Televizní seriály mohou ovlivňovat vzorce našeho chování víc, než si můžeme nebo chceme připustit. Když nemáte konkrétní vzor v rodině ani v okolí příbuzenstva, není divu, že vás nějakým způsobem ovlivní role z popkultury, kterou denně sledujete. Jak je to v případě zobrazování otců v seriálech, zkoumala studentka FSV UK Kristýna Tabačíková.
„Chtěla jsem svou diplomku věnovat něčemu, co ještě nikdo moc nezkoumal, a zároveň to bude zajímat i mě osobně. A to se propojilo během mého mateřství, kdy jsme doma naráželi na nějaké náročnější situace, a já si uvědomila, že toho moc nevím o otcovství. „A napadlo mě zkoumat ho skrz populární kulturu,“ vypráví během setkání v kavárně mladá maminka nyní dvouletého synka.
„Vlastně jsem si sama uvědomila, že i mě jako mámu hodně ovlivňovalo to, co jsem o mateřství viděla někde ve filmu, a tak jsem byla zvědava na zobrazení otcovství. Navíc jakýkoliv výzkum otcovství se v Česku dělal naposledy v roce 2018, tak jsem si říkala, že zkusím tuto akademickou mezeru zaplnit,“ říká s nadsázkou autorka diplomové práce s názvem Příběhy otcovství: multimodální obrazy v popkulturních seriálech a reflexe zkušeností otců.
„Popkultura obecně člověka nenápadně ovlivňuje a formuje. A seriály tím, že se objevují průběžně, dostatečně dlouho, a dostatečně často, tak jsou asi v něčem víc formativní než filmy, protože to je něco, co s člověkem trošku společně roste. A taky to opakovaně ukazuje nějakou každodennost, tudíž to člověku tvoří i klidně nevědomě nějaký obraz toho, jak svět funguje,“ myslí si Tabačíková.
Při psaní čerpala zkušenosti převážně ze seriálů, které viděla v minulosti, a z těch, které se zabývají rodinou. „Jako dítě jsem samozřejmě sledovala sitcomy Comeback, Simpsonovi, nebo seriál Vyprávěj, i tahle díla tím pádem nenápadně zakořenila v mojí představě toho, jak by rodina mohla fungovat. U Vyprávěj je navíc zajímavý přerod hlavního hrdiny ze studenta do role otce, autoři hodně dbali na psychologii postav, což dříve nebývalo zvykem.“
Ve starší kinematografii byl otec zobrazován jako někdo, kdo chodí do práce, vydělává peníze, ale jinak se v rodině moc neangažuje. „Ovšem to se v průběhu času různě měnilo spolu s tím, jak se měnila společnost. Nejdřív byl otec zobrazován jako hlava rodiny s velkým respektem, pak to byl někdo, komu se i vysmívali (typicky Homer Simpson), a postupně se to přesouvalo do role někoho, kdo zároveň živí i pečuje, a můžete se mu i smát. Ale to je otázka až třeba posledních deseti let. Každá vývojová fáze reflektuje dobové napětí mezi měnícími se genderovými normami a odolností patriarchálních struktur,“ vysvětluje.
V novější seriálové produkci, především americké, už tak těžko uvidíte postavu otce, který se neumí postarat o dítě. „V USA už je tenhle stereotyp ve společnosti přežitý, takže by se tomu asi nikdo tolik nesmál ani v televizi,“ říká Tabačíková. Nicméně v české produkci se tato forma karikatury stále ještě objevuje na rozdíl třeba od skandinávských seriálů, které studentka FSV UK dává za vzor.
„V jakékoliv skandinávské zemi je otcovství vnímané na mnohem vyšší úrovni než u nás. Například se už dávno bere jako normální věc, když jde otec na rodičovskou dovolenou. A tito otcové sami reflektují, že kromě finančního zajištění chtějí být i úplně rovnocennými rodiči. Právě ve Skandinávii, kde mají úplně jinou sociální a rodinnou politiku, by jistě označili za ideální otcovství něco jiného než lidé v Česku, kde je zakořeněný jiný ideál otce.“
I proto se zdráhá jmenovat nějakého ideálního seriálového otce. Než se ji vybaví postavička z animovaného australského seriálu Bluey. „Je to v podstatě pro děti, ale témata jsou hodně takové řekla bych i pro dospělé. Takže si umím představit, že třeba Bandit Heeler by klidně mohl být vzorem ideálního otcovství,“ usmívá se Tabačíková s odkazem na seriálovou postavu psa-otce.
A při té příležitosti si také vzpomene na to, co ji na zobrazování otcovství v populární kultuře překvapilo. „Je to symbolická anihilace matky. Jde o narativní postup, kdy se postava matky ze scénáře odstraní (zemře, odejde,...), aby otec dostal prostor pro budování vztahu s dětmi. Matka je v tomto kontextu vnímaná jako překážka pro to, aby postava otce mohla projevit pečující kompetence. Absence matky zároveň slouží jako obhajoba tohoto zobrazení otce, protože jeho postava zastává najednou oba rodiče a musí tak projevovat i chování, které se rámuje jako feminní.“
Sama funguje v roli matky necelým třetím rokem a může se tak podělit o zkušenosti s výchovou dítěte během studia vysoké školy. „Tím, že se syn narodil v dubnu, tak jsem ještě stihla zkouškové normálně ve škole, a pak jsem psala s ním v ruce testy a tak. A když jsem šla v říjnu do zimního semestru, tak už mu bylo půl roku, takže jsem vlastně většinu těch předmětů odchodila v těhotenství. A pak jsem normálně chodila do školy i s ním. Měla jsem ho v nosítku na přednášce, a když už se mu to hodně nelíbilo, tak jsme museli jít na chvíli na chodbu, a pak se třeba zase vrátit,“ vypráví Kristýna Tabačíková.
Během svého výzkumu si všímá toho, skrz co se v seriálech postava otce konstruuje, tudíž multimodální obrazy - co dohromady tvoří stereotypy seriálového otce. „Například to, že vždy sedí na gauči, nebo jaká hudba kolem něj hraje, je to kombinace vícero faktorů najednou. Nebo jaké má oblečení, což je krásně vidět v seriálu Breaking Bad – na začátku jako ne příliš úspěšný člověk má na sobě nevýrazné barvy a postupně jde do černé, která má budit respekt. Multimodální analýza sleduje potom i třeba to, jakým způsobem postava mluví, ale i třeba, jaká konkrétní slova používá.“
| Bc. Kristýna Tabačíková |
| Absolvovala bakalářský obor Mediální studia na Fakultě sociálních věd UK, nyní zde dokončuje magisterská studia. Vychovává dvouletého syna. |
