Petra Johana Poncarová se v rámci svého ERC Starting Grantu zaměří na fenomén autorů, kteří se na přelomu 19. a 20. století rozhodli naučit jeden z keltských jazyků a pak ho použít pro svou vlastní tvorbu. Badatelka z Filozofické fakulty UK se roky věnuje gaelské literatuře a v gaelštině dokonce píše vlastní oceňovanou poezii. Keltskou mystiku od ní ale nečekejte.
Jak byste představila váš projekt NUDGERS: New Users of Minoritised Languages as Writers and Cultural Agents?
Projekt se zaměřuje na fenomén lidí, kteří se v 19. nebo na začátku 20. století rozhodli naučit jeden z keltských jazyků a pak ho použít pro svou tvorbu. A to v širším slova smyslu – pro své vlastní psaní, překlady, editorskou práci nebo třeba i sbírání lidové slovesnosti. Těchto lidí je poměrně hodně, ale ve většině případů o nich vzniklo jen málo výzkumných prací jednotlivě, natož aby se někdo pokusil zkoumat je jako fenomén a komparativně.
Jeden z nich je Ruaraidh Erskine (1869–1960), jímž jsem se zabývala během svého pobytu na University of Glasgow v rámci stipendia Marie Curie Postdoctoral Fellowship. Erskine se gaelsky naučil až v dospělosti, na základě svého vlastního rozhodnutí, a pak se velmi dobře uplatnil coby spisovatel, překladatel, a hlavně jako organizátor a editor. Erskine založil několik periodik, aby poskytl dalším gaelským spisovatelům novou platformu, kde by mohli vydávat svoje články, básně, překlady a divadelní hry. A v této souvislosti jsem začala narážet na další lidi podobného ražení a začala si uvědomovat, že je to trend, nikoliv ojedinělé případy.
Když jsem přemýšlela, co budu dělat ve chvíli, kdy můj postdoc v Glasgow skončí, začala jsem uvažovat o ERC. Původně jsem žádost začala psát na úplně jiné téma, jenže jsem se s tím několik měsíců trápila a odložila jsem podání o rok. A v ten samý den, kdy jsem se rozhodla pro odklad, se mi najednou rozsvítilo a řekla jsem si, že noví uživatelé v tomto raném období by mohli být ideální téma. Něco, co bych si velmi přála zkoumat a co by se zároveň dalo vhodně prezentovat vzhledem k prioritám ERC.
Jak probíhalo samotné podání žádosti do koloběhu ERC grantu?
S podáním projektu mi hodně pomohlo projektové oddělení na Filozofické fakultě, především Štěpánka Gray Marková, která je velmi zkušená a vlídná, ke každému žadateli navíc přistupuje individuálně. Na kontě má už řadu dalších úspěšných žádostí o ERC. Je obrovský rozdíl, když se jako vědec můžete věnovat především odborné stránce žádosti a máte k dispozici někoho, kdo rozumí problematice ERC. Bez Štěpánčiny pomoci a zpětné vazby mnoha kolegů a kolegyň z oboru bych projekt napoprvé nezískala.
Samotný výzkum povedete sama, nebo to bude v nějaké spolupráci?
Výzkum povedu já, protože ERC Starting Grant je silně zaměřený na osobu hlavního řešitele. Nicméně si mohu najmout malý tým. Mám už rozjednánu spolupráci s třemi zahraničními kolegyněmi, které se věnují kornštině, bretonštině a manštině, což jsou jazyky, které já sama neovládám. Na spolupráci s nimi se moc těším. Zapojí se také kolegové z Kabinetu irských studií na FF UK. Zároveň bych chtěla spolupracovat s vybranými univerzitami ve všech keltských zemích, nicméně hlavní příjemce grantu po celých pět let je Univerzita Karlova.
Gaelštině se věnujete už řadu let, dokonce v tomto jazyce píšete vlastní poezii. Proč nevolíte raději češtinu? Už víc přemýšlíte v gaelštině?
O poezii asi ano. Už jsem toho z gaelštiny hodně přeložila, o gaelské literatuře píšu, takže jsem v ní hodně ponořená. Mám pocit, že když přicházejí nápady na básně, je to právě gaelsky. Česky mi to zatím nejde. Mám pocit, že kdybych psala něco původního česky, tak si musím namluvit, že překládám dílo někoho jiného.
