Velryby jsou podle Petry Nevečeřalové stejné jako my

Wednesday, 22 February 2023 07:05

Velryby jsou již od malička její láskou, rozhodla se jim zasvětit život. Když Petra Nevečeřalová ve svých šestnácti oslovila skupinu potápěčů pracujících s keporkaky v Mozambiku, a oni souhlasně kývli, byl její osud „zpečetěn“. Chvíli kvůli velrybám dokonce žila i v chatrči u moře.

001

Dnes je Petra Nevečeřalová spolu se svým školitelem Pavlem Hulvou z Přírodovědecké fakulty UK součástí mezinárodního týmu vědců zkoumajících situaci velryby jižní. V sérii vědeckých studií se jim podařilo ilustrovat, jakým problémům velryba jižní (Eubalaena australis) v současnosti čelí. Třeba v časopise Global Change Biology se vědci zabývali změnou potravního chování velryby jižní. Ve studii publikované v Journal of Heredity autoři zase ukázali, jakou roli hrají v globálních migračních trasách oblasti, kde se populace velryb po éře velrybářství zotavila. A studie v periodiku Global Ecology and Conservation zase pomocí genetických metod vysvětlila, jakou roli hraje jihoafrická subpopulace velryby jižní v rámci její globální populace.

a c b

Petro, co vás vlastně k velrybám přivedlo?

Od malička jsem velryby milovala. V šestnácti jsem potkala na jedné přednášce v Česku Jihoafričana, který pracoval s keporkaky v Mozambiku, a ten mě tam pozval. Chci především poděkovat mojí mamince, která se sbalila a jela se mnou! V roce 2005 byl Mozambik doslova Bohem zapomenutý kraj, kde běžně řádila malárie nebo břišní tyfus, ale mamka bez jediné stížnosti se mnou žila v malé chatrči, bez elektřiny a vody. Abych se já mohla dívat, jak vypadá práce s keporkaky. Bylo to dost finančně náročné pro celou rodinu, obdivuju ji, že to se mnou „dala“. Přes tyto potápěče jsem se dostala do Jihoafrické republiky, konkrétně do Kapské oblasti, kde žijí velryby jižní. A tam jsem poznala zakladatele neziskové organizace Dyer Island Conservation Trust, pana Wilfreda Chivella a jeho ženu Susan Visagie, padli jsme si spolu do noty. Neuvěřitelně mi v životě pomohli – hlavně každé léto s letenkami do JAR, abych tam o prázdninách mohla pomáhat na lodi. Oni vlastní firmy na whale watching, pozorování velryb, a také berou turisty na potápění se žraloky, v ochranných klecích. Komerční firmy pak zaplatí tu neziskovku. Skoro každé prázdniny jsem se učila pracovat na lodi a pracovat se zvířaty. 

Takže katedra zoologie PřF UK byla pak na doktorát logickou volbou...

Na vysoké škole jsem si oblíbila molekulární biologii a hledala způsob, jak dva koníčky skloubit. Obor ochranářská genetika, tedy využití molekulárně genetických metod v ochraně divokých zvířat, je vlastně přesně pro mě (směje se). Těžké bylo najít školitele. Obepisovala jsem spoustu pracovišť v Evropě, ale nikde se jim projekt s velrybou jižní nelíbil. Docenta Hulvu jsem poznala náhodou; projekt se mu líbil a souhlasil, že mě „odškolí”. Věřil mi, za což jsem mu vděčná. 

Povídání s mladou vědkyní naslouchal i Pavel Hulva, Petřin školitel. Rozhovor se na okamžik proměnil v „trialog“: „Petra se původně začala zajímat o doktorát na vlcích, ale z rozhovorů vyplynulo, že má zkušenosti s pozorováním velryb a roční zkušenost s prací v laboratoři s kvasinkami. U mě také existoval zájem o kytovce i strategický plán se jim věnovat. 005
Zabýváme se totiž evoluční větví savců, která se označuje jako Laurasiatheria, kam spadají kromě kytovců i třeba netopýři či šelmy. Samozřejmě existuje drobný rozdíl ve velikosti a tvaru těla netopýrů a kytovců, ten je dán rozdílem v hustotě vzduchu a vody. (smích) Nicméně základní principy, strategie a metody analýzy populační struktury mají analogické. Potřebné know-how tedy bylo k dispozici, vše do sebe zapadlo a dohodli jsme se na tématu z oblasti molekulární ekologie velryby jižní. Petra musela zajistit logistiku spojenou s terénním výzkumem velryby, což je samozřejmě velmi náročné.
Za dobu doktorátu udělala obrovské pokroky i v laboratorní a statistické oblasti a nyní z ní je zkušená molekulární ekoložka a ochranářská genetička. Tradiční zaměření katedry zoologie bylo rozšířeno o mořské savce…,“ dolnil molekulární biolog a zoolog Hulva.

