Meč nesloužil jen k zabíjení, silnější byl symbolický význam

čtvrtek, 19. leden 2023 07:40

Vědci z Archeologických ústavů Akademie věd ČR a Národního muzea vypracovali unikátní soupis středověkých mečů nalezených na českém území. Výsledkem jejich mravenčí práce jsou dvě publikace s názvem Ninth to Mid-sixteenth century swords from the Czech republic in their European context, které svým rozsahem, zevrubnou dokumentací i mezioborovým zpracováním nemají v evropském kontextu srovnání. Pod publikací jsou podepsáni tři autoři: Ing. Jiří Hošek, Ph. D. z pražského Archeologického ústavu Akademie věd, Mgr. Petr Žákovský, Ph. D. z brněnského Archeologického ústavu AV ČR, a Mgr. Jiří Košta, Ph. D. z Národního muzea, kterého jsme pro tento článek vyzpovídali.

HYN28462
Jiří Košta z Národního muzea (vlevo) a Jiří Hošek z pražského Archeologického ústavu Akademie věd.

Vy jste se tématice středověkých mečů věnoval už ve své disertační práci. Čím vás meče tak fascinují?

O mečích středověké Evropy toho stále ještě víme relativně málo v porovnání s tím, co všechno bychom vědět mohli. Proto jsme shromáždili meče nalezené na našem území a analýza celého souboru nám umožnila v dosud netušené šíři studovat nejen technologický a tvarový vývoj těchto zbraní, ale vyjádřit se například i k otázkám jejich distribuce, organizace výroby a symbolického vnímání mečů.

Jak jste soupis středověkých mečů v praxi vytvářeli?

Pokud to bylo možné, dokumentovali jsme všechny meče osobně a dle standardních parametrů. Studované meče se nacházejí v desítkách sbírek nejen na území České republiky, takže to nebyl jednoduchý úkol. Raně středověká militaria pocházejí převážně z archeologických výzkumů a velké části z nich se v minulosti již věnovala pozornost, ale u vrcholně a pozdně středověkých mečů odvedl obrovský díl práce kolega Petr Žákovský, který prozkoumal řadu odborné veřejnosti doposud neznámých exemplářů. Součástí publikace jsou rovněž základní informace o nálezových okolnostech.

Kolik mečů se povedlo shromáždit a do jakého časového rozmezí spadají?

Naším cílem bylo zpracovat všechny meče z území našeho státu z období mezi raným středověkem a ranou renesancí čili přibližně do poloviny 16. století. V knize je zdokumentováno 430 mečů nebo jejich částí.

Jakými technologiemi byly tyto meče zkoumány?

Snažili jsme se zajistit především rentgenové snímky. Ty nám poskytují nejen důležité informace o konstrukci meče, ale také umožňují na jílcích a čepelích identifikovat výzdobu, která je zpravidla překrytá korozí nebo pozůstatky pochvy a pouhým okem ji neuvidíte. Teprve systematický rentgenografický průzkum umožňuje statistické vyhodnocení dat o nápisech, znacích, či aplikaci svářkového damasku. Díky tomu, že je členem našeho týmu špičkový archeometalurg Jiří Hošek, jsou nálezy mečů z České republiky v současnosti asi nejpodrobněji metalograficky prozkoumané na světě. Získané informace o kovářské konstrukci čepelí jsou zásadním příspěvkem k pochopení technologie výroby mečů středověké Evropy.

HYN28496HYN28481

Jiří Hošek u speciálního rentgenu, na kterém jsou meče zkoumány.

V jakém stavu se středověké meče nacházejí?

To je velice různé. Raně středověké meče se obvykle nacházejí víceméně kompletní, dokonce se na řadě z nich zachovaly zbytky pochev nebo řemení bojovnického opasku. Většina nálezů raně středověkých mečů u nás totiž pochází z hrobových kontextů. Zvyk ukládat militaria do hrobů začal u slovanských obyvatel našeho území v průběhu 9. století, spolu s počátkem kostrového pohřbívání. Na druhou stranu právě způsob uložení v hrobech, kde panují specifické podmínky, mívá za následek, že tyto meče často nebývají v dobrém stavu.

svatostepanArcheologické nálezy mečů vrcholného a pozdního středověku pocházejí převážně ze ztrátových kontextů na sídlištích, v korytech řek či při cestách, proto jsou častěji fragmentární. Vzácně se zachovaly i středověké meče, které neprošly archeologizací.