Probírala jsem toto téma s kolegou, který je naopak rodilý mluvčí gaelštiny, ale rozhodl se psát anglicky, a ten mi říkal, že mu to vyhovuje, protože má větší odstup. Pro mě je zajímavé to, že je gaelština slovně bohatá, ale zároveň se nepoužívá tak hojně jako angličtina, kde je každé nové literární dílo jak kapka v moři. V gaelštině máte možnost o nějakých tématech psát úplně poprvé. Pro mě je to možnost, jak se kreativně vyžít a zároveň se trochu schovat, protože okruh možného čtenářstva pro poezii v gaelštině není velký.
A jak vás vnímají ve Skotsku? Autorka z cizí země, která si dovolí básnit v jejich jazyce?
Já jsem nejprve cítila velký ostych, jak to místní budou brát, ale reakce jsou zatím velmi pozitivní. Navíc nejsem jediná. Za posledních padesát let v gaelštině výrazně narostl počet autorů, kteří se gaelsky naučili dobrovolně a v dospělosti, a jsou to jak Skoti, kteří s gaelštinou ale nevyrůstali, nebo lidé odjinud. Mám třeba kolegu z Německa, který v gaelštině vydal román, povídky i básně. V posledních desetiletích je to velmi rozšířený jev. A většinou i místní mají radost z toho, že jejich jazyk někoho zaujal natolik, aby si dal tu práci a naučil se ho, protože není jednoduchý, a dokonce v něm něco nového napsal.
Vy už jste byla letos dokonce zařazena i do průvodce skotskými básníky.
Ano. Může za to můj kamarád, básník a překladatel Taylor Strickland, který mě nominoval. Když jsem pak byla do průvodce skutečně zařazena, byla to pro mě velká pocta. Už předtím jsem se přihlásila do stipendijního programu New Writers Awards, který každý rok vypisují skotské literární organizace Scottish Book Trust a Gaelic Book Council. Každý rok nabízejí stipendia začínajícím spisovatelům, kterým už něco vyšlo časopisecky, ale zatím nevydali celou sbírku nebo román. Je to možnost na rok získat finanční podporu a různé podněty, jak svoje psaní zdokonalovat. Absolvovali jsme několik workshopů a rezidenční pobyt, každý z nás dostal zkušenějšího mentora, se kterým může svoji tvorbu probírat. Pro mě to bylo potvrzení, že někomu moje literární pokusy připadají dostatečně slibné, aby je takto podpořil.
O čem ve svých básních píšete?
Básně často používám jako možnost zamyslet se nad svou vlastní situací a nad fungováním v různých jazycích. Co to znamená se gaelsky naučit, pracovat v tom jazyce, udržovat v něm mezilidské vztahy. Mám několik blízkých přátel, se kterými jsem angličtinu nikdy nepoužívala. Těší mě, že jsem se dostala tak daleko, ale zároveň mám pocit, že jsem v něčem pořád trochu v nevýhodě, protože tam nebydlím a většinu času píšu nebo překládám, spíš než abych mluvila s živými lidmi. Čas od času na mě dopadne pocit, že gaelsky neumím dost dobře, že se málo snažím.
Baví mě hledat spojitosti mezi českým prostředím a gaelským Skotskem, tam, kde je nikdo nečeká. Pocházím ze severních Čech a v gaelštině jsem napsala třeba báseň o zámku Jezeří, zbořeném starém Mostu a vesnicích, které zanikly kvůli těžbě uhlí. V gaelštině jsem mohla využít narážky na místní literaturu, která reaguje na nucené vysidlovaní na skotské Vysočině a Západních ostrovech. Dělo se to v jiném období a z jiných příčin, ale dopady na lidi a krajinu jsou v mnohem podobné. Je to taková moje severočeská „Pustina“, akorát v gaelštině. Další báseň inspirovaly obrazy Beneše Knüpfera, což je můj oblíbený malíř. Navzdory tomu, že vyrůstal v Praze, se zaměřoval na mořské náměty a usadil se v Itálii. A gaelština disponuje ohromujícím bohatstvím slovní zásoby týkající se moře a všeho, co s tím souvisí, a poskytla mi úplně jiné možnosti, jak o jeho obrazech psát.
