Ondřej Šnajdr studuje navazující magisterský obor na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Sám se potýká s celou řadou znevýhodnění: hůř vidí, má řečovou vadu, Aspergerův syndrom a také dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Přesto je aktivním dobrovolníkem v organizaci POHODA, která podporuje lidi s intelektovým znevýhodněním. Za své dlouholeté nasazení letos získal hned dvě ocenění: Cenu veřejnosti v rámci Výboru dobré vůle Olgy Havlové a cenu Křesadlo, kterou organizace Hestia uděluje za dlouhodobou práci ve prospěch druhých.
Proč jste začal s dobrovolnictvím?
Obecně rád pomáhám lidem, to byla určitě původní motivace. Nejde mi ale o pomoc něco za něco, spíš o obyčejnou lidskou solidaritu, propojování lidí a budování komunity. Lidé dnes nejsou moc spolu a vzájemná pomoc je podle mě jedním z nejjednodušších a nejhezčích způsobů, jak to změnit. Blízká je mi i myšlenka aktivního občanství, tedy dělat to, co by ve společnosti mělo být běžné, a podporovat ty, kdo to potřebují. Baví mě, že můžu předat dál něco ze sebe, z toho, co umím a znám, a dát tak druhým podporu a možnosti, které jim chybí.
Dobrovolnictví je ale důležité i pro mě samotného. Člověk při něm často vychází ze své komfortní zóny, zkouší, kam až sahají jeho možnosti, a posouvá se dál. Když zůstane stát na místě, začne rezavět. Seberealizace je bohužel opomíjené téma, ale podle mě strašně důležité.
Co byl ten první moment, který vás k tomu inspiroval?
Začalo to už na střední škole – chodil jsem na Gymnázium pro zrakově postižené v Praze 5. Už tam jsem se podílel na charitativních aktivitách: jako studenti jsme pořádali dražby našich keramických výrobků, prodávali jsme různé charitativní předměty a podíleli se na charitativních akcích organizace Bílá pastelka, která pomáhá lidem se zrakovým znevýhodněním. Potom ale přišel COVID, kdy se moc věcí dělat nedalo, takže jsem se k dobrovolničení aktivně vrátil až na vysoké škole, kdy jsem vypomáhal v Motole a v ÚVN, kde jsem pracoval s lidmi v dospělém a seniorském věku. V Motole jsem si s nimi povídal a hrál s nimi hry, prostě klasická dobrovolnická práce v nemocnici. V ÚVN jsem zase dělal skupinové akce, tvoření, výlety a tak dále.
Na praxích jsem pracoval i v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež a hledal jsem, kam se posunout dál, a co by mi sedlo víc. A jedna z vedoucích mi při hledání praxe poradila, abych se zamyslel, kde bych mohl být prospěšný, kde bych mohl využít své osobní zkušenosti a to, v čem jsem dobrý. Tak jsem začal uvažovat, že bych možná mohl spolupracovat s lidmi s intelektovým znevýhodněním. Moje spolužačka tehdy dělala v POHODĚ asistentku, takže mi doporučila právě tuhle organizaci. Absolvoval jsem první schůzku, sedlo si to, připadalo mi, že je to pro mě to správné místo, takže jsem prošel školením a začal jsem pomáhat právě lidem s intelektovým znevýhodněním v POHODĚ.
Jaké byly vaše začátky s lidmi s intelektovým znevýhodněním?
Alfou a omegou je komunikace. Spousta lidí s intelektovým znevýhodněním nekomunikuje primárně verbálně, ale spíš gesty a náznaky. Oba lidé se na sebe musí vzájemně naladit a poznat způsob komunikace toho druhého. Občas samozřejmě dochází k nedorozuměním, protože než člověk pochopí, co některá gesta a symboly znamenají, musí se několikrát doptávat, než si je jistý. Ale právě to mě baví – hledat cestu, jak se dorozumět.
Já sám mám řečovou vadu a ne vždycky jsem srozumitelný, takže i v tomhle je to náročnější: musím se hodně snažit, abychom si s tím člověkem porozuměli. Snažím se ale vždycky zjistit, jak ti lidé fungují. Každý je úplně jiný a neexistuje univerzální návod, jak komunikovat se všemi, je potřeba se s člověkem sžít a napojit se na něj. Pokud tohle neproběhne dobře, je to kámen úrazu.
S jedním klientem, který má také řečovou vadu, jsme si zpočátku úplně dobře nerozuměli, takže jsem se hodně doptával, ale pak jsme se sžili a teď už jsem schopný dobře odhadnout, co si myslí a co potřebuje. Byly samozřejmě i komické situace s přeřeky, ale všechno jsme zvládli a vyřešili. Důležité je nebát se komunikovat a doptávat se. Třeba jsme jednou seděli s klientem venku a už byl čas jít domů, ale on se odmítal zvednout, takže bylo potřeba to trpělivě vykomunikovat. I to jsme zvládli, i když jsem si chvíli říkal: „Co teď?“ Musíme ale mít nějaké hranice a ty musí respektovat klient i dobrovolník.