Mimořádně významné jsou například ty, které se zachovaly ve Svatovítském pokladu – Svatováclavský meč s raně středověkou čepelí a hlavicí a záštitou doplněnou ve vrcholném středověku a unikátní Svatoštěpánský meč s vikinskou výzdobou jílce a čepelí signovanou jménem Ulbferht, pocházející ze závěru 10. století (foto vlevo).

Hovořil jste o ukládání zbraní do hrobů. V průběhu 10. století však tento zvyk na území Čech a Moravy končí. Proč?

Na to není jednoduchá odpověď. Od přelomu 8. a 9. století se na Moravě a krátce na to i v Čechách začaly proměňovat mocenské struktury a nové osobnosti v čele společnosti se snažily různým způsobem dávat najevo nárok na společenské postavení své i svých potomků. Proto se nejspíše zemřelým dávaly do hrobů cennosti a militaria demonstrující jejich status. Když se po letech společnost přemyslovských Čech stabilizovala a christianizovala, neměly už její elity potřebu dávat na odiv své postavení vkládáním milodarů do hrobů. Částečně ji nahradily různé formy reprezentace v sakrálním prostoru křesťanských chrámů a hřbitovů.

A jak je to s meči z nehrobových nálezových situací?

loucenNehrobové nálezy mečů 9. a 10. století jsou mimořádně vzácné. Téměř všechny prokazatelné pocházejí z významných velkomoravských center v Mikulčicích a Pohansku u Břeclavi. Jejich evidence je odrazem dlouhodobých archeologických výzkumů, které na těchto lokalitách probíhaly. Nehrobových, převážně ztrátových nálezů mečů postupně přibývalo, ale až do 13. století jich evidujeme relativně málo.

V raném středověku byly meče nákladnými a těžko dostupnými artefakty spjatými úzce s kulturou vyšších vrstev moravské a české společnosti, kterou lze ztotožnit se statutem „jezdců“ – jízdních bojovníků. Zlom v tomto ohledu nastal až v průběhu vrcholného středověku. Přesto z raného středověku máme některé mimořádné nálezy mečů. Patří mezi ně třeba meč objevený nedávno ve starém rameni Labe u Lázní Toušeň (foto vpravo).

Existuje teorie, jak se na takové místo mohl dostat?

Nelze říci přesně, proč se nacházel právě zde. Meč pochází z doby okolo roku 1000, tvar jílce je odrazem vikinských tradic a jeho výzdobu můžeme propojit s nálezy především z území dnešního Polska, dále pak Maďarska a Ukrajiny. Nad místem objevu toušeňského meče stálo v raném středověku hradiště, které kontrolovalo brod přes Labe. Hypoteticky mohl být meč na dně ztracen v souvislosti s vojenskými aktivitami Boleslava Chrabrého na českém území. Ale vymyslet se dá dalších dvacet možností a nikdo je nemůže s jistotou prokázat ani vyvrátit (usmívá se).

Jsou to právě místa doložených bojů, kde často dochází k nálezům mečů?

Doposud neznáme z našeho území jediný doklad meče, který by prokazatelně pocházel ze středověkého bojiště. Příčinu ztráty meče v sídlištních nebo říčních kontextech lze nicméně jen obtížně prokázat. Část nehrobových nálezů z Mikulčic by například mohla souviset s boji v závěru existence mojmírovské Moravy. Poměrně časté jsou nálezy mečů na vrcholně a pozdně středověkých hradech, i zde však můžeme zpravidla jen spekulovat, zda za jejich ztrátou stály válečné okolnosti, nebo například tehdy běžné požáry.

Do jaké doby patří nejstarší středověký meč nalezený na českém území?

Nepočítáme-li meče z hrobů mladší, durynsko-langobardské fáze doby stěhování národů ze závěru 5. a první poloviny 6.století, která předcházela migraci Slovanů, hledali bychom jej donedávna na Moravě ve výbavách nejstarších hrobů velkomoravského období. Ty jsou datovány do doby mezi přelomem 8. a 9. století a druhou čtvrtinou 9. věku, meče se však do hrobů někdy dostávaly i s delším časovým odstupem od výroby, takže nejstarší exempláře mohly být vyrobeny v raně karolinské Franské říši někdy ve druhé polovině 8. století. Asi před rokem byl však v Čechách učiněn vzácný nález pozdně merovejského meče z konce 7. či první půlky 8. věku, který je v současné době zkoumán a připravován k odborné publikaci.

HYN28562

Tady je třeba připomenout, že meče se často skládaly z částí, které se daly postupně obměňovat. Což také komplikuje určení stáří.

