Fungovaly starověké společnosti podle principu „oko za oko“? Kolik exemplárního násilí, vražd či psychického teroru se v nich opravdu dělo? To bude v dalších pěti letech zjišťovat asyrioložka Jana Mynářová díky zisku prestižního Advanced ERC grantu, který Evropská výzkumná rada financuje 2,5 miliony eur čili asi 60 miliony korun. „V jádru ERC projektu stojí zhruba čtyřicet tisíc klínopisných textů, s nimiž budeme pracovat,“ říká pro Forum profesorka Mynářová z Ústavu starého Předního východu FF UK. A vysvětluje, jak bude její tým nakládat s klínopisnými tabulkami, jichž Bedřich Hrozný pořídil asi 400.
Paní profesorko, moc vám gratuluji. Získat Advanced ERC Grant není u nás v humanitních oborech běžné. Měli jsme na FF UK historičku Kateřinu Čapkovou, která uspěla právě před rokem v téže kategorii. Čím se budete zabývat vy?
Můj projekt se bude zabývat mezilidským násilím ve starověké Mezopotámii. To znamená, že chceme nahradit trochu stereotypní obraz násilí tak, jak je obvykle prezentován, tedy prizmatem královských nápisů a monumentálních reliéfů, obrazem takzvaně každodenního násilí mezi běžnými obyvateli Mezopotámie.
Každodenní násilí, to zní drsně. Jak jste říkala, z knížek známe klasicky různé surové výjevy od Aššurbanipala nebo Aššurnasirpala, tedy panovníků, kteří stahují lidi z kůže, popravují zajatce a dělají jim strašné věci...
Přesně tak. Když se podíváme na to, jak se celý náš obor (klínopis) vyvíjel, první představy o Mezopotámii máme zprostředkované antickými autory a Biblí. V 19. století pak zájmy západních mocností, byť motivovány jinak, než tomu bylo ve starověku, přivedly badatele do severní Mezopotámie, tedy na území dnešního Iráku a jeho okolí. Právě tam, v oblasti asyrských královských paláců a měst, se badatelé setkali s vyobrazeními, o nichž jste hovořil: panovník pošlapávající své nepřátele, král zabíjející z válečného vozu, dramatické scény, lov, hanobení poražených a mrtvých. Ale to je jen jeden obraz – obraz královské propagandy. Panovník je zde vždy vítězem, garantem řádu a pořádku, zosobněním moci. Otázka však zní: co se odehrávalo ve společnosti samotné? O tom královské reliéfy mnoho nevypovídají.
A co budete zjišťovat vy? Vyčtete to z hliněných tabulek?
Klínopisná kultura má tu obrovskou výhodu, že disponujeme třemi tisíci let kontinuálních písemných záznamů. Je jich opravdu mnoho – hovoří se statisících, možná až milionu hliněných tabulek ve sbírkách po celém světě, z nichž velká část je dodnes nepublikovaná. Tyto texty pokrývají období od přelomu 4. a 3. tisíciletí až do přelomu letopočtu. Když si uvědomíme, jak dlouho píšeme latinkou, jsme na tom časově zhruba stejně, možná dokonce o trochu kratší dobu. A z této doby nemáme jen královské nápisy, ale také nejrůznější dopisy, hospodářské záznamy a právní texty. A právě tyto prameny nám umožňují nahlédnout do každodenního života i každodenních problémů obyvatel starověké Mezopotámie.
Na ty se zaměříte?
Ano, přesně na tyto texty se zaměříme. V jádru ERC projektu stojí zhruba čtyřicet tisíc klínopisných textů, s nimiž budeme pracovat. Jsou to primárně dopisy a právní texty, které zachycují každodenní život a konkrétní mezilidské konflikty. Máme například dochované dopisy, ve kterých pisatel oznamuje adresátovi nález mrtvého tělíčka dítěte, nebo jiné formy násilí v rámci rodiny či komunity. K dispozici jsou i soudní verdikty a právní spisy, kde jsou popsány incidenty, obvinění a tresty. Na základě těchto dokumentů se budeme pokoušet rekonstruovat, jaká byla míra mezilidského násilí a jestli šlo o běžný jev či spíše výjimečný. Zároveň nás zajímá, nakolik se tento „obraz násilné Mezopotámie“ formuje spíše v rovině propagandy a moderních stereotypů. Je to trochu podobné, jako když v řeckém světě intuitivně stavíme proti sobě starověkou Spartu a Atény – jedno centrum vnímáme jako válečnické, druhé jako kulturní a intelektuální. Stejnou optikou bývá často chápána i Asýrie a Babylonie, a my chceme ověřit, co o tom říkají samotné každodenní dokumenty.