Asi vás čekala spousta překážek, nemýlím se?

Projekt byl ze začátku hodně nejistý. Sehnat všechna povolení, jak v Česku, tak hlavně v JAR. Musíte jich mít obrovské množství: povolení se ke zvířeti přiblížit, na odběry vzorků, na jejich přechovávání, a taky na zasílání vzorků z Afriky do laboratoře v ČR. Bylo to finančně velmi náročné; první terénní práci jsem si částečně hradila sama. Hodně mi pomohl Fond mobility UK a také jsme v druhém roce projektu dostali grant od Grantové agentury UK, který to z velké části zafinancoval. S penězi pomohl i Dyer Island Conservation Trust. A práce se zvířaty také není jednoduchá: v prvním roce terénní práce, 2016, velryby vůbec nepřipluly! V Africe jich bylo jen pár desítek a já se vrátila do Čech s 39 vzorky... Tehdy jsem si myslela, že to už vzdám.

Konec dobrý, všechno dobré. Je to tak?

(s úlevou) Ano. Po překonání krize přišly další dva roky, jedny z nejlepších sezón. Chvílemi to na moři vypadalo jako „velrybí polévka“, kolik velryb plavalo kolem nás! Musela jsem si pronajmout extra mrazák na vzorky. Povedlo se nám nasbírat stovky vzorků a díky tomu navázat spolupráce s dalšími vědci, kteří s velrybou jižní pracují. Ve finále máme i tři pěkné publikace: v poslední z nich jsem první autor a docent Hulva je seniorní autor. Další spoluautorský článek už je poslaný v časopisu a aktuálně dopisuji druhý prvoautorský článek. Všechno se tedy povedlo. Jsem velice vděčná těm, kteří mi pomohli, jinak bych to nikdy nedokázala.

006Jak se dělá suchozemcům „mořský“ výzkum?

Ten je v našich končinách trošku ojedinělý, to je pravda, ale konec konců každý svého štěstí strůjcem. Jen administrativní část projektu – zařídit povolení – zabrala skoro rok. V terénu jsem strávila de facto půlku doktorátu. Viděla jsem odběr každého vzorku, a to jich mám stovky. V Africe jsem na moři byla každý rok minimálně šest měsíců, od června do listopadu, kdy je tam „velrybí sezóna“, velryby připlují z jihu ke břehům Afriky. Od prosince do května jsem pak v české laborce vzorky zpracovávala – izolovala DNA, dělala PCR, vyhodnocovala výsledky a dělaly se počítačové analýzy. Pauza v cestování nastala za covidu, kdy se zastavil celý svět.

A jaké to je na vodě?

Jako suchozemec jsem se musela naučit žít na moři. Jinak je jedno, jestli jste „suchozemec“ nebo protřelý námořník, stejně si člověk musí zvířata „nakoukat“, jak se chovají, aby při sběru vzorků neohrozil je, nebo naopak sebe a posádku. Občas bylo trošku náročné udržet na lodi sterilitu, abychom vzorky nekontaminovali. Občas mě na moři trápily takové obyčejné lidské věci. Třeba když je vám zima. Pár let jsem nezažila léto, protože jsem vlastně z české zimy či jara přelétla do jihoafrické zimy a jara. A že je tam zima pořádná! Lidé si myslí, že když se řekne Afrika, je tam pořád teplo. Ale v zimě v Kapsku teploty klesají pod bod mrazu, občas sněží, pořád fouká ledový vítr: a když zavane z jihu z Antarktidy, tak tomu říkáme pozdrav od tučňáků (s úsměvem). A hlavně je tam vysoká vlhkost, což vytváří takovou vlhkou zimu, jež se člověku zavrtá do morku kostí a nejde se zahřát. To bylo pro mě občas hodně náročné. Nebo se mi občas jednoduše stýskalo po rodině... A taky po českém pivu, protože v JAR dobré pivo fakt uvařit neumějí.