Setkal jste se s tím, že jste si musel vymezovat hranice?
Ze začátku je potřeba si sednout a říct si, co od sebe očekáváme, co spolu můžeme dělat a co nemůžeme. Zažil jsem ale i to, že jedna opatrovnice nerespektovala hranice. Neviděla totiž rozdíl mezi asistentem a dobrovolníkem a chtěla po mně třeba, abych klientovi pomáhal s oblékáním a obouváním. To ale dělat nemůžu – na asistenta nemám oficiální vzdělání, nejsem na to vyškolený a mohl bych klientovi ublížit. Asi to nebyl záměr, ale když jsou pečující přetížení, mohou zapomínat, kdo je kdo. Když se to stalo poprvé, byl jsem chvíli zaražený a nevěděl jsem, jak k tomu přistoupit, ale pak jsem se prostě držel pravidel, podle kterých mám jasně vymezené, které věci můžu a nemůžu dělat. Promluvili jsme si a nakonec to bylo v pohodě.
Proto je za mě důležité mít jasně nastavené kompetence a pravidla dobrovolnické pomoci, kterých se dobrovolník v takových situacích může přidržet, a to je naštěstí v POHODĚ dobře podchycené. Kdykoliv nastane sporná nebo náročná situace, vždycky se v organizaci zeptám, jestli jsem postupoval dobře, a vždycky dostanu podporu a dobrou zpětnou vazbu, za což jsem vděčný. Je vidět, že jsou tam všichni opravdoví profesionálové: asistenti i management vědí, co dělají, ale také proč to dělají. A dávají najevo, že dobrovolníky berou jako plnohodnotnou součást organizace a že jsou rádi, že tam jsme, což je hezký pocit.
Mohl byste popsat aktivity, které s klienty děláte?
V POHODĚ trávím čas se dvěma klienty. Už vím, co mají rádi a co je baví, takže se vždycky domluvíme, co budeme dělat. První klient má hodně rád kávu, takže máme takový rituál: zajdeme na kávu, pak třeba na procházku nebo na výstavu a nakonec ho doprovodím domů. S druhým klientem záleží na počasí a na tom, jak se ten den cítí. Buď jdeme ven – do parku, na výstavu nebo do obchůdků –, nebo zůstaneme doma, aby si opatrovnice mezitím mohla vyřešit své záležitosti. Někdy spolu jen posloucháme hudbu, kterou má hodně rád, nebo mu nosím z domova různé předměty, třeba elektroniku nebo věci ze zajímavých materiálů, a společně je zkoumáme. To ho hrozně baví. Vždycky se ale snažím, aby nás program bavil oba. Pokud by to jednoho z nás nebavilo, nemůžeme do toho jít naplno a je to akorát cesta k vyhoření.
Co je na tom nejlepší, co vás na dobrovolnictví nejvíc baví?
Já mám nejradši ten moment, kdy vidím, že si to sedlo, že toho člověka to baví a že se těší na naše setkávání. Jak jsem říkal, někteří klienti nejsou úplně schopní jasně vyjádřit své emoce a člověk se do nich musí víc vcítit, protože nedostává jasnou zpětnou vazbu. Ale právě ten moment, kdy to všechno zapadne a klient je nadšený, je to, co mě na tom nejvíc naplňuje. K tomu je ale potřeba klienta dobře znát, aby člověk správně odhadl jeho emoce, a i tenhle proces poznávání a přizpůsobování komunikace na míru konkrétnímu člověku mě moc baví.
Baví mě i to, kolik jsem se díky dobrovolnictví naučil. V obtížných situacích se dokážu na chvíli zastavit a promyslet je, díky plánování aktivit pro klienty lépe plánuji a víc vnímám pocity lidí kolem sebe. Hlavně jsem si ale uvědomil, že i lidé se znevýhodněním mají svá přání, způsoby myšlení a své světy. Když je vidíme jen jako lidi se znevýhodněním, hrozně se ochuzujeme o společenskou rozmanitost. Taky jsem si uvědomil, jaké by to mělo dopady, kdyby sociální služby nefungovaly.
Jakou školu studujete a jak jde dobrovolnictví skloubit se studiem?
To je asi to největší kouzlo – nebýt studia, POHODU bych asi nenašel, protože bydlím v úplně jiném koutě Prahy. Studuji na Husitské teologické fakultě obor Sociální a charitativní práce, zvládl jsem bakaláře a teď jsem v druháku na magistru. Samozřejmě musím své dobrovolnictví přizpůsobovat harmonogramu akademického roku, protože jsou v něm náročnější období. Zároveň je ale dobrovolnictví v POHODĚ hezký doplněk a protiváha ke studiu, kdy jsem měl každý semestr a teď každý rok jinou praxi.
Jak vznikl nápad psát bakalářskou práci o klientech a asistentech POHODY?
