Na Alzheimerovu nemoc se často myslí až ve chvíli, kdy člověk začne výrazně zapomínat. Ve skutečnosti se ale v mozku rozvíjí mnohem dřív. Neurolog Jakub Hort z 2. LF UK a FN Motol popisuje, co může člověk sám ovlivnit, jak lze nemoc zachytit včas i přínosy digitálních technologií, například mobilní aplikace Terapino, jejímž je spoluautorem.
Alzheimer se obvykle spojuje se stářím. Kdy ale nemoc skutečně začíná?
Je pravda, že hlavním rizikovým faktorem Alzheimerovy nemoci je věk. Svou roli hraje také ženské pohlaví a řada dalších vlivů. Dnes se na toto onemocnění díváme tak, že klinické příznaky – tedy potíže s pamětí, orientací, pozorností a dalšími funkcemi – se typicky objevují po pětašedesátém roce života. Existuje ale i řada mladších pacientů, u nichž nemoc začíná třeba už kolem padesátky, vzácně i dříve.
To jsou však až viditelné projevy nemoci. Mnohem dříve, podle odhadů asi o dvacet let, se v mozku začíná měnit metabolismus. Jinými slovy, už ve středním věku, zhruba po čtyřicítce, mohou v mozku probíhat změny, které se navenek projeví až s velkým odstupem.
Co se v mozku během té dlouhé „skryté“ fáze vlastně děje?
To, že se v mozku mění metabolismus, znamená, že se v něm začíná ukládat bílkovina beta-amyloid. Ta pak postupně škodí a v důsledku toho začnou později odumírat nervové buňky. A teprve ve chvíli, kdy nervové buňky odumírají, se nemoc začne klinicky projevovat.
Takzvaná preklinická fáze tedy trvá zhruba dvacet let, zatímco klinická asi deset let. Dá se říct, že celé onemocnění může trvat přibližně třicet let – dvacet let se rozvíjí plíživě a nepozorovaně, aniž by si toho všiml sám člověk nebo jeho okolí, a teprve potom se objeví první příznaky, které bývají zpočátku velmi mírné. Až později se onemocnění zhoršuje do stadia demence.
Dají se tyto změny zachytit už dřív, ještě než se objeví příznaky?
Domnívám se, že Alzheimerova nemoc bude během tří až pěti let onemocněním, které se bude běžně diagnostikovat už v preklinickém stadiu pomocí screeningových testů. Lidé v určitém rizikovém věku – například kolem 60 nebo 65 let, případně při odchodu do důchodu – by mohli podstoupit jednoduché vyšetření, které odhalí změny v metabolismu mozku ještě předtím, než se projeví klinické příznaky. Dá se to přirovnat k preventivním programům u jiných onemocnění, například k mamografii u rakoviny prsu nebo ke kolonoskopii u rakoviny tlustého střeva.
Metody, které máme k dispozici už dnes, umožňují tyto změny zachytit – například z mozkomíšního moku, pomocí amyloidového PET vyšetření nebo nově i z krve. Krevní testy jsou zatím nejméně spolehlivé, ale zároveň nejjednodušší a nejdostupnější.
Když už dnes umíme tyto změny odhalit, proč se to běžně nedělá?
Hlavní důvod byl dlouho ten, že jsme pacientům neměli co nabídnout dál. Uměli jsme sice nemoc odhalit, ale neměli jsme účinnou prevenci ani léčbu. To se ale v poslední době začíná měnit.
Ukazuje se, že prevence hraje velmi důležitou roli a může výrazně ovlivnit, případně oddálit nástup onemocnění. Zároveň se objevují nové možnosti léčby. V současnosti existují dva léky, které dokážou z mozku odstraňovat bílkovinu beta-amyloid.
Zatím máme důkazy, že fungují u pacientů, u nichž se nemoc už klinicky projevila. Probíhají ale klinické studie, které zkoumají jejich účinnost u lidí, kteří zatím žádné potíže nemají. Výsledky těchto studií bychom měli znát už v blízké době. A pokud se potvrdí, že léčba funguje i v preklinickém stadiu, bude dávat velký smysl snažit se nemoc zachytit co nejdříve.
Takže budoucnost léčby Alzheimerovy nemoci vidíte optimisticky?
Ano, protože díky tomu snad dokážeme prodloužit období, kdy lidé žijí do vyššího věku ve zdraví. Méně optimistický je ale demografický vývoj. Starších lidí bude přibývat a zároveň ubývá těch, kteří budou schopni pracovat, pečovat o ně nebo financovat potřebnou péči. Také samotná léčba bude nákladná a organizačně náročná. Zdravotní a sociální systém proto čekají velké systémové změny.