Jak je to vůbec s gaelštinou? Je to skomírající jazyk, nebo naopak zájem o něj roste?
V něčem roste a v něčem skomírá. Ten vývoj je rozporuplný, protože gaelština se teď těší mnohem větší oficiální podpoře než kdykoliv v historii, co se týče investic, veřejných prostředků, mediální podpory, vzdělávání… Pořád je co vylepšovat, ale podpora je bezprecedentní. Ovšem zároveň dekádu co dekádu ubývají počty rodilých mluvčích v oblastech, kde se gaelsky mluvilo po staletí.
Skotsko je populární turistická destinace a třeba na Hebridách, kde je nádherná příroda, děsivě stouply ceny pozemků a nemovitostí, protože se domy používají na krátkodobé pronájmy nebo si je lidé vydržují jako prázdninové chalupy. Což je v pořádku, jenže zároveň to vede k dalšímu rozpadu tamních komunit, protože místní, kteří by v těchto oblastech chtěli zůstat, narážejí na to, že už si tam skoro nic nemohou dovolit. A tak se stěhují jinam, čímž se gaelština dále oslabuje.
Na druhou stranu přibývají počty gaelsky mluvících lidí ve velkých městech a také neustále roste počet lidí, kteří k tomu jazyku přišli zvenčí a naučili se ho, protože je zaujal. Je to zvláštní kontrast. Ideální by bylo mít obojí – tradiční komunity na Hebridách a na Vysočině a k tomu zdroj nové energie v podobě nových uživatelů. Jak ten úpadek zvrátit, to nikdo neví, protože angličtina je všudypřítomná a malé jazyky snadno převálcuje.
V českém prostředí se keltské jazyky často spojují spíš s dávnou minulostí, s něčím mystickým.
Myslím, že je důležité u těchto jazyků zdůrazňovat, že mají dlouhou v historii, i psanou, nejen orální, že je to stará intelektuální tradice. V gaelštině se dá psát úplně o všem, můžete v ní napsat učebnici biologie nebo pojednání o astronomii. Já v gaelštině po Whatsappu s kamarády rozebírám třeba počítačové programy nebo to, na čem jsem zrovna byla v kině. Když se pořád zdůrazňuje mystický aspekt zahalený v mlhách, tak to ty jazyky podle mého názoru spíš hendikepuje.
Sklouzává to pak k něčemu archaickému.
Ano. Řada spisovatelů, o které se já zajímám a kterým se věnuji ve výzkumu, se rozhodně neobraceli k lidové slovesnosti zády, nicméně důležité pro ně bylo dokázat, že je to jazyk starodávný, ale zároveň moderní. Že v něm mohou vydávat noviny a psát o aktuálním dění nebo do něj překládat poezii z polštiny. Že má gaelština mnohem širší záběr.
I proto jste se věnovala Dericku Thomsonovi, který se zasloužil o rozvoj gaelštiny?
Byl to jeden z důvodů. Když mě gaelská literatura a kultura začala zajímat, tak mě hodně překvapilo, co všechno tam z hlediska výzkumu dosud chybí. Derick Thomson (1921–2012) se o gaelštinu významně zasloužil v nejrůznějších oblastech. I kdyby po sobě zanechal jenom básnické dílo, vzpomínalo by se na něj i za sto let, ale on k tomu ještě padesát let editoval nejvýznamnější gaelský literární časopis. Byl to vlivný akademik, který napsal knihy, bez kterých se v našem oboru dodnes nikdo neobejde.
A mě připadalo fascinující, že někdo tohle všechno zvládl, a ještě k tomu kvalitně. Zároveň mi bylo líto, že o něm nevyšla žádná odborná kniha, že nikdo nesebral jeho prózu. Tím jsem strávila asi prvních deset let kariéry i v rámci doktorátu (monografie Derick Thomson and the Gaelic Revival vyšla v roce 2024, výbor z Thomsonovy gaelské prózy v roce 2025, pozn. autora). Vzhledem k tomu, že Thomson vždy podporoval lidi, kteří ke gaelštině přišli zvenčí, jsem si říkala, že by třeba měl radost, kdyby věděl, že člověk, který o něm napsal první knihu a uspořádal jeho prózu, přišel z Prahy. Že by ho to možná i pobavilo.