Čepel, záštita a hlavice středověkých mečů byly samostatnými komponentami a velmi často se na starší čepele aplikovaly novější jílce. Někdy docházelo i k opravám a úpravám tvaru čepelí, například po jejich poškození. Datování středověkých mečů se doposud opírá velkou měrou o typologickou analýzu jílce, což může způsobit problémy při interpretaci vývoje nejvýznamnější části meče – čepele. S touto skutečností jsme se pokusili ve studii vyrovnat podrobným vyhodnocením vývoje konstrukce a tvaru čepelí.

Mimochodem, hlavice meče neměla jen dekorativní význam, že?

Konstrukce časně středověkých hlavic vychází z pozdně římského období. Sloužily tehdy společně se záštitami k fixaci rukojeti na trn čepele a velmi často byly zhotovovány ze vzácných materiálů a bohatě zdobeny. Od počátku karolinského období se objevil trend zvýšení mohutnosti hlavic za účelem částečného vyvážení čepele. K tomu ostatně sloužily i změny tvaru čepele. Správné vyvážení zlepšuje ovládání meče. V románském období kompenzovaly hmotné hlavice nárůst délky čepelí. Ještě významnější funkční proměnou však v 9. století prošly záštity, které se díky nárůstu délky staly efektivním prvkem při šermu.

Existují nějaké specifické charakteristiky čepelí z českého území?

Náš výzkum například odhalil, že v druhé polovině 9. století na Moravě narůstá tvarová variabilita čepelí. Kromě exemplářů, které přímo navazují na tradici raně karolínských čepelí, byly dokumentovány extrémně robustní a zároveň relativně krátké čepele, stejně jako dlouhé a poměrně úzké čepele s progresivními rysy, které byly doposud v evropském kontextu zaznamenány pouze u exemplářů datovaných nejdříve do druhé poloviny 10. století. Tyto čepele „progresivních“ tvarů, obvykle opatřené úzkými odsazenými žlábky, dosahují průměrné až vynikající kvality, ale jen zřídka se vyznačují vzorovým svařováním nebo značkami. Otázkou zůstává, zda jsou odrazem místní produkce, nebo dokladem širších změn vzcházejících z Franské říše, jejichž nástup byl vzhledem k omezeným možnostem datování tamních nálezů mečů doposud kladen do pozdější doby. Možné interpretace limituje zejména nedostatek znalostí o vývoji mečů v Bavorsku a na východní periferii Franské říše, s níž byly moravské elity v úzkém kontaktu.

Jak to vlastně bylo s výrobou mečů na našem území?

České země nikdy nepatřily mezi významné oblasti výroby mečů. Zdejší nálezy raně středověkých mečů ve své většině reflektují západní tradice. Přinejmenším od přelomu 13. a 14. století pak u nás dominovaly výrobky z Pasova – od této doby dokážeme produkci pasovských dílen identifikovat prostřednictvím charakteristických mečířských značek (např. tzv. pasovský vlk). Odtud nejspíše místní mečíři, jejichž postavení v českých městech ostatně nebylo nikterak významné, čepele masově nakupovali, aby je pak ve svých dílnách dopracovávali a kompletovali.

A víme, kdy vůbec se na našem území začaly meče objevovat?

Nejstarší nálezy mečů pocházejí ze střední doby bronzové (přibližně od poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem) a železné meče byly pak v Česku užívány kontinuálně od doby halštatské. Specifická situace nastala v prvních staletích po příchodu slovanského obyvatelstva v 6. století, kdy téměř postrádáme archeologické doklady o užívání těchto zbraní. To neznamená, že by lidé na našem území tehdy s meči vůbec nepřicházeli do styku, na jejich evidenci má zásadní vliv například charakter pohřebního ritu. Četné doklady ozdobných kování bojovnických opasků avarského rázu jsou nepřímým dokladem toho, že tehdejší předáci používali převážně dlouhé sečné zbraně avarské tradice.

HYN28394

Publikace se věnují také dlouhodobým trendům vývoje mečů, jaké to byly?

Ze srovnání dat o konstrukci čepelí, která jsme shromáždili z celé Evropy, vyplývá, že k zásadnímu kvalitativnímu zlomu ve vývoji materiálové skladby a konstrukce mečů došlo v několika krocích od druhé poloviny 8. věku do konce 9. století. Klíčové změny, mezi něž náleží především rapidní nárůst konstrukcí s ocelovými břity a celoocelových konstrukcí a rozvoj užívání kalení ostří, doprovázely další významné trendy, například prodlužování záštit nebo postupný ústup výzdoby čepelí plošným damaskováním. Všechny tyto proměny vedly ke zvýšení kvality čepele. Tyto poznatky zapadají dobře do mozaiky informací o proměnách franského válečnictví v karolínském období, v níž tak shledáváme základy radikálních proměn, jež směřovaly ke vzniku rytířské jízdy vrcholného středověku.