Pomocí takových surových výjevů byly vykreslované staré společnosti Mezopotámie. Jana Mynářová z FF UK věří, že to změní a ukáže reálnější obraz.
Váš oborový kolega Josef Klíma kdysi napsal spoustu knih o nejstarších zákonících světa. Známe ustanovení, která jsou dosti tvrdá: nezdárné kojné odříznutí prsu a tak podobně. Shodují se tak příkré praktiky s tím, co nacházíte v těch dopisech?
Právě že nikoli. A to je jeden z důvodů, proč jsem se na toto téma zaměřila. Takzvané zákoníky, které známe z Mezopotámie – od Ur-Nammua až po Chammurapiho – pokrývají jen strašně krátký časový úsek. To je první věc. V zásadě jde o konec 3. a začátek 2. tisíciletí před Kristem. Navíc jde do značné míry o texty spíše propagandistické – ukazují panovníka, jako toho, kdo „ustanovuje právo“, rozhoduje spory a zajišťuje spravedlnost. Když se ovšem podíváme do dalších textů, tak ustanovení, která známe třeba z Chammurapiho zákoníku, se v praxi objevují překvapivě málo či vůbec. To je nesmírně zajímavé. Budeme tedy schopni zároveň jednoznačně potvrdit či vyvrátit, jaká je povaha těchto královských zákoníků.
Takže Chammurapi je příklad toho, jak by to mělo být, jak si to představoval samotný panovník, a v realitě to třeba bylo úplně jinak...
Ano. Chammurapiho zákoník je spíše obrazem toho, jak by to mělo ideálně být, než přímým odrazem každodenní praxe. Navíc je důležité si uvědomit, kdy se dostal do centra pozornosti západního světa. Jeho objevení a publikace na přelomu 19. a 20. století výrazně formovaly evropské vnímání Mezopotámie jako „drsné“ a násilné společnosti. Symbolicky se do toho promítlo ono pověstné „oko za oko, zub za zub“, které se často cituje bez uvedení kontextu.
Soubor čtyřiceti tisíc textů, klínopisných tabulek, je impozantní. Studujete je v digitalizované formě, nebo musíte někam, nevím, do Bagdádu, do archivu?
Budeme kombinovat více přístupů. Část materiálu existuje v podobě standardních edic, z nichž mnohé jsou digitalizované a dostupné v online repozitářích. S jejich správci máme domluvený přístup k datům. Zároveň ale platí, že velké množství tabulek ještě nikdy nebylo vydáno. A během pěti let řešení ERC projektu budou průběžně vycházet další texty, často jen tiskem. Budeme proto jak pracovat s existujícími digitálními korpusy, tak sami digitalizovat a zpracovávat nově dostupné texty. A v případech, kde si nebudeme jisti čtením či interpretací, se budeme muset obracet přímo na jednotlivé muzejní sbírky, ať už prostřednictvím fotodokumentace, nebo osobním zpracováním originálních tabulek přímo na místě.
Říkala jste, že těch tabulek existuje možná milion. Kde jsou uchovávané fyzicky? Jsou v Iráku či Iránu? Jak si to máme představit? Je něco v muzeu v Berlíně a jinde?
Fyzicky jsou rozptýlené po celém světě. Jsou to především klasické „západní“ sbírky, které vás právě napadnou: Berlín, samozřejmě Britské muzeum v Londýně, Louvre v Paříži, ale samozřejmě také Irácké muzeum v Bagdádu. A ohromná sbírka je pochopitelně v Istanbulu, což souvisí s někdejší politikou a ambicemi Osmanské říše.
A tam plánujete, že budete muset i zajet a domluvit se s kurátory?
Počítáme s tím, že budeme muset na řadu míst osobně. Ale to je typ práce, který dělám už dlouhodobě a na který jsou zvyklí i členové mého týmu.
Každopádně je to dost práce, nebudete na to sama. Jak bude vypadat váš tým?