Jak může člověk sám, vlastním životním stylem, průběh onemocnění zpomalit?
Na to se nás velmi často ptají pacienti v počátečním stadiu nemoci, ale také jejich příbuzní a děti. Právě proto jsme vyvinuli mobilní aplikaci Terapino, kterou si může každý zdarma stáhnout. Je zaměřená na prevenci a uživatelům umožňuje udělat si základní odhad rizika. Smyslem je včas zachytit lidi s vyšší pravděpodobností onemocnění a předběžně je vyhodnotit ještě před prvním kontaktem se zdravotním systémem. Pokud aplikace ukáže vážnější podezření, mohl by to být impuls k tomu, aby člověk vyhledal odborníka.
I proto vidím budoucnost o něco optimističtěji – nejen díky novým lékům, lepším poznatkům o prevenci a možnosti zachytit nemoc dřív, ale také díky tomu, že se snad podaří víc zapojit digitální technologie a umělou inteligenci právě do oblasti prevence.
Může umělá inteligence v tomto směru do určité míry nahradit lékaře?
Nejen nahradit, ale v některých ohledech ho i překonat. AI má samozřejmě svá rizika a výzvy, ale v této oblasti může být velmi užitečná. Když mi například pacient řekne třicet nebo čtyřicet údajů o svém zdravotním stavu a životním stylu, jsem schopen je vyhodnotit a dát mu doporučení. Jakmile je těch informací sto nebo tisíc, náš lidský mozek už na analýzu nestačí.
Umělá inteligence naopak dokáže pracovat s obrovským množstvím dat. Může zohlednit nejen údaje z dotazníků, ale i data z chytrých hodinek nebo prstenů, informace z lékařských vyšetření, záznamy z mobilního telefonu – například o aktivitě nebo spánku – a všechno to propojit, a ještě se v těchto datech zorientovat rychleji a často i přesněji než lékař.
Rizikem zatím zůstává její chybovost, i když i ta postupně snižuje. Nástroje, které mají lékařům pomáhat nebo jejich rozhodování částečně nahrazovat, proto musí projít náročnými certifikacemi. Pokud jsou ověřené, mohou být velmi přínosné.
Například aplikace Terapino má v současnosti evropskou certifikaci prvního stupně, takže může pomáhat, ale zatím nemůže lékaře nahradit. K tomu by byla potřeba vyšší úroveň certifikace, která je časově i finančně náročná. I proto zatím není umělá inteligence ve zdravotnictví využívaná naplno, ale i to je podle mě jen otázka času.
Dá se Alzheimerově nemoci vůbec vyhnout, nebo ji alespoň výrazně oddálit?
Existují studie, které ukazují, že ovlivněním známých rizikových faktorů by bylo možné snížit riziko až o čtyřicet pět procent. Osobně jsem ale v tomto ohledu opatrnější. Znamenalo by to totiž, že by člověk musel od narození dělat prakticky jen prevenci – neustále si hlídat životní styl a vyhýbat se všem rizikům. Jenže život takhle nefunguje. Potřebujeme normálně žít – občas se nevyspat, věnovat se sportu, zvládat stres. Proto si myslím, že prevence má určitě význam a může riziko ovlivnit, ale spíše v řádu desítek procent. S rozvojem technologií a nových poznatků se tento efekt může ještě zvyšovat, ale neočekával bych, že bychom dokázali riziko snížit na polovinu.
Když k vám přijde člověk s prvními potížemi, jak se Alzheimer obvykle projevuje?
Nejčastěji jde o zhoršování paměti, někdy i prostorové orientace. Lidé se často obávají, že když si nevzpomene na jméno herce nebo název knihy, může jít o Alzheimerovu nemoc. To ale samo o sobě za varovné nepovažujeme, stát se to může každému. Důležitější je, když se člověk zhoršuje oproti dřívějšku, má pocit, že je na tom hůř než jeho vrstevníci, má potíže si spojovat informace, ztrácí souvislosti nebo se těžko orientuje v situacích, které dříve zvládal bez potíží.
Jak postupujete?
Nejprve se snažíme co nejlépe zhodnotit jeho stav, kdy má určité subjektivní obtíže a my potřebujeme zjistit, jestli odpovídají běžnému zapomínání, nebo už mohou ukazovat na vážnější problém. Začínáme jednoduchým screeningovým testem, který ale vždy hodnotíme s ohledem na věk a vzdělání daného člověka.
Podobný test si dnes může člověk udělat i sám, právě prostřednictvím aplikace Terapino. Pokud se ale i v takovém testu objeví nějaká odchylka, měl by být dále odborně vyšetřen.