A čím vás zaujal Ruaraidh Erskine?
Erskine je fascinující excentrická postava. Objevila jsem ho přes Dericka Thomsona. Procházela jsem časopis, který Thomson založil, a v jednom z prvních čísel jsem našla krátký článeček, kde byl na fotografii asi pětaosmdesátiletý gentleman v tvídovém obleku. A Thomson a jeho kolega Finlay J. Macdonald v článku píšou, že byli navštívit „starého hrdinu“, který je inspiroval k tomu, aby svůj časopis založili. V tu chvíli jsem zbystřila, protože to jméno pro mě bylo nové. A jelikož jsem zrovna byla ve Skotsku v knihovně na ostrově Skye, nebylo těžké najít si výtisky Erskinových časopisů ze začátku 20. století.
Erskine usiloval i o skotskou nezávislost a snažil se dokázat, že gaelština by se mohla stát oficiálním jazykem nezávislého Skotska. V tomto ohledu se poohlížel i po tom, co se dělo v rámci střední a východní Evropy, takže například napsal, v gaelštině, rozsáhlý článek o českém národním obrození a o českých dějinách, kde zmiňuje Jana Husa, Bílou horu i Marii Terezii. Jeden z jeho přispěvatelů byl dokonce český politik a diplomat František Lützow, kterého si pozval, aby Skotům vyložil, jak si Češi při obrození poradili a jak to dobře vymysleli.
Vy ovšem překládáte i britské autory, například antologii duchařských povídek britských a amerických spisovatelek Královny hrůzy nebo Vrby Algernona Blackwooda.
Duchařské povídky jsou moje velká záliba, čtenářská i překladatelská. Na tohle téma jsem na Filozofické fakultě učila i seminář, teď ho v zimním semestru otvíráme znova. Je to specifický britský žánr, který se dá vysledovat až ke slavnému Walteru Scottovi. Do této tradice přispěla i řada dalších Skotů, třeba moji oblíbenci Robert Louis Stevenson, Margaret Oliphant a John Buchan.
V Čechách stejně silnou tradici duchařských povídek nemáme, ačkoliv s podobnými žánry experimentovali třeba Jakub Arbes nebo Julius Zeyer. V anglofonním prostředí má ale žánr velkou tradici. Pro nakladatelství Medusa nyní překládám dalšího Blackwooda, slavnou novelu z kanadské divočiny Wendigo.
Jednu knihu jste ale přeložila i z gaelštiny.
Usmyslela jsem si, že přeložím do češtiny dosud nejlepší gaelský román, Deireadh an Fhoghair z roku 1979, jehož autor, Tormod Caimbeul, mě ve Skotsku nějakou dobu učil. Překlad v roce 2018 vyšel v nakladatelství Argo s názvem Konec podzimu a já mám dodnes velkou radost z toho, že tento vrchol gaelské prózy je nyní dostupný ve dvou jazycích: v originále a v češtině. Anglický překlad neexistuje.
Působíte také v literární agentuře. Co je vaší náplní nebo úkolem?
Pro mě je to hlavně radost a inspirativní protiváha vědecké a administrativní práce. Agenturu si založil můj dobrý kamarád a kolega anglista Jan Zikmund a já mu trochu pomáhám s komunikací, výběrem textů a překlady. Prezentaci české literatury v zahraničí se do určité míry věnují jednotlivá nakladatelství a několik málo agentů a agentek, nicméně řada autorů a autorek, kteří by v zahraničí mohli zaujmout, zastoupení nemá. A já se k tomu dostala přes Jana a také skrze básníka Petra Hrušku, jehož jsme dvakrát hostili ve Skotsku. Došlo tam k báječnému propojení české a skotské básnické scény. Petr Hruška se skamarádil se skotskými básníky, kteří si ho hned oblíbili, jeho si zase podmanilo Glasgow, protože mu připomíná Ostravu. Uvědomila jsem si, jak moc mě baví obě země dál propojovat. Díky agentuře jsme nyní domluvili, že Petrova oceňovaná sbírka Spatřil jsem svou tvář vyjde ve Skotsku i v gaelštině, a půjde vůbec o první překlad z češtiny do gaelštiny. Už jsem na něm začala pracovat a moc se těším, až kniha vyjde a budeme ji moci ve Skotsku představit.
Vím, že už jste o tom mluvila mockrát, ale čím vás Skotsko prvotně zaujalo?
Na střední škole jsem měla velký sen dostat se na anglistiku na FF UK. Významně mě v tom ovlivnil profesor Martin Hilský, protože jsem milovala jeho překlady a přednášky. Takže jsem se na přijímačky učila dva roky dopředu. V rámci toho jsem si začínala více uvědomovat, že se Británie skládá z různých zemí a regionů, které mají své vlastní jazyky a tradice, že to není jenom Anglie. U Skotska mě primárně zaujali jednotliví autoři jako Stevenson, který psal hlavně anglicky a trochu ve skotštině, což je druhý skotský minoritní jazyk, blízce příbuzný angličtině, ale se svou vlastní literární tradicí.
Já sama jsem se napřed chtěla učit skotštinu, ale v roce 2008 jsem v Praze nesehnala učebnici a nenašla jsem žádné online kurzy. Takže jsem seznala, že se skotštinou asi neuspěju, ale napadlo mě, že ve Skotsku existuje ještě druhý jazyk – gaelština. A na své první cestě do Skotska koupila učebnici Teach Yourself Gaelic. Ze začátku to byl spíš neobvyklý koníček. Za obrat k vážnému zájmu může profesor Martin Procházka, se kterým jsem spolupracovala na různých projektech už jako studentka a který mi později vedl diplomovou i dizertační práci. Ten mi jednoho dne přinesl antologii moderní gaelské poezie Nua-bhàrdachd Ghàidhlig. A takhle kniha stojí na počátku celé mojí kariéry.
Takhle jsem se seznámila s Derickem Thomsonem a dalšími spisovateli. Bylo to něco, co mě opravdu velmi zaujalo. Zároveň mi to přišlo jako perspektivní téma v tom, že se gaelštinou nikdo nezabýval: na katedře, na fakultě, na univerzitě, ani nikde jinde v republice. Pro někoho s mojí povahou to bylo atraktivnější než možnost zapojit se do nějakého velkého a už hodně rozvinutého a probádaného oboru. Ty nechci nijak zpochybňovat, ale mě samotnou vždycky bavily nové možnosti a představa, že můžu dělat něco, co bude nové a zajímavé i pro lidi v té dané zemi, nejen pro nás v Čechách. A tím to celé začalo.
Za ty roky jste byla ve Skotsku mnohokrát a jezdíte tam pravidelně. Kde je takové místo „vašeho srdce“?
Raasay, ostrov, který je součástí souostroví Vnitřní Hebridy a není tak turisticky exponovaný. Je to ostrůvek vražený mezi Skye a skotskou pevninu a jsou z něj nádherné výhledy. Z Raasay pocházel nejvýznamnější moderní gaelský básník Sorley MacLean a já se tam prvně jela podívat především kvůli němu. A pak mě ten ostrov zaujal sám o sobě, protože je tam všechno. Jsou to takové Hebridy v miniatuře. Máte tam pevnost z doby bronzové, piktský kámen, středověký hrad, přílivový ostrov... A pak taky místa, která jsou zajímavá z tragických důvodů – vysídlené vesnice, ze kterých byli obyvatelé vyhnáni v 19. století. Právě o nich Sorley MacLean píše ve svých nejslavnějších básních, které bych časem také ráda přeložila do češtiny. Tam mě to pořád táhne zpátky.
| Petra Johana Poncarová |
| Anglistka, překladatelka a badatelka. Působí na Filozofické fakultě UK a spolupracuje se skotskou University of Glasgow, kde v letech 2023–2025 realizovala prestižní výzkumné stipendium Marie Curie zaměřené na časopisy, které založil skotský nacionalista a spisovatel Ruaraidh Erskine. Zaměřuje se na gaelskou literaturu 20. století, gaelské obrození a skotskou kulturu. Překládá ze skotské gaelštiny a angličtiny do češtiny, je autorkou monografie Derick Thomson and the Gaelic Revival. Aktivně popularizuje skotskou kulturu a píše vlastní gaelskou poezii. |