Jádro už je dnes sestaveno. Co se týká vlastní digitalizace a Digital Humanities, budeme pracovat s nástroji založenými na zpracování přirozeného jazyka (NLP), protože čtyřicet tisíc textů není korpus, který by bylo možné „jen tak“ reálně pročítat. Budeme používat existující nástroje a zároveň vyvíjet vlastní. K týmu se jako seniorní badatel přidá Adam Anderson, původně z UC Berkeley. Dále to budou kolegové specializovaní na právní texty a na dopisy. Tady v Praze s námi už působí kolegyně Ludovica Bertolini. Přijdou ale i další: Eduardo Torrecilla z Albacete, Seraina Nett z Kodaně a Andrea Rebecca Marrocchi Savoi z Říma. A k tomu ještě přistupují naši studenti a studentky, kteří se do projektu zapojí jak na dílčích výzkumných úkolech, tak i na digitalizaci a aktivitách spojených s tvorbou korpusu.
Jaký je rozpočet pro Advanced ERC na pět let?
Dva a půl milionu eur čili přibližně 60 milionů korun. Z loňské soutěže jsem už získala i národní podporu ERC CZ ve výši téměř 25 milionů korun, kterou ale nyní budeme vracet. Hodně jsem se z přípravy na něj naučila.
Jaké plánujete výstupy? Co máte v plánu? Monografie, sborníky...
Máme naplánovánu kombinaci klasických akademických výstupů a řadu digitálních. Na jedné straně půjde o „tradiční“ výstupy, tedy monografie určené odborné veřejnosti, tematické sborníky z konferencí a řadu studií v recenzovaných časopisech. Už v prvním roce chceme projekt otevřít konferencí Crossroads, kterou uspořádáme v Praze v září 2027. To bude takový kick-off. Tam se členové týmu, zvaní hosté i účastníci pokusí zmapovat, co víme o násilí v Mezopotámii. A za pět let se k tomu budeme moci vrátit a porovnat, kam jsme se posunuli. Důraz ale klademe i na digitální rozměr projektu. Chceme vytvořit volně dostupný nástroj, jakýsi gazetteer doplněný o soubory map, v nichž si budete moci přepínat vrstvy podle času a místa a sledovat míru zaznamenaného násilí. Zároveň nás zajímá, zda se na mapách začnou rýsovat určité klastry či vzorce, a do jaké míry se budou shodovat nebo rozcházet s tradičními představami o „násilných“ a „nenásilných“ oblastech či obdobích.
Nedávno jsem dělal rozhovor s Lucií Jiráskovou z egyptologie na FF UK ohledně digitalizace fotografií archivu. Je ve vašich starobylých oborech čím dál silnější trend vše digitalizovat, propojovat online, abyste se mohla podívat i z Kodaně do Berlína?
Ano. V tomto ohledu bych dokonce řekla, že asyriologie a klínopisná studia jsou ještě o krok dál než egyptologie. Digitalizace probíhá velmi intenzivně zhruba posledních, řekněme, dvacet let a dnes je pro obor naprosto zásadní. Náš ústav na FF UK byl jedním z prvních pracovišť, které se do systematické digitalizace pustilo, protože máme vlastní klínopisnou sbírku. Obsahuje texty, které do Prahy přivezl už Bedřich Hrozný. A dnes je tak můžeme v digitální podobě zpřístupnit nejen studentům, ale také mezinárodní komunitě.
Bedřich Hrozný, nejslavnější chetitolog a někdejší rektor UK. Kolik jich pořídil?
Zhruba čtyři sta textů. Digitalizace je v tomto ohledu nezbytná nejen proto, že šetří čas a náklady na cestování, ale i proto, že umožňuje paralelně pracovat s větším množstvím materiálu. Přesto platí, že v určité fázi se člověk bez dotyku s originálem neobejde.
Je nějaký příklad starověkého násilí, který vás opravdu upoutal, že jste se zarazila, když jste ho četla? Třeba to pohozené dětské tělíčko?
Ten dopis ze syrského Mari ve mně zanechal opravdu silný dojem. Píše ho guvernér králi, který je zrovna mimo město a líčí nález těla dítěte na břehu kanálu na počátku 2. tisíciletí před Kristem. Píše že, tělíčko bylo tak zohavené, že ani nešlo určit, zda šlo o chlapce, nebo o děvče! Ale jak tomu bývá, konec textu se nedochoval, takže konec příběhu neznáme...
Zároveň mě zajímá, jak tyto nálezy zapadají do širšího obrazu násilí v dějinách. Když například čtete Pinkerovu knihu The Better Angels of Our Nature (2011), vidíte schéma „hodně násilí v pravěku, pak postupná civilizace a méně násilí dnes“. Mezi paleolitem a Biblí ale prakticky mizí celé tisíce let dějin, včetně mezopotamských pramenů. A když s těmito texty pracujete dvacet let, zjistíte, že v nich tam násilí není zdaleka tak všudypřítomné, jak by naznačovala moderní klišé o té „násilné společnosti Mezopotámie“.
Archeologové zase zjišťují, že mezolit a neolit byl možná krvavější, než se dříve myslelo. Myslíte, že přepíšete svým výzkumem pohled na Mezopotámii? Máme ji už nějak zaškatulkovanou a vy ji možná odškatulkujete.
Odškatulkujeme (směje se). Ale hlavně, násilí jako fenomén má mnoho podob a mě zajímá, jak vypadalo v různých vrstvách společnosti. Vycházím přitom ze čtyř úplně jednoduchých otázek: kdo, kde, kdy a jak. Kdo se na násilí podílel? Kdo byli útočníci a kdo oběti? Kdy se tyto situace odehrávaly? A jak? Politické dějiny Mezopotámie známe poměrně dobře – víme, kdy probíhala která vojenská tažení, kdy docházelo k zásadním konfliktům mezi jednotlivými státy. Co ale zatím víme mnohem méně je to, co se v té době dělo s běžnými lidmi, kteří sami neválčili. Takže nás zajímá kdo, kdy, kde a jak. Zajímá nás nejen časová, ale též prostorová mapa násilí. Zda existovaly oblasti, které byly dlouhodobě více exponované, například hraniční zóny, karavanní trasy, přístavní města a jak se to odráží v dokumentech.
Kde se přepadávalo a tak... Chcete načrtnout mapu, jak to mohlo vypadat.
Přesně tak. Proto mluvím o propojení textového korpusu s geografickou databází, tedy gazetteerem, a o jakési mapě násilí. U některých období, třeba v novobabylonské době, máme výhodu mimořádně bohatých pramenů na relativně krátký časový úsek zhruba jednoho století. A zároveň dobře známe i samotný Babylón. Archeologicky je dobře prozkoumané a z i z textů známe jednotlivé čtvrti, ulice a často i konkrétní vlastníky domů.
Takže tam je nějaký sociální vztah.
Třeba se nakonec dozvíme něco ve smyslu: „do Merkesu, do téhle čtvrti, po půlnoci nechoďte, protože je to nebezpečné“. Uvidíme, jak hluboko se nám podaří jít, ale musíme pracovat ještě s dalším rozměrem. Budeme muset používat sofistikované statistické metody, abychom zohlednili jak poměr násilí k populaci, tak poměr násilných případů k dochovanému korpusu. Máme období a oblasti s ohromným množstvím pramenů, a vedle toho bílá místa.
Čili ulomené kousky tabulek. Zajímá vás jen násilí, které vedlo k úmrtím?
Ne. Pracujeme i s projevy, které nemusí být čistě fyzické, mohou být i psychické a nepřímé. Máme případy domácích otroků, u nichž dle záznamů vidíme, že jednomu otrokovi je záměrně přidělována menší dávka potravin, jako forma trestu. Proto chceme sledovat jednak „makrohistorii“, tedy širší vzorce v dlouhém trvání, ale zároveň ji kombinujeme s detailními mikrostudiemi, které umožní zachytit právě tyto jemnější a individuální podoby násilí.
Jak běžné byly třeba vraždy? Dá se to odhadnout?
Odhadnout se to nedá. Víme, že k nim docházelo. Když jsem připravovala tento ERC projekt, dělala jsem si základní rešerše. Takže ano, víme, že k vraždám docházelo, ale jejich výskyt se zdá spíše omezený. Problém je, že zatím nemáme opravdu řádný statistický pohled. Existují spíše jen přehledové studie, které vezmou téma „vraždy“ a protáhnou ho třemi tisíci let, aniž by systematicky reflektovaly proměnu kontextů.
A co mutilace? My si představíme usekávání prstů, rukou, prsu kojné a tak dále. Jak často se to ve skutečnosti dělo?
Velmi málo. Právě tady se nám staví proti sobě obraz propagandy a každodenní praxe. Zcela zásadní proto bude, abychom pochopili, co bylo v Mezopotámii vůbec vnímáno jako násilí. Každá společnost si to vymezuje svým jazykem a metaforami. Dnes klidně řekneme „já bych vraždila pro kafe“, ale jen to řeknete. Podobně i v akkadských nebo sumerských textech musíme rozlišovat mezi metaforou, hrozbou a popisem skutečného násilného činu.
Vy jste expertka na periferní akkadštinu. Jak se akkadsky řekne násilí či vražda?
To je právě jeden z problémů, V akkadštině nemáme jedno jasné, všezahrnující slovo pro „násilí“ tak, jak ho chápeme dnes. Máme třeba sloveso, které ale může zároveň znamenat zavraždit i zabít. A až konkrétní kontext nám dopoví, o jakou událost se jedná. Proto nestačí vzít si slovník a vybrat výrazy spojené s násilím. Proto musíme vycházet ze žánrů, kde je rámec jednání jednoznačně daný, jako jsou právě právní texty a soudní rozhodnutí, a z nich postupně rekonstruovat významová pole jednotlivých výrazů.
A pochopit metaforu „pro kafe bych vraždil“ nebo „získali skalp Slavie“.
Přesně tak. A je to něco, co si v běžném jazyce skoro neuvědomujeme. Jak často používáme obraty plné násilí nebo boje, aniž bychom to mínili doslova. A tytéž mechanismy najdeme i v mezopotamských textech. I tam se takto hrozí a přehání. Naší úlohou je pak rozlišit, kdy jde o metaforu nebo rétorickou nadsázku, a kdy o popis reálného incidentu.
Vás ústav patří k velmi tradičním, je spjat s chetitologem Bedřichem Hrozným, u nějž si všichni běžně představí klínové písmo. Kolik máte na „jeho“ ústavu studujících?
V současnosti máme společnou akreditaci bakalářského a navazujícího magisterského studia s kolegy z Českého egyptologického ústavu FF UK. Studijní program se jmenuje Egypt a Přední východ ve starověku, takže všichni egyptologové absolvují i předovýchodní část a všichni klínopisci zase egyptologickou. Jsme malý obor. Míváme vždy jen jeden ročník bakalářského a jeden ročník navazujícího magisterského studia. Letos po přijímacích zkouškách plánujeme přijmout zhruba patnáct až šestnáct studujících do bakalářského programu a sedm až osm do navazujícího magisterského.
Vy jste i egyptoložka a máte z oboru docenturu. Pracovala jste v Abúsíru. Četl jsem, že jste zkoumala vztahy Egypta a Předního východu. To musí být zajímavé téma, že?
To je to, co mě baví – možnost přepínat mezi obory. Využívám metody z jednoho i druhého a ten dvojí pohled otevírá jiné otázky i interpretace. Zároveň mám ráda přesahy k přírodním vědám a k technice. U sbírky Bedřicha Hrozného například děláme petrologické analýzy hlíny, abychom zjistili původ tabulek a lépe pochopili, jak fungovala jejich výroba.
Je stále Hrozný pojmem i ve světě?
Ano, rozhodně. Praha rovná se v našem oboru Bedřich Hrozný.
A kde jsou další centra v Evropě, kde se klínopis (cuneiform) dělá?
V Evropě je takových center víc. Silná tradice je v Mnichově, který má nyní i velké nové projekty (jako Electronic Babylonian Library). Významná střediska jsou v Berlíně – ať už Předovýchodní muzeum, nebo Freie Universität Berlin. Vídeň, Varšava, Kodaň, Paříž, Řím. Center je řada, ale obory jsou malé, takže se pracoviště obvykle profilují poměrně úzce.
Váš ERC projekt bude asi také dost mezinárodní, že?
To je to, co neustále zdůrazňujeme našim studujícím: v klínopisu i egyptologii je akademický trh celosvětový. Když po doktorátu podávají přihlášku na postdoka, budou posuzováni stejně jako kandidáti z Berlína, Londýna nebo Paříže. Soutěž je stejná pro všechny.
Dělá se váš obor také v Americe?
Ano, velmi výrazně. Asi největším centrem je University of Chicago, velmi silné tradice mají také Johns Hopkins University v Baltimore, dále Yale, Harvard, Brown a řada dalších.
Jak se uplatňují vaši studující?
Tím, že máme malé ročníky, platí, že kdo se pro náš obor rozhodne, většinou míří do akademického prostředí a snaží se v oboru i zůstat – ať už v dalším studiu, výzkumu či muzeích.
Jak byste pozvala studující, kteří zvažují historické obory, egyptologii či archeologii, aby šli studovat zrovna k vám? Proč mají otevřít právě vaše dveře na UK?
Nabízíme detailní vhled do fungování starověkých společností – jak se vyvíjely, jak se měnily vztahy uvnitř i navenek, od královských nápisů až po každodenní texty. Jsme navíc malý obor a všichni se známe jménem, víme, kdo na čem pracuje, a výuka i vedení prací jsou hodně individuální. A konečně, lidé k nám většinou nepřicházejí dělat velkou kariéru, ale proto, že je to opravdu zajímá. V dobrém smyslu je to takový ostrůvek pozitivní deviace.
Navíc se u vás naučí asi sedm jazyků...
Nejde nám primárně o jazyky samotné, ale o to, že jsou nástrojem k pochopení myšlení a fungování starověké společnosti. Studující se učí základy akkadštiny, sumerštiny a také chetitštiny, které patří ke klíčovým jazykům oboru. Díky propojení s egyptologickou částí programu si přidávají i klasickou egyptštinu a mohou pokračovat s novoegyptštinou, s démotštinou nebo ptolemaištinou. Je tu tedy spousta možností a pak i uplatnění.
Pamatuji si, že jste měla i přednášky jako chemie v Mezopotámii, obchod a ekonomika. Proč ale násilí? Jak jste dospěla k tomu, že ho budete studovat?
Asi to vyplynulo z objemu textů, které člověk postupně načte, a z momentu, kdy si uvědomí, že obraz „násilné Mezopotámie“ neodpovídá tomu, co skutečně čteme v pramenech. Tenhle projektový nápad se začal formovat před třemi lety, když se mi nesoulady začaly hromadit.
A k čemu nám bude, když se dozvíme, jak civilizace před nějakými iks tisíci lety fungovala, jaké vládly mezilidské vztahy? Dozvíme se třeba i něco sami o sobě?
Do určité míry zjistíme, že se vlastně nic zásadního nemění – samozřejmě to hodně zjednodušuji, ale základní vzorce fungování společnosti, konfliktů a reakcí na ně jsou překvapivě stabilní. Unikátní na Mezopotámii je, že máme přibližně tři tisíce let kontinuálních záznamů, takže můžeme sledovat jeden fenomén v čase i prostoru způsobem, jaký u podobných civilizací nemáme k dispozici. To může být zajímavé i pro současnost – jak společnost reaguje na různé úrovně násilí, aniž bychom mechanicky srovnávali „předmoderní“ a „moderní“ svět. A nakonec je tu pro mě i čistě vědecký motiv – snaha poznat co nejvíc, bez nutnosti vymýšlet účelové aplikace, aby to působilo užitečně, je ohromně důležitá. Chceme to prostě pochopit – i to, co se odehrávalo na těch drobných zlomcích tabulek, které často zůstávají posledním svědectvím velkých příběhů.
| Prof. PhDr. Jana Mynářová, Ph.D. |
| Asyrioložka a egyptoložka. Působí na Filozofické fakultě UK v Ústavu starého Předního východu. Od roku 2023 je profesorkou pro obor Dějiny a kultura zemí Asie a Afriky, v roce 2015 se habilitovala v egyptologii, doktorát z filologie, jazyků zemí Asie a Afriky získala na UK v roce 2004. Specializuje se na asyriologii a egyptologii, především na politické, sociální a ekonomické dějiny starověkého Předního východu a Egypta ve 2. tisíciletí př. n. l., starověké právo, diplomacii, akkadštinu, ugaritštinu, klínopisnou paleografii a vztahy Egypta a Předního východu. V současném výzkumu se zaměřuje zejména na materialitu písemných dokumentů, archeologii textů a nelingvistické aspekty klínopisných tabulek v době bronzové a železné. Je autorkou a editorkou řady odborných publikací, mimo jiné monografie Language of Amarna – Language of Diplomacy: Perspectives on the Amarna Letters (2007) a svazků série Crossroads. Vedla a vede několik projektů Grantové agentury ČR, například Amarna. The Crossroads of the Ancient World (2006–2008), Economic Complexity in the Ancient Near East (2018–2021) a Archaeology of Texts (2023–2025). Od roku 2023 je rovněž Fellow-by-Courtesy na prestižní Johns Hopkins University v Baltimore. |