Jedním z nejzajímavějších objevů byla změna technologie výroby čepelí, která se zaváděla postupně zhruba během 11. a 12. století. Místo navařování břitů na jádro čepele začali mečíři aplikovat ocelový plášť obklopující železné nebo železo-ocelové jádro. Byla tak opuštěna tisíciletá tradice výroby čepelí, což muselo mít svůj důvod. Domníváme, že ho lze přičíst zavádění vodních hamrů – kovacích strojů poháněným vodním kolem. Mechanizace výroby nevedla primárně ke zvýšení kvality čepelí, řádově ale zkrátila čas jejich výroby a tím došlo k poklesu ceny a zvýšení dostupnosti mečů.

Existují písemné zmínky o cenách středověkých mečů?

Ve Franské říši se cena běžného meče pohybovala od tří do pěti zlatých solidů, spolu se zdobenou pochvou a řemením dosahovala sedmi solidů. Ekvivalentem hodnoty takového meče byl hřebec či sedm krav. Honosné a vysoce kvalitní exempláře byly několikanásobně nákladnější. Meče nalezené na našem území byly pravděpodobně oceněny výše než srovnatelné zbraně ve franském prostředí, musely tedy na svou dobu představovat značný majetek.

V nepeněžním hospodářství, které na českém území přetrvávalo až do 2. třetiny 10. století, však prakticky neexistovaly možnosti získat meč prostřednictvím lokální směny. Větší význam měla tehdy kontrola dostupností mečů v rámci společnosti, ať už šlo o zahraniční kontakty, kontrolu mezinárodního trhu a později i dohled nad domácí výrobou. Stejně jako franští panovníci z velké části kontrolovali distribuci mečů nejvyšším elitám Velké Moravy a Čech, dynastie Mojmírovců a později Přemyslovců dohlížely na přerozdělování mečů spolu s dalším luxusním zbožím v rámci svých panství.

Ve 14. a 15. století se cena běžných mečů zpravidla pohybovala v rozmezí deseti až třiceti stříbrných grošů. Meče se tehdy staly všeobecně dostupným artiklem.

A mohl meč nosit i člověk bez vyššího společenského postavení?

Vždycky s nadsázkou říkám, že v raném středověku se podle meče poznal zástupce elity. Meč nesloužil jen k boji, ale mnohem významnější byla jeho symbolická hodnota. Od karolinského období byly meče v západní Evropě svázány s kulturou jízdních bojovníků, z nichž se zformovala vrcholně středověká šlechta.

Zvýšení dostupnosti mečů během vrcholného středověku, k němuž došlo díky mechanizaci výroby a nárůstu efektivity trhu, vedlo k tomu, že se meč stal relativně dostupnou zbraní. Kromě aristokracie jej běžně vlastnili měšťané či žoldáci, tvořil standardní výbavu městských i hradních zbrojnic. Příslušníci tehdejších elit však i nadále meč považovali za tradiční symbol jejich postavení, což se v částečně modifikované formě udrželo dodnes. Neměnné postavení si udržel ve své druhé základní symbolické rovině, kde plnil roli velmi důležitého právního symbolu.

Vaše publikace je opravdu unikátní, má nějaké srovnání ve světě?

publikaceO mečích vzniká spousta prací a existují i četná zpracování mečů z určitého území. Nicméně domnívám se, že námi publikovaný korpus mečů je mírou systematické a zevrubné dokumentace i interdisciplinárním zpracováním v evropském kontextu unikátní. Věřím, že jsou oba svazky přínosné a inspirující pro české i zahraniční badatele a ocení je i laická veřejnost. Byl bych rád, kdyby se naše publikace stala vzorem pro zpracování souborů mečů z dalších části Evropy.

Mgr. Jiří Košta, Ph. D. 
Vystudoval obor archeologie pravěká a raně středověká na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, disertační práci měl na téma "Raně středověké meče a hrobové celky s meči z České republiky v celoevropském kontextu". Od roku 2005 spravuje raně středověkou část archeologické podsbírky Národního muzea. Zabývá se studiem středověkých militarií i šperků. 
Autor:
Foto: Hynek Glos, Archeologický ústav AV ČR

Sdílejte článek: