Každý rok se to opakuje. Rozesílané tiskové zprávy, slavnostní večery, fotografie laureátů s křišťálovými či kovovými plastikami a pestré seznamy jmen, která bychom si (prý) měli zapamatovat. Jen ve vědě je toho dost (a to jsem zcela jistě na někoho zapomněl): ceny uděluje MŠMT, Česká hlava, Nadace Neuron, Akademie věd ČR, společnost Siemens, Učená společnost ČR, ESET, L’Oréal-UNESCO (pro ženy ve vědě), Grantová agentura ČR (GA ČR), Technologická agentura ČR (TA ČR) a do toho ještě univerzity i ústavy dávají výjimečným osobnostem, vědkyním a vědcům medaile i další pocty. A jistě se brzy objeví v souvislosti se změnami v orgánech a vedení institucí, které teď ve větším počtu proběhly, ceny další. A člověka napadne kacířská, ale prostá otázka: potřebujeme v Česku opravdu ještě další ceny za vědu a výzkum, nebo už se to začíná tak trochu podobat olympiádě a závodům ve sbírání diplomů, plaket a frček?
Promo, ale také přehlížení
Na první pohled by se jistě mohlo zdát, že ocenění vědecké kvality není nikdy dost. Česká věda dlouhodobě bojuje s podfinancováním, nízkou (ale zvyšující se) prestiží ve veřejném prostoru i s odchody největších talentů do zahraničí. A tak se každá dobře míněná iniciativa, která (prý) přitáhne pozornost médií a ukáže veřejnosti konkrétní tváře úspěšných výzkumníků (jako VIP zástupců oboru), jeví jako krok správným směrem. Ceny vytvářejí příběhy. Hledáme názvy cen, tu po významné osobnosti, tu nějaká zkratka… Ceny pak dávají veřejnosti srozumitelný rámec, co je věda, jak vypadají konkrétní vědkyně a vědci a co vlastně dělají – skutečně je „nasvícení“ během cen demytizuje a zlidšťuje. Místo anonymního „grant byl udělen týmu Univerzity Karlovy“ tu najednou máme konkrétní osobnost, konkrétní objev, konkrétní lidský osud.
To je jistě fajn. Pro akademické PR báječná věc, možná i stimul pro jednotlivé osobnosti, zvláště pro badatele v ranějších fázích kariéry. Jenže právě tady začíná, myslím, i problém. Věda už totiž dávno není sprint jednotlivců, ale maraton týmů. Za snad dnes už každým oceněným jménem stojí reálně nějaká laboratoř, doktorandi, technici, administrativní podpora a často i mezinárodní partneři. Hrozí, že když budeme příliš zdůrazňovat individuální hvězdy (a hvězdičky), riskujeme zkreslení reality. Veřejnost může lehce získat dojem, že vědecký pokrok je dílem několika výjimečných géniů, nikoli systematické práce mnoha lidí v prostředí, které musí dlouhodobě fungovat.
V případě Čechů se hovoří – a to tradičně i stereotypně – často o národní závistivosti. Možná nepřejícnosti. Tady je ovšem problémem ještě věc jiná. Nejde o to, že by vyvoleným kolegové onu cenu nepřáli, ale stojí za připomínku, že vysoká kompetitivnost, soutěž o frčky, může v dalších kolegyních a kolezích, kteří „nejsou až tak dobří“, vyvolat jako vedlejší efekt jistou frustraci a pocit přehlížení. A vůbec: nevznikají proto i další oborové ceny a kontra ceny?
Smysl, nadbytek, anebo inflace?
Další otázka zní, zda množství cen skutečně zvyšuje prestiž vědců, nebo ji naopak jaksi rozmělňuje. Když je ocenění pro zástupy, přestává být signálem opravdové výjimečnosti, unikátnosti. Pokud má každý větší subjekt svoji vlastní „nejvyšší“ cenu, ztrácí se trochu v očích veřejnosti i hierarchie významu. Pro laickou veřejnost je obtížné rozlišit, zda jde o ocenění národního významu, o cenu konkrétní nadace nebo o marketingový projekt firmy, která chce být vidět v segmentu inovací. Výsledkem může být i paradox: čím více cen máme, tím méně si jich všímáme.
