, které dříve bránily šíření nesmyslu. Jsme jinde. K publikování přesvědčivě vypadajícího tvrzení už není třeba redakcí, odborného časopisu ani institucí. Generativní AI navíc dále zlevňuje výrobu textů, obrazů a videí, které mohou působit důvěryhodně, aniž by důvěryhodné byly. Výsledkem není pouze větší množství nepravdivých tvrzení, „fejků“. Daleko nebezpečnější může být obecná ztráta jistoty, podle jakých pravidel lze vůbec pravdivost posuzovat. Někdy stačí i vyvolat dojem, že nic spolehlivě poznat nelze: vždyť jeden odborník říká to, druhý ono, každá studie se dá zaplatit a každý údaj zpochybnit... V takovém prostředí se kritické myšlení snadno mění jen v jeho karikaturu: skepticismus v cynismus, v němž už nejde o požadavek po důkazech, ale pouze o automatickou nedůvěru ke všemu možnému.
Komplexní svět plný pochyb
Empirická data, na něž se můžeme obrátit, ukazují i zajímavý paradox. V průzkumu OECD Truth Quest, jehož se zúčastnilo přes čtyřicet tisíc lidí ve 21 zemích (bez Česka), respondenti správně rozpoznali pravdivý a nepravdivý online obsah přibližně v šedesáti procentech případů. To je na jednu stranu děsivé, ale na druhou vlastně i docela nadějné. Ještě pozoruhodnější však bylo, že subjektivní přesvědčení o vlastní schopnosti dezinformace rozpoznat s reálným výkonem nekorelovalo. Jinými slovy: jistota sama nebyla tím dobrým ukazatelem toho, kdo se skutečně orientoval lépe.
Oblíbený Johannes „Jan“ Kepler, jenž působil i na dvoře Rudolfa II., není po staletích inspirativní vysloveně proto, že by byl moderním vědcem v dnešním smyslu nebo že by se snad nikdy nemýlil. Kdeže! Je pro nás všechny inspirativní proto, že dokázal vzít vážně údaj, který rušil jeho vlastní představu o světě. Nenechal to být. Vědecký postoj totiž nevyžaduje, abychom ničemu nevěřili. Vyžaduje něco daleko obtížnějšího: abychom věděli, proč něčemu věříme, jak silné jsou pro to naše důkazy a za jakých okolností či pravidel jsme ochotni svůj (chybný) názor změnit. Možná tedy skutečným opakem vědy není omyl, ale jistota, která se odmítá nechat opravit. Kepler potřeboval pouhých osm úhlových minut, aby opustil představu dokonalých kruhových drah. My máme k dispozici nesrovnatelně více dat než on. Otázkou zůstává, zda jsme ještě ochotni připustit, aby nás některá z nich přiměla změnit názor. Za sebe dodávám, že ani po čtyřech stoletích jsme se nenaučili bezvadně pracovat s informacemi; je zkrátka rozdíl mezi tím, čemu věřit chceme, a tím, pro co máme důkazy. A celé to bylo a je jen na nás.