06Našinec si od práce jezdí k moři odpočinout. Vy to máte možná naopak?

Každý volný čas trávím v přírodě, a pokud to finance dovolí, tak i na moři. Jen občas v Africe jedu na pár dní do nějakého národního parku, abych viděla jiná divoká zvířata. Městům a obecně tam, kde je hodně lidí, se snažím co nejvíc vyhýbat. Pokud jsem v Česku, svůj volný čas trávím výhradně v lese, co nejdále od civilizace, anebo se svojí rodinou.

A co nějaká veselá příhoda s velrybami, byla by?

Těch je! Jedno africké přísloví říká, že zvířata jsou jen krásní lidé: Animals are just beautiful people, a tohle pro velryby obecně, a hlavně pro velryby jižní, rozhodně platí. Jsou stejné jako my – milují svoje mláďata, jsou mezi nimi dobré i špatné mámy, mají své školky, chůvy, když jsou unavené tak zívají, po probuzení se protahují, některé jsou hodně sociální a mají rády společnost, jiné jsou úplní samotáři. Jeden z nejhezčích zážitků, co mám, je s velrybí samicí a jejím mládětem, která měla moc ráda naši loď, a vždycky k nám připlula nás pozdravit. Mládě byla samička, my jí říkali Daisy. Daisy byla neskutečně všetečná a zvědavá, vždy strkala do lodi čumákem a turisti ji milovali, protože tak blízko k velrybě se dostat je vzácnost. Kdyby se nahnuli z lodi, pohladili by si ji. Ne, že bychom jim to ale někdy dovolili! Jednoho dne se mezi matku a Daisy přimotal mladý lachtan, plaval kolem a zjistil, že má společnost. Daisy se rozhodla ho nahánět, a nakonec si ho nacpala do pusy a „kousla“. Nemohla ho kousnout, jak my to známe, velryby jižní mají kostice, nikoliv zuby. Ale ten lachtan byl z toho tak vyděšený, že křičel na celou zátoku. Bylo mi ho líto; zároveň to bylo velmi komické. Lachtanovi se ve finále povedlo vyklouznout a zmizet bez úhony, nic se mu nestalo, jen měl trošku pocuchané ego.

002 007

Prosím, ještě jednu historku...

Ta samá matka s mládětem pak vyděsila i místní pytláky. V JAR mají velký problém nejen s pytláky lovícími nosorožce, ale také s těmi, kteří sbírají ušně, takové mořské plže. My byli na lodi, ale ve vodě byla vidět aktivita potápěčů vesele pytlačících si u dna. Bylo to v rezervaci, nicméně my nemohli nic dělat – pokud bychom zavolali policii, pytláci by nám do druhého dne vypálili a zničili loď. Matka Daisy ale vzala spravedlnost do svých rukou: z té naprosto klidné a vyrovnané samice, která se líně převalovala vedle lodi a pozorovala dceru, jak interaguje s lidmi, se stala naštvaná velryba! Velryby jižní totiž nemají rády lidi ve vodě, a už vůbec nemají rády potápěče v blízkosti svých mláďat. Velmi agresivně se potopila a v plné rychlosti proplula kolem potápěčů, možná je i trošku postrčila. V zátoce bývá ve vodě mizerná viditelnost, na zhruba dva metry, a představte si, jak se takhle zblízka na vás vyřítí naštvaná sedmnáctimetrová velryba! Pytláci se rychle klidili na břeh... Myslím, že si pak potřebovali přeprat neopren (směje se).

Mgr. Petra Nevečeřalová
Pochází z Ústí nad Labem, kde vystudovala obecnou biologii na Přírodovědecké fakultě UJEP. Na Přírodovědecké fakultě UK je doktorandkou zoologie, specializovala se na molekulární ekologii a ochranářskou genetiku. V rámci doktorátu absolvovala stáž ve Skotsku na University of St. Andrews či v Biomedicínském centru LFP UK. Další stáže měla též na University of Pretoria, pod niž spadají i „její“ laboratoře v SANBI, tedy South African National Biodiversity Institute v Kapském městě. Právě tam částečně prováděla i svoje laboratorní práce, další na PřF UK.
Author:
Photo: Archiv Petry Nevečeřalové