Dalším krokem bývá vyšetření mozku v určité logické posloupnosti – od jednodušších testů k náročnějším, od magnetické rezonance přes případně i vyšetření metabolismu mozku. Pokud jsou výsledky testů v normě, není obvykle nutné přistupovat hned k dalším specializovaným vyšetřením.
Co obecně pacientům radíte?
Mohou jim pomoci úplně jednoduchá opatření, například zapisování poznámek, aby si člověk ulevil od zátěže na paměť. Zároveň se doporučuje paměť také aktivně trénovat, nikoli však stále stejnými typy úloh jako křížovky nebo sudoku. Mnohem přínosnější je vystavovat mozek novým podnětům – měnit denní rutinu, cestovat, učit se nové věci, dovednosti nebo jazyky.
Důležité je udržovat takzvanou plasticitu mozku, tedy jeho schopnost přizpůsobovat se a vytvářet nová spojení. Začít s tím včas a snažit se v tom vytrvat celý život. Tyto aktivity mají největší efekt v mladším věku. Ostatně jedním z nejsilnějších ochranných faktorů je vzdělání. Paměť se dá přirovnat ke svalu – čím víc ji používáme, tím je silnější. Lidé, kteří se v mládí hodně učili a trénovali paměť, mají ve stáří větší „rezervu“. I když si už nepamatují konkrétní informace, vytvořili si určitou strukturu a kapacitu mozku, která přetrvává.
To může hrát roli i do budoucna. Pokud by další generace méně trénovaly paměť a méně si věci osvojovaly například memorováním, je možné, že budou mít ve vyšším věku menší kognitivní rezervu a obtíže se u nich projeví dříve – pokud mezitím nepřijdou zásadní pokroky v léčbě.
Nemůže nás vlastně umělá inteligence „odnaučit“ přemýšlet?
Je to složitější. Už dříve se ukazovalo, že menší tlak na memorování může oslabovat tvorbu paměťových okruhů v mozku, což začalo už s nástupem internetových vyhledávačů – bylo jednodušší si informace najít, než si je pamatovat. Na druhou stranu dnešní doba přináší větší nároky na jiné dovednosti, například na multitasking nebo přepínání pozornosti se naopak mohou trénovat víc než dřív.
S příchodem umělé inteligence se ale situace dál mění. Velké jazykové modely dokážou do určité míry nahradit komplexní lidské uvažování a výrazně ho zjednodušit. Pozoruji to i sám na sobě – když něco formuluji nebo strukturuji vlastní hlavou, je to náročné a unavující, ale mozek tím skutečně trénuji. Když to za mě udělá umělá inteligence, je to rychlé, ale člověk pracuje mnohem povrchněji.
Řešením je podle mě vědomě s umělou inteligencí spolupracovat, ne ji jen pasivně využívat. Člověk by si měl některé věci dělat sám, nebo si trénink mozku kompenzovat jinde – třeba ve volném čase. To se týká i dalších oblastí, například prostorové orientace. Když používáme navigaci, mozek téměř nezapojujeme. Když ji vypneme a snažíme se orientovat sami, funguje úplně jinak a mnohem aktivněji.
Otázkou je, kolik lidí bude mít v budoucnu motivaci mozek aktivně používat, když za ně spoustu věcí udělá technologie. Je možné, že část populace bude mozek trénovat méně – a to může mít své důsledky.
To se ale asi nedá úplně jednoduše změnit, že?
Je to skutečně složité. Svět se vyvíjí určitým směrem a není realistické čekat, že se lidé ve velkém dobrovolně vrátí k tomu, že si budou vypínat navigaci nebo si záměrně komplikovat život jen proto, aby víc trénovali mozek. Ta situace je prostě taková, jaká je, a musíme s ní počítat.
Vidím to i u starších pacientů. Každý člověk má jiné návyky, jinou povahu i jiný životní styl. A jen těžko někomu ve vyšším věku zásadně změníte způsob života. Pokud třeba celý život nesportoval nebo nebyl příliš duševně aktivní, není snadné to najednou obrátit. Právě proto je důležité mluvit o prevenci včas a snažit se zdravé návyky budovat dlouhodobě.
| Prof. MUDr. Jakub Hort, Ph.D. |
| Neurolog působící na 2. LF UK a FN Motol, kde vede Kognitivní centrum zaměřené na poruchy paměti a demence. Dlouhodobě se věnuje výzkumu Alzheimerovy nemoci, zejména jejím časným stadiím a možnostem včasné diagnostiky. Je hlavním řešitelem studie Czech Brain Aging Study a podílí se na mezinárodních projektech v oblasti neurodegenerativních onemocnění. Ve své práci propojuje klinickou praxi s moderními technologiemi a hledá způsoby, jak nemoc zachytit ještě před prvními příznaky. |