Začalo to zase v POHODĚ, protože jsem tam kromě dobrovolnictví absolvoval i odborné stáže. Ve druháku jsem hledal téma práce a říkal jsem si, že bych ho rád napojil na POHODU, v čemž mě můj konzultant podpořil. Našel jsem zahraniční výzkum zabývající se názory klientů na sociální službu, kterou využívají, a rozhodl jsem se jím inspirovat a provést něco podobného i v českém prostředí, konkrétně v POHODĚ. Zahrnul jsem do něj nejen pohledy klientů, ale i pracovníků, abych získal komplexnější obraz o fungování služeb v organizaci.
Udělal jsem rozhovory s klienty a pracovníky chráněného bydlení POHODY a zjistil jsem, že mladší klienti hledají především možnost seberealizace ve světě a asistenti jim pomáhají hledat, co by vlastně chtěli od života. Starší klienti zase preferují hlavně svůj klid. Pracovníci klienty podporují v jejich potřebách, nicméně bylo znát, že ačkoliv se asistenti snaží dělat opravdu maximum, vzhledem k podfinancování sociálních služeb stále chybí více kvalifikovaného personálu, čímž pak služby pochopitelně trpí.
I vy sám máte svá znevýhodnění. V čem vás limitují a v čem vám naopak třeba pomáhají ve vaší sociální práci?
Já jsem taková chodící sbírka znevýhodnění. Mám zrakové znevýhodnění – krátkozrakost, šeroslepost a astigmatismus. Mám také problémy s rovnováhou; teď už je to lepší, jako dítě jsem třeba hodně padal. Pak mám problémy s jemnou motorikou, ale i to se mi podařilo zlepšit. Mám i řečovou vadu, která byla diagnostikována až nedávno, na vysoké škole. Mám také poruchu autistického spektra (Aspergerův syndrom), dyslexii, dysgrafii a dysortografii, takže mám problémy i s psaným projevem. Ale se vším se dá žít. Člověk se může leccos naučit, jen je potřeba na sobě pořád pracovat. Někdy třeba nechápu humor, sarkasmus a černý humor, byť ho mám moc rád. Sociální situace jsou pro mě občas náročnější, jsem asi stydlivější a nejistější a v komunikaci si někdy nejsem úplně jistý, jestli jsem nepřekročil nějakou čáru. S tím se ale člověk naučí pracovat – jen musí počítat s tím, že to tam je.
Já jsem byl ale odmala vedený k tomu, abych na sobě pracoval, a ledacos už mám zpracované, i když začátky byly hodně těžké. Podpora od rodiny byla hodně důležitá. Rodiče nikdy nebyli přehnaně protektivní, podporovali mě v tom, abych spoustu věcí zvládl sám, vedli mě k samostatnosti a za to jsem jim vděčný. Škola mi naštěstí také vychází vstříc, jsou tam programy pro lidi se specifickými potřebami.
Teď už jsem docela soběstačný, ale na základní škole jsem měl na některé předměty asistenta, který mi pomáhal. Vždycky se dá všechno přizpůsobit tak, aby to vyhovovalo člověku s konkrétními potřebami, a škola mi v tomhle opravdu vychází vstříc. Mám přizpůsobené zkoušení, studijní texty i digitální materiály pro lidi se znevýhodněním, což je úžasná věc. Naopak mi ty hendikepy pomáhají vidět věci víc v detailech. Vždycky vidím nejdřív detaily a až pak širší obraz, takže se můžu zaměřit na to, co je opravdu důležité, a pak to zasadit do kontextu. A to jak v běžném životě, tak v komunikaci s klientem. Je pak pro mě snazší přizpůsobovat se různým lidem a situacím a myslím, že jsem díky tomu i empatičtější.
Kde berete sílu i přes svá znevýhodnění pomáhat lidem?
Myslím, že se do toho hodně promítl způsob, jakým jsem byl vychováván. Mám dva sourozence a u nás bylo vždycky samozřejmostí, že si vzájemně pomáháme. To se podle mě projevuje i v mé práci – byl jsem vedený k tomu, abych poskytoval pomoc těm, kdo ji potřebují. Vnímám to i tak, že je dobré jít příkladem, protože vzory v našem okolí nás motivují a posouvají dál.
Co pro vás znamenají ceny, které jste letos za svou dobrovolnickou práci dostal?
Pamatuji si, že když mě koordinátorka dobrovolníků Sandra Zoulová s cenami pro dobrovolníky seznámila poprvé, a pak mě několikrát nominovala, vždycky jsme si říkali, že to nějak dopadne. Už jen možnost potkat se tam s dobrovolníky, kteří dělají svou práci skvěle, byla super. A teď to prostě vyšlo, a hned dvakrát. Mám z toho opravdu radost, protože to vnímám i jako prostor pro sdílení svého příběhu, který třeba může inspirovat další lidi. Jsem také rád, že můžu takhle zviditelnit POHODU i důležité téma lidí s intelektovým znevýhodněním. Protože to samozřejmě není jen o člověku, který tu cenu vyhraje, ale i o organizaci, která za ním stojí. Je pro mě velká čest, že to letos takhle dopadlo. A určitě mě to utvrzuje v tom, že to, co dělám, dělám dobře, a motivuje mě to dělat to dál.