Na druhou stranu by bylo nespravedlivé házet všechny takové iniciativy do jednoho pytle. Některé ceny mají jasně definovaná kritéria, transparentní proces hodnocení a dlouhodobou kontinuitu. Anebo přinášejí zajímavou finanční podporu, která může být pro výzkumníky buď zajímavá, nebo i skutečně zásadní. Pokud ocenění znamená nejen „placku“, ale také finanční prostředky na další výzkum, výzkumnou skupinu, a tedy i celý tým, mezinárodní spolupráci nebo rozvoj oboru, jeho přínos je hmatatelný a spočitatelný. Ostatně: skoro vždy daný vědec či vědkyně děkuje nejen své rodině, ale i týmu kolegů.
Nač ty všechny ceny jsou
Klíčová otázka tedy možná nezní, zda potřebujeme v Česku více cen, ale jaký mají mít vlastně smysl. Pokud má být cílem popularizace vědy, pak by se organizátoři měli ptát, zda jejich formát skutečně oslovuje širší veřejnost, nebo zůstává uvnitř odborné bubliny. Pokud má jít o motivaci mladých lidí k vědě, je na místě zvažovat, zda spíše než další galavečer a show nepotřebujeme stabilnější kariérní podmínky, méně byrokracie a předvídatelné financování. Co když ale četné ceny řeší jiný problém? Nejsou náhražkou systémových změn? Nepoužíváme ceny jakožto náhradní řešení hlubších strukturálních problémů? Je jistě jednodušší uspořádat slavnostní galavečer než reformovat systém hodnocení výzkumu. Je mediálně atraktivnější předat šek než vyjednat dlouhodobé navýšení institucionální podpory. Ocenění mohou být skvělým doplňkem funkčního systému, ale samy o sobě jej nenahradí.
A české prostředí má navíc specifikum. Jsme jen menší až středně velká země s omezeným počtem špičkových pracovišť. Elita – a její výběr – se často opakuje, což je přirozené. Ale na druhou stranu si všimněte, že velká část lidí „rotuje“ mezi různými oceněními. Tak trochu to vyvolává (neprávem, ale vyvolává) pocit uzavřeného klubu: férově uznaný nejlepší fyzik v zemi nebude trojný, ale jeden. Transparentnost a otevřenost nominací jsou proto zásadní. Nejde jen o to vybrat „nejlepší“, ale také vysvětlit, proč jsou nejlepší a v čem přesně. A taky, ehm, bychom se neměli řídit vyvažováním: „Jejda, a tady máme moc Karlovky, Masaryčky, tohle ovládla Akademie a tady ČVUT.“
Shrnu tedy podstatu tohoto mého textu. Potřebujeme tedy další ceny? Odpověď jistě není černobílá ani snadná. Pokud mají jasný účel, transparentní pravidla a opravdu reálný dopad, mohou být přínosem pro nás všechny. Pokud však vznikají primárně proto, aby měl organizátor viditelnost a mohl si odškrtnout PR ve smyslu „podporuji vědu“, pak jich máme možná už teď dost. Domnívám se, že v ideálním světě by cena nebyla cílem, ale vedlejším produktem silného a sebevědomého vědeckého prostředí. Dokud budeme mít pocit, že ocenění suplují systém, budeme se k této otázce vracet každých pár let znovu. Možná bychom místo počítání trofejí měli začít vypočítávat, kolik a jakých podmínek pro kvalitní výzkum máme, zda a jaké další skutečně vznikají a jak tomu opravdu pomoci.
| Univerzita Karlova každým rokem nominuje své vědecké pracovníky a studenty na řadu cen, a to prostřednictvím rektorátu nebo jednotlivých fakult. Některá ocenění jsou udělována přímo univerzitou, některá jsou udělována jinými institucemi, kterým univerzita postupuje své nominace. |
